Časoprostor II 30.

Pozoruju vnitřek Bédy, abych zachytil alespoň kousíček z Billa, ale je tam tma, moje světla na to nestačí, svítí příliš nízko. Lásko, doufám, že sis mě všiml, že mě za sebou cítíš, nevím, jak na sebe upozornit, abych tě neohrozil, tak radši nedělám nic, ale drásá mi to srdce. Dovedu si představit, jak musíš být s tou pistolí za krkem vyděšený, nikdy jsi nebyl moc statečný, u hororů jsi mě vždycky držel alespoň za ruku, abys měl pocit bezpečí, ale tohle je moc asi na každýho. Neboj se toho parchanta, nemůže tě zastřelit, kdyby to udělal, napálíš to do zdi a umřete oba… snad si to uvědomuješ, máš ho svým volantem v hrsti, tak nepanikař.

Zahýbá doprava, takže jedeme k nám domů… bože, co tohle znamená? Ten zloděj ho asi donutil skrýt se do bezpečí a na nic jinýho nepřišel. Předpokládám, že ví, kdo Bill je, že ho poznal, a teď bude chtít ještě ke všemu vybílit náš barák. Ať si ten debil vezme, co chce, klidně mu narvu do chřtánu i svýho milovanýho Gibsona, hlavně nesmí nic udělat Billovi. Ještě pár ulic a jsme tam. Na tohle se ovšem musím připravit. Ještě to pořád není stoprocentní, ale ta trasa vypadá opravdu jasně. Až vjedeme k nám do ulice, pojedu dál a objedu to z druhý strany. Nesmí si mě všimnout. Je to příliš nebezpečný. Bill asi zajede do garáže a já se mezitím budu muset s tímhle nápadně vytuněným Ádou nacpat někam na ulici, abych měl výhled na dům. Budu se zatím modlit, aby se vevnitř nic nestalo, a až bude příhodnej čas, tak tam vlezu za nima.

BILL

Bohužel to asi byla jen moje planá naděje. Auto, které nás sledovalo, jelo dál po hlavní silnici, když jsem odbočil k nám do ulice. Hergot, já se z toho snad nikdy nevyhrabu. Musím se s tím parchantem domluvit, co dál. Absolutně netuším, jestli mám od našeho domu ještě klíče, za ten rok mohl někdo klidně vyměnit zámek, udělat to bezpečnostní zařízení, co jsme s Tomem pořád jen plánovali, a nikdy na něj nedošlo. Asi to zjistíme hned, protože je potřeba otevřít bránu od garáže, a to dálkovým ovládáním na klíčích.

„To je ono?“ zeptá se překvapeně, když zastavím u naší vily. Je z toho asi dost vyděšenej, takovýhle dům zřejmě nečekal.
„Jo, to je můj dům,“ záměrně mluvím jen o sobě, aby ho nenapadlo, že tam bydlí ještě někdo další. S úlevou jsem při příjezdu zjistil, že je tam absolutní tma. Dům je prázdný.
„No to si žiješ, závodníku…“ slyším obdiv v jeho hlase. „Jsem nevěděl, že se daj vyzávodit prachy na takovejhle palác.“
„Je to dědictví,“ zalžu, abych mu nemusel vysvětlovat svoje příjmy.
„Jo tááák, takže zazobaná celá rodinka, jo?“ ušklíbne se pohrdavě, slyším to v jeho hlase. Teď se nemá cenu obhajovat, jen ať si myslí, že jsem k tomu přišel jak slepej k houslím, bude to lepší.
„Tak co bude?“ vyštěkne nervózně a trošku mě zase poškádlí na krku. To bude modřina jak kráva, jestli to nakonec nebude díra, až vjedu do naší garáže. Co když se mě bude chtít zbavit a rovnou mě tu odpráskne? Barák je prázdnej, nemám šanci, aby mě tu někdo našel a zachránil. Anděli, doufám, že tu jsi, protože mně se neuvěřitelně začínají klepat kolena, a kdybych se nedržel volantu, tak nejspíš vibruju celej. Do hajzlu! Uklidni se, Bille, přece to nevzdáš, bůhví jaký má úmysly, třeba mě bude ještě k něčemu potřebovat.
„Potřebuju klíče na otevření brány,“ zachraptím potichu.
„Jo, tak to ne, mladej, ukaž mi, jak se to dělá, z ruky to nedám,“ zasyčí mi do ucha a vytáhne klíče z kapsy. Ukážu prstem na pípátko a ve chvíli, kdy to zmáčkne, začne se pomalinku otvírat brána. Přece musel Filip aspoň někomu říct, že se sem za rok vrátím, proč na mě nikdo nečekal už u tý pitomý trafiky, vždyť musel vědět, že se tam za rok touhle dobou objevím, a snad jim došlo, že když jsem se nevrátil, něco se mi stalo. Že by s Tomem zmizel i Filip a všichni mě považovali za mrtvýho? To by byla ale fakt velká smůla. Filip mohl za ten rok klidně umřít na to svoje nemocný srdce a já jsem v háji.

Pomalu vjedu do garáže a vrata za námi zase zapadnou. Tak… a jsem v pasti. Odtud teď není úniku. Bez klíčů jsem v háji, ven se nedostanu, jedině do baráku. Tyhle dveře bývaly vždycky odemčený, nebyl důvod je zamykat.
„Tak vystupovat, mladej, a hezky opatrně, nemysli si, že si tě nepohlídám. Dej ruce na volant, ať na ně vidím, a ani se nehni. Mířim na tebe pořád,“ řekne zle, abych se ho bál, a začne pomalu otvírat zadní dveře. Nebudu riskovat, tady stejně není kam utéct, a hlavně, jeho bych asi nepřepral. Kašlu na to a mám ruce poslušně na volantu. Otevře moje dveře a jednou rukou mě vytáhne za loket ven. „Jdeme!“ zavelí a tlačí mě před sebou do domu. Místo abych si oddychl, že jsem doma a vyznám se tu líp než on, klepou se mi kolena. Co když tu jsou a jen oba spí? Máma na sedačce, Davídek ve své posteli… ne, tohle si nesmím připouštět, na tohle je moc brzo, bude teprve půl šestý. Musím doufat, že tu opravdu nikdo není.

TOM

Objel jsem barák a zpovzdálí sleduju Billa, jak stojí naproti garáži. Zaparkoval jsem tak, aby mě neviděli, ale já mám na ně perfektní výhled. Konečně se pohnula vrata a pomalu se sunou nahoru. Za okamžik naše garáž spolkla Billa i s Bédou a mně nezbývá, než doufat, že ho ještě někdy uvidím. Sakra, kdyby mi to aspoň normálně myslelo, ale já jsem z toho všeho tak rozhozenej, že se sotva stihnu soustředit na to, co mám v plánu. Jenže co je tohle za plán? Vlastně se jen potřebuju nějak dostat do domu, nic víc. Musí to být rychlý, jednoduchý a bezpečný. Když půjdu hlavníma dveřma, nejspíš si mě všimnou, to mi došlo už dávno. Garážový vrata vydávaj tak hlasitý zvuky, že by mě měl hned. Okno asi žádný otevřený nebude a kromě toho by se mi mohlo povést skočit mu přímo do náruče. Zadní vchod do baráku, to je to jediný místo, kde mám snad šanci. Musím uvažovat. Zajeli do garáže, takže asi půjdou k Billovi do bytu. Je to odtud nejblíž a není důvod chodit do prvního patra ke mně. Takže budou dole. Počítám, že bude chtít Billa někam zavřít, aby si mohl prohlídnout dům a vzít si, co bude potřebovat. Pokud to nebude jedna z místností v bytě, může ho klidně šoupnout dolů do studia. Není tam okno, je to poměrně dobře uhlídatelnej prostor. Já být jím, tak to udělám. Jenže on neví, že tam to studio je. Pokud si nenechá udělat prohlídku barákem, tak se to ani nedozví. Snad není Bill tak blbej, aby mu to sám prozradil.

Teď mi nezbývá nic jinýho, než čekat… musím myslet na něco, abych neusnul, začínám být pěkně unavenej… opřu si hlavu o sedačku… tak co bychom si probrali, aby to neuspávalo… ovečky radši ne, to jsou spolehlivý uspávačky, tak třeba… natáčení filmu… jak to tenkrát v tom karavanu pokračovalo… bože, Bille, strašně mi chybíš, chybí mi tvůj smích, slzy, vztek i něha…

„Je ti zima?“ zašeptám. Cítím, jak se celý chvěje.

Jeho ruka vyhledá tu mou a vtiskne mi do ní tubičku s gelem. Vyzývá mě tím, abych splnil to, co si dneska přeje, a na čem jsme se domluvili prvním pohledem. Opustím na chvilku Billův klín, abych mohl vzrušovat i jinou část jeho těla. Nanesu trošku gelu na prsty, a když si jeho penis zasunu zpátky do úst, pomalu do Billa proniknu kluzkým prstem, abych ho připravil na ještě intenzivnější dráždění. Přidávám druhý a sleduju dál jeho sténání a výkřiky při každém pohybu mých prstů v jeho těle. Našel jsem způsob doteků, které ho donutí křičet, kdykoliv ho takhle uspokojuju, ale už nemůžu čekat. Chci být hluboko v něm, chci do něj pronikat a klouzat zpátky ven, způsobovat mu ten samý pocit svým tvrdým penisem, chci, aby křičel, až budu přirážet a chci cítit, že se blížíme společně k vrcholu. To všechno chci a už nemůžu čekat ani chvilku. Nanesu třesoucími se prsty gel na své vzrušení a nedočkavě zvednu jeho krásné dlouhé nohy a přidržím je, abych měl ten nejlepší přístup do jeho těla. Konečně. Naposledy pohladím očima jeho vzrušenou tvář, zavřu oči a prudce do něj proniknu. Ponořím se do jeho těla co nejhlouběji. A znovu… znovu… a znovu přirážím, sténám s ním a zřetelně cítím, jak se s každým pohybem pomalu blížím k vrcholné extázi. Kloužu jeho tělem bez zastavení, jeho nehty zaťaté v ramenou, slyším své jméno vycházející z vášní zkřivených úst. Jeho tvrdý penis a ruka, která se snaží dosáhnout vrcholu spolu se mnou, mě tlačí do břicha. Přirážím stále rychleji a intenzivněji, a když ucítím, že Bill dosáhl vrcholu, projede mnou první vlna slastné křeče. Pocity mě ovládají a poslední pohyby v Billově orgasmem sevřeném těle skoro nejsem schopen vnímat… přirážím v naprosté extázi a se zakloněnou hlavou čekám, až poslední dávka spermatu opustí moje tělo… panebože, to je ten nejdokonalejší pocit, jaký znám…

~*~

„Zítra si tě pohlídám,“ šeptá mi Bill do ucha, když už jsme oba zase umytí a klidní. Ležíme vedle sebe a já se pomalu chystám do říše snů, mám toho dneska akorát tak dost.
„Nemusíš mě hlídat, víš dobře, žes mě dneska totálně odrovnal… žárlivče,“ odpovím mu s úsměvem a pomalu zavírám oči únavou.
„Z toho se vyspíš, zítra budeš zase jako rybička… znám tě,“ odvětí, odkryje peřinu a políbí mě na odhalené břicho. „Po ránu zas bude připravenej k boji,“ pohladí mě v klíně a položí si na mě hlavu.
„Jestli hned nepřestaneš, bude připravenej za minutu…“ varuju ho, aby si nezahrával.
„No a? Mně by to nevadilo…“ odvětí a dál pokračuje v provokacích. Prstem pomalu přejíždí můj penis odzdola nahoru a pozoruje jeho reakce… cítím, že po každém pohlazení zase nabývá na síle, a vždycky když se Bill dotkne jeho vrcholku, reaguje nepatrným škubnutím…

konec flashbacku

Jo, ale tenkrát to normální bylo. A nebylo to poprvé ani naposledy… tyhle věci mi Bill dělal zcela běžně. Jeho chuť na sex byla vždycky výjimečná a nedělalo mu problémy mě klidně vzbudit uprostřed noci, když to na něj přišlo. Kromě toho tady hrozila ráno Melanie, takže to mělo svůj účel… chtěl mě zničit, abych se ráno nebyl schopen zvednout z postele.
Bylo nám devatenáct a za ten rok spolu jsme se ještě nestihli pořádně vyřádit. Museli jsme se schovávat, a jakmile bylo někde jen trošku soukromí, už jsem ležel v posteli a Bill na mně… byly to krásný časy, strašně rád na ně vzpomínám. A nejlepší na tomhle všem bylo, když jsem na premiéře tý stupidní komedie zjistil, že Billova „svůdná chůze“, která tohle všechno způsobila, tam nakonec vůbec nebyla. Patrick se prostě jen potřeboval dívat na Billa, jak krásně kroutí prdelkou…