Hexe

autor: Shellayn
betaread: Janule

Dokážete si představit spravedlivý svět? Svět, který vás nemůže kritizovat za vaši orientaci a vzhled?

Bohužel, takový svět není. Ale ještě stále můžeme doufat ve šťastnější zítřky, třeba se jednoho krásného dne obyvatelstvo umoudří. A vy, vy budete šťastni.

– – –

Billovi v ruce třepal ústřižek z novin, který dnes stopil z ranních novin. Se svýma rozzářenýma očima a úsměvem na rtech si jej předčítal. Znovu a znovu. Pokolikáté už dnes?

… Ačkoli nadpoloviční většina původně vyhrávala nad tou částí obyvatelstva, která v našich anketách hlasovala pro možnost hlásající „incest povolen“, vše se nečekaně změnilo. Při včerejším ověřování výsledků byl odhalen podvod. Výsledky byly zfalšovány. Tudíž hlasy byly opět přepočítávány, tentokrát důvěryhodnějšími osobami. A výsledek se nám náhle změnil. A tak vám můžu radostně prohlásit, incest je skutečně povolen. A s tímto ustanovením bylo rozhodnuto i o dalších změnách k tomuto tématu, jak níže cituje pan A.Schelüng. …

„Tak brácha, makej, bus nám jede za pět minut a já domů pěšky nejdu!“ Bill s potutelným úsměvem schoval ústřižek do zadní kapsy svých jeansů.

Jaká to idylka, škola jest od domova vzdálena několik kilometrů a autobus, kterým k ní i z ní musíte jezdit, jako naschvál jezdí jen párkrát denně, a aby toho nebylo málo, v těch nejnevhodnějších časech. Nicméně časem si zvyknete…

„Jasně, už letííím!“ Bill nahodil školní tašku na ramena a jal se dohnat Toma, který v tuto dobu šel několik metrů před ním.

Svůj autobus stihli jen taktak, ale pozdě nešli. Vlastně… asi tak, jako vždy. Jen co vkročili na místo říkající si zastávka autobusu směr Leipzig, autobus jim náhle zastavil. Těch pár cestujících v autobuse sebou trhlo, nečekali, že se bude stavět. Vlastně to nečekal ani sám řidič, který vždy spoléhal na náhodu, že ti dva prapodivní chlapci nestihnou včas stát na zastávce. Nicméně štěstí se jich drželo a nehodlalo se jich pustit ani za sto dukátů.

Chlapci udýchaně naskočili, dveře se za nimi ihned zavřely.

„Dobrý den, paní Belegenová…“ slušně pozdravil dredatý chlapec paní, bydlící několik chatrčí opodál, jež zaujímala místo poblíž řidiče. Ta na jeho pozdrav pouze letmo přikývla, straníc se jeho zběsilé spleti na hlavě. Neměla jej ráda, stejně tak jako Billa. Kdo to kdy slyšel, aby vesničtí chlapci měli rádi extravaganci. Akorát dělají všude ostudu. A momentálně dělají ostudu především jí, lidé sedící v autobuse si teď zajisté budou myslet, že je zná. Jaká to ostuda!

Bill se s plícemi, které za ním jen tak tak stačily proklouznout mezi dveřmi, posadil na dvojsedačku rovnou k oknu. Zdlouhavou cestou domů vždy rád pozoroval krajinu, zatímco Tom si milerád přehrával ve svém přehrávači hudbu Samyho Deluxe.

Tom usedl samozřejmě vedle něj a ihned na to se autobus rozjel. Pár lidí se muselo chytit sedačky před sebou, někteří řidiči prostě nemají cit.

– – –

Billa protentokrát omrzelo dívání se po projíždějící krajině, kterou přeci již tak dobře znal. Tenhle život jej nebaví… vstát, do školy a ze školy, posléze se v nejnutnějším případě učit a pak chvíli zkoušet s jejich skupinou Tokio Hotel. Ale až proniknou do světa se svou hudbou, to bude tolik rozmanité! Oni se stanou hvězdami, protože jednoduše chtějí. Především Bill, Tom, a jak už to bývá, dva členové, jež se drží nejdál. Už aby to bylo brzo… jinak tento režim Billa zabije.

Bill si s nevolí v obličeji povytáhl rukáv svého rudého trička, aby mohl spatřit hodinky, na nichž bylo jasné, že jedou přibližně půl hodiny. To znamenalo, že byli asi v polovině cesty. Zamračil se. Tohle nemůže vydržet… vždyť umře nudou.

Zvědavě pohlédl na Toma, jestli náhodou také neumírá nudou. Třeba že by si popovídali… cokoliv. Nicméně Bill byl zklamán, Tom s neprůhlednými brýlemi na očích, jež měl zavřené, a přívětivým úsměvem na rtech nerušeně poslouchal ze sluchátek svoji hudbu, která ke štěstí cestujících nebyla hlasitá.

„Tome…“ zašeptal si spíše jen tak pro sebe, jelikož jej Tom nemohl slyšet. Pro účinek jej zatahal za cíp rukávu, načež Tom nesouhlasně zamručel. S nevnímavým výrazem se i nadále soustředil na Samyho hudbu.

Tato reakce se Billovi nelíbila, protestně mu vytáhl jedno sluchátko z ucha. Ještě aby si milost pán Tom Kaulitz poslouchal hudbu a Bill… no právě. A co Bill? „Co zas?“ uniklo Tomovi otráveně z úst. Po očku pohlédl na Billa, který okamžitě nasadil výraz nevinného koťátka. Jedno obočí mu šibalsky vyletělo do vlasů. Svým nenechavým hláskem začal škemrat: „Nepustil bys mi-“ „Ne!“ rezolutně se Tom ohradil a sluchátko, které mu bylo tak nevlídně vzato a do této chvíle nevinně spočívalo v Billově ruce, si nekompromisně opět přivlastnil. Uvelebil se v sedačce, z které už začínal pomalu dřevěnět.

Bill se na truc od Toma natěsnal k oknu jak nejvíce to šlo a opět pozoroval krajinu. No tak dobře, nepozoroval krajinu. Pozoroval odraz Toma. Bude krásné, až zase večer bude ležet vedle něho, hladíc jej po zádech. Pozorovat jeho smyslné rty, do kterých se o pár vteřin později vnoří.

Autobus se opět řítil do zastávky, předposlední. Po ní bude následovat Leipzig, tam konečně vystoupí.

„Doprd*le!“ zanadával oprávněně Bill. Dalo se čekat, že řidič jako vždy prudce a nečekaně zabrzdí. Všichni cestující toto očekávali, a tak se rituálně opět chytili držátek. Jen Bill si létal po oblacích, a tak nebylo žádnou záhadou, že mu tato skutečnost jistým způsobem unikla, díky čemuž zažil nečekaný náraz o přední sedačku.

Tom se mu smál. Jako čertík s křídly… „Jen se směj!“ hořce poznamenal Bill a mnul si naražené rameno. O kousek si stáhnul svoje triko. Po řádném prozkoumání si domyslel, že tohle jej zřejmě bude stát modřinu. A pokud se tento stupidní pokus o zabití cestujících bude ještě opakovat, tak samotného řidiče to bude stát život. Usmyslel si Bill a těsně před prudkým vyjetím se včas chytil přední sedačky. Tomovi hrál na tváři ještě stále pobavený úsměv.

Bill opět pohlédl na hodinky. Ještě dvacet minut… ten čas snad stojí. Zamračil se. A co teď? Z okna se již dívat nehodlal a na Toma teď neměl náladu ani omylem. Jen ať si chlapeček doleze sám, ať se doprošuje… Ušklíbl se Bill.

Raději začal pohlížet na cestující autobusu, vždy to dělal rád. Tehdy, jako malý. Ti lidi mu připadali tak rozdílní… hleděli na něj s láskou. Teda aspoň do té doby, než začal mít svůj vlastní osobitý styl, kdy byl občas přisuzován nejenom k upírům či gayům, ale dokonce i k dívkám. No co, on si za svým stylem stojí. Až dobudou svět…! … To se budou jejich sousedi divit. Především spolužáci, kteří jimi tak opovrhují. No tak dobře, Tomem ani ne. Vždyť kdo v dnešní době nemá na hlavě dredy? Málokdo. Ale chlapce s Billovým lookem prostě neuvidíte, ať se budete snažit sebevíce. Možná jen když zajedete do Leipzigu, a to ještě musíte mít velké štěstí. Onen zmíněný chlapec se zdržuje především v těch nejdražších značkových obchodech, a posléze doma s tužkou v ruce.

Bill pohledem zabloudil do předního kouta napravo autobusu, stále tam seděla jejich otravná sousedka, paní Belegenová. Zřejmě o něčem záživném diskutovala s řidičem, Bill jen nechtěl vidět, až z jejich diskuze sejde k situaci, že sjedou z vozovky. Ani jeden z diskutující dvojky totiž nejevil ani část inteligence.

Raději zabloudil o pár sedaček dozadu, povídající dvojka jej znervózňovala. A tak upřel pohled na muže, který byl jejich soused. Tom s Billem jej neměli rádi, občas se jej i báli. V jejich očích se jevil jako blázen. Za to jej milerádi provokovali, především večer si přes sebe jako malí házeli pytle a mysleli si, kdo ví jak souseda nevyplaší. Teda jednou se jim to povedlo přímo prvotřídně, leknutím spadl ze žebříku, ze stromu.

V autobuse, kde bylo slyšet štěbetání pár důchodců a jejich občasné zachraptění, se zčista jasna ozvalo jemné zachrastění náramku. Bill vyděšeně pohlédl na svou ruku, určitě mu jeden z jeho drahocenných klenotů musel spadnout na tu špinavou nepěknou podlahu. Ale co se nedělo, všechny náramky seděly na svém místě. Raději letmo pohlédl na zem, jestli se ráno s náramky nepřepočítal a teď doopravdy jeden neleží na zemi. To by jej velmi mrzelo. I přestože to u něj doma pomalu vypadá nejenom jako v klenotnictví, ale dokonce i jako ve velkém obchodním domě, dost by mohl jednu jedinou ztracenou věc postrádat.

Ale na zemi nic nebylo, nicméně se zachrastění náramků ozvalo znovu. Bill pohlédl dopředu, směrem, odkud se chrastění náramků linulo. Spatřil ženu, která se neviditelně hrbila v koutečku sedačky ihned u dveří. Jaktože si jí nevšiml? Byla tak výrazná, nepřehlédnutelná… Ne, to není možné. Lidé vyhlížející z davu jej uchvacovali, ihned je pokaždé pozoroval – obdivoval je. Nemohl by si jich nevšimnout, občas se jimi nechal i inspirovat. Tak kde se tu vzala ta žena?! Nemohla tu sedět, jednoduše tu neseděla. Tohle odporovalo veškerým zákonům. Že by čarodějnice?

Blbost… na mystická stvoření sice věří až přespříliš silně, ale tohle… pokud nějaké čarodějnice existují (jako že ano), zajisté se vám z ničeho nic nebudou zjevovat v autobuse. Bill se zasmál své naivitě. Co ho to proboha napadlo!

Za to se mu do mysli vtírala absolutně jiná myšlenka. Opět si vzpomněl na ústřižek s oním povolením incestu. Bratrovi jej o přestávce ukázal, ale jeho reakce, krom užaslého pohledu, nespatřil. Bohužel do jejich rozjímání zazvonilo a později se už k onomu tématu nedostali. Ale teď o tom musí přemýšlet. Jejich matka o jejich vztahu ví, kdysi je nachytala… jak trapná situace to pro ně byla! Jak by jejich sousedi řekli, chovali se velice neeticky. Ale Simonne to vzala s úsměvem, prý že tehdy zažila něco podobného… dvojčata by dost zajímalo, co tak podobného mohla zažít… No to jsou ti kluci, nikdy nic nechápou…

A pokud ještě zůstaneme u onoho ústřižku z novin… Bill přemýšlí. Co by tak mohli udělat? Přispět k nenávisti sousedů vůči sobě ještě tím, že by jim svůj vztah prozradili? Odteď je to přeci legální, tak co. Pousmál se. Proč opět nešokovat okolí? Dělá to tak rád…

Ale šokuje je tento fakt dostatečně? Co třeba zakusit něco… odvážnějšího!

Ušklíbl se. V hlavě se mu rodil plán do budoucna, který by se vlastně dal zrealizovat i v blízké budoucnosti. Ale postával tu problém, dokáže se Tom obejít bez přízně holek z vedlejších tříd? … Bill protočil očima. – To je teď vedlejší, on si jej převychová.

„Konečnááá!“ zařval řidič, jelikož se zvedla pouze jedna dívčina sedící vzadějc. Sice kráska, ale zrádná to mrcha.

Drbna Belegenová i nadále seděla u řidiče, zřejmě očekávala, že s ní půjde ještě na kafíčko. Jak tvrdě se mýlila!

Důchodce sedící uprostřed se na jeho řev vzbudil. Skutečně usnul. A tak malátně vystoupil z autobusu.

Tom se pomalu zvedal, hlas Samyho Deluxe jej téměř ukolébal. Jaká nemilá změna…

Hned za ním šel Bill. Ale než vystoupil, pohlédl na onu mystickou ženu. Stále tam seděla. „Tak vystupovat!“ řidič na něj hleděl ze zrcátka. Pouze na něj…

Bill stále pozoroval tu ženu, která na sobě měla zvláštní šat; nedbajíc řeči řidiče. Žena položila svojí kostnatou vychrtlou ruku na sedačku před sebou, pozvolna se otáčela. Bill byl velice zvědav, ale řidič se zvedal ze svého pohodlného sedátka a zřejmě se chystal Billa vykopnout vlastnoručně. Proto Bill raději urychleně vystoupil. Nicméně nehnal se za Tomem, který jej dnes již podruhé o několik metrů předehnal. Úmyslně udělal jen jeden krok – to kvůli bezpečnosti, co se týče řidiče a jeho agresivity – a tak zůstal stát. Hleděl na onu ženu, která se k němu právě otáčela. Přimhouřil oči, bál se, co uvidí. Ale zbytečně. Spatřil skutečně obyčejnou ženu, ale její mystičnost jej obklopovala. Pomalu sešla k Billovi, který napětím ani nedýchal. Toto je skutečná čarodějnice… vždyť ji ten řidič neviděl! Avšak on ji vidí… jeho srdce se rozbušilo. Co mu chce?

„Řekni mu to dřív, než bude pozdě…“ dolehlo k němu jakoby zdálky. Než se Bill nadál, byla čarodějnice pryč. Nikdo nikde. Jen rázem spadla mlha…

Mělo toto být varování? Proudilo mu hlavou. Avšak jeho myšlení někdo přerušil.

„No tak, Bille, kde se touláš…“ roztouženě se mu ozvalo u ucha. Jistě, lidé vymizeli, bratříček se odvázal. Ale Bill nechtěl šanci nechat jen tak proklouznout mezi prsty, chtěl pevně uchopit její nitku.

„Tomi? Pomýšlel si někdy na svatbu?“

„Na jakou svatbu?“

„No přeci na tu naši…!“

autor: Shellayn