autor: Michelle M.
„Nebudeš večeřet?“ zeptá se David Billa snad po sté.
Leze mi s tím tak strašně na nervy. Proč se na to jednoduše nevybodne? Až brácha dostane hlad, nají se. Nesnáším, když mě někdo nutí do jídla a vím, že Bill je na to taky alergickej. Máma nás vždycky nechávala bejt, nenutila nás do ničeho, tím míň do jídla. Na druhou stranu to bratříčkovi docela přeju. On to byl, kdo sem Davida dotáhl, tak ať si to užije.
Bill sedí u stolu, na očích naražený sluneční brýle a tváří se netečně, jako když tam David ani není. Tyhle brýle, co má, jsou úplně černý, takže fakt netuším, kam se kouká a ani mě to nezajímá. Jsem na něj tak naštvanej. Kdyby aspoň nepřitáhl toho Davida. Stokrát radši bych mlčel jen s Billem než poslouchat Davida, popřípadě mlčet ve třech.
„Bolí tě hlava?“ ptá se starostlivě David. „Máš migrénu? Možná by sis ty brýle mohl tady sundat, ne?“
Pobaveně jsem po něm hodil očima. Přece zná Billa už tak dlouho a pořád ještě se nenaučil s ním zacházet. Takhle přece ničeho nedosáhne. Nicméně jsem se rozhodl se mezi ně nemontovat.
Strčil jsem si do pusy patku obložené bagety, kterou jsme vyfasovali s sebou na cestu. Podařilo se mi trefit papírovou koulí odpaďák hned na poprvé, ale ani na jednoho z nich to evidentně dojem neudělalo.
Sebral jsem se a zalezl do kuchyňky vyrobit si něco k pití. Uvažoval jsem, co budu celý večer dělat, protože Bill se zřejmě rozhodl mlčet až do smrti a na Davida jsem náladu neměl. Chvíli jsem zkoumal obsah naší ledničky a nakonec jsem se rozhodl pro klasiku. Cola do třetinky, tři kostky ledu a zakápnout citronovou šťávou. To mám rád, to mi chutná. Opatrně jsem si odnesl ten svůj poklad zpátky a postavil jsem ho před sebe na stůl. Asi si poslechnu pár dobrejch písniček a pak si možná pustím nějaký dývko, ale to až pozdějc, teď se mi ještě nechce jít si lehnout.
David se zvedl a zmizel v kuchyňce. Skoro to vypadá, že své mateřské pokusy o zvýšení Billova energetického příjmu vzdal. Vytáhl jsem sluchátka a chystal se pustit něco z mých oblíbených věcí, když jsem zaregistroval, že na stole přede mnou leží tmavé brýle. Billovy brýle. Překvapeně jsem si sundal sluchátka a podíval se na něj.
Z jeho výrazu nešlo nic vyčíst, nicméně jeho oči byly strašně divný.
„Promiň,“ řekl tiše.
„Máš tím na mysli něco konkrétního?“ Jasně, mohl bych si ušetřit tu jízlivost, ale když já si prostě nemohl pomoct.
Sklopil řasy. „Neměl jsem ho sem brát,“ zašeptal a hodil hlavou směrem ke kuchyňce.
„Jo tohle… no tak kvůli tomu si výčitky fakt dělat nemusíš. Půlka tohohle prostoru je přece tvoje, tak si sem můžeš brát koho chceš.“
„Nech toho,“ pokusil se mě přibrzdit. „Vždycky jsme měli všechno dohromady, společně… tak neplácej kraviny.“
„Jo, tak to máš pravdu. Vždycky to tak bylo, ale jenom do určitý doby. A to do doby, než jsi se mnou přestal mluvit,“ vyštěkl jsem na něj. Sám jsem si moc dobře uvědomoval, jak ublíženě a bolestínsky to zní, ale ono to fakt nešlo zastavit.
„Tome,“ vydechl a nešťastně se na mě podíval. „Já s tebou nechci bojovat. Chci, abysme spolu zase mohli mluvit. Jako dřív… teda jako úplně dřív,“ zamumlal a jeho oči se zavrtávaly do desky stolku.
„Co tím konkrétně myslíš?“ vydechl jsem po chvíli, když mi došel zřejmě ten pravý význam jeho slov. Srdce mi bušilo jak splašené a já cítil, že se asi udusím. V krku mi narostlo něco obrovskýho a já si jen nervózně otřel vlhký dlaně o džíny.
„Udělal jsem si taky colu,“ ozval se za mnou Davidův hlas. „Když jsem ji viděl u tebe, dostal jsem na ni chuť.“ Krátce se zasmál a posadil se vedle Billa. Ignoroval jsem ho. Zavrtával jsem se pohledem do Billova obličeje. To přece nejde, aby mi neodpověděl na něco tak důležitýho!
„Tak už jsi konečně odložil brýle?“ obrátil se náš manažer k Billovi. „Už je ti líp, viď?“ Kamarádsky poplácal bráchu po rameni.
Hypnotizoval jsem pořád jeho bledou tvář. ´No tak, Bille, tak mi to řekni!´ křičel jsem na něj v duchu a doufal, že naše propojení bude fungovat. ´Chceš to mezi náma skončit? Už spolu nebudeme dělat ty věci, který jsme dělali posledních pět měsíců? Je to to, co se mi snažíš naznačit? Od teď už zase jenom bráchové? To je to, co chceš?´
Konečně ke mně zvedl oči, jenomže já mu nerozuměl. Nedokázal jsem z nich vyčíst vůbec nic. „Jdu si lehnout,“ řekl a oplatil mi upřený pohled. „Je pozdě…“
Na okamžik jsem cítil jeho vůni, když mě míjel a odcházel do zadní části tourbusu, kde spíme. Byla tak důvěrně známá a blízká. Připomnělo mi to chvíle, kdy jsem vedle něj usínal a probouzel se, kdy jsme se milovali… kdy to bylo všechno tak strašně krásný a vzrušující.
Zmatek. To je asi ten nejvýstižnější výraz pro moje současný pocity. Jsem zmatenej. Nechápu ho a vlastně ani sebe, mohlo by mi to bejt jedno. Přece spolu nechodíme, jen spolu máme báječnej sex. Jenom? No jasně. O co jinýho by mezi námi přece mohlo jít? Vždyť on je moje dvojče. To, co tu je teď… už to je příliš.
Nechápu ho, proč to všechno dělá, vždycky jsme si rozuměli i beze slov a poslední měsíce našeho vztahu to jen potvrzujou. Byli jsme si strašně blízko, sdíleli jsme spolu úplně všechno… tak co se změnilo?
„Dobrou noc… Tome.“
Trhnul jsem sebou, protože jsem vůbec nepostřehl, že ještě neodešel, že se zastavil, stojí za mnou a čeká. Díval se na mě najednou tak smutně, zatracenej David, musí tady zaclánět? Bill moc dobře ví, že proti těmhle jeho pohledům jsem bezmocnej… nejradši bych si ho přitáhl a zapomněl na poslední tři dny. Líbal bych se s ním tak dlouho, dokud bych nám oběma tuhle blbou dobu nevymazal z hlavy. Jenomže to nejde.
„Dobrou noc, Bille,“ odpověděl jsem se staženým krkem a otočil se zpátky k Davidovi. Už měl colu skoro celou vypitou. „Dobrou, Bille,“ zahlaholil s úsměvem. Je neuvěřitelný, že se pořád dokáže usmívat. Někdy mě s tím příšerně štve. Třeba dneska.
*
(Bill)
Nevím, co jsem čekal a ani netuším, co bude dál. Když jsem tak na něj koukal, jak míchá brčkem tu ledovou colu, zachmuřelej, s vráskami od starostí na čele… bylo strašně těžký pamatovat na to, že od určité chvíle je pro mě Tom tabu.
Nakonec jsem to nevydržel. Musel jsem na něj aspoň promluvit, slyšet jeho hlas, slova pronášená ke mně…
Ležím tu už skoro hodinu, tělo napjaté k prasknutí do posledního nervu, snažím se zachytit i ten nejnepatrnější zvuk ze spodní části busu… je mi hrozně. Jestli jsem si před třemi dny myslel, že mi hůř být nemůže, šíleně jsem se pletl. Může. Právě teď.
Přikryl jsem si hlavu polštářem a zničeně zakňoural. Chci ho. Chci, aby byl se mnou a zároveň vím, že to nemůžu dopustit. Nesmím se tomu tak poddávat. Je to jednoduchý si to naplánovat, že jo?
*
Zdál se mi krásnej sen. Byl jsem s Tomem u moře. Nikde nikdo, jen my dva, horkej písek, palmy, průzračně azurové moře. Jeho dlaně mě hladily po celém těle a já si užíval to nádherný líbání a mazlení, teplo, sluníčko… no a v tomhle rozpoložení jsem se probudil. Ještě jsem cítil ty horké doteky na svých bocích, dokonce jsem si musel sáhnout na rty, jestli fakt nejsou naběhlé od jeho polibků… Přišlo mi neuvěřitelný, že vlastně nesmím jít za ním a uvést všechno, co jsme dělali v mém snu, do reality. Do reality, která už tady jednou byla…
Natáhl jsem si tepláky a šoural se do koupelny.
„Je tam David,“ ozval se za mnou známý hlas, sotva jsem položil ruku na kliku. „Máš smůlu.“
Tom stál jen v boxerkách, který nosí na noc, u kuchyňský linky a mazal si vafle džemem, vlasy stažený v týle tmavou gumičkou. Vždycky jsem měl rád, když chodil takhle úsporně oblečenej, se staženýma vlasama. Pamatuju si na jedno ráno, bylo to pár týdnů po tom zákroku, na kterým jsem byl s hlasivkama. On stál – podobně jako teď – v kuchyni, v našem berlínským bytě a připravoval pro mě a pro sebe snídani. Dodnes úplně cítím tu vůni horké kávy, kterou tehdy nalil do žlutejch hrnků. Jeden mi podal… jenomže to kafe jsme stejně pili úplně studený, protože můj hlad po jeho těle byl větší než ten, který kroutil mým žaludkem. Milovali jsme se vestoje u kuchyňský linky, vášnivě, dravě, rychle… přesně tak, jak to v danou chvíli bylo potřeba. Zatínal jsem nehty do jeho zadečku a snažil se ho do sebe dostat, co nejvíc to šlo. Bože… neexistuje na světě nic nádhernějšího než milování s ním.
Zabraný do vzpomínek jsem si ani neuvědomil, že se zasněně opírám o ledničku a dychtivě sleduju každý Tomův pohyb. Zato on si toho všiml. Sebevědomě se usmál a naskládal vafle na talíř. „Jak ses vyspal? Zdálo se ti něco?“ zeptal se jakoby nic.
„Já… ehm…“ začal jsem koktat. „Nezdálo se mi nic.“
Tom popošel směrem ke mně, přímo před očima jsem měl jeho čokoládové duhovky. Snažil jsem se ze všech sil, abych očima nesklouzl k jeho rtům, zvlněném v tom nesmírně sebejistém úsměvu. I když jsem se odmítal odpoutat od jeho očí, přesto jsem viděl, jak se mu nahá hruď zdvihá a zase klesá při každém nádechu a výdechu. „Nad čím jsi teď přemýšlel?“ zašeptal a opřel se předloktím o hranu lednice, těsně vedle mé hlavy. Najednou byl všude. Vnímal jsem jeho přítomnost tak strašně intenzivně, motýlí křídla se roztančila v mém břiše a když jeho pohled sklouzl do mého klína, bylo mi jasný, že zapírat nemá cenu.
„Vzpomněl jsem si na jedno ráno,“ odpověděl jsem po pravdě.
Posunul se ještě o malý kousek blíž. Už jsem cítil jeho dech na svých tvářích. Polilo mě horko, úplně jsem ztuhnul a napjatě čekal, co se stane. Strašně jsem toužil po jediném doteku. Snad nikdy jsem nic nechtěl víc než jeden jediný dotek jeho prstů. Třásly se mi nohy, krev mi neklidně tepala ve spáncích.
„Začalo to takhle?“ naklonil se ke mně a palcem jemně pohladil mé dychtivé rty, tam a zpátky. Okamžitě jsem se roztřásl a horlivě přikývl. ´Je to pořád stejné,´ napadlo mě. ´Stačí sebemenší dotek… neubráním se mu.´
„Pamatuju si to ráno,“ zašeptal, očima těkal po mé tváři. Můj mozek se mezitím přepnul do úsporného režimu a vládu nade mnou převzaly mé přízemní pudy. Dychtivě jsem čekal, jestli bude pokračovat. Nemyslel jsem na Davida zavřeného v koupelně jen pár metrů od nás, na své předsevzetí nekomplikovat si cestu za velkou láskou… ne, nic takového. Já a Tom, nic jiného pro mě nemělo význam. Ale on nic víc neudělal.
„Dovolíš? Vzal bych si z lednice mléko,“ prolomil nakonec ticho jako první.
Odskočil jsem od lednice. „Jo, jasně,“ zamumlal jsem a snažil se nevidět úsměv na jeho tváři.
Musel jsem pryč. Vrátil jsem se zpátky do ložnice, bylo to příliš silné. Mnohem silnější než má slabá vůle…
*
(Tom)
Díval jsem, jak mizí zpátky v ložnici, celej rudej… nerozumím mu. Přiznávám, že mu vůbec nerozumím. Jestli jsem se v uplynulých dnech bál toho, že už ho to třeba se mnou přestalo bavit nebo touží po někom jiném, už se nebojím. To, jak reagoval na ten nepatrný dotek, je nejvíc přesvědčivým důkazem. Chce mě. Pořád mě chce stejně jako na začátku. Nic se nezměnilo.
Spokojeně jsem si nalil kávu a odnesl talíř s vaflemi ke stolu. Dostal jsem hroznej hlad. Celou dobu, co jsem snídal, jsem myslel na Billa. Potřeboval jsem s ním mluvit. Jenomže abych si s ním mohl pořádně promluvit, potřeboval jsem se zbavit Davida.
*
„Určitě, neboj se,“ ujistil jsem naposledy našeho manažera, že si nemusí o Billovo chatrné zdraví dělat nejmenší starost. „Bude v pohodě, potřebuje se ještě trošku vyspat a bude úplně fit,“ ujišťoval jsem ho trpělivě. „Postarám se o něj, vždycky jsem to dělal.“ Naposledy jsem se na něj povzbudivě usmál a vystrčil ho na nejbližší zastávce z tourbusu s tím, že jeho společnost určitě uvítají Georg a Gustav, kteří se spolu musí už zákonitě nudit.
Ještě jsem počkal, než se rozjedme a odhodlaně jsem vzhlédl k chodbě vedoucí do ložnice v horní části, odkud Bill od naší ranní rozmluvy nevyšel.
autor: Michelle M.
no to je snad vtip!!! zrovna teď!!! zrovna TEĎ to takhle useknout????!!!!! já se asi zblázním!!!!! MAMINKO TY TO VIDÍŠ!!!!!!
jsem absolutně napnutá.. 🙂
och to nie, v takom okamihu koniec tss:D
Teď už bude to sladké usmiřování? 🙂
jeee pisej rychle dalsi pokracko je to desne napinavi!!!! aach ja jsem do toho upa zazrana!!! TWC LOVE:-*
hej ne tak to utnout ja bych tě nečím klepla
hej honem další díl
to není možný ty to odsekneš vždycky v tom nejlepším…..rychle další díl nebo to nepřežiju
ááááá, já chci další díl, rozumíš??? hnééééd a čekám, že konečně dostanou rozum, protože pokuď né, tak oněj příjdu já, nádherné, překrásný díl!!!
anooo ! robíš mi radosť x) mám moc rada happy časti =D kráása , ďaleeeeeeeeej ♥♥
ou, ty mě jednou tím usekáváním zabiješ:Dto že to bylo jako vždy skvělé a super je už snad jasné:)
prostě dokonalost, toto…o vás by se nakladatelství praly, kdyby to nebylo o twincestu, holky(teď to myslím i na Januli, B-Kay a spol) ale třebas se někdy dočkáme…"edice Twincest právě v prodeji, kupte si ty nejlepší povídky v knižní podobě…"xD
Teda, takhle to useknout!!!xD…To se neděláá!!! No doufám, že se to alespoň pořádně zvrhne, když už musíme takovou dobu čekat!!xD…. Ovšem obávám se, že se to spíš zvrhne v nějakou hádku nebo duležitej rozhovor než v to příjmnější, ae doufám, že se pletuxDxDxD..Bill je nadržneej jak stepní kozaxDxDxD, tak uvidíme noxD…Nee já se fakt bojím, co se stane, ae musím přece odhlečit situacixD…Michelle, ti mě tím jednou zabiješ!!XD
neeeeeeeeeeeeeeeeeeeee, proč to muselo zrovna te´d zkončit!! sakra chci další díl! hned! teď! okamžitě!!!!!
Ach! Už jsem dneska propadal panice, že to zítra všechno nezmáknu a navíc jsem změnila vzhled…docela drasticky, tak mám další věc, z které se třepu, ale pak mi došlo, že si musím zapnout PC, že je tady HP a hned se mi zvedla nálada 😛 (heh, až teď jsem si všimla té zkratky shodné s Harrym Potterem… to se povedlo :-D) To je neuvěřitelný! Takhle to seknout v tom nejlepším a nechat nás dusit 😀 Já to nevydržím, tak dlouho čekat… dva dny? To je pro mě smrt!!!
Bylo to prostě úžasně rozepsané všechno a já úplně hltala každé slovíčko… já se tak těšííím na další díl :)))
ooooooh jupííííííííííííííííííííííííííííííí končo další díl ah ja tu povidku pstě miluju fagt skvělý
Michelle, tak už to čtu potřetí a je mi to jasný. Ty to prostě děláš schválně!!!
Po prvním přečtení jsem měla neodbytné nutkání vletět do toho tourbusu a srovnat ty dva do latě!!!! Vlastnoručně jim vysvětlit, že se přece milujou, tak ať si to konečně vyříkaj!!! Sakra práce a do háje zelenýho už taky!!!!!!!!!
No, pak jsem se trochu uklidnila, přečetla si to podruhý a začala se trošku bát, jakže to Bill myslel s tím ´jako úplně dřív´ a jestli je Tomovo odhodlání si promluvit dost silné a Billova slabá vůle dost slabá.
A po třetím přečtení jsem konečně zjistila, že mi nezbývá nic jiného než ´přepnout mozek do úsporného režimu´ a trpělivě vyčkat do úterý.
Tvoje se vším smířená K.
T
super.. tak další dílek!!!
Tohle je mučení. Michelle, to je nelidský, co mi to děláš? Proč to usekneš v té nejnapínavější chvílí a to "autor: Michelle M." připsané pod každým dílem, nám zákeřně se šklebíc, prakticky sděluje: "Počkejte se na další díl, závisláci, pro dnešek máte smůlu!" Tohle je krutý, vážně je… já nevím, co mám říct, pocit ublíženosti ve mně vítězí! (dobře, zkouším hrát na city a bláhově doufám, že se chytneš 🙂 ale po pravdě to vážně není fér, co si ty dva dny počnem?! :))
Jinak chci říct, že mi Kattys naprosto sebrala slova z úst. Plně s ní souhlasím 😉
Tak strašně mě potěšily Billovy brejle odložený na stole… konečně někdo prolomil to ticho, který mezi nima bylo… aspoň se můžou začít dít věci, nejhorší ze všeho je vždycky mlčení… akorát se ten rozhovor nevyvíjel tak, jak bych si představovala… viděla bych to nejradši tak, že skončej zaklesnutý jeden do druhýho… ovšem to by tam nesměl vopruzovat milej David… starostlivá Billova chůva. 🙂 Ovšem pak se hodil, když obsadil Billovi koupelnu a on se musel hezky pobavit s bráškou u lednice… je zvláštní, jak mi zatrnulo, když si jen vzpomínal na ranní sex… hned mi to skočilo do hlavy a živá představa stačila… 🙂 Tom si díky tomu hezky rychle uvědomil, že Billa pořád přitahuje, takže je to dobrý… kdyby si myslel něco jinýho, asi by se už tolik nesnažil a to by byla chyba… David je zdárně vykopnutej, tak teď už jen šup šup po schodech nahoru, kde čeká nalomenej Bill… Skvělý, Michellko, jako vždycky, znovu jsem si to všechno hezky užila, vždyť já už ti to psala tolikrát, že to ani nejde spočítat. Ale můžeš se spolehnout, že dokud budeš psát, já budu komentovat… ještě na smrtelný posteli to budu někomu diktovat do notebooku, až za mnou do ústavu přijdou dětičky milostivě na návštěvu :D:D <3 J.
O__o ne , proč sem vždycky poslední!?Ježiši já jsem brzda.
Měla jsem chuť vyrazit Davídka mezi fitra a třísknout dveřma.Takovej vlezloun. A Bill prudí , jo prudí.Ale začíná povolovat , hehe , filištín.
Michelle , už si to řeknou?
Michell…holka ty mě jednou těma tvojima povídakma fakt zabiješ… tohle je něco naprosto dokonaleho.. a když to tak vezmeš… Tom vlastně neví , že bIll s tou holkou nespal… je to celkem zvláštní a dokonale napsané..tohle portě nemá cyhbu.. už se těším na tu scénu v ložnici..opravdu moc sem zvědavá jak to bude probíhat….. nemůžu předvídat..nejsem toho u tebe schopna..dokonale to vždycky zamotᨚ a to co by šlověk čekal , že se stane , se nestane :D:D:D chápeš ne?:D:D
asi se zblázním…proč to skončilo takhle?????? je to perfektně zamotaný, a vlastně občas se něco rozplete a něco dalšího opět zamotá…prostě dokonalý…
no … koukám , že je to pěkně zamotaný … Teda , ani ne zamotaný 🙂
Ale spíš … Bože , já se tak hrozně těším na další díl 😀
Michelle … netrap mě 🙂
Nejhorší je , že mám zakázanej internet , takže sem můžu líst jenom v knihovně … do který se dostanu opravdu , OPRAVDU málokdy .
Takže doufám , že další dílek bude taky tak nádhernej a napínavej jako tenhle 🙂
S pozdravem Tvoje věrná čtenářka
Daniella