Brothers 15.

autor: Dania
betaread: Janule

Měli jsme za sebou asi pět koncertů, když se to stalo. Bill ochraptěl. Mysleli jsem si, že má nějakou virózu. Že si chvíli poleží v posteli, sní nějaké tabletky a bude to všechno zase okey. Jenže ono nebylo. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se na mě během písničky podíval s děsem v očích, neschopen čistého tónu. Nikdo z nás nevěděl, co se děje. Během In die Nacht jsem si všimnul slz, v jeho očích. Hrdlo se mi sevřelo. Toužil jsem jej obejmout a slíbit mu, že to bude dobrý. Že všechno bude v nejlepším pořádku. Jenže to nešlo, museli jsme hrát ještě další song.

Jen co se za námi zavřely dveře místnosti, začal plakat. Sesypal se mi do náruče se slovy, že tohle ještě nikdy nezažil. Že takhle špatné to ještě nikdy nebylo. Nemohl skoro ani mluvit. Hladil jsem ho po vlasech, šeptal mu, ať se uklidní. V další vteřině do dveří vpadl David a hnal se k nám. Pustil jsem Billa z náručí a posadil jej na pohovku. Obličej měl mokrý od slz, líčidla rozmazaná. Vypadal jako zmoklá myška. Sednul jsme si vedle něj a chytil jej za ruku. Vděčně se na mě usmál a otočil se na Davida.

„Jak se cítíš?“ Blbá otázka, pomyslel jsem si. David si to taky zřejmě uvědomil, protože okamžitě pokračoval.

„Bolí tě něco?“

„Ne, nebolí to,“ zachraptěl. V očích se mu opět objevily slzy. Stékaly po tvářích.

„Tak zavoláme doktora, ať se na tebe podívá. Počkáme do zítřka a potom když tak vyhledáme odborníky, dobře?“ Bylo vidět, že má starost. Bill jen kývnul hlavou. David se otočil na mě, s telefonem v ruce, vytáčeje nějaké číslo, řekl: „Jeďte na pokoj a počkejte na doktora, už mu volám. A postarej se o něj.“ Kývnul směrem k Billovi, který seděl na pohovce a nepřítomně zíral do země, slzy volně kanoucí po tvářích.

****

„Doporučil bych urychleně vyhledat odborníka. Nechci strašit, ale nevypadá to na běžnou virovou infekci.“ Bill po těch slovech vypadal, že se sesype úplně. Pořád doufal, že to bude jen nějaká angína nebo chřipka.

Počkali jsme, až doktor odejde. Bill zase začal brečet. David si dřepl před něj, položil mu ruce na kolena a stiskl.

„Nebreč, bude to dobrý, uvidíš. Teď se vyspi a zítra odletíš zpět do Německa, dobře? A neboj se, všechno bude okey. Určitě to bude jen nějaká prkotina.“ Bill se mu podíval do tváře a s obličejem mokrým od slz a zarudlýma očima přikývnul. Dokonce se pokusil i usmát.

„Vidíš, že to jde. Už budu muset jít, ale máš tu Toma, ten se o tebe postará.“ Opět kývnutí a úsměv. Potom se David zvednul a odešel. Zamknul jsem za ním a během vteřiny se přesunul k bráškovi. Posadil jsem si jej na sebe a pevně jej objal.

„Tome!“ Už jen šeptal.

„Šššš, miláčku, teď nemluv. Půjdeme se umýt a do postele, co ty na to?“ Cítil jsem jen souhlasné kývání hlavou. Vstali jsme a přesunuli se do koupelny. Svlékl jsem jej, potom i sebe a společně se osprchovali. Umyl si i vlasy. Pořád jsem se jej musel dotýkat. Ne nijak eroticky, prostě jen proto, aby cítil moji přítomnost. Aby věděl, že jsem s ním, že jej neopustím.

Osušili jsme se a šli do postele. Oblékl jsem si čisté prádlo a donesl i Billovi. Dnes jsme chtěli spát spolu. Být spolu. Díval jsem se, jak se obléká, jak si pokládá hlavu na polštář, jak se tulí pod pokrývku. Přilehl jsem si k němu, přitáhl si jej do náruče, hladil jej po zádech. Zvednul hlavu z mého ramene a usmál se. Sklonil hlavu a políbil mě. Něžně, plaše, jako by žádal o svolení. Vzal jsem jeho hlavu do dlaní a polibek prohloubil. Cítil jsem jeho drobné dlaně na hrudi, sálala z nich horkost. Sálala z celého jeho těla. Položil mi hlavu na prsa, ležel na mě celou vahou.

„Miluju tě, Tome,“ zašeptal. Políbil mě na hrudník. Hladil jsem jej ve vlasech, šeptajíc svoje slova lásky. V očích se mi objevily slzy. Bylo to poprvé, co mi řekl, že mě miluje! Zavřel jsem oči a s Billem v náručí usnul.

****

„Tome, oni říkají, že musím na operaci! Že prý kdybych nešel, tak bych už nemohl zpívat!! Co mám dělat? Co když se to posere? Všechno bude v řiti! Proč já? Proč se to muselo stát mě?“ brečel mi na rameni. A já brečel s ním.

Poslední týden byl peklo! Věci šly od desíti k pěti. Nejdříve to vypadalo, že se Billovi udělalo lépe, a teď tohle! Operace?! Ach bože! Co když se mu něco stane? Co když mi umře? Co když… Ne! Nic se nestane! Všechno bude v pořádku. Bill půjde na operaci, vyléčí se a potom bude zase zpívat. Zase to bude takové, jako dřív. Nic se nestane. Je to jen malá operace. Jen taková maličká, malilinkatá operace. Nic se přece nemůže stát, ne? Že ne?

Rychle jsem si utřel slzy. Musel jsem být jeho silnější starší bráška, jeho opora.

„To bude v pořádku, Billy. Uvidíš. Zase budeš zpívat. Uděláme si malý prázdniny a potom zase hurá na koncerty!“ Hladil jsem jej po vlasech.

„Mám strach! Co když se něco pokazí? Co když už nebudu moct zpívat? Co když budu mít potom jiný hlas? Co potom? No? Co budeme dělat? To bude konec Tokio Hotel. A všechno je to moje chyba! Promiň mi to! Tomi, promiň mi, že jsem ti zničil sen!“ Vzlykal mi na rameni, drtil mě v objetí.

„Šššš, tak nemluv. Nic jsi nezničil. Ty jsi můj sen, Bille. Jedině ty! A nic se nepokazí. Všechno bude dobré! Máš nejlepšího doktora v Evropě. Ví co dělá! Musíš mu věřit, ano?“ šeptal jsem mu do vlasů a konejšil jej v náručí.

„Hm,“ kývl na souhlas. „Dobře.“

„Já vím, že máš strach, ale budu pořád s tebou. Nenechám tě samotného, postarám se o tebe. A teď mi pověz všechno, co ti řekli.“

„No, dělali mi nějaký vyšetření, zjistili, že jsem bral aspirin, tak musíme počkat. Jinak bych šel na tu operaci už zítra. Zítra, Tome! To je strašný! Říkali, že čím dřív, tím líp. A já to posral tím aspirinem. Jsem debil!“

„Tak nemluv, nejsi debil, nemohl jsi to vědět. Tak počkají, no.“ Políbil jsem jej na čelo.

„A pak říkali, že po operaci nesmím mluvit několik dní a potom budu chodit na nějaké terapie, nebo co. Ale ujišťovali mě, že prý po zákroku bude můj hlas znít stejně, že prej to je jejich cíl! A co když se to nepovede? To potom jako budu mluvit jinak? Co když budu mít hnusnej hlas? Co když to už nebude znít tak pěkně? Tome! Asi umřu! Co když budu mluvit jak nějakej ožrala? Nebo ještě hůř, jako buzík?“ Začínal být hysterický. Mírně jsem s ním zatřásl, ať se vzpamatuje. Zamrkal a podíval se mi do očí.

„Promiň, Tome, začínám z toho šílet. A to jsem na té operaci ještě ani nebyl!“ Zčervenal a sklopil pohled. Hrál si s prsty na ruce a hryzal si spodní ret.

„Odpouštím ti, a teď mě polib.“ Zvednul jsem mu hlavu a lehoučce jej políbil. Díval jsem se, jak se mu třepetají řasy. Jak se výraz v jeho tváři uvolňuje, jak zaklání hlavu, rozevírá rty, pouští mě dovnitř.

„Miluju tě, Bille. A i kdybys mluvil fistulí, tak se na mých citech k tobě nic nezmění.“ Usmál se a po tváři mu stekla jediná slza. Palcem jsem ji setřel a díval se mu upřeně do očí.

„A teď pojď spát, byl to dlouhý den.“

„Dobře, Tomi.“

****

Držel se mě za ruku, spíš mi ji drtil ve zpocené dlani. Cítil jsem, jak mu buší srdce, cítil jsem jeho strach. Snažil se to skrýt, ale mě neoblafl. Bál se, hrozně moc.

„Billy, budeš jen třicet minut spát, a potom už tu budu zase s tebou.“ Souhlasně kývnul. Už nemohl ani mluvit, protože hlasivky měl znecitlivělé, připravené k operaci. Ležel na nemocniční posteli, oblečený v operační košili, vlasy schované v igelitové čepici. Bledý, vystrašený, tak drobný na obrovské posteli. Naklonil jsem se nad něj a políbil jej na tvář. Maličko se usmál.

„Tak se mi líbíš.“ Pohladil jsem jej po čele a opět jej políbil. Znovu se usmál. Otevřely se dveře a přišel nemocniční zřízenec, odvézt Billa na sál. Stiskl jsem mu ruku a ještě se na něj usmál. Díval se, jak jej odváží, jak se za ním zavírají dveře. Zíral jsem na to místo, cítil jsem se podivně prázdný. Bylo to zvláštní. Věděl jsem, že ani ne za půl hodiny bude zpět. Že za chvilku bude zase u mě. Ale i přes to jsem se nedokázal zbavit toho svíravého pocitu v hrudi. Nedokázal jsem potlačit strach, který opanovával mou mysl. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že by se nevrátil. Tahle možnost prostě neexistovala. Prostě se to nestane. Za půl hodiny se znovu otevřou dveře, přijede vozík a na něm spící Bill, roztomilý a ztracený v obrovské posteli. Ale v pořádku, dýchající, odpočívající.

Posadil jsem se do křesla a čekal. Minuty se vlekly neskutečně pomalu. Bylo to ubíjející, každou chvíli jsem se díval, jak minutová ručička mění pozici. Cítil jsem, že se čas proti mně spiknul, každou vteřinu protahoval na minutu, z každé minuty se stávala hodina. Moje utrpení, čekání na znovuotevření dveří, se protáhlo na neskutečně dlouhou dobu. Je až směšné, jak je ten čas relativní. Opět jsem zkontroloval hodiny a zasténal při zjištění, že uteklo jen patnáct minut. Jen patnáct! Polovina! Když jsem si představil, jak teď Billovi strkají otevřenými ústy do krku trubičku se skalpelem, jak mu řežou do hlasivek, hrůza! Udělalo se mi zle od žaludku. Zavřel jsem oči a doufal, že když je znovu otevřu, Bill bude přede mnou. Ležet v té veliké posteli, spát, s výrazem naprostého klidu v obličeji.

A opravdu, asi jsem usnul, protože když jsem je otevřel, do dveří právě vjíždělo lehátko s mým bráškou. Spal. Okamžitě jsem vystřelil ze židle, musel jsem se chytit křesla, protože z toho prudkého pohybu se mi zatmělo před očima.

„Opatrně, chlape, abyste tu neleželi oba.“ Zasmál se zdravotní bratr, vzal Billa do náruče a přenesl jej na postel.

Sednul jsem si vedle něj a nespouštěl oči z jeho obličeje.

„Jak to dopadlo? Bylo všechno okey? Nebolelo ho to? Bude mluvit? A bude mít stejný hlas? Kdy se probudí?!“ chrlil jsem na něj jednu otázku za druhou. Jen se usmíval. Měl jsem sto chutí mu jednu natáhnout! Nevidí, že můj malý bráška tady leží a nehýbe se? Že byl právě na operaci?! Připadal jsem si jako hysterka.

„Probudit by se měl během půl hodiny.“ Řekl, vzal vozík a odporoučel se z místnosti. Jen co se za ním zavřely dveře, naklonil jsem se nad Billův obličej a zašeptal mu do ucha.

„Tak vidíš, zvládli jsme to. Billy, až se probudíš, tak tu budu. A první co dostaneš, až otevřeš ty svoje krásný kukadla, bude moje pusa. Viď, že už se na ni těšíš?!“ Byl jsem nějak naměkko. Hladil jsme jej po ruce a sledoval každé zatřepetání jeho řas. Uvědomil jsem si, že na něm zbožňuju naprosto všechno. Och bože, dokonce mi chybí i to jeho neustálý prozpěvování!

„Vypadá tak mladě, viď? Je to pořád můj malý chlapeček.“ Ani jsem si nevšiml, kdy vešla mamka. Stála u dveří se zachmuřeným obličejem. Usmál jsem se, čekal, až dojde ke křeslu. Mlčky jsme tam seděli a čekali, až se probudí to nejcennější, co ve svém životě mám.

autor: Dania