Časoprostor II 37.

TOM

„Takže ty myslíš, že to je jeho druhá funkce?“ zeptám se znovu Filipa, když mi měří tlak.
„Nemyslím, vím to. Přišlo se na to hned po prvním přenosu v čase, když se vrátil první člověk bez oční vady. Najednou viděl jako ostříž. Bylo jim to divný, tak se na to zaměřili a přišli na to, že se při přenosu v čase člověk i předměty, které s sebou má, přeskládají jako skládačka. Když vstupuješ do meziprostoru, jsi rozložený na miniaturní částečky, které se v nové realitě zase složí dohromady. Protože v meziprostoru se v tvém těle hledá informace, jak má vypadat tvoje zdravá buňka, všechno se to složí správně tak, jak to má být.“
Sakra, to je vynález, proč mi o tomhle Bill nikdy neřekl? To by se přece dalo využít daleko víc než nějaký cestování časem, který přináší jenom problémy. Bill ještě pořád nevylezl z koupelny, asi čeká, až zbledne. Je vždycky po sexu celej červenej a má pocit, že to na něm každý vidí.

„Dobře, tlak máš perfektní,“ sdělí mi s radostí Filip a vytahuje zase tu svou krabičku na krevní testy. A just neuhnu, ukážu mu, že nejsem žádnej sralbotka. Minule se mi vysmál, že je Bill o třídu lepší, tak teď to budu já, kdo ani nepípne. Ale radši zavřu oči. Jau, sakra.
„No vida, že to jde i bez kňučení,“ ušklíbne se Filip a mázne moji krev na destičku. „No! O hodně lepší krevní obraz, koukni!“ strčí mi ty svoje číslíčka na displeji pod nos. Copak tomu rozumím?
„Hmmm.“ Zabručím, abych dal najevo, že ho vnímám. Odskotačí k počítači, zřejmě aby si moje hodnoty zanesl do svých šílených tabulek, kterým nerozumím a rozumět ani nechci… to není nic pro mě. Tabulky, čísla a takovýhle věci mě vždycky děsily.
Doufám, že se tam Bill nezasekl nadobro. Budu se za ním muset jít podívat, už je to podezřelý, že je tam tak dlouho. Filip se sice neptal, ale já cítím tak nějak povinnost mu něco nakecat, aby si nemyslel, že jsme tam dělali něco podezřelýho… Snad ho to ani nenapadne, ale co já vím… ten jeho kombinatorickej mozek je možná schopný si z našeho chování odvodit i to, co mezi námi je. Nechová se sice nijak divně, ale nemusí to na něm být vidět.
Jenže jak začít? On se neptá, tak je to těžký. Zvednu se ze sedačky a popojdu k těm jeho strojům, do kterých ťuká.
„Máš tu taky nějaký střílečky?“ zeptám se, abych zavedl řeč na něco, čemu aspoň trochu rozumím.
„Co?“ otočí se na mě a zřejmě nechápe, na co jsem se ho ptal.
„Ptám se, jestli si taky někdy hraješ hry na počítači, jestli tu máš ňákou pořádnou střílečku,“ vyložím mu svůj dotaz polopatě.
„Jo tak, ty myslíš hry? No jasně, něco tu mám. Teď jsem na to neměl moc času, ale mám tu pár strategií, nějakou tu střílečku a auta. Ale nejradši mám šachy, už jsem toho zmetka párkrát porazil. Hrála pohřební hudba, když dostal mat,“ zazubí se na mě a zase se otočí ke klávesnici. Hmmm, tak to se mi moc nepovedlo, jsem zase tam, kde jsem byl.

„Co jste v tý koupelně, prosím tě, dělali?“ ozve se najednou od počítače a já na něj překvapeně kouknu. Přece jen mu to vrtalo hlavou a asi mu bylo blbý se ptát.
„No… víš… já se bráchovi omlouval. Trochu jsem si z něj vystřelil a on byl naštvanej, tak jsem se šel usmiřovat. Máme spolu dost těsnej vztah, to víš, dvojčata. On je děsně urážlivej a nesnáší, když si z něj dělám srandu.“ Vykoktám ze sebe a dívám se na Filipův zátylek.
„A cos mu provedl?“ pootočí jen hlavu, aby mi dal najevo, že vnímá, a dál zírá do monitoru.
„Neřekl jsem mu, že jsem ho přijel zachránit Ádou. Celou dobu si myslel, že jsem tam odtud a že jsem tam žil rok sám, tak jsem ho v tom nechal. Chtěl jsem vidět ten jeho vykulenej pohled, až mě uvidí vystupovat z Ády.“
„Jo tááák, tak proto se tak cukal, když jsem ho táhnul vedle, že jdeme na tebe čekat, až se vrátíš. Tvrdil mi, že bychom měli jít čekat na dvůr. Myslel jsem si, že jen špatně pochopil, kam se máš vrátit, a on nic nevěděl,“ směje se Filip.

„Jo, nevěděl! Ještě jsme si to pořádně nevyříkali,“ ozve se mi za zády. Bill právě vylezl z koupelny. No ten tomu dal. Já se to tu snažím žehlit a on řekne takovou kravinu.
„A co jste teda v tý koupelně tak dlouho dělali, když jste si to nestihli vyříkat?“ otočí se na něj Filip a Bill strne v půli kroku. Snad pochopil, že něco podělal. Dělám na něj ksichty, aby proboha mlčel, že to vyřídím sám.
„Ale vyříkali, viď, Bille, že už se na mě tak nezlobíš?“ cukám obočím, aby pochopil, že mi to má odsouhlasit. Jenže to by nesměl bejt takovej provokatér.
„No, ještě jsi to dostatečně neodčinil, budeš se muset víc snažit,“ ušklíbne se a já jen zvednu oči v sloup. Já ti dám, neodčinil. A co jsem to tam před chvílí dělal? Ty jeden zákeřnej kocoure! Samozřejmě se Filip začne chechtat.
„No, tak to je teda povedený bráška. Ty mu zachráníš krk a on po tobě ještě chce, abys to odčinil. Takového bych chtěl teda mít, to budu radši jedináček.“

Bill se zatvářil andílkovsky provinile a přicupital ke mně jako malý dítě. Objal mě zezadu kolem ramen a líbnul mě na tvář. Proboha, co blbne?
„Dělám si legraci, Filipe, víš, jak mám tohohle skvělýho kytaristu rád? Ani si to nedovedeš představit. Je to moje polovička… půlka mý duše a mýho srdce. My jsme si v týhle oblasti tak trošku kvit, viď? Už byl přece jednou mrtvej a já ho z toho hrobu vytáhl, tak mi to teď oplatil, že jo?“ Div nedodal „lásko“. Nenápadně mi šáhnul na zadek, až mi zatrnulo. Bože ten má po tom sexu nějakou odvahu. Co když si dá Filip dvě a dvě dohromady? Kouká na nás zvědavě a prohlíží si naše momentální sousoší. Bill mi pořád leží na zádech a hlavu má na mém rameni. Milenci jak vystřižený…
„Vy jste si vážně podobný,“ pronese, když nás chvilku studuje. Zaplaťpánbůh řeší, jak vypadáme, a ne co spolu máme. Bill mě pustí, strčí svůj obličej těsně vedle mého a usměje se.
„Jako vejce vejci, File, kdybychom se tu svlíkli donaha, tak jsme úplně stejný.“ Já se z něj picnu. Co to má dneska za rozvernou náladu? Ještě mu podsouvat takovýhle blbý myšlenky.

„Vážně? Máte všechno stejný? Takže i vercajk?“ směje se Filip a sjede očima trochu níž… na mě začínají jít pomalu mrákoty. Tahle debata nejde správným směrem. Budu to muset nějak ukončit, jenže než se stihnu nadechnout, skočí mi do toho aktivní bráška.
„Jo, tak to nevím, Filipe, nahýho jsem tohohle člověka viděl naposledy ve vaně, když nám bylo deset, od tý doby nemám páru, jak se vyvíjí. Musím říct, že tenkrát teda nic moc…“ Pronese s úsměvem a mně začnou cukat koutky. Já ti dám, že nemáš páru, ty… a nic moc, jo? Nedá mi to, abych si trošku nerýpl…
„No, vono ani tak nejde o velikost jako o to, jak se to používá,“ pronesu blahosklonně. Bill se zarazí a je vidět, jak mu v hlavě šrotuje, co tím sleduju.
„No moc nekoukej, bráško, kdo z nás dvou má v pětadvaceti skoro čtyřletý dítě? Já snad?“ pronesu jízlivě. „Ty! Protože já jsem šikovnější!“ rozesměju se a vychutnávám si jeho naštvanej výraz. Asi jsem to malinko přepísk, ale teď už to zpátky vzít nemůžu. Neměl si začínat. Musím to honem nějak vyžehlit. „Ale děti teda děláš krásný, Bille, to musím uznat. Dejv je poklad. Takovýho syna bych chtěl jednou taky.“
„Dej si pozor, abych ti ho ještě někdy pučil, strejdo,“ sykne po mně, jako by sekal drápkem, a nahodí zpátky úsměv. Zadívá se na Filipa a ušklíbne se. „Je děsně ukecanej a ješitnej, nevěř mu ani slovo. Říkal jsi něco o vyšetření, tak jsem tady.“

(…)

„Musíš kecat takový blbosti?“ sykne na mě Bill, když si Filip odskočí na záchod.
„Já? To ty sis začal, nesváděj to na mě.“
„Já si nezačal, co to plácáš?“
„Ne, a co to bylo, když jsi vylez z koupelny? Kdo mě provokoval, že si to musím odčinit? Neviděl jsi, jak na tebe mrkám?“
„Já myslel, že se ti to divadýlko pro Filipa líbí, tak jsem pokračoval.“
„No, tak to se ti povedlo, já se ho snažil přesvědčit, jak jsme se tam celou dobu usmiřovali jako bratři a ty vylezeš a řekneš, že jsme si to ještě nevyříkali. Pak se tu na mě vrháš, líbáš mě a vykládáš Filipovi, jak mě máš strašně rád, chceš, aby nás prokoukl?“
„No, ale pak jsem to docela hezky zaretušoval, ne?“
„Myslíš s tím, žes mě neviděl nahýho od deseti let?“
„Jo, to bylo fikaný, ne?“
„No, to jo, to bylo fakt nenápadný.“
„Ale s tím Dejvem, tos teda nemusel, pěkně jsi mě naštval. Víš, že za to nemůžu.“
„Já vím, ale neměl jsi provokovat, to „nic moc“ sis moh taky odpustit. Byla to sranda, Billí, víš, jak mám Dejva rád. Že mi ho ještě někdy pučíš, viď? Prosím.“
„To víš, že jo, ty můj čumáčku.“
„To jsem rád, dáš mi pusu?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Protože se za chvilku vrátí Filip.“
„Tak rychlou, ještě jsem neslyšel pouštět vodu.“
„Tak jenom na čelo, jo?“
„Ne, na pusu.“
„Na čelo.“
„Na pusu.“
„Tak nikam“
„No tak na čelo, no.“
„No vidíš, to stačí… hej, to jsme si nedomluvili, řeklo se na čelo!!!“
„Vidíš, že jsem to stihnul, ještě bych klidně stihnul jednu.“
„Opovaž se!“

BILL

Tyhle drobný hádky s Tomem zbožňuju, on je vždycky na konci takovej zjihlej, jak se snaží usmířit… roztomilost sama. Už jsem dávno pochopil, že nemá rád dusno po hádkách, tak se to snaží vždycky na konci zahrát do autu a já mu v tom rád asistuju. To jsou pak samý pusinky a hlazení a to mám ze všeho nejradši… to miluju. Dneska to s tím Dejvem teda malinko přehnal, ale já vím, jak to myslel. Nemůžu se na něj zlobit. Chtěl za každou cenu Filipa přesvědčit, že se k sobě chováme jako správný bráchové, a ti se přece provokujou. Taky jsem si mohl přisadit něco o ženskejch, ale mě se o týhle oblasti dost blbě mluví, natož abych si z toho dělal srandu.
„Kdy jsi naposledy volal mamce?“ zeptám se Toma, když ho pustím. Filip už si v koupelně myje ruce, tak je načase jít dál od sebe.
„Ve tři čtvrtě na deset, než jsem jel za tebou. Řekl jsem jí, že jsem tě našel a že se vrátíme do půlnoci domů,“ vykulil na mě oči a bylo vidět, že si na to vzpomněl až teď. Je půl jedenáctý, takže máme co dělat, abychom to stihli. „Já jí zavolám, že se zdržíme, to nebude problém. Musím s Filem ještě něco probrat,“ mrkne na mě.
„Co chceš ještě probrat?“ vystrčí hlavu z koupelny Filip. Jako by mi tu otázku vzal z pusy… zrovna jsem to chtěl říct.
„Chtěl jsem se tě zeptat na takovou věc, ale bude to trošku delší, tak si pojď sednout,“ usměje se na něj Tom. Filip se usadí a já hned vedle něj.
„Než začneme, nedáme si něco? Kafe nebo něco ostřejšího?“ zeptá se Filip.
„Jo, já bych si dal kafe, potřebuju se probrat. Budeme oba řídit, takže nic ostřejšího asi ne. Co ty, Tome?“
„Já si dám taky kafe, když už ho budeš dělat, a nemáš něco k jídlu? Nějak mi vyhládlo,“ zeptá se Filipa. Tak tohle ti můžu říct sám, to víš, že nemá. Už jsme to v poledne řešili.
„Jen čínskou polívku, kdybys chtěl, musím jet ráno nakoupit.“
„Tak jo, zalej mi ji, nebo umřu hlady,“ rezignuje Tom a já jen udiveně otevřu pusu… to kdybych mu nabídl já, tak mě pošle někam… ví moc dobře, že mu zvládnu udělat aspoň vajíčka, když už nic jinýho není… nějak si ho rozmazluju, budu muset trochu přitáhnout kohoutek… najednou mu stačí čínská polívka.

„Tak povídej,“ vybídne Toma Filip, když v něm zmizí poslední nudle. „Co máš na srdci?“
„No, mám takovej nápad, ale potřebuju k tomu tvoje vědomosti a spolupráci. Jde o to, co jsem dneska zjistil. Mám z toho ještě trochu šok, jak se mi zahojila noha, vůbec jsem o týhle funkci Bédy neměl páru,“ vyčítavě se na mě podívá.
„Nechtěl jsi o něm nic slyšet, tak to bude nejspíš tím,“ vyčtu mu to. Teď se bude rozčilovat…
„Jedná se mi o to, že bych chtěl ten stroj malinko předělat.“
„Jak předělat? Na co?“ divím se.
„Na takovej malej nenápadnej zázrak.“

autor: Janule