Časoprostor II 36.

BILL

Mě z toho mýho brášky jednou picne. Málem jsem si už myslel, že se fakt zbláznil. Když si svlíkal kombinézu, říkal jsem si, že je mu horko, přestože já už pomalu začínal v tom hangáru mrznout. Když si rozepnul pásek a spadly z něj kalhoty, podezíral jsem ho, že se chce začít otužovat, ale jak vyhrnul triko, tak mi došlo, že se z toho přenosu v čase definitivně zbláznil. Musel jsem zabránit nejhoršímu, byl schopen se před námi svlíknout do naha, a vzhledem k tomu, že jsme Filipovu orientaci nikdy neřešili, taky by se mohlo stát, že by se do toho mýho indiána zamiloval na první pohled. Tomu jsem musel zabránit. Ještě ke všemu, když Tom začal vykřikovat, že hledá nějakou díru, a Filip se přiblížil nebezpečně blízko k jeho stehnu, měl jsem chuť mu tu zvědavou kebuli useknout. Až když jsem zaslechl větu o chirurgovi, napadlo mě, že se mu možná něco stalo a není zralej na psychiatra, kterého jsem mu nabízel.

TOM

Bill si myslí, že jsem se zbláznil… no, ani se mu nedivím. Musel jsem působit zvláštně, jak jsem se tu svlíkal, ale byl jsem děsně vykulenej z toho, že mě nic nebolí. Kam zmizela ta rána, co jsem měl v noze? Je to tím návratem do minulosti? Musím to zjistit. Ale teď tomu svýmu kocourkovi musím vysvětlit, co se mi stalo, jinak mu ty jeho vykulený oči vypadnou.
„Bille, nejsem cvok, ten tvůj únosce mě střelil do stehna. Hned jak jsi odjel, chtěl jsem projít zahradou a vrátit se sem, jenže akorát vyšel z bytu a šel tě zkontrolovat. Nezbývalo mi nic jinýho, než zapadnout do studia a doufat, že nerozsvítí. Bohužel to udělal, tak jsem mu bodnul tu tvojí vývrtku do břicha a on mě při tom střelil,“ podívám se na něj a vidím jeho zděšený výraz v očích a slzy, které mu do nich vstoupily. Popojdu k němu kousíček a nenápadně ho pohladím po ruce, kterou ke mně natahuje, asi by mě nejradši objal, ale tady to nejde. Filip nás příliš upřeně pozoruje, zřejmě se snaží pochopit, o čem mluvíme.

BILL

Když začal Tom vyprávět, co se mu stalo, málem jsem se rozbrečel. Bože, vždyť se mi vůbec nemusel vrátit! Já si klidně odjel a vyčítal mu nějakou pitomou neexistující nevěru, a on tam mezitím prožil takovou hrůzu. Lásko… promiň. Pohladil mě po ruce, vidím na něm, že mě chce uklidnit. Jak rád bych ho teď sevřel v náručí, jenže Filip na nás zírá z jednoho na druhého a snaží se pochopit, o čem je řeč. Sakra…
„Musím si odskočit,“ řeknu směrem k Filipovi, očima Tomovi naznačím, aby za mnou za chvilku přišel, a rychle odejdu do koupelny, než se tu naplno rozbrečím. Doufám, že to pochopil. Jestli ho okamžitě neobejmu, tak se zblázním. Vždyť já ho tou svojí cestou málem zabil… jsem idiot. V koupelně si sednu na vanu a čekám, je to jediné místo, které se tu dá zamknout. Konečně.

„Tomi,“ vztáhl jsem k němu ruce, když za sebou zamkl. Objal mě pevně, tak jak to umí jen on. Jsem strašně rád v jeho bezpečné náruči, vždycky mě to uklidní. „Bolelo to moc?“ zašeptám mu do ucha a políbím ho na krk. Vrtí jen hlavou, nic neříká. „Je mi to tak líto, lásko,“ musím se mu omluvit za své idiotské myšlenky, o kterých nemá ani tušení. Hladí mě po zádech, pomalu se uklidňuju.
„Pojď,“ zašeptal a sklopil víko na záchodové míse, sedl si na ni a stáhl mě za ruce na klín. Objal jsem ho kolem krku, sevřel stehny jeho pas, zahodil čepici, aby si mohl hlavu pohodlně opřít o mě, a přitiskl si ho k sobě. Je to můj hrdina, zachránce, moje jediná láska.
„Nebolelo to,“ zvedl hlavu a usmál se na mě. Políbil mě na nos a slíbnul slzu, která se mi konečně spustila z oka. „Nebreč, lásko, nestojí to za řeč…“ snaží se to zlehčovat. „Ze začátku jsem si toho ani nevšiml, až když jsem si odemykal zadní dveře a sáhl jsem do kapsy pro klíče. Do tý doby mě to ani nenapadlo. Pak už jsem to cítil, když jsem lezl přes plot, ale nebylo to tak strašný,“ uklidňuje mě. Musím ho políbit, už to nevydržím ani vteřinu. Jeho rty jsou tak krásně hebké…
„Mohl jsi mi tam umřít.“ Odtrhnu se od něj, už nemůžu dojetím ani normálně mluvit, je mi to tak líto. Skoro mi ho zabil, ten parchant jeden zrzavej. Neměl jsem ho tam nechávat a odjet sám… jenže já nevěděl, že do toho času nepatří… je to těžký, když mě nechal, abych si to myslel. Ale proč, nechápu to…
„Proč jsi mi neřekl, žes mě přijel zachránit odtud?“ vyčítám mu šeptem do ucha. „Proč jsi mě nechal, abych si myslel, že jsi mě rok neviděl? Víš, co mě hned napadlo? Jako bys mě neznal… Víš, jak jsem žárlivej. Byl jsem strašně nešťastnej, že jsi mě rok neviděl a nemáš o mě zájem? Zrovna ty, kterej bez toho nevydržíš dva dny! Myslel jsem si, že jsi tam celej ten rok měl někoho jinýho,“ rozbrečím se. Vybavily se mi všechny ty pocity, které to ve mně nechalo.

TOM

„Pšššt, lásko, už nebreč, já jen chtěl, abys byl překvapenej, až mě uvidíš v Ádovi. Nenapadlo mě, že si budeš myslet takovou pitomost. Kocourku, jsi sice roztomilej, když žárlíš, ale nemáš proč. Miluju tě a něco takovýho bych nikdy neudělal.“ Kolíbám ho v náručí a hladím po zádech. Konečně přiznal svojí žárlivost… můžeme o tom začít mluvit. Nesmím si tuhle šanci nechat utéct, jen tak to můžeme řešit. „Proč už mi po těch letech konečně nevěříš? Dávám ti málo důkazů o své lásce? Málo se ti věnuju, málo se s tebou mazlím a miluju? Jestli ano, tak to řekni, splním ti, co budeš chtít, jen už mi konečně věř. Mám rád jen tebe a nikoho jinýho nechci.“ Vysypal jsem ze sebe všechno, co v sobě dusím už půl roku. Musel jsem počkat, až mi dá svou žárlivost najevo, dřív to prostě nešlo. Nechtěl jsem, aby si myslel, že ho bezdůvodně podezřívám. Konečně se mi ulevilo.
„Ne, Tomi, nechci nic víc, miluju tě a vím, že ty mě… já za to nemůžu, je to něco ve mně, co vždycky spustí tu prokletou žárlivou děvku. Neumím ji poslat pryč, když se objeví, a vždycky jí znova naletím. Odpusť mi to…“ Oplácí mi doteky a tiskne mě k sobě jako nejmilejšího plyšáka. Utřu mu slzy. Teď už vím, co musím udělat… musím ho uklidnit, rozesmát a znovu přesvědčit o své lásce.

BILL

„Přísahám,“ prohlásím rozhodně, „že už nikdy do toho prokletýho auta nesednu. Přísahám!“ dodám ještě, aby bylo jasné, jak to myslím vážně. Tom překvapeně zvedl hlavu, podíval se mi do očí a usmál se.
„A co dovolená v budoucnosti? Jak se tam dostaneš? Poběžíš za námi pěšky?“ směje se už od ucha k uchu.
„Jaká dovolená? Nic takovýho! Už do toho nikdy nesednem. Ani já, ani ty. Je to moc nebezpečný. Už to vím a nehodlám na svém rozhodnutí nic měnit,“ prohlásím rezolutně a přitisknu ho k sobě ještě víc. Mám chuť ho pořád mačkat a objímat, jako bych ho měl za chvilku ztratit. Ovšem ten můj hrdina si nedá pokoj. Odtáhne ode mě násilím hlavu a usmívá se mi do obličeje.
„Jenže mně se to teď zalíbilo. Chci se podívat na nějakou historickou událost. Co třeba takový ukřižování Ježíše, to by byl bezva výlet, co ty na to? Koupíme si s sebou colu, chipsy, sednem si na Golgotě do první řady a budem koukat, jak vzniká křesťanství, ne? Myslíš, že by se ta cola s chipsama přenosem v čase nezkazily? Musím se zeptat Filipa. Někam tam pak šikovně zahodíme flašku a archeologové budou mít o čem dumat, až ji vykopou,“ dělá si ze mě srandu, ale já vím, o co mu jde. Chce, mě rozveselit, abych konečně přestal slzet a myslet na jeho smrt, které unikl jen o vlásek. Zamknu mu tu jeho krásnou rozesmátou pusu svými rty a užívám si polibku, který mi vrací. Miluju ho…

„Haló!“ slyším nesmělé ťukání na dveře. „Kam jste mi zase zmizeli? Potřebuju vás oba vyšetřit. Jste tam?“ zeptá se opatrně Filip a je jasné, že je z toho rozpačitý.
„Jo, Filipe, jsme tady, za chvilku jsme u tebe, vydrž, jenom si musíme něco vyjasnit,“ snažím se, aby můj hlas nezněl rozechvěle, ale pevně a jistě. Jenže jak mám mluvit jistě, když mi Tom právě líbá krk a jeho ruce mi tisknou zadek tak smyslně, že už jen představa, co by mohl dělat za chvilku, mě přivádí k šílenství.
„Musíme jít, Filip čeká…“ zašeptám, jenže Tom dělá, jako by se ho to celé netýkalo. Naopak. Ještě ho to nejspíš povzbudilo a začal mi rozepínat kombinézu.
„Jsi v ní děsně sexy, ale teď musí dolů,“ zašeptá a přisaje se na mé rty. Rukou pomalinku sjíždí dolů a zvuk každého rozepnutého vroubku zipu se místností ozývá jako střelba z kulometu. Akustika koupelny je dokonalá.
„Ale Filip…“ Pokusil jsem se namítnout. Přerušil mě, když se mi zadíval do očí a řekl: „Potřebuju tě slyšet, jak sténáš slastí. Teď hned! Filip počká.“ Zatmělo se mi před očima. Ten způsob, jakým mi oznámil, že mě chce uspokojit, mi vyrazil dech. Tohle umí dokonale. Maximálně mě vzrušit jen obyčejnými slovy. Okamžitě jsem ucítil tlak v podbřišku a první vlnu, která mnou projela a donutila mě sevřít prsty na jeho zádech. Vzdal jsem všechny pokusy o vzpouru a dobrovolně se podvolil jeho naléhavému jazyku, který si neustále snažil dobýt vítěznou pozici v mých ústech. Kulometná palba zipu kombinézy skončila v tu chvíli, kdy se s ním Tomova ruka zastavila v mém napjatém rozkroku. Stáhl mi ji jedním pohybem z ramen a za boky mě zvedl ze svého klína. Těžká kombinéza zaduněla o podlahu koupelny jako granát, který nedopatřením upadl. Tom mě neuvěřitelně hbitými prsty zbavil kalhot a já před ním najednou stál jen v tričku a spodním prádle, všechno ostatní leželo dole u mých kotníků. Trvalo přesně vteřinu, než spadl na zem i poslední kousek látky a jeho ruce se naléhavě přitiskly zpátky na můj zadek. S tričkem už se nenamáhal, je příliš krátké na to, aby mu překáželo v jeho záměru. Koleny mě sevřel, abych se nemohl hýbat a neutíkal mu. Jenže to už dávno nemám v úmyslu.

„Tomi,“ vydechnu, když se rty lehce otře o můj penis. Ten dotek byl lehounký jako vánek, ale vzrušující a slibující další podobné doteky, pronikající do všech nabuzených buněk mého těla.
„Pššššt,“ zaslechnu zezdola. Sklopím pohled na jeho dredy, abych ho kromě rukou mohl hladit i očima. „Teď musíš být potichu,“ mumlá Tom a tváří se otírá o mé vzrušení. „Nevydržím to,“ vydechnu.
„Musíš,“ podívá se mi do očí a rukou zajede jemně mezi má stehna. Hladí mě a šimrá přesně v těch nejcitlivějších místech, aby mě vydráždil. Udusím se, když nebudu moct sténat jeho jméno… Zrychleně dýchám, pozoruju jeho tvář, jež se s blaženým výrazem dotýká mého penisu, a přestanu dýchat úplně, když vidím, jak se špičkou jazyka blíží k jeho vrcholku. Teď… bože můj… podlomila se mi kolena a nebýt rukou, které pevně svírají můj zadek, nejspíš bych spadl na zem.
„Ježíši,“ zašeptám, když ucítím teplo jeho úst, která mě v momentě celého pohltila, a zatnu svoje dlouhé nehty do Tomových ramen. Pevný stisk jeho ruky na mém zadku zesílil a mně se třesou kolena strachem, a zároveň obrovskou slastí, když cítím, jak mě jeho prsty šimrají, rty sají a jazyk laská a hladí. Nemůžu sténat, nesmím… Dívám se dolů, abych násilím zavřel cestu ven těm stenům, které nikdy nesmí přijít. Nemůžu zaklonit hlavu… křičel bych… Musím být zticha a jen tiše dýchat. Nikdy bych nevěřil, jak je to strašně těžké. Bože, ne! To nemůžu vydržet. Seberu poslední zbytek sil, nakloním se kousek doprava a pustím vodu do vany. Konečně. Tom sebou trhne leknutím, když uslyší hlasitý zvuk vody tříštící se o dno vany, ale současně zdvojnásobí intenzitu svého stisku a zrychlí pohyby.
„Tome… lásko,“ zašeptám a doufám, že v tom hluku nemůže být slyšet mé sténání, které už dál nejsem schopen zadržet. S úlevou cítím, že se blížím k okamžiku vyvrcholení. Zakloním hlavu a podvědomě se snažím sladit zvuk svého hlasu s tekoucí vodou. Mým tělem se pomalu rozlévá nádherný pocit pochodujících mravenců, snažících se mě svými šimravými nožičkami dovést k šílenství. Jsou všude, v konečcích prstů, ve vlasech i v každém jednotlivém protonu uvnitř buněk mé vzrušené kůže. Konečně se do mě všichni společně zakousli a způsobili tím výbuch celého mého těla do Tomových úst. Zatnu zuby do své vlastní ruky, abych vydržel tu strašnou sílu pocitů, jež mě nutí křičet do světa, co právě prožívám. Kolem mých pevně zaťatých zubů se stejně derou ven vysoké zvuky, které nezadržím, ani kdybych stokrát chtěl. Naštěstí se tříští v tekoucí vodě a já můžu uvolnit všechny stažené svaly v těle. Bylo to nádherné… neskutečné… krásné.

„Nestalo se vám nic?“ slyším starostlivý tón Filipova hlasu, ale nemůžu mluvit, teď ne… bylo to tak krásné, že bych nejradši pořád dokola opakoval Tomovi svoje vyznání, aby věděl, že ho miluju… strašně ho miluju. Cítím, jak mě propouští ze svých úst, zastaví tekoucí vodu, a když se ozve do náhlého ticha jeho hlas, trhnu sebou leknutím.
„Už jdeme, Filipe, jen jsme si s Billem potřebovali něco vyřídit,“ zní tak pevně a jistě, když mě chytí silnýma rukama a posadí ze strany na klín. Obejme mě a mou hlavu si položí na rameno. Líbá mě lehce na tváře a čelo, a kolébá mě v objetí svých silných paží. Cítím se v bezpečí. Schoulím se do jeho náruče a nechám se hladit a utěšovat. Poslední dozvuky vyvrcholení ještě stále třesou s mým tělem, ale konečně se vracím do reálného světa. Nohy mám stále uvězněné v kalhotách a kombinéze, budu se muset za chvilku zase obléct, s červenou tváří vyjít z koupelny před čekajícího Filipa a čelit jeho nechápavým pohledům. Určitě to na mně pozná…

„Miluju tě, Bille,“ zašeptá Tom s úsměvem, když mi natahuje zpátky kalhoty, jako by oblíkal Davídka. Jsem vyřízený a rozklepaný, musím se alespoň opláchnout, abych nebyl tak dokonale průhledný. „Nemohl jsem si pomoct, promiň,“ omlouvá se naprosto zbytečně. Určitě je na mně vidět, že jsem z něj úplně paf.
„Nemám ti co promíjet, lásko, bylo to… bylo to… nepopsatelné,“ nenapadne mě nic jiného. Je to pravda, Tom je v tomhle jednička. Vždycky byl a vždycky bude.
„Půjdu první a zabavím ho, ty si ještě odpočiň a vzpamatuj se,“ zašeptá Tom, když mi zapne zip kombinézy až ke krku a políbí mě na nos.
„Děkuju,“ usměju se na něj a vyprovázím ho pohledem, když odemyká a na tvář nasazuje absolutně jiný výraz, než měl doteď. Vypadá, jako bychom spolu právě dořešili technické detaily naší cesty časem.
Dveře zaklaply a já se vysíleně opřu o umyvadlo. Opláchnu si obličej studenou vodou a zkouším se zbavit červeně ve tvářích, kterou vidím v zrcadle pokaždé, když prožiju tak úžasný vrchol. Tenhle byl ještě umocněný o adrenalin, který způsobila Filipova tichá přítomnost ve vedlejší místnosti. Bože můj, tak strašně riskujeme, jednou se to určitě proflákne…

autor: Janule

betaread: Janik