Nakonec jsme do toho kina šli všichni čtyři. Georg a Gustav samozřejmě program na večer taky neměli a bylo by blbý trhat partu. Nikdy jsme to nedělali, tak s tím nebudeme začínat ani teď.
Příprava na večer mi zabrala strašně času. Líčení, které mi Tom poničil tím mokrým ručníkem, šlo samozřejmě zase dolů, a když jsem po hodině velmi intenzivní práce stál před zrcadlem a díval se na svůj odraz, cítil jsem takové to napjaté a vzrušující chvění hluboko v břiše. Musím neskromně říct, že jsem se sám sobě líbil. Našpulil jsem pusu a usmál se na sebe. Byl nejvyšší čas vyrazit.
Jako tradičně jsem přišel poslední. Kluci a Saki, který se nabídl, že nás tam hodí, už na mě v hotelové hale samozřejmě čekali, ale to mi nemohlo zkazit náladu. Ani Georgovy obvyklé poznámky se mnou nic nedělaly. Měl jsem oči jen pro Toma. Vypadal báječně. Jako je fakt, že on na rozdíl ode mě vypadá skvěle i když spí nebo se ráno probouzí.
Cestou v autě jsem byl tak roztřesenej, až jsem si říkal, že si toho někdo musí všimnout. Byl jsem nervózní, jako kdybych šel vážně na opravdový rande. Srdce mi bušilo o sto šest a já s napětím koukal z okna. Zatím jsme ani neřešili, na co půjdeme. Uvidíme, co bude v místní nabídce a pak si něco vybereme. Umínil jsem si, že si musím dát pozor, abych seděl vedle Toma. Přece ho nenechám sedět vedle někoho jiného, ne?
*
(Tom)
„Ale ne,“ zamračil jsem se. Od tý doby co bydlíme v Hamburgu, jsem si nějak odvykl, že můžou bejt města, kde v kině nejede nonstop několik filmů celý den, ale taky třeba jen jeden dvakrát denně. A tohle byl ten případ. Nejenom že jsme si nemohli vybrat z deseti filmů, jak jsme zvyklí, ale od osmi bylo všechno vyprodaný. Naštěstí pak dávali znova to samý od jedenácti a protože jsem Billovi slíbil, že půjdeme do kina, chtěl jsem svůj slib dodržet.
Zakoupili jsme tedy lístky na jedenáctou a rozpačitě se rozhlídli kolem sebe. Stáli jsme před kinem v úplně neznámým městě a měli jsme skoro tři hodiny čas.
„Co podnikneme?“ zeptal se Bill.
„Co jídlo?“ napadlo Georga.
Jednohlasně jsme se shodli na tom, že jídlo nikomu z nás před kulturním zážitkem neuškodí.
„No jo, ale kam?“ zakňoural Bill nešťastně a očima přelétával rozlehlé náměstí.
Cítil jsem svou příležitost.
Kousek od nás stála skupinka asi tří holek přibližně v našem věku.
„Ahoj,“ přišel jsem k nim a sebejistě se usmál. „Nevíte, kde je tady nějaká dobrá pizzerka?“
Koukaly na mě docela překvapeně, netušil jsem, jestli mě poznaly nebo ne, ale asi jo, protože ta jedna najednou natáhla ruku směrem k bráchovi a zaječela: „To není možný! To je BILL!!“
Úplně jsem sebou trhnul. Sice už jsem na tenhle fanatickej jekot zvyklej, ale takhle zblízka, navíc když jsem to nečekal… strašnej zážitek. Ta holka se trhla od svejch kamarádek a už se řítila na Billa. Všiml jsem si, jak jenom poplašeně zamrkal a vyhledal očima můj pohled. Asi bych měl zasáhnout… Než jsem k nim ale stačil dojít, už se na něj vrhala a objímala ho.
„Po-počkej,“ slyšel jsem, jak ji nervózně odstrkuje. „Jestli chceš podpis, tak jo, ale nemusíš mě rozmačkat.“ Snažil se sundat její ruce ze svého těla.
„Co si myslíš, že děláš?“ vyjel jsem na ni a strčil ruku mezi ni a Billa. To už i Georg zpozorněl. Na Billovy občasné přecitlivělé reakce byl zvyklej, ale když jsem já zvýšil hlas… to už znamenalo průšvih.
„No jasně,“ Georg naznačil pohyb hlavou do strany a oba naráz jsme ji od bráchy odtrhli. Postavil jsem se před Billa a výhružně si tu holku měřil. Cítil jsem, že se Bill vděčně přimáčkl na moje záda a jeho prsty mě lehce zaškrábaly v dlani. Díval se na ni přes mé rameno a pokoušel se na tváři vyloudit nějaký úsměv, moc mu to ale nešlo. Evidentně nepočítal s tím, že si ho někdo všimne, což já teda považuju za naivní, ale brát mu to nebudu. Mezitím už k nám přišly i ty její kamarádky, který celej incident pozorovaly zpovzdálí. Ta holka se rozbrečela a začala jednu z nich objímat. Vzlykala a nebyla utišení, ta druhá ji konejšivě objala kolem ramen a odvedla kousek stranou. Mlčky jsem na ně koukal a přemejšlel, jak se co nejrychleji někam zdekovat. Ale kam?
Ta třetí holka jako by četla moje myšlenky. Natáhla před sebe ruku a ukázala směrem přes náměstí. „Vezměte to napříč a tou úzkou uličkou doleva. Asi po padesáti metrech narazíte na pizzerku. Mají tam i salónek, takže by vás tam nikdo nemusel rušit.“ Řekla to hrozně klidně, jako kdyby ji vůbec nezajímalo, kdo jsme, a neudělalo to na ni ani ten nejmenší dojem. Podívala se po svých kamarádkách a ztišeně řekla: „Tak dělejte, než se vzpamatujou.“
„Díky,“ kývnul jsem.
Jen se usmála. „Nemáš za co.“
Otočili jsme se k odchodu, Billova ruka zmizela a on konečně vylezl zpoza mých zad. To, co udělal pak, mě ale překvapilo. Popošel pár kroků k té holce. Zastavil se u naší zachránkyně, podal jí ruku a řekl: „Já jsem Bill. A ty?“
*
(Bill)
„Jill,“ odpověděla a stiskla mou ruku. Když jsem uslyšel to jméno, úplně jsem ztuhnul. Překvapně jsem se otočil na Toma. Díval se na nás, ale neviděl jsem ani náznak toho, že by ji znal. Že by to snad byla ta Jill. Jen nás sledoval a v jeho výrazu bylo něco… nechápavého. Ano, on nechápal, co to dělám… a přiznám se, že ani já sám to moc dobře nepochopil. Ta holka nebyla ničím zajímavá. Průměrně vysoká, normální postava, hnědé zvlněné vlasy stažené do culíku a modré oči, džíny a mikina s kapucou. Prostě úplně normální, obyčejná holka.
„Tak už běž,“ pobídla mě s úsměvem.
Přikývl jsem. „A… nechceš jít s náma?“ Tak tohle jsem už vůbec nepochopil, ale nějak jsem zapomněl, že tenhle večer měl být můj a Tomův. Prostě jsem na něj najednou nemyslel. Tahle holka mě něčím zaujala, zajímala mě, chtěl jsem ji poznat.
Zavrtěla hlavou, až se jí culík rozhoupal. „Ne, díky… užijte si to.“
Než jsem se stačil rozkoukat, už jsem viděl její vzdalující se záda. Připojila se ke svým kamarádkám a začala utěšovat tu, která ještě pořád nepřestala vzlykat.
*
Pizzerii jsme našli bez problémů, majitel byl strašně fajn, usadil nás separé, takže nás nikdo neotravoval. Nacpali jsme se k prasknutí a Georga napadlo, že bychom si mohli zahrát šipky, které zahlédl ve vedlejší místnosti. Jeho nadšení však sdílel jenom Gustav, takže si šli zahrát a my s Tomem osaměli.
Neušlo mi, že je zaražený a celý večer se vyhýbá mému pohledu. Seděl proti mně a pohrával si s párátkem. Propichoval jím červeno-žluté papírové prostírání, které před ním leželo na stole.
„Tommy?“ oslovil jsem ho něžně, tak jsem mu říkával jenom hrozně zřídka, když jsem byli sami, a natáhl ruku přes stůl. Jemně jsem ho pohladil po hřbetu ruky.
Konečně se na mě podíval.
„Copak je?“ zeptal jsem se ho a usmál se na něj.
Křečovitě se pokusil o úsměv. „Nic,“ zavrtěl hlavou a dál se věnoval svému párátku.
Vstal jsem a přesedl si na Georgovu židli vedle něj. Zapřel jsem si nohu o dřevěnou příčku na jeho židli a rukou se opřel o koleno. „Tome,“ otočil jsem si k sobě jeho tvář. „Nelži mi, já tě přece znám.“ Palcem jsem pohladil jeho bradu. Bylo to zvláštní. Jestli jsem na něj před hodinou a půl na chvíli zapomněl, stačilo být mu zas tak blízko a jen letmo se ho dotknout a nedokázal jsem naopak myslet na nic jiného než na něj. Těkal očima po mém obličeji a já se snažil odhadnout, jestli myslí na to samé co já. Naklonil jsem se a opatrně se dotkl jeho rtů. Jen lehounce, abych si připomněl jejich hebkost a sladkou chuť. Jenomže když už jsem byl u něj takhle blizkoučko, bylo těžké se zas vzdálit. Vysunul jsem jazyk a přejel po jeho horkých rtech. Dostal jsem strašnou chuť se s ním líbat. Vsál jsem jeho spodní ret a lehce stiskl zuby. Chyběl mi. Pokoušel jsem se rozrazit bariéru zubů, ale Tom jen netečně přijímal mé doteky, bez nejmenšího náznaku spolupráce.
„Tome, co je s tebou?“ odtáhl jsem se. Tohle nemělo význam.
Jemně, nicméně dost odhodlaně vyprostil hlavu z mé dlaně a znovu se zadíval na párátko na stole.
„Stalo se něco? Udělal jsem něco špatně?“ vyptával jsem se. Nechtěl jsem, aby mezi námi bylo něco nevyjasněného.
Ostře se na mě podíval. „Proč jsi se s tou holkou chtěl seznámit? A proč jsi ji zval, aby šla s náma?“
Viděl jsem, jak zatíná zuby.
„Nevím,“ zaraženě jsem se od něj ještě o kousek odtáhl. „Prostě to byl nějakej momentální impuls. Neuvažoval jsem nad tím.“
„Líbila se ti?“ zeptal se tiše, ale očima už zase hypnotizoval to své párátko.
„Možná,“ vypadlo ze mě.
Párátko prasklo. Hlučně vstal ze židle. Kdybych na ní neměl nohu, určitě by se převrátila.
„Tome!“ snažil jsem se ho zastavit. „Možná to bylo jen tím jménem.“
Zarazil se a nechápavě se ke mně otočil. „Jakým jménem?“
„No, přece Jill,“ vymáčkl jsem ze sebe nešťastně.
„No a?“ pořád mu to nedocházelo.
Musel jsem s pravdou ven. „Jill… přece ta holka, co jsi s ní spal a co ti strčila ten vzkaz…“ Výraz v jeho tváři se měnil z nechápavého na naštvaný. „…co si to s tebou chtěla zopakovat,“ pípnul jsem.
„Jak to víš?“ jeho hlas ostře prořízl napjatou atmosféru v místnosti.
´Jsi takovej idiot… takhle se do toho zamotat! Ale můžeš nadávat jenom sám sobě!!´ můj drahý rozum se mi opět snaží dokázat, že když ho nepoužívám, jsem úplně k ničemu.
Nemělo cenu zapírat. Sklopil jsem hlavu. „Četl jsem ho. Viděl jsem, jak ti ho dala a byl jsem zvědavej, co po tobě chce.“
„Hrabeš se mi ve věcech?“ vybouchnul.
„Ne, Tome,“ zavrtěl jsem poplašeně hlavou. Bylo mi do breku.
Strhnul z opěradla židle svojí teplou mikinu a chvatně se do ní začal navlíkat.
„Kam jdeš?“
„Zpátky do hotelu.“
„A co to kino?“ Už jsem byl jen malinkatej kousíček od toho, aby mi vytryskly slzy. Tak jsem se na dnešní večer těšil… a připravoval.
„Hezky se bav,“ vyštěknul na mě a prásknul za sebou dveřmi.
Zabořil jsem obličej do dlaní a nechal slzám volný průchod. Bylo mi to strašně líto. Celej večer se tak hloupě pokazil, přitom ještě odpoledne to bylo takový hezký. Zlobí se na mě… kdybych jenom nebyl tak strašně zvědavej… to ta moje blbá žárlivost. Hlasitě jsem popotáhl, protože papírový kapesníky zůstaly v kabele na mý židli a já nebyl schopnej vstát a jít si pro ně. Vzlykal jsem tam tak dlouho, dokud nepřišli kluci.
„Co brečíš?“ zeptal se mě Georg a překvapeně vytáhl obočí. „A kde je Tom?“
„Zase jste se pohádali?“ tipnul Gustav pravý stav věci.
„Trošku,“ připustil jsem roztřeseně.
„Neřvi,“ drcnul do mě necitelně náš vysportovanej bubeník, takže mi podjely ruce a já se bradou praštil o stůl. To mě dorazilo. Nejenom že mám za sebou útok fanatický fanynky, úplně cizí holka odmítla moje pozvání, pohádal jsem se s Tomem, z kina zřejmě nic nebude a ještě budu mít naraženou bradu… Zdá se vám to málo tragickejch událostí na jeden večer?
autor: Michelle M.
Ne Bille , nezdá …. Ach bože , jak moc s tebou soucítím …
Mno , a teď k tobě Michelle 🙂 , miluju žárlivýho Tomyho , tak mi to nezkaž , tenhle díl se ti obzvlášť povedl .
*tleská* , zvlášť ten konec neměl chybu , těším se na pokračování 🙂
ale neeeee tak to pokazit!!!! bille ty seš taková trubka!!!! okamžitě utíkej do hotelu a ukázkově si usmiř tomiiina!!!!
Michelle? Zlato? Nechceš se mi ozvat na icq?Ox)xD
Wow, tak tohle je něco. Možná je dobře, že mezi ně přišla Jill, třeba si uvědomí, co pro sebe doopravdy znamenají. Proč by měl jinak Tom žárlit, když jí chtěl Bill pozvat? Začíná se mi to líbit čím dál tím víc… teda pokud to ještě jde, protože závislost už je dávno jasná, ale ty určitě víš, jak to myslím. Já se hrozně těším, až budou spolu… tím způsobem, že už bude jasno, co k sobě cítí… ale zároveň se mi nesmírně líbí stávající stav, kdy to mezi nimi neuvěřitelně jiskří. Jsou dokonalí…
mnoooo jako dost gooooooooooooooooooood upe chudášek Bill ale kdyby nebyl taková ftěrka tak by se nic nestalo..a Tom jak žárlíííí ááách no prostě krááása….hodně povedenej dílek…..tak honem dááál…..:D
Týjo! To byl úpa…zvrat xD
Ať se na něj Tom dlouho nezlobí, chci nějakou "ekšn" xD
Rychle dál, už ani nemusim říkat že je to dokonalý, ne? ;))
Ale proooooč?:(já ci aby se zase měli rádi prosíííím:(ale jinak fakt dokonalá povídka…uplně sladká a doufám,že tady bude hned zítra pokráčkooo:(snad mě tady nenecháte trpnout dva dny:(
Tenhle díl byl super. Celá povídka je skvělá, tak rychle dál, dááál!!
tak tenhle dílek je hodně moc povedenej… fakt super.. tak prosím honem dál.. jsemě napjatá jak to bude!!!
teda, ti dva se teda hledali až se našli:Dtakoví dva žárlivci:-P
a zuby si měl vyrazit xD
Megí:taky bych brala nějakou akci
Ježiš ten Bill je ale pako tak mu to všechno vyzvonit
Bille, ty jsi trouba.. xD
no tak to sem teda zvědavá, jak to bude pokračovat…doufám, že sladkým usmířením..jinak se zbláznímxD
No jo… jak tu modřinu vysvětlí 😀 To je hrozné 😀 Asi by měl raději simulovat a říct, že má chřipku, aby nemusel mezi lidi 😀 Oh, ne… docela to chápu, to tak bývá obvykle, že je všechno ok, a když přijdou problémy, je to hromadná katastrofa… ale ještě je naděje, že se Tom vrátí, i když… kdo jsme až tak naivní? 😀
Je to opět úplně úžasňoučké, i když mi to čtení uteklo nějak rychleji než je obvyklé 🙁 Ale budu se těšit aspoň o to více na další díl :)))
Michelle, ty potvůrko. Nám toho Billa zmrzačíš. 😀 No má vůbec smysl opět připomínat, že miluju tvůj styl psaní? :o)
To je bestovní ffka honem pokráčko=)
x) tento diel , mi príde tak …reálny ! moc moc moc! Ako keby som už niečo také zažila , viem si to uplne živo predstaviť! do najmenšieho detailu x) krásny diel x) také "perly" , aké dokážeš napísať ty , nedokáže nikto ♥♥♥ ♥♥♥
jeej, aleee to se zase usmířej, teda aspon doufám…hlavně až si začou uvědomovat že na sebe žárlej protože se do sebe zamilovali 🙂 chich tak dállll plsss
neeee oni se musej usmířit to by jinak nešloi páč ……..prostě se musí usmířit :-\ a ta Jill se už tam nesmí objevit!!!!!!!!!!!!!zákaz zakaz zakaz!!!!!!!
:'-( jo Billi budeme si fňukat spolu.
No neříkala jsem to?Ježišmárjá , Tome ty si pučoun 🙂
Aaaw ěším se na usmiřovací část ..mnam
moje zlaticko placeee:( no nic pockame si ako to bude dalej
Tak zase asi na závěr já… nějak nestíhám, Michelle :o) Co tomu troubovi černovlasýmu na tohle člověk může říct? Jistě že je samá katastrofa, ale doufám, že ta brada bude ta nejhorší z nich… mezi námi, ani se Tomovi nedivím. Zajímavý, jak se setkaly jejich žárlivosti a vzájemně se protnuly a teď je to rozdělilo. Snad ne na dlouho, mám je radši, když se milujou a jsou v pohodě. :o) Bylo by to asi moc jednoduchý, kdyby to šlo všechno moc hladce, takže očekávám nějakej zádrhel… snad to nebude tak děsný a smiřování bude krásný jako celá tahle úžasná povídka a její autorka :o) J. <3
ač je to zvláštní, ja miluju když je v povidkách hádka.. dodává tomu takoví TO co nějakým povidkám zchází. sice mám vždycky hrozný obavy jak to nakonec dopadne, ale miluju to nedočkavý čekaní a obávání se, jak to dopadne. a jelikož věřím v šťasný konce, tak věřím, že i tato hadka se dřív či pozdějc obratí k dobru.. a pak to usmiřoaní, to je vždycky ta nejkrásnější část! 🙂
chudacek hloupeeej:-*