Časoprostor II 27.

Panebože, já tu blbou barabiznu určitě nenajdu. Byl jsem tam jen jednou, a to ještě za světla, teď už je tma jako v pytli. Bill tu někde musí mít na navigaci nastavenou předvolbu toho blbýho baráku, jezdil tam dost často, ale musím to najít. Mimovolně mi tečou slzy… snažím se sice nepanikařit, jak mě nabádal Filip, ale jak to mám asi udělat? Moje životní láska zmizela někde v blbý budoucnosti a já mám bejt v klidu? To přece nejde… mám takovej strach, jakej jsem ještě za celej svůj život nezažil… klepou se mi ruce. Benzínka, tak fajn, stavím se tam a natankuju, mám jen půlku nádrže, tak ať mi to vystačí, kdybych musel někam daleko. Stejně nechápu, proč tam vlastně jedu. Filip je divnej patron, slibuje něco, co nemůže splnit. Jak mu mám věřit… ale malinká jiskřička naděje ve mně ještě pořád doutná, co kdyby… Hergot, zamazal jsem se od benzínu, to budu smrdět, skočím se na záchod umejt. Zarazím se. Že je to ono? Otevřu kabinku, kterou si pamatuju a mrknu na kachlíčky… jasně, tady je… B+T v srdíčku od toho mýho bláznivýho romantika. Byly to krásný časy… jenže těm je nejspíš definitivní konec… doprčic, zase brečím. Jestli toho paličáka ještě někdy uvidím, tak ho vlastnoručně přerazím… a hned potom ho ulíbám k smrti… že se na to radši nevykašlal. Umyju si rychle ruce a padám, Filip zněl dost naléhavě, tak musím jet, aby dlouho nečekal.
Takže navigace… jo, mám to, bylo to na trojce. Čau, benzínko, modli se za nás, abychom se na tobě ještě někdy mohli spolu zastavit a možná i něco víc… klidně bych si to zopáknul… jenže nejspíš nebude s kým, do hajzlu…

~*~

„No konečně, už jsem myslel, že to nenajdete,“ přivítá mě Filip, když zajedu autem na dvůr. Musím se vyhnout svému sporťáku, kterým sem přijel Bill, a zapíchnu to hned vedle něj. Všude sněhu po kolena, to zas budu mít mokro v botách, než dojdu do baráku.
„Jedu, jak nejrychlejc umím, abych se nezabil, to bych ti nebyl moc platnej… i když pochybuju, že tu něco platnej budu i živej,“ vychrlím na něj cestou sněhem. Skáču jak kamzík, abych si do bot nabral co nejmíň sněhu, ale stejně to mrcha studí.
„Takže mi nejdřív řekni, co se přesně stalo, nemám rád, když se začíná od prostředka…“ načnu konverzaci, když mě Filip usadí na sedačku. „A vyprávěj tak, jako bys to vyprávěl malýmu dítěti, protože o tom nemám ani páru… radši jsem to nikdy nechtěl vědět, protože na to mám svůj názor, a jak je vidět, tak správnej,“ upozorním ho ještě na svoji absolutní neznalost cestování časem.

„No, takže to podstatný. Bill vyrazil v 16:55, měl se vrátit v 17:00, jak jsme byli domluvení a … teď je právě 19:13 a pořád se ještě nevrátil. Mám několik teorií proč, tak je probereme jednu po druhé.
Takže první teorii jsem zavrhl hned na začátku, a to je nefunkčnost Bédy. Všechny přístroje, které sledovaly jeho odjezd do budoucnosti, mi nahlásily, že start a přenos dopadly dobře. To se dá zjistit, ale dál už nic. Kdyby se něco stalo s Bédou, buď by vůbec neodstartoval, nebo by mi přístroje nahlásily nějakou odchylku a bylo by to jasné. Druhá teorie je taky divná, a to, že by se mu z nějakých neznámých příčin nepodařilo přistát a zůstal by v meziprostoru… protože to by byl definitivní konec všem nadějím na jeho návrat, radši jsem to zavrhl hned na začátku, protože to je podle mě pitomost. Ještě nikdy se to nestalo a zase… přístroje nehlásily sebemenší odchylku od normálu, takže se není čeho obávat. No a poslední teorie mi přijde jako nejpravděpodobnější. Bill odstartoval, přistál a něco se mu tam přihodilo, co mu zabránilo, aby se vrátil. Těžko vymýšlet co, ale v každém případě je to ta nejpravděpodobnější možnost.“
„A co to znamená pro mě? Jak bych mu asi tak mohl pomoct? Pokud vím, tak není možnost jet do budoucnosti na koni, ne? Nebo na motorce?“ dělám si srandu v tu nejblbější chvíli, jakou znám, ale tahle situace je celá tak zvláštní, že už je to snad i jedno.
„Ne, na koni se tam nedostanete, ale já mám řešení… chce to ovšem odhodlání a dost velkou dávku osobní statečnosti. Bill ji v sobě našel, tak snad budete jako jeho dvojče stejně odvážný,“ vykládá, ani se neusmál a já mám z toho pocit, jako by mě chtěl připravit na něco hodně velkýho. To si piš, chlapečku, že jsem statečnej… jako Bill přinejmenším. Tak to vybal, co to bude, ať to máme už za sebou.

Filip se zvedl a naznačil mi, abych šel za ním. Prošel kuchyňkou a otevřel velké plechové dveře. Nikdy mě nenapadlo, že je tu ještě něco za laboratoří… a tak obrovskýho. Zírám na ten velkej prostor, ale Filip mě nenechá ani chvilku vydechnout z překvapení a rychlým krokem přejde doprostřed místnosti, aby mi ukázal to další.
„Tak tohle je Áda,“ pronese a strhne plachtu z auta, o kterém jsem si až do téhle chvíle myslel, že je to jen nějaký zakrytý starý vrak… ou, jak jsem se mýlil? Nádherný auto, nový lak, všechno vytuněný, vymazlený, i poklice jsou sladěný s barvou laku… Proč mi to jméno připadá povědomý? Co tím chce Filip naznačit? Asi mi to začíná docházet… to ne, panebože, to ne… přece po mně nemůže chtít, abych tam jel taky umřít? To ne…

„Tak co? Nelíbí?“ zeptá se mě zaraženě Filip a já jen němě kývnu, jako že líbí. „Je to dvojče Bédy,“ začne vyprávět, zatímco otvírá dvířka, vytahuje kombinézy z kufru, helmu a pár dalších blbostí, kterým nerozumím. „Našel jsem ho tu až po měsíci, když jsem konečně dal dohromady všechny papíry, a z nich vyplynulo, že by tu někde měl být ještě jeden exemplář. Když jsem z něj strhnul plachtu, nestačil jsem zírat. Děda ho koupil od nějakého tuningového nadšence za pár babek. Četl jsem kupní smlouvu, abych se dozvěděl, proč bylo tak levné. Mělo už z výroby vadu centrálního zamykání a nešly otvírat dveře u řidiče, v servisu si s tím nevěděli rady, tak ho bouchli levně prvnímu zájemci, co si to pak opravil a udělal z něj tenhle vytuněný bourák. Děda ho začal stavět… bylo potřeba dodělat víc než na Bédovi, ale já byl za to vděčný, aspoň jsem se na něm všechno naučil. Financoval jsem to ze svého platu, Bill o něm neví… říkal jsem si, že bych si ho eventuelně nechal, ale dneska jsem zjistil, že bych bohužel cestu časem nepřežil, takže tahle malá lest mi nevyšla,“ zašklebí se omluvně. „Kdyby se Bill pořádně podíval na soupis majetku, který koupil, tak by ho tam našel, ale on zřejmě na papíry nikdy moc nebyl…“ koukne na mě, jak se na to tvářím, ale co já s tím? Je to mezi nimi ať si to spolu vyříděj. A to s těma papírama, to mu můžu jen odkývnout, na všechny papíry jsme měli vždycky manažery… odjakživa… nikdy jsme nemuseli dělat nic jiného, než se podepsat.

„No a teď by ovšem mohl Áda pomoct v situaci, která vypadá beznadějně… ale má to jednu podmínku,“ zadíval se na mě Filip. Jistě že tuším, co tím myslí, ale nebudu mu to ulehčovat, on mi Billa poslal do horoucích pekel, tak ať si aspoň vyžere tohle, schválně budu dělat blbýho…
„Jakou?“ zeptám se s klidem. Vím přesně, co řekne, ale tak strašně bych chtěl, aby to nevyslovil… Jakmile to zazní, budu muset reagovat a tohle není věc, kterou bych dělal s radostí. No tak, nadechni se a už to na mě vybal, vím, že tomu stejně neuniknu, tak ať to máme za sebou. Pro Billa udělám stejně všechno na světě…
„Musel byste pro bráchu dojet tímhle krasavcem vy,“ skoro zašeptá, ale v hale má jeho věta zvláštní ozvěnu… takovou mystickou.
„To je vtipný, ale jak jistě vidíš, moc se tomu nesměju. Vždycky jsem byl proti tomu, aby to Bill zkoušel, tušil jsem, že to bude průšvih, a teď do toho mám sám vlézt? Ty se mě chceš zbavit, stejně jako jeho, co? Jsem nepohodlnej svědek… Kdo mi zaručí, že tam nezůstaneme oba? A co tam vlastně s náma bude?“ mám plno otázek a Filip už jen naznačuje, abych na něj přestal chrlit svoje dotazy, že si to půjdeme probrat jinam. Je tu zima.

„Ptal jste se, co by tam s vámi bylo… Nic zvláštního, Bill se dostal přesně o rok dál, to znamená, že když pro něj teď nepojedete, tak se s ním setkáte za rok. Jsme dohodnutí, že pokud se nedostane v čase zpátky, půjde do vašeho domu a tam se s vámi setká. Já mu slíbil, že tam budete. Takže to vlastně znamená rok života bez něj.“
Hmmm… rok je strašně dlouhá doba. Kdyby to jinak nešlo, asi bych to vydržel, ale je jistý, že se určitě setkáme? A co Dejv? Rok bez táty, kterýho našel sotva před půl rokem? Jak bych mu to vysvětloval? Lítá mi to hlavou a nejsem schopen dát dohromady rozumnou myšlenku.
Mezitím se ovšem Filip rozhodl pokračovat.
„Jenže je tu jeden háček. Bill sice ví, kam má přijít, ale není vůbec jisté, že bude moct. Je totiž dost pravděpodobné, že se mu něco stalo a může být v tuhle chvíli klidně už mrtvý. Nechci vás strašit, ale co jiného by mu zabránilo, aby se v pořádku vrátil? A jestliže už nežije, je po všem. Není návratu. Jediná záchrana je v tomhle případě Áda.“
„To nechápu, jak to může ten vytuněnej zázrak zachránit?“
„Jednoduše… musíte skočit do stejného času jako on, a zabránit tomu, co se tam stalo.“
„Takže pokud vlezu do tý plechový nádhery, tak se ocitnu v budoucnosti přesně ve stejnej čas jako Bill? A co když se mi stane to samý, co jemu? Co potom? Filipe, to je sebevražda…“ snažím se přesvědčit sám sebe, ale v duchu už dávno vím, že to udělám. Nemůžu v tom Billa nechat. Musím tam za ním, i kdybychom tam spolu měli umřít. Radši s ním společně umřu, než žít zbytek života bez něj…

BILL

„Skrč se! Rychle!!“ zasyčí mi do ucha a já se rychle položím na svou helmu. Teď by se dala nasadit, ale pořád cítím jeho zbraň v zádech… procpal ruku mezi sedačkama a míří mi někam do ledvin. Bože… „Dobrý, můžeš, už je pryč,“ pronesl úlevně, když auto projelo bez zastavení. Cítil jsem něco zvláštního, jako by mě volal Tom, když je v nebezpečí, ale to je nesmysl… nejspíš to bude strach ve mně, který napíná moje smysly k prasknutí. To auto, co projelo kolem, vypadalo podobně jako to, co tudy projelo poprvé. Že by o nás někdo věděl a hledal nás? To by mohlo znamenat moji záchranu, ale radši v ni doufat nebudu.
„Tak pojedeme domů,“ řekne do tichého auta a mně se docela uleví. Nakonec mu budu dělat taxíka, to by mohlo dopadnout dobře.
„Fajn, a kde bydlíte? Moc se tu nevyznám,“ nahodím téma k rozhovoru.
„Kde já bydlím, to neřeš. Spíš si honem rychle vzpomeň, kde bydlíš ty, protože tam přesně pojedeme, závodníku,“ vyvedl mě rychle z omylu. Tak… a teď mysli, Bille… co s tím? Zavést ho k nám domů a riskovat, že tam je celá moje rodina a čeká na mě po roce, co mě neviděli? Ale podle těch novin tam nejspíš nebude Tom, protože taky zmizel. Nechápu kam, ale nejspíš nebude mít jen tak šanci čekat na mě doma. Možná zmizel někam daleko, nechtěl čelit zvědavým otázkám novinářů, kam jsem se poděl, ale že by takhle opustil Davídka? Tomu se mi nechce věřit. Určitě se o něj celý ten rok starala máma, ale stejně se mi to zdá divný. Tom Dejva miluje, jako by byl jeho vlastní syn… přece by ho neopustil jen tak, pro svoje pohodlí.

„Tak co je? Už sis vzpomněl, kde bydlíš?“ dloubne mě pistole do krku a já jen syknu novou bolestí. Budu tam mít pěknou modřinu… přímo uprostřed znaku téháčka, co jsem si tam nechal kdysi dávno vytetovat… dobrej terč. Takže mi nic jinýho nezbývá. Nemám ho kam jinam zavést, a když se budu vzpírat, střelí mě do hlavy, sedne za volat a pojede, kam bude chtít. Kývnu a nastartuju.
„Ještě moment, závodníku… nejdřív trošku úředních věcí. Naval mobil, občanku, řidičák a klíče. Nenechám se zavést někam na policajty, takhle to bude bezpečnější, co říkáš? A opovaž se něco zkusit,“ zachechtal se a natáhl ke mně ruku. Rychle jsem hmátnul do kapsy kombinézy, kde se tyhle věci choulily hezky pohromadě, jako by tam čekaly, až si o ně ten parchant řekne. Mobil zůstal u Filipa na stole. Pomalu mu to všechno podám dozadu.

„Mobil nemám,“ pípnu potichu. „Nesměli jsme je mít na závody,“ dodám, aby mi uvěřil. Neřekl nic, jen divně zamručel. A má mě. Musím jen doufat, že mě nezná, že mu moje jméno nic neřekne, že jsem pro něj jen obyčejnej blbej závodník.
„Takže… Bille… Kau… li… tzi,“ osloví mě trhaně. Mám pocit, že to jméno vidí prvně v životě, podle toho, jak ho ztěžka vyslovoval. Je tu tma, musel si svítit svým mobilem, aby to přečetl, ale snad mě nezná. Naděje umírá poslední, záleží na tom, co řekne teď. „… máme to kousek, takže na to dupni a jedem,“ vydá rozkaz a mně se neskutečně uleví. Nezná mě, to by si určitě neodpustil nějakou blbou poznámku. Kdybych mohl, tak snad začnu zpívat radostí, ale to bych si moc nepomohl. Budu mlčet, to je nejlepší ochrana. Neřeknu ani slovo navíc, než k čemu mě donutí.

TOM

„Jau, to bolí,“ kníknu, když se mi začne škrtidlo tlakoměru zařezávat do ruky. Takovýhle procedury mi vždycky lezly na nervy, doufám, že do mě nebude chtít píchat nějaký jehly, to bych ho zabil.
„Je vidět, že jste dvojčata,“ řekne Filip s úsměvem od ucha k uchu a sundá mi tlakoměr. „I ten tlak máte úplně stejný, nejen reakce na škrtidlo,“ chechtá se. Nejspíš se bráška projevil podobně jako já, to se nám stává často. Kolikrát si dáváme přednost, kdo řekne větu, která má úplně stejný znění… většinou ji pak řekneme oba naráz. Už jsme se u toho spolu tolik nachechtali.
„Tak stejně jako Bill, zavřete oči, teď to trochu píchne,“ řekne mi a začne se přibližovat s takovou divnou krabičkou. Rozšířím oči hrůzou… říkal píchne? Opravdu to slovo vyslovil? Takže jehlou… no to… „Jau!“ zařvu, když mi to nečekaně vrazí do chyceného ukazováčku, kterým jsem ho chtěl upozornit, že to teda v žádným případě dělat nebude!
„No, no… snad to nebylo zas tak strašný,“ mumlá, když roztírá moji ubohou krev na sklíčko té krabičky. „V tomhle je teda Bill o třídu výš, ten jenom pípnul,“ usměje se na mě.
„Hele, nebuď drzej, jo?“ zamumlám stydlivě s prstem v puse, protože mě nachytal na švestkách. Jehly jsou holt moje slabost, ani to pitomý tetování jsem si kvůli tomu nemohl nechat udělat.
„Bože, vy jste děsný, i ten krevní rozbor vyšel úplně stejně,“ vrtí si hlavou pro sebe Filip a mně je jasný, že jsem si právě podepsal jízdenku do budoucnosti… ani vlastní krev mě nezachránila, tak teď už mě nezachrání nic… jede se za bráškou… za láskou…

autor: Janule
betaread: Janik