Časoprostor II 42.

BILL

„To je nesmysl!“ vykřiknu. „Kdo takový blbý pomluvy roznáší? Báby ve vsi nemaj o čem drbat, tak si smlsly už i na Andym? Vždyť víš, kolik toho trousily o nás, proč jim věříš?“ rozčiluju se, protože tohle mě fakt naštvalo. Davídek se mi mezitím vyškrábal zpod stolu přímo na klín a zvědavě na mě zírá. Takhle rozčílenýho mě ještě neviděl.
„Tatí, nekřič na babičku, babička je víla,“ řekne mi a kouká při tom na mě vyčítavě. Sakra, asi jsem to přehnal.
„Já nekřičím na babičku, Daví, ale na ty báby vesnický ukecaný!“ odpovím ještě pořád dost nahlas, protože to rozčílení se mě ne a ne pustit. Máma stojí dál u plotny, míchá polívku a nic neříká.
„Jaký báby? Jako bába Folková? Kde jsou?“ udiveně se rozhlíží Dejv.
„Tam venku,“ usměju se na něj, rozmáchnu rukama někam směrem k vesnici. „Stojej tam před obchodem a drbou, až se jim od huby práší,“ naběhnu si zase na další udivenou otázku.
„Jooo?“ vykulí Dejv oči a já už se definitivně rozesměju. Vztek mě přešel.
„Jo!“ potvrdím mu to. „Pocem, ty trdlo, to se jen tak říká,“ směju se, přivinu si toho špunta k sobě a líbnu ho na tvář. „A paní Folkový neříkej bába, už jsem ti to vysvětloval několikrát,“ dodám výchovně. Ohlídnu se na Toma, kterej sedí jak zařezanej vedle mě a nic neříká. „Proč mlčíš? Tebe to neštve?“ zeptám se ho. Měl by přece hájit čest starýho kámoše. Mlčí a zírá na ubrus.

„Bille, neroznášely to báby. Přišel s tím starej Steiner a ten drby nikdy neměl rád,“ vloží se do toho Gordon. „Říkal, že byli v Amsterodamu na dovolený a on tam tajně zdrhnul manželce do nějaký tý uličky… no vždyť víš jaký,“ kývne nenápadně k Dejvovi, abych pochopil, že tohle zrovna říkat nemůže. „No, a když prej procházel kolem těch výloh, jak se tam vystavujou ty… no víš co, viď… tak prej v jedný takový seděl Andy,“ dopoví Gordon.
„Tvrdil, že to byl určitě on,“ vložila se do toho zase máma. „Jeho kluk se s váma přeci kamarádil, Andy chodil ke Steinerovejm často domů, tak si ho starej Steiner musí pamatovat. Bylo to prej nějak potom, co zmizel. Mně připadá, že to odpovídá i časově.“ To je mi divný, proč by Andy něco takovýho dělal? Vždycky to byl normální kluk, až na to… líbání… tenkrát…

„Je to pravda, včera mi to sám řekl,“ pronesl do ticha kuchyně Tom. Otočím se k němu překvapeně. Cože? Hypnotizuje kytičky na ubruse. Proč mi o tom neřekl? Mohl… vlastně nemohl, nebyl na to čas. U snídaně už se nadechoval, když jsem zval Andyho k nám domů, ale asi to nechtěl říkat před ním. Tak to je teda síla.
Dejva naše debata přestala zajímat, pochopil, že žádný báby, co se jim práší od huby, asi neuvidí, tak se zase sesunul pod stůl. Scotty na něj už delší dobu dorážel čumákem, aby si šel hrát. Tom ke mně zvedl pohled, a když viděl, jak mě to vzalo, stiskl mi ruku. Zadíval jsem se mu do očí.
„Proč?“ zeptám se.
„Nevím, to mi nevyprávěl,“ povzdychne si. „Ten motorest si koupil za prachy, co tam vydělal,“ dodá ještě, abych měl jasno ve všem.
„To je divný… Takovej Andy přece nikdy nebyl. Že by šel pro prachy šla…“ zarazím se, abych zase nespustil lavinu otázek, jsem rád, že na to Dejv v tý vřavě zapomněl.

„Tak skliďte ze stolu, Tome, jsi nejblíž, připrav talíře a příbory, jdeme jíst,“ zavelí máma a utne všechny další diskuse. U jídla se o takových věcech bavit nebudeme. Musím se potom důkladně vyptat Toma, pořád tomu nějak nemůžu uvěřit.
„Šlapku… šlapku… šlapku…“ ozve se zpod stolu hlásek mého syna. Panebože, ten má ale paměť na blbosti.
„Nemel a pojď jíst, nebo tě propíchnu, bratře Malý Péro,“ nakoukne Tom pod stůl a zašermuje Dejvovi vidličkou před nosem.
„A co je to „šlapku“, strejdo?“ nedá pokoj, když se hrabe zpod stolu. Scotty zvědavě načumuje, jestli už je na stole něco, co by mohl případně ukrást. Zklamaně odfrkne, když vidí jen prázdné talíře, a uraženě odkráčí.
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ odpoví mu máma, když dává na stůl hrnec s horkou polívkou, aby tu její „šlapku“ tak nerozmazával, ale to se jí samozřejmě nepovedlo. Náš mladej má na všechno odpověď.
„Já chci bejt brzo starej, to budu už hrát na kytaru, že jo, strejdo? A co je to to šlapku?“ nedá pokoj.
„A kdo si za vás bude mejt ruce, chlapi?“ zachrání opět máma situaci svým dotazem, který se ovšem jako dotaz jen tváří… ve skutečnosti je to jasný rozkaz.
„Ách jó!“ zahučíme všichni čtyři sborem a jdeme stát frontu do koupelny.

TOM

Jsem rád, že se to Bill dozvěděl takhle a ne ode mě. Sice jsem mu to potvrdil, ale to už je něco jinýho. Můžu žít dál s čistým svědomím, že jsem to nevykecal já. Doufám, že si teď rozmyslí pozvat Andyho k nám domů. Jenže při jeho povaze… těžko říct. Je zvědavej jako opice, tak možná naopak bude chtít z Andyho vytáhnout podrobnosti. Takže nic… jeho zvědavost nejspíš zvítězí. Marný naděje.
„Tome, chceš přidat?“ zeptá se máma jako vždycky.
„Ne, děkuju, bylo to moc dobrý,“ odpovím a usměju se. Tohle už je letitý rituál, pochází ještě z našeho dospívání. Když mi bylo patnáct, snědl jsem k obědu klidně tři porce, a ještě jsem se rozhlížel, čím bych se dorazil. Za rok mě to najednou přešlo, ale máma si ze mě od tý doby dělá srandu a vždycky se mě takhle ptá. Bill tak nenažranej nebyl, vždycky si hlídal postavu, chtěl do těch svejch utaženejch sexy hadříků vypadat dobře. Já se ve svých hadrech ztratím jako nic, s postavou si starosti dělat nemusím. Naštěstí můžu jíst, co chci, a nic se nemění. Bill poslední dobou trochu přibral… konečně… byl už moc vychrtlej, až jsem se někdy bál, jestli přes den vůbec něco jí. To bude těma krupicovýma kašema, co dělá Dejvovi, vždycky po něm dojíždí zbytky v hrnci a nezapomene si to pořádně ocukrovat, aby to měl slaďoučký.

Zvednu oči od talíře, a když se zarazím o Dejvovu postavičku, drcnu loktem do Billa a snažím se nevybuchnout smíchy. Bill se okamžitě dostane do úplně stejného záchvatu a oba se potichu svíjíme jako paka. Dejv sedí zhrouceně ve stoličce, lžíci napůl vraženou v puse, z koutku mu odkapává omáčka, loket opřený o opěrátko před sebou a spí. Máma na nás nejdřív civí, čemu se tlemíme, a když se podívá stejným směrem jako my, udělá soucitnej obličej a honem se začne o svýho nebohýho vnoučka starat. Opatrně mu vyndá lžíci z pusy, otře mu rozpatlanou omáčku a zvedne ho ze stoličky. „Ty jsi unavenej, broučku, viď? Děda tě dneska protáhl na kopci,“ šeptá mu máma. Brouček spí dál, vůbec ho to nevzbudí, hlavu má položenou na jejím rameni. Kolikrát už jsem ho takhle odnášel doma… „Tak pojď, ty šmudlíku, jdeme spinkat,“ zašeptá a už ho nese do Billova pokoje. Konečně se můžeme smát nahlas. Byl tak neuvěřitelně roztomilej.
„Co se mu smějete, pacholci, nebyli jste jiný. My jsme se vás s mámou něco nanosili od stolu do postele. Řádili jste celej den jako blázni, a pak jste se samou únavou už nemohli ani najíst,“ poučuje nás Gordon.
„Nevykládej, když jsme byli takhle malí, tak jsi nás neznal,“ setře ho Bill a dál se usmívá.
„No právě, vy jste byli už velký a dělali jste to pořád. Dobře si to pamatuju,“ odpoví Gordon a šklebí se na nás. „Byli jste pěkný pacholci. Neřádi zlobivý. Ze začátku jste si mě pěkně vychutnávali, to vám nikdy nezapomenu. Já se tak snažil vám nahradit tátu a vy jste ze mě měli akorát srandu,“ rozvášní se Gordon při vzpomínkách. V tomhle má pravdu, byl to boj na život a na smrt. Kdo s koho.

flashback

„Gordone, prosím tě, skoč mi do sklepa pro brambory!“
„Ano, miláčku! Už jdu, chvilku vydrž!“
„…“
„DO PRDELE!!!“
„Co se stalo, lásko?!?“
„Ti parchanti mi zhasli a zavřeli! Málem jsem se zabil na schodech! Kde jsou ty šmejdi!?!“
„Miláčku, seš si jistej, že to byli oni?“
„A kdo asi? Scotty?“
„Ale oni tady nejsou…“
„Bodejď, budou čekat, až je zabiju, ne?“
„Ale lásko, nechystáš se náhodou bít moje kluky?“
„Ne, miláčku, bít je nebudu, ale nechoď mi brečet na hrob, až oni zabijou mě!“
„Tak už se na ně nezlob, jsou to malí kluci…“
„Prdlajs malí kluci, vrahouni jsou to!“

konec flashbacku

No jo… malinko jsme to ze začátku přeháněli… získával postupně převahu, ale na celý čáře vyhrál až v den, kdy mi dal do ruky kytaru.
„Tomi, půjdem si odpočinout, jo?“ mrkne na mě Bill, když odnese talíře do dřezu. Je mi jasný, že se chystá výslech, ale aspoň se přitom natáhnu, když už to musí bejt. Původně jsem počítal s tím, že půjde zalehnout s Dejvem, ale ten mi svým usnutím udělal čáru přes rozpočet. Teď místo aby vyprávěl pohádku synátorovi, budu muset vyprávět jednu já jemu… Byl jednou jeden Andy a ten se zamiloval do svého spolužáka Billa… no, tak tuhle pohádku ode mě neuslyší. Budu muset obcházet tajná fakta, ale snad to zvládnu. Jak já nenávidím lhaní a poslední dobou mám pocit, že nedělám nic jinýho.

BILL

Musím z něj vymámit všechno, s čím se mu Andy včera svěřil. Určitě si o tom povídali, když jsem se sprchoval, a o to nejdůležitější jsem přišel. Že by s tím ten jeho zvláštní záchvat měl něco společnýho? Ale co? Pořád mi to nějak nesedí, je to nepochopitelný. Tom se tváří, jako bych ho chtěl natahovat na skřipec, vidím na něm, že je nervózní. Ale proč, proboha? Musím ho nejdřív uklidnit, pěkně se s ním pomazlit, a pak z něj pomaloučku vytáhnu všechno, co budu chtít… už jsem si pár takových výslechů vyzkoušel a byly celkem úspěšný. A děsně příjemný…

Ještě nakouknu do svého pokoje, jestli Dejv spí, a když vidím jen pravidelně se nadzvedávající peřinu, přivřu mu dveře. Bude chrnět tak dvě hoďky, takže mám času dost. Tom nechal pootevřeno. Leží oblečený na své staré posteli, čepici hodil na noční stolek a rozpustil si vlasy. Tohle tak miluju… nechápu, proč pořád nosí ten pitomej culík… tvrdí, že je to pohodlnější, ale já bych ho nejradši viděl jenom takhle. Připadá mi to hrozně sexy… Dredy už má dlouhý pomalu k pasu a péče o ně mu zabere neuvěřitelně moc času. Ale zvolil si to sám už dávno. Nedovedu si ho představit jinak. Zamknu dveře, kdyby náhodou mámu napadlo, že nám něco chybí ke štěstí, ale když ví, že jsme tu spolu, radši sem nechodí. Nikdy nás spolu neviděla v intimnější situaci, než je líbání, a i to bylo v podstatě jenom bratrský. Dáváme si na tohle pozor, připadá mi to tak nějak trapný. Nevím sice proč, ale před mámou se prostě stydím.

„Jsi se mnou šťastnej?“ zeptá se potichu Tom, když ležíme vedle sebe. Hlavu jsem mu položil na hrudník, dýchá pomalu a pravidelně a mně je takhle krásně. Cítím se u něj bezpečně, jako by mě chránil před celým světem. Vždycky to byl můj starší bráška a dával si záležet, abych si těch deset minut, o který se dřív nadechl, zapamatoval. Když jsme byli malí, mával mi tím časem před nosem každej den nejmíň stokrát. Už mi to šíleně lezlo na nervy, ale nakonec mě naučil ho uznávat jako právoplatného staršího bratra a přestalo mě to rozčilovat. Naopak, role mladšího mi vyhovovala. Jestli jsem s ním šťastnej? Co je to za otázku? Už jsem mu to říkal tisíckrát, ale pořád to chce dokola opakovat.
„Jsem nejšťastnější, jak můžu být,“ odpovím, zajedu mu rukou pod tričko a pohladím ho po hladkém břiše. Otočím hlavu k němu a dívám se na jeho stříbrné kuličky ve rtu. Mám dojem, že je má snad odjakživa, tak nějak k němu patří. Na krku sleduju jednu z jeho výrazných pih. Mám je zmapovaný po celém jeho těle, nedávno jsem je z legrace počítal. Když jsem započítával ty na zadku, skončilo to velice nemravně, takže konečné číslo nevím. Musím se usmát, když si na to vzpomenu.
„Copak?“ usměje se na mě zpátky Tom.
„Jsi můj dokonalej starší bráška,“ políbím ho na bradu, kterou mám nejblíž. „Vzpomněl jsem si, že jsme tuhle nedopočítali ty pihy, nechceš si to zopakovat?“ nabídnu mu, ale zavrtí hlavou.
„Jsou tu naši, kdyby se to počítání zvrhlo jako minule, slyšeli by, jak sténáš, když se s tebou miluju, a to by nebylo dobrý,“ šklebí se na mě a já ho jen plácnu po ruce, kterou mi sahá na zadek. Bože, to je představa. Když to takhle řekne nahlas, okamžitě to cítím v podbřišku a jsem v háji. Sice se mi to líbí, ale srandu si ze mě dělat nebude… zase o tolik starší není.
„Myslím, že při počítání pih na tvým zadku bys to byl ty, kdo by sténal,“ vrátím mu to hned zpátky. Minule to tak bylo, tak nevidím důvod si měnit role.

TOM

Tady je tak krásně… na mý starý posteli se mi leží pořád dobře. Strávil jsem na ní celý dětství, v pubertě tu bylo i pár slečen, tahle matrace by mohla vyprávět story… Teď už si nedovedu představit, že by tu se mnou ležel někdo jiný než tenhle úžasný černovlasý kluk… nebo muž? Už asi jo, věk už na to má, aby si mohl říkat hrdě muž. Jo, ještě prcek by se k nám mohl přidat, ale nikdo další… to mi ke štěstí úplně stačí. Hladím a probírám jeho vlasy na své hrudi a pořád marně čekám, až se zeptá… vím, že to přijde, asi se mu do toho nechce, nerad uslyší krutou pravdu o svém kamarádovi, ale musí to vědět.
Nedá se nic dělat, začnu sám…
„Včera když ses šel sprchovat… zeptal jsem se ho, jak se má a co dělal, když se tak náhle vypařil. Nechápu proč, ale řekl mi to okamžitě a bez vytáček, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Odjel prý šlapat do Amsterodamu. Nevyptával jsem se proč, bylo na něm vidět, že by mi pravdu stejně neřekl. Vykládal mi, že to tam nebylo špatný, že byl drahý zboží, prej měl jen bohatý evropský klienty… o výkladní skříni neřekl ani slovo. Prý si tím šlapáním vydělal slušný prachy, tak si za to koupil motorest. To je všechno, nic víc nevím… akorát snad můj dojem… nevěřím mu, že byl luxusní šlapka… myslím si, že ho nejspíš bili…“

autor: Janule

betaread: Janik