Časoprostor II 43.

BILL

„Tak ahoj, špunte, měj se tu hezky, zítra pro tebe se strejdou přijedem, jo?“ loučím se s Dejvem. Je už připravený jít spinkat po obědě a já se musím vrátit zpátky k Tomovi. Je sobota 14. února… dostal jsem rozkaz se vypařit a nepřijet dřív než ve tři odpoledne, tak ho plním. Tom má asi připravené nějaké valentýnské překvapení a potřeboval na to být doma sám. Jsem zvědav, co si zase vymyslel. Když jsem v hlavě hledal naše valentýnské oslavy, vždycky tam bylo něco originálního, ale tuhle si mi stěžoval, že letos vůbec netuší, co by měl vymyslet, abych byl překvapený. Ujistil jsem ho, že mi bude ke štěstí stačit jen on sám, nic jiného nepotřebuju. I když si na to všechno vzpomínám, bude tohle pro mě první Valentýn, kterého nebudu trávit sám doma nebo někde s přítelkyní. Pokaždé jsem jim lhal. Vždycky jsem jim řekl „miluju tě“, i když jsem věděl, že to není pravda, že ten, koho miluju, je momentálně někde s někým jiným, nebo je zpitý pod stolem. Hlavně v posledních letech to bylo pravidlo. Tak jsem toužil být s ním, ale nešlo to. Tenhle den bych se možná neudržel a řekl mu to… netušil jsem, že by to bylo to nejlepší, co bych mohl udělat.

„Ahoj, tatí,“ usměje se na mě smutně Dejv a vrazí mi pusu. Opouštím ho jen na chvíli, ale už se zase těším, až pro něj přijedeme. Máma pochopila, že v tenhle den chceme být s Tomem sami a je ráda, že si může vnuka chvíli užít. Pro ni je on takový malý Valentýnek, kterého miluje.
„Tak já jedu, mami, mějte se tu krásně, zítra jsem zpátky i s Tomem,“ rozloučím se i s ní a líbnu ji na tvář.
„Pozdravuj ho a přijeďte na oběd, budu vás čekat,“ dostanu příkaz.
„No, tipuju to spíš na večeři, jo?“ usměju se na ni a zdrhám, aby mě neukecávala. Je mi jasný, že dostat Toma z postele tak, abychom dojeli do Loitsche aspoň v jednu, by byl výkon. To se mi nepodaří. A kromě toho, já si taky rád poležím, když nebudu muset dělat Dejvovi snídani a starat se o něj. Jednou za čas je to k nezaplacení. Už mě ty otcovský povinnosti pěkně zmáhaj. Nedovedu si představit, jaký to muselo být pro Karin, když k němu vstávala třikrát za noc a pak na něj byla celej den sama… a ještě při tom nasávala. Chudák Dejv, muselo to být děsný. Ale ta babka, co se o něj starala, naštěstí vypadala docela slušně, u ní se měl nejspíš líp.
Tak… mobil do handsfreečka, zapnout pásy a jedu domů. Prej si na to sám nevzpomenu… pff… když jsem sám, tak si i vzpomenu, to jen když jsem s Tomem, neustále mě rozptyluje svojí přítomností, a pak se na takový věci nesoustředím.

„Jsem doma!“ zakřičím od schodů, když vlezu z garáže do domu, aby mě Tom slyšel a mohl mě když tak včas zastavit. Chvilku čekám, ale nic se neozývá, tak půjdu domů. Pro jistotu ještě znovu zavolám z předsíně, ale pořád je tu ticho. Opatrně nakouknu do obýváku… nic. V kuchyni taky není, tak bude asi dole ve studiu a neslyšel mě. Pro jistotu mu zavolám, aby se mě nelekl, nerad bych mu to jeho překvapení zkazil. Už vytáčím tu svou milovanou ‚jedničku‘, když slyším zarachotit klíče v zámku. Rychle to típnu. Ještě jsem ho dneska neviděl, když jsme s Dejvem ráno odjížděli, tak spal. Nastavil jsem mu budíka na desátou a schválně jsem ho dal na svůj noční stolek, aby k němu musel dolézt přes moji půlku. Jinak by chrněl až doteď. Je vidět, že se to povedlo. „Ahoj, Tomi, jsem zpátky,“ hlásím z kuchyně, aby mě slyšel, a jdu mu naproti. Právě si sundal bundu a pověsil ji na věšák. „Tys byl venku?“ udiveně se zeptám, a obejmu ho. Jeho auto bylo v garáži, když jsem přijel, takže musel jít někam pěšky. Docela zvláštní.
„Ahoj, lásko, musel jsem ještě něco zařídit,“ usměje se a líbne mě lehce na rty. Má studený nos. „Tak co babča? Byla spokojená, že má toho raubíře na chvíli doma?“ šeptá mi do ucha, když mě přitiskne k sobě. Jen kývnu a užívám si jeho náruč. Tohle mi občas tak chybí, jen obyčejné přivítání… jenže s Davídkem to prostě nejde. „Skoč se osprchnout, lásko, protože pak už na to nebude čas, jo?“ mrkne na mě a je na něm vidět s jakou chutí to říká. Jiskřičky v očích mu jen září, vypadá tak šťastně. „Já musím ještě něco dodělat, a pak si tě přijdu vyzvednout. Když tak se můžeš chvíli natáhnout, pak si tě vzbudím,“ slíbí mi.
„Dobře, už se na tebe těším,“ líbnu ho ještě na čelo a splním jeho přání. Sprchu si dám rád, aspoň se mi bude líp usínat. Mám pro něj dárek schovanej dole vedle studia, aby ho náhodou nenašel. Zahrabal jsem ho mezi starý krámy, snad tam zrovna nic nehledal. Byla by to škoda, kdyby nebyl překvapenej, protože tohle ho určitě ani ve snu nenapadne. Zahrál jsem na něj v tom obchodě takovou malou komedii…

flashback

„Tome, pojď už!“ syčím na něj, když pořád stojí před tím „Cadillacem“, jak říká kytaře, kterou si vyhlídl. Pojmenoval si ji tak proto, že je nejen stejně drahá jako tahle značka aut, ale taky proto, že mu připomíná to jeho úplně první. Nevím čím, to jsem z něj nedokázal dostat, ale prý když ji viděl, hned si na ten svůj obrovskej bourák vzpomněl. Tenkrát, když mu uschnul ještě mokrej řidičák, pořídil si svůj dětskej sen. Miloval tohle autíčko, chodil se na něj dívat a snil o tom, že ho jednou bude mít. Chvíli mu tohle zapálení vydrželo, ale když už asi po pátý nadával, že se s tou károu nedá nikde zaparkovat, pochopil jsem, že trošku vystydl. Pak jednou přišel s očima navrch hlavy a hodil přede mě nějakej časopis pro dívky. „Podívej, to jsou idioti, jestli si tohle holky přečtou, tak jsem vyřízenej… co si o mě budou myslet?“ rozčiloval se. Zapíchl prst do odstavce, který jsem si měl přečíst. Hned vedle něj byla jeho fotka v autě. Slušelo mu to, ale byl v tý velký káře takovej malinkej…
„O mužích a jejich slabostech“ se jmenoval celý článek. Odstavec, který jsem si měl přečíst, byl krátký, ale zato výživný.
„Muži, kteří si pořizují velká a drahá auta, si tím většinou nahrazují svoji mužnou sílu. Dávají tak světu najevo, že jsou samci hodní ženské pozornosti, ale pozor na to, milé dívky, takoví si většinou nejsou jisti sami sebou a jejich sexuální výkonnost bývá více než pochybná. Léčení jejich pošramoceného sebevědomí tak většinou kryje jejich velký, drahý a výkonný vůz.“
Dočetl jsem a po tváři se mi rozlil pobavený úsměv. To jsem ovšem neměl dělat…
„Co je ti na tom k smíchu? Víš, jak teď vypadám? Ještě k tomu tam daj mojí fotku, parchanti! Já je budu žalovat! Taková lež! Škoda, že jim nemůžeš potvrdit, jakej jsem v posteli! To by zírali!“ chodil po pokoji naštvanej na celej svět. Tenkrát jsem ho uklidňoval dvě hodiny, než mi dokázal, co nemohl dokázat paní redaktorce, a za tři dny dal to auto do bazaru.

„Ale já se chci ještě chvíli pomazlit,“ škemrá a očima hladí svoji vysněnou kytaru. „Jdeme! Kytar už máš tolik, že se nevejdou do studia. Nemůžeš si kupovat všechny kytary, který se ti líběj. Pojď!“ táhnu ho za ruku pryč. Chvíli se ještě ohlíží, ale nakonec jde… „Jé podívej, to je krásný křídlo,“ vydechnu, když procházíme kolem starého bílého klavíru. Teda asi jen vypadá jako starý, je to nejspíš úplně nový kus, ale nádherný. Bože, ten je úžasný, vypadá jako ze starého zámku. Sednu si na židličku a otevřu víko. Zůstanu překvapením úplně zkoprnělý. Ono to má displej… no to je nádhera. Dokonalý kousek. Vypadá jako originál a je to zatím digitální mašina ve starém obalu. Zkusím si chvilku brnkat, ale pak už mě zase tahá Tom, abychom šli domů.
„Byl krásnej, viď?“ zeptám se ještě v autě, když se rozjíždíme.
„Jo? No mě to nepřipadalo,“ zamručí. „Hlavně ta cena byla strašná,“ dodá ještě a já už radši mlčím. Za kytaru by vyhodil klidně milion, kdyby se mu líbila, ale pár tisíc Euro za můj klavír by mu vadilo… krkoun jeden…

konec flashbacku

Teď ten jeho Cadillac leží spolehlivě zabalenej s rudou mašlí kolem krku a čeká, až se s ním pomazlí osobně. Už se toho nemůžu dočkat, to bude nádhera. Tak strašně rád mu dávám dárky…

TOM

Kocourek mi hezky spinká v ložnici, tak se jdu ještě rychle osprchnout, abych mu voněl, přece jenom od rána lítám jako blázen, abych zajistil všechno, co je potřeba. Gustav tu bude za dvacet minut, to mám tak akorát čas na jednu malou sprchu, nahodit na sebe hadry a jde se na to. Bože můj, nemůžu se dočkat, jak bude koukat.

BILL

„Lásko,“ slyším zdálky krásný hlas. „Vstáváme, už je čas,“ šeptá mi do ucha Tom a hladí mi záda. Je to tak příjemný, když se mě dotýká. Protáhnu se, ale ještě neotvírám oči. Vím, co bude následovat, když se budu ještě chvilku tvářit, že spím.  „Haló, kocourku, otevři kukadla, chci je vidět,“ šeptá Tom, ale dělám že neslyším. „Já tě vidím, směješ se, tak nedělej fóry a vstávej, už musíme jít,“ zvýší trošku hlas, ale když se jen uculuju a oči neotvírám, ucítím jeho rty na svých. Nádherně voní. Konečně. Copak neví, že na mě zabírá jen to samý kouzlo jako na Růženku? Už by si to mohl zapamatovat. Otevřu oči a usměju se do těch jeho jiskřičkových panenek. A vzápětí je vyvalím, div mi nevypadnou. Co to má na sobě? Ježkovy voči… on má oblek! Vymrštím se do sedu, jako by mě někdo vystřelil na katapultu. Panebože… bílá košile, černý sako a kalhoty, motýlek a rozpuštěný dredy… to je sen… Uculuje se na mě a září jako sluníčko. Pomalu se zvedne a přejde k mojí skříni. Bože, tomu to sluší. To je neuvěřitelná změna. Jen sedím s otevřenou pusou, a když otevře skříň a vytáhne na ramínku kompletně bílej oblek, pusu překvapením zaklapnu.

„Tak šup, vstávat, oblíkat a jde se,“ popohání mě a zahákne ramínko na dveře skříně. Nezmůžu se ani na to, abych se zeptal kam. Vždyť pokud si dobře pamatuju, nikdy jsme na Valentýna nešli spolu oficiálně na veřejnost, okamžitě by o tom byly všude v bulváru zprávy, a to se nám zdálo zbytečný. I když to byla vždycky moje nesplnitelná touha, provokovat se nevyplácí. A teď se mám oblíknout a jít s ním ven? Jako ve snách se zvednu z postele, dojdu k Tomovi, který už stojí s rozepnutou košilí a čeká, až do ní strčím ruce. Je celá černá, oblek sněhově bílý, motýlek taky… budu vypadat jako jeho negativ. Zapíná mi postupně jeden knoflíček po druhém a já se snažím dostat do rukávů manžetové knoflíčky. Měl jsem na sobě oblek jen párkrát, naposledy u soudu, ale tenhle je úplně nový. Musel ho koupit dneska, protože včera ještě v mojí skříni nebyl. Motýlek je naštěstí na gumičku, to zvládnu. Kalhoty jsou na mně raz dva a sako sedí jako ulitý. Podívám se na sebe do zrcadla ve dveřích skříně a strnu.
„Já nikam nemůžu,“ vydechnu nešťastně.
„Proč? Nelíbí se ti?“ překvapeně se zeptá Tom.
„Ale ne, je krásnej, ale nejsem namalovanej. Podívej se na mě, jak vypadám?“ zkouším si něco jen tak rukama udělat s vlasy. Nepočítal jsem, že dneska někam půjdeme, tak jsem je jen nahladko vysušil fénem. Takhle přece nemůžu mezi lidi.
„Ale pro mě jsi krásnej,“ usměje se Tom. Otočí si mě k sobě a políbí mě na rty.
„Přejedeš si pusinu leskem a jdeme, takhle ti to sluší nejvíc,“ usmívá se na mě povzbudivě, ale když vidí můj nešťastný obličej, obejme mě. „No tak, kocourku, víš, že se mi takhle líbíš ze všeho nejvíc, taky jsem si nechal rozpuštěný vlasy,“ uklidňuje mě.
„Ale já ven jít nemůžu, nechci, aby mě takhle někdo viděl,“ fňuknu mu do vlasů. Trochu se odtáhne a mrkne na mě.
„A kdo říkal, že jdeme ven?“

Překvapně zamrkám zase já a teď už na něj civím úplně jako blázen. Takže my budeme takhle nastrojení doma?

„Pojď, jdeme do restaurace. Do naší restaurace,“ dodá a vezme mě za ruku. Poslušně za ním dojdu až do předsíně, kde na mě čekají naleštěný bílý boty, přesně se hodící k obleku. Takže přece jenom jdeme ven? Už se radši neptám a nechám se vést. Pomalu slavnostně otevře dveře od bytu a pobídne mě, abych šel první. Počkám, až zavře, zavěsím se do něj a nechám se vést po schodech dolů. Konečně mi to došlo. Restaurace bude nejspíš dole ve studiu. Podívám se na něj, abych viděl, jak se tváří, a jeho výraz je k zulíbání. Nejradši bych se na něj vrhnul hned teď. Když se zastavíme přede dveřmi, zaloví v kapse saka, chvilku něco hledá, a pak vytáhne můj lesk na rty. Otevře ho docela šikovně, na to, že to snad ještě nikdy nedělal, a našpulí na mě pusu, abych to po něm zopakoval. Přesně takhle to dělala máma, když jsme byli malí kluci, a ona nám chtěla namazat pusu proti mrazu. Asi si to bráška ještě dobře pamatuje. Našpulím rty přesně tak, jak mi to ukazuje, a nechám se natřít jeho třesoucí se rukou. Když se mu zdá, že je všechno v pořádku, zastrčí lesk zpátky do kapsy a zatluče pěstí na plechové dveře. Chvilku se nic neděje, ale pak slyším zevnitř šramot, a když vykoukne Gustavova blonďatá hlava, málem sebou švihnu.

autor: Janule

betaread: Janik

psáno 14.2.2008 :o)