Tajemná lesní víla 5.

Tom lehce vzdychl. Něco ho na něm upoutalo. Jestli to byla ta nádherná bílá tvář s tak jemnými rysy, s nádhernými plnými rty, ten nevinný výraz v těch nejkrásnějších očích, co v životě viděl. Chlapec potichu kníknul.
„Co je ti? Prosím, nebuď už tak smutný, moc tě o to prosím. Chci ti pomoct, nic víc, chci ti jenom pomoct. A jak se vlastně jmenuješ? Jak ti říkala maminka? Já jsem Tom, tohle je Andy, Migell a Michael, moji přátelé. Můžu být taky tvůj kamarád?“ Chlapec přikývl. Toma v tom okamžiku něco napadlo. Vzal mobil do ruky a trochu s obavami vytočil číslo na svou matku.
Každým dalším zazvoněním v Tomovi stoupala nehorázná nervozita. Co když mu to nedovolí? Co když okamžitě řekne ne? Ne! To se nesmí stát…
„Jé, ahoj mami,“ začal mile Tom. Na druhém konci se ozvalo: „Ahoj Tome, copak si provedl? Že tys tam něco zapálil! Nemíním hradit žádné škody, je ti to doufám jasný! No, nebo ti to všechno strhnu z kapesného….“ Tom ji musel přerušit, ještě chvíli a ztratil by odvahu jí cokoliv říct.
„Heh, mami, nic takovýho. No, já… Prostě… Je to takový divný… Prostě jsem byl s klukama v lese na procházce…“ Tom jí vyprávěl celou příhodu do nejmenšího detailu… Chvíli panovalo pro Toma velice nepříjemné ticho, které každou vteřinou jeho strach ještě víc rozšiřovalo. Po chvíli Tom slyšel matčino přemýšlivé povzdychnutí. „Mami?“ ozval se, jestli náhodou jeho máma neusnula. „A… Ano, Tome?“ jeho matka přemýšlela, co by udělala, kdyby byla v Tomově situaci. „Tome, a jak vypadá? Já jen, aby to nebyl jen nějaký obyčejný, špinavý bezdomovec, který nebyl schopný si najít práci… A nedej bůh, aby to byl nějaký fe… narkoman….“ opravila se narychlo. Tomovi připadalo zbytečné si něco vymýšlet.
„Mami, kdybys ho viděla, je tak nádherný. Vypadá jako… jako víla nebo tak nějak… Prostě je krásný, čistý, je hodně vystrašený, říkal mi, že je tady asi od čtrnácti let a myslím, že je stejně starý jako já, mohl by to být můj bratr… Prosím, mami, až ho uvidíš…“ Tom nevěděl, jak pokračovat, a tak opět zavládlo ničivé ticho. Ticho, které každou vteřinou zmenšovalo Tomovo naději. Najednou se z telefonu ozval vzdech a…. „Tak dobře, ale jestli se mi nebude líbit, tak ho pošleš tam, kde si ho našel, jasný???“ Tom začal skákat radostí. „Díky, mami, díky, díky, díky!!!! Miluju tě! Tak já to řeknu profesorce a pojedu domů, pro jistotu vezmu i kluky, jo?“ Matka se pousmála nad Tomovou radostí. „Tak dobře, ty mě jednou zničíš!“ zasmála se a ukončila tento zdlouhavý rozhovor.
Tom se na chlapce usmál a opět ho něžně pohladil, po chvíli spustil: „Maličký, co bys řekl tomu, že budeš mít novou maminku a domov, krásný dům se zahradou a pejskem. Byl bych s tebou a staral se o tebe, co na to říkáš? A jak ti máme říkat, jak se tedy jmenuješ? Ještě si nám to neprozradil.“ Tom se stále šťastně usmíval a jeho kamarádi byli taky štěstím bez sebe. „No…“ začal opatrně chlapec, který byl z celé situace dojatý. „Maminka mi říkala Williame. A když si se mnou hrála nebo se mazlila, tak mi pokaždé řekla Billi a tak krásně mě hladila a smála se a….“ William se opět rozplakal při vzpomínce na maminku, ale věděl, že bude mít možná novou….
Toma po chvíli, co zíral na Williama jako na zjevení, napadlo to, že by se měli okamžitě vrátit. „Pojď, maličký, půjdeme teď k chatě, je tady za lesem. Jsme tady na výletě se školou a už se opravdu musíme vrátit. Půjdeš s náma?“ Chlapec se ale místo odpovědi rozběhl do houští, kde se ukrýval. „Billíííííí!!!“ volal za ním Tom, ale William se nevracel.

autor: Jitka Krejcarová
betaread: Helushka

11 thoughts on “Tajemná lesní víla 5.

  1. Jejky, tohle se mi líbí! Těším se na další dílky, je to vážně dobrý…..Jitka je dobrááá!!

  2. Karča – Promin, ale to už asi nepůjde, protože jsou už poslaný… Ale delší dílky určo budou, ale bohužel ne hned… Sorry, já to fakt neodhadla….. (=

  3. heeeej vílo, vrať seeeeeeeeeeeeeeee!!!!! krásný dům, nová maminka, pejsem a Tom??? co víc si přát x)))))))))))))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics