autor: Khalil S.
betaread: Verushka
betaread: Verushka
Zvláštní to pocit, promlouvat do ticha, čekat na odpověď a přitom vědět, že se jí nedočkám. Neuslyším nikdy nic jiného, než svou vlastní ozvěnu. Proč? Semkla mě nicota nebo mi něčí mříže zatarasily cestu k ostatním…?
Ne, to vše Já… To vše jsou moje chyby a já za ně platím… Nebaví mě ustavičně přesvědčovat okolí, že mám na to „zapadat“.
Dnes jsem si přál být strom. Moje kořeny by pevně svíraly zem a já si bral její sílu. Strom. Mohutný, staletý strom… Alespoň takhle bych splynul s okolím, bez jakýchkoli obscénních činů…
Chtěl jsem utíkat… rozběhl jsem se, ale po chvíli zase zastavil. Došlo mi, že před sebou neuteču. Nikdy.
Prošel jsi kolem mne, otevřel jsem pusu, chtěl ti toho tolik říct, ale nezmohl jsem se ani na pozdrav. Tvůj pohled byl zoufalý a stejně prázdný jako ten můj. Ale já si to nepřipouštěl, ty jsi byl přece vždycky ten silnější.
Věř mi, že v duchu ve mně kdosi křičel, opravdu. Před chvílí jsem stál před zrcadlem a viděl tebe. Usmál jsem se, pak jsem uviděl skutečnost a začal plakat.
Ať dělám cokoli, vždy je to špatně. Ať se tvářím jakkoli, vždy je to špatně.
Svět je plný pravidel, které nám ostatní stanovují a já si uvědomuji, že v nich neumím kličkovat. Ostatní nás pořád soudí na morální a nemorální, lepší a horší… Podstatné a nepodstatné…
Naučil jsem se nevěřit nikomu a nedoufat v nic… Zvykl jsem si na vyčítavé pohledy ostatních a starostlivé otázky rodičů.
„Jsi v pořádku?“
„Ano, mami, vše je v pohodě…“
Ani vlastní matka nepozná nucený úsměv a lživý tón hlasu. Zmocní se mě pocit vyčítat jí to… Proklít ji za to, že neví, jak mi je…
Když mě ale letmo políbí do vlasů, na vše zapomenu, přivřu oči a vnímám alespoň tu trochu něhy, kterou mi právě dala. Nemůže za to. Nemůže za mě. Jsem špatný člověk.. Viním ostatní, ale oni za nic nemůžou, to všechno já. Ale moje zeď nemůže za to, že na mě nevidíte… Je tu právě proto, aby jste mi nemohli ublížit.
Projíždím si internetové stránky. Adolescenti si zde píší deníčky, věří ve virtuální realitu, doufají v nemožné a stěžují si na skutečnost. Stěžují si na svět, místo aby se radovali. Nebo to opravdu není z čeho se radovat?
Místo abych se smál, pláču. Proč? Protože je chápu. Svět je plný reklam, které nám ukazují, jak máme vypadat, co si máme kupovat. A my tomu všemu slepě přihlížíme, necháváme sebou manipulovat. Z lásky děláme rutinu, z romantiky propagaci pro svou firmu na parfémy, které nám stejně nikoho nepřikouzlí. Kéž by ano. Kéž by mi dovedli přikouzlit tebe.
Dnes jsem si přečetl dva „dopisy“ na rozloučenou. V jednom z nich jakási dívka, s designem jedné americké animované pohádky, psala, že dál nemůže. Prý nezapadá a nemá sílu na to, aby se dál snažila. Když jsem četl ta slova – a nebyla to hračka, dnes je moderní dělat ze slov kůlničky na dříví – smál jsem se jí.
Tehdy jsem si snad uvědomil svou hloupost. Žijeme jen tak krátce a místo, abychom se snažili uskutečnit své sny, loučíme se s životem nebo řešíme realitu, vnímáme čas a příliš se jím zabýváme… Moje aura byla před pěti minutami černá, nyní je úplně jiná. Za jakou chvíli se vše mění… Důkaz toho, že čas vlastně neexistuje.
Vstal jsem od počítače a rozběhl se k tobě, bráško. Ano, tehdy jsem to byl poprvé já. Prožíval jsem daný okamžik celou svou bytostí.
„Tome!“ Křičel jsem.
Jakmile jsem však rozrazil dveře tvého pokoje… zapomněl jsem dýchat. Umíral jsem společně s tebou… Ležel jsi na zemi v louži krve, která ti tekla z žíly na ruce. Pořezané ruce.
Vedle tebe dopis na rozloučenou… Stálo v něm, že dál nemůžeš… Nemůžeš se vyrovnat s něčím, co společnost zavrhuje…
Jak ubohý je svět? Ano, hlupák právě kýve hlavou… Já se omlouvám, chtěl jsem se zeptat. „Jak ubozí jsou lidé, kteří se nechají ovládat společenskými normami?!“
autor: Khalil S.
NO TAK TOHLE Mě OPRAVDU DOSTÁVÁ….tahle povídka je přinejmenšim dokonalá,je vidět že ta autorka umí přemýšlet o životě a celkově o společnosti lidí
bulím jak malý dítě…to je nádherný
Sherine , zalez si pěkně pod stůl a zhluboka dýchej 😀 děvče ty jsi nenapravidtelná ,a lidi to čtou..To je teda vážně pech…
Sice nevím , jestli někdo opravdu pochopí co mu chci sdělit 🙂
Nicméně díky děvčata 🙂
tak jako to bylo…nepřekonatelný! psychologicky laděný texty mám nejradši..mluví tak jakoby z duše…….fakt moc krásný, prostě nádhera.
no tak to byl prsím čistej zásah………..to sem si teda na dnešek vybrala povídku a to jsem se chtěla uklidnit. ts ale jako dokonalostní strašně hezky napsaný 🙂
já … nemám slov …
Ta poslední věta mě naprosto uchvátila …
Překrásné …
Lidi tak to je první povídka po dlouhé době co mě doopravdy rozbrečela…nádhera..
aa…….co dodat….dokonalá!! Fakt dobře napsaná, promyšlená do posledního detailu…skvělá práce 😉