Náš osud 16.

autor: Pawlinka
betaread: Janule

xxx

Nevěděl, jestli má věřit tomu co před chvílí viděl. Nevěděl, jestli má utíkat pro pomoc, nebo dál jen strnule sedět. Nevěděl nic… Po dalších nemálo okamžicích, plných totálního zmatení a čekání plného nejistoty, sevření jeho dlaní kolem polštáře konečně povolilo. Musel s nimi zatřást, měl je jako v křeči. Kolena se mu ještě klepala a po celém těla měl husí kůži…

Tom pomalu vstal. Bylo to pro něj strašně obtížné, neboť jeho zesláblé nohy nebyly sto ho pořádně udržet. Zavrávoral a aby nespadl, honem se zapřel o desku dřevěného stolu. Smutně k ní sklopil zrak… Pět škrábanců nezmizelo… ba naopak se mu zdálo, jako by byly ještě hlubší a výraznější než kdy dřív. Znovu pocítil, jak si jeho slaná slzička pomaličku dláždí pěšinku po jeho vrásčité tváři.

„Promiň, bráško… kdybys… kdybys jen věděl, jak mě to mrzí…“ zašeptal a krůpěj vody, která mu právě skanula na rty, z nich bolestně skápla dolů k zemi. Sklonil se ke stolu a škrábance jemně pohladil konečky prstů. Ten okamžik, kdy Bill svými krásnými pěstěnými nehty přejížděl tento stůl při jejich prvním milování, ho najednou bodl u srdce. Ani vlastně nevěděl, jestli je způsobila slast nebo utrpení… byl tak sobecký, že se Billa ani neodvážil na tohle zeptat, nezajímalo jej to. Dál škrábance něžně přejížděl prsty. Vlastně… určitě ho to moc bolelo, vždyť přece potom plakal! Snažil se shrnout celou situaci, ale zase tu byla ta druhá možnost… vždyť říkal, že to jsou slzy štěstí… ale stejně, mohl lhát. Vlastně sakra proč by to dělal?‘

Náhle Tom strnul a uvědomil si tu nejhorší myšlenku, kterou v sobě tak dlouho potlačuje…

„Protože… mě miluje.“ Sklesle si sám odpověděl.

„Sakra, sakra, sakra!“ propukl v hysterický pláč. Narval jsem to do něj, jak kdyby to byla nějaká moje děvka! Způsobil mu bolest! Pak po tom všem, co pro mě vytrpěl, jsem ho nemilosrdně poslal do háje!

„Tome, seš fakt ten největší idiot co svět kdy viděl!!“ zařval jsem s očima plnýma slz. S tváří v dlaních jsem vběhl do vedlejšího pokoje, kde jsem se zhroutil do hromady plyšových srdíček a medvídků od fanynek. Bylo jich tu tisíce! Zachumlal jsem se mezi ně co nejvíc to šlo, ve snaze se schovat, skrýt se před světem a být navždy zapomenut. Obejmul jsem jednoho medvídka a hlasitě jsem se rozplakal. Vůbec jsem se nesnažil to potlačit… za prvé už jsem byl neskonale vyčerpaný z donekonečna potlačovaných citů a emocí, za druhé jsem tu stejně byl sám, už nemám právo někomu se plést do života, stačí že jsem zkazil dva… svůj a mého brášky.

Slz stále přibývalo a tohle utrpení nebralo konce. Plakal jsem dál a nešlo to zastavit. Já! Já, obávaný Tom Kaulitz, já jsem vážně smutně plakal. V životě se mi to stalo jen párkrát a vždycky to vlastně bylo kvůli němu… kvůli mému bráškovi, lásce Billovi. Poprvé když mi bylo pět. Dostal jsem k narozkám od našich takovou malou zelenou kytárku (takovou tu se třema strunama xD!) a Bill mi u ní strunky přestříhal, protože jsem mu sněd sušenku. Podruhé v patnácti. Tehdy náš klip DDM poprvé vyhrál hitparádu, brečeli jsem štěstím s Billem oba dva. Skákali jsme do vzduchu, objímali se, křičeli na celý město jak dva blázni! Na tohle tak rád vzpomínám, na ty nejšťastnější okamžiky mého života! A pak… při další myšlence jsem se panicky kousl do rtu a ještě víc se přitulil k heboučkému medvídkovi. Potom… když mě navštívila ta bytost… a teď. Teď vlastně moje slzy taky tečou jen pro něj. Opatrně jsem se rozhlédl tmavou místností a v okně spatřil svůj vlastní odraz. Byl jsem troska. Stačil mi jediný pohled na sebe samého a tenhle popis by snad na mě seděl každému, kdo by mě tu takhle spatřil. Troska, která ví, že všechno co mohla zkazila, zničila těm nejmilejším život… a už to nejde vrátit. V tom okně… byl jsem to snad ještě já? Už asi ne… nic ze mě nezbylo. Všeho co jsem spáchal, jsem teď tak nesnesitelně litoval. Nevěděl jsem však, jak to odčinit, jak to vynahradit… nevěděl, protože tohle prostě nemá řešení! Jednoduše jsem to posral a už to tak navždycky zůstane!

Po stěně přejel bílý záblesk světla od jedoucího auta zvenku. Na chvíli ozářil okno, kde se obraz Toma zcela vytratil a paprsek světla chvíli dopadl i na něj a na sekundu protnul šedý závoj tmy. Tom zkroušeně a už zcela odevzdaně svému smutku, pohlédl na medvídka, kterého celou dobu svíral v náručí. Byl mu povědomý. Ne, on ho vlastně znal až moc dobře! Dal ho Billovi k narozeninám, tehdy, když ještě byli malí, to se od sebe nehnuli ani na krok. Tom tehdy musel odjet, nechtěl, ale bylo to prostě potřeba. Dal bráškovi medvídka, kterému kolem krku na mašličku uvázal svoje první trsátko, vždycky mu nosilo štěstí a teď si nepřál nic jiného, než aby malý bráška Bill byl šťastný než se zase vrátí. Tak krásný měli vztah… ale teď? Je to neuvěřitelné, ale možná i teď mezi nimi něco existuje, jinak by se nikdy Tom nedokázal tak trápit.

Počal si medvídka důkladně prohlížet. Něco tam však chybělo… ano, ta červená mašlička s trsátkem! V Tomových očích se náhle zažehla jiskra! Nečekaně vzplanula s příchodem malé naděje! Tom sám tomu nemohl uvěřit! Vyschlé rty se pousmály, bledá líčka zrůžověla… a on teď věděl, kde je! Ano, teď měl konečně jistotu, jeho instinkt ho nemůže zklamat! Objal medvídka jak nejpevněji to šlo a vyběhl z místnosti! Po schodech se řítil jako uragán a když se ocitl na ulici, zahalené v chladné zimní tmě, i jeho poslední slzičku spálil mráz. Nabral do plic čerstvý vzduch… cítil, jak se mu rozbušilo srdce! Pak se rozběhl pryč a touhle chladnou nocí už zněl jen jeho hlasitý výkřik…

„Miluju tě, Bille Kaulitzi!“

autor: Pawlinka