Kluci šli těsně vedle sebe, potichu jako myšky. Obcházeli každý strom, dívali se do každičkého houští, kam by se mohlo nějaké dítě schovat. Tom najednou uviděl pohyb. Dal klukům znamení, aby šli s ním. Došel až těsně k vysoké trávě, která se pravidelně hýbala. Odtud byl pláč nejzřetelnější. Tom si opatrně přisedl a pomalu trávu odhrnoval. Zatajil se mu dech. Spatřil klečící postavu, štíhlou, přibližně vysokou jako on. Nebylo to malé dítě, ale osoba téměř dospělá. Tom ze zadu odhadl, že je jí přibližně jako jemu. Po chvíli, co zíral jako omráčený, se odvážil a postavu oslovil. „Hej, maličký…“
Osoba se viditelně polekala a snažila se utéct, ale kluci ji obklíčili. Tom na malý okamžik spatřil její tvář, do které padaly dlouhé černé vlasy. Poznal, že je to chlapec. Nevěděl, co dělat, aby ho ještě víc nevyděsil. Nenápadně se k němu přibližoval a potichu mluvil. Vyptával se ho na různé věci, ale žádné odpovědi se nedočkal. „Maličký, neboj se, já ti neublížím, neboj. Chci jenom vědět, jak si se sem dostal. Ty ses ztratil? Nebo tady někde bydlíš? Kde máš maminku?“ Tom zasypával toho křehkého tvorečka spoustou otázek. „Ne… ne… Není… Maminka není…“ špital chlapec a rozplakal se. „Ne, promiň, neplakej, no tak, to bude dobrý. Pojď, ukaž mi, kde bydlíš, pomůžu ti najít cestu domů. Ty ses ztratil, že?“ Chlapec nepatrně přikývl a opět plakal. Kdyby zem nevsakovala každou slzu, která vypadla chlapcovi z krásných očí, byl by zde místo lesa oceán.
„Tak kde bydlíš? Pomůžeme ti rádi,“ řekl Tom a mrkl na svý kámoše. Ti jen přikývli a dál s otevřenou pusou zírali na Toma, protože za celou dobu co ho znají, nezažili něco takového. Jako to, že by byl Tom tak ochotný. „J… Já… nemám domov… Nikoho nemám a nikdo nejsem…“ Tom se k chlapci přiblížil, a když ucukával, jemně ho objal kolem ramen a dál se vyptával.
„Kolik ti je let, maličký? Mně je osmnáct a tobě?“ Po chvíli se mu dostalo váhavé odpovědi: „J… Já, ne… nevím…“ „Kolik ti bylo, když jsi šel sem? Chodil jsi do školy? Kam jsi chodil do školy?“ „Byla ve městě… Byla obrovská. Bylo mi patnáct… Nebo čtrnáct… Já nevím!“ chlapec se při vzpomínce rozplakal. „To je v pořádku, neplakej, už tu nejsi sám a už sám nebudeš, to ti slibuju,“ špital Tom a pokoušel se ho jemně pohladit po vlasech.
Po pár pokusech se mu to povedlo a Tom se zlehka dotknul té sametové černé hřívy, ze které sálala omamná vůně lesních květin…
autor: Jitka Krejcarová
betaread: Helushka
jejda, ono je to vždycky tak kratoučký…ale stejně to stojí za to;)
jsem strašně zvědavá jak to bude dál:)
aaaw toe krásnýýýý :-*
jů a ma billík průsvitny šaty?xD
aduska: taky už mě to napadlo xDD
je to skvělý,škoda že nemá v ruce tu kouzelnou hůlku a korunku na hlavě xDD
jako Psycho Candy žj *rofl* 😀
KikuSZka: Ale ona se jí pak rozbila,když jsme z toho na srazu dělali mikrofon..XDD
Jinak povídce,teď už se mi doopravdy začíná líbít…doopravdy krásná!
Moc povídek nečtu,vybírám si jen pár těch,které jsou hezky napsané,vážně moc hezký..^^
Ale delší dílky..^^
Tera: jooo nemá korunku a proutek xD chjo.. to nevadí xD To na něj za chvilku vytasí a omámí ho láskou xD
Abbýtos alias dítě Perverzismu..XD : škoda že sem tam nebyla 😀 🙁 😀
Ahojky holky!! Jsem moc moc rádá, že se vám tahle povídka líbí! (= Musela jsem si dát ale trošičku pauzu… Stejně mi nešel net, tak jsem to neměla ani jak poslat…. Jedině po holubovi (= Sem mezitim napsala jednodílovku, dneska jí pošli(snad) a tak bych chtělal na ní znát váš názor.. Mě se zdá docela divná… (= Díky mocinky za komentíky!!! LUVUJU VÁS!!! (=
….Tag jsem jí poslala…(=
z drsňáka Toma taková citlivka x)))) se asi půjdu ztratit do lesa :)))))