autor: Jitka Krejcarová
betaread: Helushka
betaread: Helushka
„Asi chce zůstat tady. Bojí se,“ špitl zklamaně Andreas a zkroušeného Toma objal. Kluci se tedy otočili a vydali se k chatě. Za chvíli za sebou uslyšeli, jak za nima někdo běží. Otočili se zpět a uviděli Williama, jak se na ně smutně kouká. „Promiňte, měl jsem vám říct, že jsem se musel ještě pro něco vrátit. Bál jsem se, že mě opustíte a že tu budu zase sám…“ Tom byl zvědavý, pro co se William vracel. Viděl, jak k sobě tiskne velkou knihu.
„Billi, copak to máš? Ukážeš nám to, prosím?“ zeptal se opatrně Tom. William se usmál a knihu mu podal. Tom ji otevřel a začal číst jeden odstavec, který mu právě padl do oka. „Ježíši! To je nádhera! To jsi napsal? To je… Teda… Krása…“
„No, vždycky když mi bylo strašně moc smutno, tak jsem si zpíval a psal si písničky a básničky, oni mi zachránily život. Bez nich bych se tady utrápil. Jedině tak jsem mohl vyjádřit to, jak se cítím.“ Tom klukům nahlas přečetl jeden z mnoha veršů: „Byl jsem tu sám a vím, že navždy budu. Ostatní si stěžují a křičí: Nechci nudu. Ale bolest, kterou v duši skrývám, je jako nůž, co do srdce se vrývá… (by Jita)
„No, vždycky když mi bylo strašně moc smutno, tak jsem si zpíval a psal si písničky a básničky, oni mi zachránily život. Bez nich bych se tady utrápil. Jedině tak jsem mohl vyjádřit to, jak se cítím.“ Tom klukům nahlas přečetl jeden z mnoha veršů: „Byl jsem tu sám a vím, že navždy budu. Ostatní si stěžují a křičí: Nechci nudu. Ale bolest, kterou v duši skrývám, je jako nůž, co do srdce se vrývá… (by Jita)
„Jak tě tohle napadlo?“ zeptal se překvapeně Tom, ale hned se za svou blbou otázku omluvil. „Promiň, už vím, nebylo ti tady ze začátku dobře. Že si se tu trápil, bez maminky, bez přátel…“
„Já neměl nikdy žádné kamarády, připadal jsem jim divný… Pořád mi nadávali a často mě bili. Třeba i za to, že jsem jim nepůjčil tužku na rýsování, protože jsem měl jenom jednu a ani o ni nepoprosili. Pak ten den po škole mě chytli a bili mě. I když jsem moc křičel a plakal, tak to nepomohlo, nikdo mi nevěřil, ani nebyl nikdo, komu bych to řekl. Maminku jsem s tím nechtěl otravovat. Ona jediná mě měla ráda…“
„Já neměl nikdy žádné kamarády, připadal jsem jim divný… Pořád mi nadávali a často mě bili. Třeba i za to, že jsem jim nepůjčil tužku na rýsování, protože jsem měl jenom jednu a ani o ni nepoprosili. Pak ten den po škole mě chytli a bili mě. I když jsem moc křičel a plakal, tak to nepomohlo, nikdo mi nevěřil, ani nebyl nikdo, komu bych to řekl. Maminku jsem s tím nechtěl otravovat. Ona jediná mě měla ráda…“
William nepřestával plakat a už mu pomalu docházely všechny síly. Tom ho ukryl do své náruče a snažil se ho utišit. Ostatní kluci si přisedli k nim. Andreas jen špitl: „A co tvůj tatínek?“ William se na něj podíval svýma nádhernýma uslzenýma očima a roztřásl se po celém těle.
„Ublížil mi. On mi ubližoval ještě víc než mamince…“ Kluci už pochopili, proč takový mladý, hezký kluk utekl z domova do pustého lesa. Byl týrán. Tom jen nevěřícně a soucitně zíral na neštěstí, které našel při hře na schovávanou.
„No tak, ale teď už to bude dobrý, uvidíš. Nedovolím, aby ti někdo ubližoval. To už se nikdy nestane, přísahám, moje tajemná lesní vílo,“ špitl Tom a přiblížil se až těsně k jeho tváři. Najednou pocítil něco velmi zvláštního. Ačkoliv ho neznal, měl nutnou potřebu ho políbit, ochutnat jeho rty, tělo…
„Ublížil mi. On mi ubližoval ještě víc než mamince…“ Kluci už pochopili, proč takový mladý, hezký kluk utekl z domova do pustého lesa. Byl týrán. Tom jen nevěřícně a soucitně zíral na neštěstí, které našel při hře na schovávanou.
„No tak, ale teď už to bude dobrý, uvidíš. Nedovolím, aby ti někdo ubližoval. To už se nikdy nestane, přísahám, moje tajemná lesní vílo,“ špitl Tom a přiblížil se až těsně k jeho tváři. Najednou pocítil něco velmi zvláštního. Ačkoliv ho neznal, měl nutnou potřebu ho políbit, ochutnat jeho rty, tělo…
Absolutně svoje pocity nechápal, on ho přitahuje?! Ale vždyť je kluk! Sice nádherný a přitažlivý, ale kluk! Jak by Toma, nejznámějšího děvkaře v okolí, mohl přitahovat člověk stejného pohlaví? Ale vždyť on není člověk, on je víla, jeho křehká, okouzlující víla. Nesmí mu ublížit, ani on, ani nikdo jiný!
Kluci se teď ale doopravdy vydali na cestu k chatě. Tom vedl Williama opatrně za jeho bílou ručku a celou cestu ho konejšil, protože se bál toho, co jej za lesem čeká.
autor: Jitka Krejcarová
tohle mi nedělej…..v tom nejlepším to skončí……mazec…..rychle dál
tééda, já ani nemám slov..prostě nádhera:-*
Hezkýýýý :)….
aaaaaaa nééé! tohle je úúžasná povídka! a v tom nejlepším končí…….zabít! zabít! zabít!!!
chudáček Bill 🙁 a tom je mooooc hodnej 🙂
krásný rychle další
super 🙂 honem dál, Bill je víla xD lol xD
Klásný…ostatně jako vždycky x)
Ahojíík, holky!!! Mocinky vám všem děkuju za tak kráásný komentáře a jsem ráda, že máte trpělivost to číst, když je to tak krátký ( x
V neděli bych měla poslatr víc dílů najednou, páč budu mimo net (odříznutá od světa=)) To teda nevim, jak to bez vás a bez blogu vydržím…
(mám těžkou TWC závislost=))
Fakt velký díky (=
já toho Toma žeru….děvkaře neposkvrněného mužskou láskou :)))) zatím :D:D