Upír v zrcadle 3.

autor: Blacky
betaread: Janule

Celé noci nespím. Pořád na TO musím myslet… chci domů… nikdy se mi tam nelíbilo, ani ve škole, ale všude 1000x líp než tady… Nemůžu říct, že bych měl hlad nebo žízeň, nebo něco takového, dostávám normální stravu, kterou jsem jedl předtím. Ale jsem tu tak sám… šííííleně se nudím. Co tady dělat? Můžu jen čučet z okna. Pěkně prťavýho okna. A je tu vážně nááádherný výhled. Vidím jen lesy, lesy, lesy, skálu, na který hrad stojí, pak lesy, lesy, jo a taky lesy ještě vidím. Široko daleko jen les. Pochybuju, že by mě tady někdo našel.

Už jsem si zvykl, že mi každou chvíli nad hlavou proletí netopýr, i na tu tmu tady, párkrát tu byl Leonidas, taky jsem si na něj už zvykl. Ptal jsem se ho, poněkolikátý, co tu dělám a na co mě potřebuje, ale nechce mi nic říct. Jen mě varoval před přímým kontaktem s časnými ranními slunečními paprsky, jinak mi prý slunce vadit nebude, pouze úsvit. Jo, a už mi rostou špičáky. Strašně to brní, lechtá to… už vim, jak se cítí dítě, když mu rostou zuby, teda, mě se jen dva prodlužujou, ale je to horor! K ukousání, vážně…

Nooo, a taky nemám vůbec páru o čase… netuším, kolik je hodin, jakej je den… docela deprimující, ale stejně by mi to k ničemu nebylo… a ještě víc deprimující je to, že nevim, co po mě chtějí… upíři… udělal jsem jim něco? Jako, já nevim… nevěřil jsem na ně… ale to nevěří spousta lidí, ne? To mi přece nemůžou mít za zlý… no, toť souhrn posledních událostí… teď se jdu opět věnovat mé „oblíbené“ činnosti, což je momentálně vysedávání u zrcadla… furt se zkoumám, jestli se pořád ještě odrážím, jak už mám dlouhý špičáky, jestli se mi dělají beďary a tak… moc mě to teda nebaví, ale lepší než civět z okna na lesy… v tomhle jsem Billa nechápal, jak na sebe mohl koukat tolik hodin, pořád se zkoumat a nadávat na nedokonalosti… to mě to bylo víceméně jedno, holky na mě letěly, tak jsem se neřešil tolik jako on… ach jo, jak mi jenom Billouš chybí… jak jsme spolu blbli, vsázeli se o cokoli, soutěžili, kecali, svěřovali se jeden druhému…

Ani si to neuvědomuju, ale pod tíhou vzpomínek mi začnou stékat slzy a zanedlouho už bulim jako želva… no, měl bych si to užít, protože Leonidas říkal, že upíři nemají lidské city, cítí jen určitou náklonnost… to znamená žádná láska, žádná nenávist, prostě jen taková jakási pasivita… takže nuda, nuda, nuda… docela by mě zajímalo, co dělá takový upír přes den. Jasně že spí, v rakvi, která je nezbytná, nebo jakýkoli uzavřený prostor (neumím si představit, že bych měl spát třeba ve skříni… děsná představa), ale nespí přece pořád! My teda, když já jsem byl ještě člověk (teď jsem údajně jen poloviční člověk, protož mě už Leo kousl, k tomu, abych byl úplnej upír potřebuju upíří krev), jsme přece nespali celou noc… to mě celkem zajímá… koukaj třeba na televizi?

Na to se Leonidase zeptám… a hele, už je tady…

„Ahoj, Tome.“

„Ahoj, Leonidasi.“ Už mu můžu i tykat! A nebojím se ho jako poprvé…

„Tak jak si zvykáš?“

„No, už jsem si zvyk, ale je tu děsná nuda… a jsem tu tak sám…“

„Neboj se, už dnes začneme s výcvikem…“

„Výcvikem? Jakým výcvikem?“

„Vše se dozvíš!“

„Kurva, ale já to chci vědět hned! Nevim, co jsem vám udělal, že tu musim trčet. A žádnej vyvolenej nejsem, vo tom bych věděl!“ Nevydržim a vyjedu po něm… ne, já to neměl dělat…

Ucítím jen prudkou bolest, jak mě chytil pod krkem a vyzvedl vysoko nad zem… má velikou sílu, jen co je pravda…
„Ke mně si toto dovolovat nebudeš. Já jsem ten, co tě učí, ty mi nebudeš nic přikazovat. Jasné?“ Promluví ke mně pomalu, skoro tak, že šeptá, ale přesto tak ledově, až mě zamrazí a zmůžu se jen na slabé kývnutí… „Fajn.“ Usměje se, jako by se nic nestalo. „Prosím, následuj mě.“ Cupitám za ním dlouhou chodbou, osvícenou svíčkami jako ocásek, už trochu klidnější, ale pořád nejistý…
To však ještě netuším, co se skrývá za těžkými kovanými dveřmi…

autor: Blacky