Du bist nicht allein 17.

autor: Akkira
betaread: Janule

BILL:

Rozhlížím se po pokoji. Tom nikde. Proběhnu všechny místnosti našeho „pokoje“. Nic. Snad si nechce hrát ještě na schovku.

Zahlédnu pohyb za závěsem. Se škodolibým úsměvem se potichoučku šinu k dotyčnému závěsu. Rychle ho odtrhnu s hlasitým: „Bááááf.“

Ale jediný, kdo se mě tak může leknout je pavouk lezoucí v rohu po stěně. Tak to mi nevyšlo. Svému pokusu se musím začít smát.

„Ehm, hodláš tu lekat ještě další části pokoje nebo už konečně půjdeš dolů?? Hele tamhle to křeslo vypadá, že by se mohlo leknout,“ ozve se mi za zády pobavený hlas.

Vyplašeně se otočím. Trapas. Ve dveřích stojí vysmátý Tom.
„Jsem myslel, že se schováváš,“ vykoktám ze sebe.
„Za závěsem??“ vylétne mu obočí nahoru.
„To neřeš, asi se vracím do dětských let,“ zazubím se a projdu kolem něj směrem k výtahům. Tom mě s pochechtáváním následuje.

Mlčky sjedeme dolů. Tom se stále směje a já se na sebe mračím do zrcadla. To se mi zase jednou něco povedlo.

Dorazíme dolů.
„Ježíš, už jsou tady zase. Ony se snad ještě rozmnožily,“ zaúpí vedle mě Tom.

Cože? Než se ale stačím zeptat, uvidím skupinu dívek, poskakujících kolem Géček, Salino a Davida. S vytaženým obočím se otočím na bratra, který se kryje za nejbližší palmou, kterých jsou v hale desítky.

„Ty už tu otravovaly než jsi přišel,“ zahučí na mě zpoza listu. Nechápu. Tomovi přece nikdy focení s fanynkami nějak zvlášť nevadilo.

„Pojď prosím tě, ony tě neukousnou,“ promluvím na list, za kterým tuším Toma. Nečekám na odpověď a s profesionálním úsměvem se vydávám ke skupince výskajících dívek. Slyším, jak si Tom hlasitě povzdechne a zahučí něco ve stylu, že ho ty blesky jednou oslepí a díky jejich pištění přijde o sluch, a začne se vymotávat ze svého úkrytu.

S bratrem v patách dojdu k ostatním a pozdravím. Dívky nadšeně odpoví a Géčka, Saki a David jen cosi neidentifikovatelného zahučí.

„Tak už ho tu máte, jedna fotka a jdete,“ zabručí nakvašeně Saki směrem k dívkám. Ty neváhají. Rozdám podpisy, několikrát se s nimi vyfotím a už je Saki odhání pryč a David nás zase žene do připraveného auta.

Kluci cestou tiše nadávají, že ani po ránu nemají chvíli klid. Už mě s tím začínají pěkně štvát. To díky fanouškům jsem tam, kde jsme.

„Co se vám nelíbí?? Vždyť díky nim jsem tam, kde jsem,“ vyjedu po nich.
„Ano, Bille, my víme. Ale alespoň než vyjdu před hotel bych ocenil, kdyby mi někdo nepištěl do ucha a neosahával zadek,“ oplatí mi stejnou mincí Gustav. Chci něco dodat, ale Gustav pokračuje: „Tobě to možná na nervy nikdy nelezlo, ale mě to pomalu začíná štvát. Kdykoli někam přijdu, všichni si na mě ukazují, piští, chtějí podpis, chtějí tisíce fotek. Potřebuju chvíli klid. Potřebuju soukromí. Potřebuju dovolenou.“

S poslední větou se prosebně obrátí na Davida. I Georg na něj zkouší psí pohled.
„Alespoň jeden volný víkend, to stačí. Vím, že máme nasmlouvané rozhovory, ale to de přeci odříct,“ přidává se i Tom.

Vyjeveně se po těch třech dívám. David odpoví něco ve stylu, že za měsíc končí turné a pak budou mít času až dost. Co se to s nimi sakra děje? Jak říká David, za měsíc končí turné a my budeme mít času, že nebudeme vědět co s ním.

Na tváři je mi vidět asi větší nesouhlas než jaký jsem chtěl dát najevo, protože po mně Tom vyjde: „A ty nedělej, že bys to taky nebral. Zrovna minulý týden jsi chodil jak tělo bez duše.“

Tímto se mezi námi strhne hádka, do které se zapojí i Géčka a Davidovi dá práci nás uklidnit před příjezdem na místo konání rozhovoru.

Při výstupu z auta všichni nasadíme profesionální úsměvy, ale uvnitř nás to vře. Při rozhovoru ze mě vztek opadne, ale z kluků evidentně ne, protože cesta zpět do hotelu proběhne v naprostém tichu.

TOM:

Vydám se zpět k výtahům a modlím se, aby byl Bill alespoň namalovaný a učesaný, oblékání už mu tolik času nezabere. Tedy jestli ví co na sebe.

Otevřu dveře ve chvíli, kdy můj drahý bratr právě s trhnutím a hlasitým: „Bááááf,“ odhrnuje závěs. Šmarjá, co to zase dělá??

„Ehm, hodláš tu lekat ještě další části pokoje nebo už konečně pudeš dolů?? Hele, tamhle to křeslo vypadá, že by se mohlo leknout,“ křením se na červenajícího se Billa.
„Jsem myslel, že se schováváš,“ začervená se Bill ještě víc.

Bože, on se asi vážně zbláznil.
„Za závěsem?“ mé obočí právě dosáhlo úrovně kšiltu čepice.

„To nereš, asi se vracím do dětských let,“ snaží se Bill za úsměv schovat právě prožitý trapas. No to se mu zase něco povedlo. Někdy vážně pochybuji o jeho mentální vyspělosti. Měl bych začít potrhlé nápady svého bratra sepisovat, ať se mám ve stáří čím bavit.

S maskujícím úsměvem projde Bill kolem mě směrem k výtahům. Já se nemůžu přestat smát. Směji se celou cestu výtahem. Bill se na sebe mračí do zrcadla. Krásně při tom krčí obočí.

Bože, kdyby jen věděl, jak je krásný. Jak je pro mě krásný. Raději tyto myšlenky zaženu další vlnou smíchu, jinak bych se asi sesypal jako v koupelně. Konečně dorazíme dolů a já už se nemusím soustředit jen na svého bratra.

„Ježíš, už jsou tady zase. Ony se snad rozmnožily,“ zděsím se při pohledu na zbytek kapely, obklopený hloučkem výskajících dívek. Bill se na mě otočí s povytaženým obočím. Já se raději snažím splynout s nejbližší palmou. Proč jsem jenom nešel v zeleném?

„Ty už tu otravovaly než jsem pro tebe šel,“ objasním mu mou snahu udělat ze sebe list palmy. Bill na to jen zakroutí hlavou.
„Pojď prosím tě, ony tě neukousnou,“ snaží se mě vylákat z mého úkrytu. No jenom aby. Cosi zahučím, ale vydám se za vzdalujícím se Billem.

Dojdeme ke změti nadšených a trpitelských obličejů. Bill se s holkama nadšeně vyfotí a rozdá podpisy. Konečně je Saki odežene a nás David žen zase do auta.

Cestou já a Géčka tiše brbláme, že chceme mít alespoň ráno klid. Billovi se to zřejmě nelíbí, protože po nás v autě vyjede: „Co se vám nelíbí, vždyť díky nim jsem tam, kde jsme.“ Než stačím jen promyslet jakoukoli odpověď, Gustav na něj stejně nakvašeně vyjede: „Ano Bille, my víme, ale alespoň než vyjdu před hotel bych ocenil, kdyby mi někdo nepištěl do ucha a neosahával mi zadek.“ Bill už se nadechuje k odpovědi, ale Gustav ještě pokračuje: „Tobě to možná na nervy nikdy nelezlo, ale mě to pomalu začíná štvát. Kdykoli někam přijdu, všichni si na mě ukazují, piští, chtějí podpis, chtějí tisíce fotek. Potřebuju chvíli klid. Potřebuju soukromí. Potřebuju dovolenou.“

S poslední větou se snaží uplatnit společně s Georgem své psí pohledy.
„Alespoň jeden volný víkend, to stačí. Vím, že máme nasmlouvané rozhovory, ale to jde přeci odříct,“ přidávám se i já k prosebným pohledům. David odpoví jak jinak než záporně.

Za měsíc nám končí turné, pak budeme mít času dost. Pravda, ale my potřebujeme volný čas teď. Ne za měsíc. Teď. Alespoň jednu noc strávit ve své posteli, ve svém pokoji a ne v posteli, kde spaly desítky lidí před vámi a další desítky spát boudou.

Otočím se na Billa. Snad hledám další podporu, ale jeho výraz značí dost jasný nesouhlas. Nejdřív tomu nechci uvěřit. Dělá si ze mě srandu? Minulý týden by dal nevím co za to, aby mohl odjet na den dva domů a teď? Tak tímhle mě totálně vytočí. Já ho podporuji, i když nemusím a on?

„A ty nedělej, že bys to taky nebral. Zrovna minulý týden jsi chodil jak tělo bez duše,“ dám najevo své rozhořčení nad Billovým postojem k naší prosbě o volno.

To by ovšem nebyla Bill, aby se hned nezačal hádat. A já si to taky nenechám líbit. Do naší hádky se připojí i Géčka a začínám se vyčítat vše možné i nemožné. David se nás snaží uklidnit. Těsně před cílem naší cesty se mu to povede a my vystupujeme se zlobou a naštváním schovanými za profesionálními úsměvy.

autor: Akkira