Idea 1/2

Chlapec nerozhodně přecházel po pokoji a neustále přemýšlel. Nevěděl, co s tím má dělat… Má to říct? Ale… vždyť bude určitě zavrhnut! Ale… ne, má pro něj pochopení. Vždyť je tohle všechno rodinné, nemá co ztratit… anebo ano? Může být vyhozen na ulici, třeba to nepochopí… bude označen za toho, kdo nepatří do rodiny! Na druhou stranu byl vždy pravdomluvný a spontánní, nemůže si to přeci jen tak nechat pro sebe! S tím pocitem by nedokázal žít… Nicméně být odmítnut také moc bolí… vyber si, Bille… přemýšlej! Měl tak málo času na tak důležité rozhodnutí… co když se rozhodne špatně? No? Co pak!?

„No tak Bille!“ zčistajasna se ozvalo spíše než zaklepání, tlučení do dveří. Bill se zastavil a svou hlavu si podložil zatnutou pěstí. Zadumaně vyhlédl z okna. Jak že to bylo… taková hra… kdysi jej ji učila babička a zarytě tvrdila, že funguje. Bill teda přistoupil co nejblíže k oknu to šlo, a pohlédl vstříc obloze. Slunce bylo právě schováno za mraky, a tak měl ještě chvíli na rozmyšlenou. Ano… do kolika že měl počítat? Do pěti? Ne, do desíti! Anebo neměl počítat? Bill zavřel oči, vysílaje vzhůru k nebesům podstatnou otázku. Říct, neříct, říct, neříct, říct, neříct… Celkem desetkrát si ji zopakoval. Pak hbitě, rukama vytahujíc nitě z rozpáraných jeansů, otevřel oči, které musel opět na chvíli zavřít. Kruci… takže říct. Ale babi, jestli se mýlíš, do smrti ti to nezapomenu. Bill vyrovnaně zatnul pravou ruku v pěst, snad doufal, že jej babička z nebíčka sleduje a je si vědoma svého případně nezdařeného činu. Prý že nebesa hovoří… no, uvidíme. Kdyby Bill nevěřil na věci mezi zemí a nebem, v životě by se touto věštbou neřídil.

„Krucinál Bille, pospěš si!“ nevrlé kopnutí do dveří přimělo Billa bolestně přivřít oči. Tome, já tě jednoho krásného dne přetrhnu, s tím počítej. Já ti vrátím to tvoje neoprávněné ničení mých ctěných dveří… patří k mému pokoji, tím pádem ke mně… to se ti vrátí. Bill se ironicky pousmál a vyběhl z pokoje. Jako neřízená střela se co nejrychleji propašoval do kuchyně a do té doby sledoval každý, byť jen mimozemský, pohyb. Musí nenápadně, avšak neskrývaně a formálně. Co by si o něm babička, sledující jej právě teď z nebíčka, pomyslela… že si to zajisté rozmyslel! Navíc nesmí ani zaváhat, to by si jinak nebesa svoje proroctví rozmyslela a tlustou čarou by přeškrtla vyřknutý ortel v jeho knize osudu… a to by nerad. Babička měla vždy pravdu!

„Ehm…“ tímto nepatrně slyšitelným pokašláním započal Bill následující hovor. Babi, jestli si mi lhala… v duchu ji varoval a nebezpečně na ní pohlížel vzhůru k nebesům. Určitě tam sedí na nějakém tom proutěném křesílku a plete bavlněný svetr, jak ji zná.

„Co potřebuješ?“ následoval úsměv věnovaný Billovi, který se se vším pohodlím opřel o kuchyňskou linku. S potutelným úsměvem hleděl kamsi do středu místnosti, nechtěl vidět ten pohled, který mu případně bude věnován. Ať už šťastný s párem perverzních výkladů z minulosti, nebo kriticky pohrdající připravujíce vařečku. Billův obličej se obávaně zkřivil, vlastně nepomýšlel nad tímto rizikem. Jeho image nesmí být zkrášlena byť jen nepatrnými stopami po zásahu vařečky, která by v nejhorším případě byla upatlaná od nějakého koláče či polívky. Kdo ví, kde se válela naposledy.

„No… můžu započít krapet… ostřejší diskuzi?“ Bill se snažil mluvit konkrétně a především co nejrychleji. Než si to nebesa rozmyslí… to by bylo velmi špatné! „Co si provedl?!“ hlas k němu promlouvající zněl na oko zpupně, nicméně milost se nevytrácela ani s Billovým malicherným úsměvem. Věděl, že jakmile onu věc nevyřkne ihned, už se k tomu nebude mít nikdy. No tak Bille, no tak! Máš na to!

„Neee, já jen…“ Bill onu osobu sjel přísným pohledem doprovázeje klenutě zatnutými rty. Otřásl se. Vzdá to, vzdá to! Jsi srab, Bille! „… vlastně nic, hehe… je pěkně, že?“ otočil se na pomyslném podpatku a chystal se zdrhnout do pokoje, jediného jeho útočiště. Á… né, jestli si to nebesa rozmyslí! Do jeho osudu nikdo nic vmalovávat nebude! Ani samotný Bůh, to jen on rozhoduje sám o sobě! A basta! Umanul si. V jeho chystaném úprku jej zadržela ruka rychle jej lapíc po kapuce a nechtíc pustit. Billův obličej nabyl zelené barvy. Neřekne to, teď se rozhodl! Ruka jej donutila se otočit, pohlédl do těch podmanivých očí očekávajících zpověď. No jo… Beichte, ša la la la laaaaaa! Zpíval si ve svém duchu a představoval si, že tu teď nestojí a je to jen sen. Třeba teď skutečně postává na jevišti… Hehe. Skutečně mu hrabe… to ten rozsudek, ke kterému přišli jeho přátelé a skutečně je pravdivý. Ale vadí to? Ale co by… tohle nepotlačí, a ani potlačit nechce. Zřejmě se to s ním narodilo…

„Tak hele, ty spratku mrňavej,“ Billovo obočí se zadumaně přiblížilo k sobě. Ne, je mládenec. Není spratek mrňavej! A když už… jen velkej s perverzními myšlenkami. „Koukej mi to říct, jinak bude mazec!“ Bill se tomu menšímu díval do očí, skutečně jej to nehodlalo pustit. Jeho mikina byla pevně svírána rukou, která kupodivu vlastnila i pár vrstev svalů. Jak nečekané… jak nespravedlivé. On, kost a kůže, se přeci nemůže bránit. Na to je moc slabý… „Tak mě nejdřív pusť,“ přikázal. Ruka se skutečně vrátila k tělu vlastníka, ale Bill byl svazován pohledem. Věděl, že se odsud nehne bez vyklopení pravdy. Tak dělej, zhluboka dýchej! Vydechni. A ještě jednou… počítej… No Bille, do desíti snad ještě umíš, ne?! A raz, dva…

„Mami já jsem gay!“ vykřikl a bez rozmyslů zdrhnul k sobě do pokoje. Tak. Uff… je to venku. Naplácnul se na svojí snad sto let starou madračku a přemýšlel. Proč že jí to vlastně chtěl povědět? Mohl to přeci nejdřív říct bratrovi… Kruci, blbost. Vždyť ten to ví… ten na to přišel jako první! Leželo to totiž v jeho deníku (jenž si až dosavad píše), který si Bill zhruba před půl rokem tajně přečetl. Nalezl ho na půdě, pod tím prknem, které tak vrzalo. On věděl, že to nebude jen tak! Do jeho dvanácti let totiž nevrzalo. A kdyby ano, tak by si to zaručeně pamatoval. Vlastně chvíli přemýšlel, jestli se nemýlí, když četl Tomovu větu: ‚Můj bráška je gay. Volal moje jméno, když si ho honil…‘ – Tom totiž velice škrábe. A těžko podotknout, jestli to dělá účelně, nebo jej krasopis z první třídy už omrzel. Nicméně Bill přišel velice brzo na to, že Tom nelhal. Sám mu to o několik dní později řekl… šeptal mu do ouška. A Bill se červenal… pak padla nesmělá pusinka. Hehe. Ale je incestní bratr homosexuál? To mu prozradili přátelé, kteří mu připomněli jeho milostnou aférku s Davidem. No, že jej to nenapadlo… takže je gay. Usmál se. Už zná svojí sexuální orientaci… a to si do dobrých čtrnácti let zarytě myslel, že je transsexuál. Tak nic…

„Synu?“ vykoukl zpoza dveří do Billova pokoje otec, maje na tváři smrtelně vážný výraz. Bill chvíli přemýšlel jestli někdo neumřel, ale když si právoplatně uvědomil, že krom Toma a jeho, posléze rodičů, nemá kdo umírat, tuto možnost zavrhnul. Takže se jde řešit zkonsternování jeho milované maminky? Ne, to nechtěl… maminko!

Otec drze vstoupil do pokoje a usedl na část postele. Vážně pravil: „Takže… gay,“ pochechtnutí, „ne, nevadí nám to. S maminkou jsme vždycky tušili, že jsi jiný… nemusíš si s tím dělat hlavu. Je to zcela normální…“ další uchechtnutí. Otcovi to nelezlo do hlavy, vždyť nedávno chodil s nějakou holkou… snad Davidkou? Sice byla trošku plošší, ale byla to dívka… zvláštní. „A pokud by sis chtěl zjistit něco o… gayích,“ těžce vyslovil, „tak existuje mnoho webů na podporu těchto lidí!“ učeně pravil. Zřejmě už to měl nastudované… to určitě babička! Pomyslel si Bill. „A… už máš… měl si nějakého chlapce?“ vyzvídal otec zkoumaje od sebe nerozeznatelná vlákna kalhot. „Mám!“ pyšně Bill prohlásil.

„Jo? No… tak to je dobře!“ otec se jen na oko tuze rozesmál, pohasnutí jeho úsměvu se však měnilo ve škleb, který nešel skrýt. Následovně panovalo ticho. Svítila jen velká lampa, z venčí se nesl nenechavý vítr. Dramatická to atmosféra! Otec si striktně pokašlal a pohlédl na Billa. Ten mimo jeho očekávání jen znuděně pohlížel škvírkou mezi dveřmi a vyhlížel kupříkladu matku, která by otce přivolala na pomoc k balení kufrů.

autor: Shellayn
betaread: Janule