Anděl a ďábel 2.

autor: Strawberry
betaread: Janule

Měsíc ozařoval vršek budovy. Starý muž si naštvaně stoupl na kraj střechy. Nelíbilo se mu, když se černovlasý chlapec někde toulal sám. Mohl by jej přepadnout lovec a nebo vlkodlak. Najednou uslyšel, jak někdo běží ulicí. Koukl se dolů a uviděl vyděšeného Billa. Seskočil dolů do stínu a čekal, až přijde blíž.
„Kdes byl?“ křikl na něj.
„Já… já… já…“ co mu mám říct? No zrovna teď jsem byl se svým bratrem. Asi by mě zabil, kdyby to věděl.
„No nic… jak tak koukám, tak z tebe už dneska nic nevyleze,“ řekl s úsměvem. Bill přemýšlel nad tím střípkem minulosti. Co když byl jediný co má a už si nikdy nevzpomene?
„Můžu se na něco zeptat?“ řekl a přemýšlel, jak se má zeptat, aby ho nerozčílil.
„Hmmmm….povídej,“ popadl chlapce a čekal.
„Když jsi mě našel… teda, jak jsi mě našel?“ zeptal se nesměle.
„Vždyť už jsem ti to říkal. Tvoji rodiče měli autonehodu a ty jsi umíral,“ řekl o pohlédl na Billa. Ten se díval do země. Nevěřil mu. Neovládl se a zavrčel na něj.
„Já chci slyšet pravdu!“ rozhodne si před něj stoupl a díval se mu do očí.
„Vždyť to je pravda!“ řekl a trochu při tom zvýšil hlas. Už ho nebavilo to, že je chvíli Bill chudinka a pak se v něm zvedne vlna odporu.
„Lžeš!“ křikl a vycenil zuby, aby mu dokázal, že si stojí za svým.
„Jak to můžeš vědět, byl jsi v bezvědomí!“ to už křičel na chlapce naplno.
„Vím to, protože mi to řekl můj…“ teprve teď si uvědomil, že přestřelil. Už ale řekl moc, jak jen mohl být tak neopatrný a proříct se.
„Můj co!? No řekni, kdo ti to řekl!?“ muž nevěřil svým uším. Kdo mu to mohl říct? Vždyť si dával pozor.

Bill zakroutil hlavou, otočil se a utíkal pryč. Běžel přes náměstí, až doběhl do parku. Sedl si na lavičku, když vtom ucítil krev. Ano, krev. Někde v parku je buď jiný upír a nebo čerstvá mrtvola. Neovládl se. Oči se mu zalily černou barvou. Tesáky vyjely a on ve tmě začal hledat zdroj krve. Chvíli mu to trvalo. Ale pak konečně uviděl to bezvládné tělo. Byl to kluk.
Starý asi jako on. Koukl se, kde má ránu. Měl kousance po celém krku a roztrhané paže. To neudělal upír. To byli vlkodlaci.

Už zase si hráli. Starý muž ho učil nepít krev z obětí vlkodlaků. Ale on měl moc velkou žízeň na to, aby tady tělo nechal a šel. Vždyť se jen napije. Nic se nemůže stát. Netušil, proč by se nemohl napít. Smočil proto své tesáky v krvi. To se mu ale stalo osudným. V krvi kluka byla také krev vlkodlaka. Už bylo ale pozdě. Smíchal ve svých žilách krev upíra a krev vlkodlaka. Billovo tělo se začalo měnit. Cítil strašné bolesti. Musel to ale vydržet a utéct, protože vlkodlaci se vraceli. Nevěděl kam má jít.

Zpět ke zchátralému domu nemůže. Ze střechy by ho vyhlížel starý muž. Nikoho jiného ale nezná. Vlastně zná. Toma. Jak mu ale vysvětlí bolesti a to, že si nesmí vzít prášek? Neměl ale na vybranou, musel k němu, jinak by ho vlkodlaci vyčmuchali.

Došel k domu, kde Tom bydlel. Stoupl si ke dveřím a zmáčkl zvonek. Slyšel, jak jde ke dveřím, neviděl ale už nic. Omdlel.

Ležel v posteli a pomalu otevíral oči. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde to vlastně je. Posadil se a koukal se kolem. Byl v pokoji sám. Všiml si obrovského okna. Vstal a šel blíž, aby se koukl jak venku je, pršelo. Tak jako každý den. Celý měsíc už pršelo.
„Ahoj,“ promluvil někdo Billovi za zády. Polekaně se otočil a spatřil ty nejkrásnější oči na světě.
„Ahoj,“ řekl nesměle.

Chvíli se mu koukal do očí, ale pak rychle odvrátil pohled a zadíval se do země. „Vyspal jsi se dobře?“ zeptal se Tom. Bill nic neříkal, bylo mu trapně, protože nevěděl co mu má říct, až se zeptá, co se mu včera stalo.
„Jonathane posloucháš?“ najednou si chlapec vzpomněl, jak minulou noc tady seděl a zjistil, že je Tom nejspíš jeho bratr.
„Promiň, jen jsem se zamyslel,“ dredatý kluk nad tím pouze mávl rukou.
„Máš hlad?“ zeptal se a se zájmem čekal na Billovu odpověď.
„Ne,“ řekl chladně, až se chlapec lekl. V černovlasém chlapci se začaly probouzet vlkodlačí schopnosti. Rychle ale chuť na Tomovu krev zahnal a mile se na něj usmál. Vzpomněl si na svůj plán zjistit o své minulosti co nejvíc. Proto než Tom odešel, tak se zeptal.
„Řekneš mi prosím něco o tvém bratrovi?“ s nadějí se na Toma podíval. Ten se otočil a přistoupil k němu blíž.
„Proč?“ teď byl Bill v koncích. Co teď říct? Chvíli mu to trvalo, ale nakonec vymyslel co říct chlapci jako důvod.
„Třeba ho znám a pomohl bych ti ho najít,“ řekl a usmál se. Chlapec jen pokrčil rameny.
„Třeba,“ zašeptal. Sedl si na postel a poklepal vedle sebe. Bill si poslušně sedl vedle něho.
„Víš, já a Bill jsme dvojčata. Vždy jsme dělali učitelkám naschvály, protože nás nemohly rozeznat…“ vzpomínka na rošťárnu chlapci vykouzlila na tváři úsměv. „Já byl ten silnější, když mu někdo ubližoval, pomohl jsem mu,“ přestal a podíval se na Billa, který celou dobu poslouchal.
„A čeho se bál nejvíc?“ Bill nevěděl, proč se zeptal zrovna tohle, třeba doufal, že se toho bojí dodnes. Tím by se potvrdilo to, že je možná jeho bratr.
„Nejvíc se bál bouřek, mrholení nebo déšť měl rád, ale jakmile byla bouřka a všude viděl blesky, tak ke mně přišel a celou noc se mi třásl v náručí.“ Tom trochu zesmutněl, když si vzpomněl, jak mu bylo s bratrem dobře.

Bill to jen potichu poslouchal. Obrátil hlavu směrem k oknu. Déšť sílil. Cítil, jak mu po zádech běhá mráz. Tak přeci. Chtěl se o sobe dozvědět víc, ale zároveň se chtěl stulit v Tomově náruči a užívat si to, že má bratra. Nevěděl, jak se má rozhodnout. Musí si vybrat mezi Jonathanem a Billem. Nevěděl, jestli říct pravdu. Co když mu jí řekne a on mu nebude věřit. Nebo mu uvěří? Nakonec se rozhodl. Už ví co udělá.
„Tome?“ vyslovil a otočil hlavu zpět k němu.

autor: Strawberry