Časoprostor II 44. (1/2)

BILL

„Pojďte dál, pánové,“ pozve nás Gustav, a když se objeví celá jeho postava v černém obleku a s bílým ubrouskem přehozeným přes ruku, dojde mi, jakou má dneska funkci. Dokonce má i na saku cedulku se jménem „GUSTAV SHÄFER – vrchní číšník“. Dá mi velkou práci, abych zachoval dekorum, ale málem jsem se rozesmál nahlas. Zaznamenám, že Gustíkovi taky trošku zacukaly koutky, když se mi podíval do očí, ale rychle ucukl. Tom mi dá ve dveřích přednost, a když vpluju do studia, zůstanu znovu stát s otevřenou pusou. Páni… to je nádhera. Všude jsou červené, bílé a černé balónky se srdíčky, zřejmě nafouknuté plynem, protože si jen tak plují vzduchem a většina je nalepená na stropě, jak nemůžou dál do nebe. Zdi jsou polepené našimi společnými fotkami, obklopené červenými srdíčky. Sedačka je posunutá ke zdi, ostatní věci jsou v rohu studia pečlivě zakryté kartónem, aby nerušily prostředí, a uprostřed volného místa stojí kulatý stůl s červeným řaseným ubrusem až na zem. Je úplně přepychově prostřeno, všechny příbory, skleničky a ubrousky jsou přesně tak jako na fotkách z katalogů. Uprostřed stojí váza s kyticí rudých růží a hned vedle bílá svíčka. Z mixáku se line tichá romantická hudba… je to tu jako v pohádce…

Tom mě chytne za loket a mírným tlakem mě celého zkoprnělého dotlačí k židli, kterou Gustav uctivě odtáhne od stolu, počká, až si stoupnu před ni a zase mi ji přisune pod zadek, když si sedám. Sakra, kde se tohle naučil? Je jako profík. Tom obejde stůl, sedne si sám a přisune se. Na něj Gustav zřejmě kašle, tohle nádherný divadlo je jen a jen pro mě.

„Promiň, Billi, že ti nedám vybrat, ale musel jsem odhadnout, co máš nejradši,“ omluvně se usměje a mrkne na Gustava. Ten se chopí lahve na servírovacím stolku, který je připravený hned vedle stolu, a naleje mi trošku červeného vína na ochutnání. Zapálí svíčku a čeká, co já na to. Připadám si opravdu jako v luxusní restauraci… to je neuvěřitelný, čeho všeho je Tom schopen, jen aby mě totálně šokoval. Určitě lhal, když si stěžoval, že letos vůbec netuší, co mi udělá za překvapení. Podle mě to měl vymyšlený už dávno. Dovedl to všechno k dokonalosti. Dokážu si představit, kolik práce mu dalo přemluvit Gustava, aby se navlíkl do tohohle mundůru, připnul si tu směšnou cedulku a obsluhoval nás, jako by nás neznal. Hraje to docela dobře, daří se mu, občas se jen tak malinko ušklíbne, ale hned zase nahodí vážnou tvář, aby nerušil atmosféru. Mně to teda dělá problémy taky, ale nechci zkazit Tomovi radost.

Ochutnám víno, usměju se a kývnu Gustavovi, že může nalít. Pak už to jde všechno rychle. Gustí si něco mumlá pod fousy, když se mu povede neopatrně cinknout do mé skleničky talířem, a já ji pohotově zachytím. Červené víno bych už z tohohle bílého obleku v životě nesundal, to je mi jasný. Bůhví kolik stál, vypadá hodně luxusně. Na stole přede mnou přistane talíř zakrytý kovovým poklopem proti vychladnutí, a když si s Tomem ťukneme a připijeme, nadzvedne Gustav oba poklopy najednou a odloží je na servírovací stolek. Malinko vysrážené vody z poklopu sice kápne na ubrus, ale celkově se mu to povedlo skvěle… Tom mi vybral k jídlu přírodní rybu s brambory a oblohou a sám má steak. Každý máme to svoje oblíbené a tohle jsou asi ta dvě nej. Poděkujeme oba Gustavovi a pustíme se do jídla.

„Chutná?“ mrkne na mě Tom přes růže uprostřed stolu. Musí se malinko naklonit, aby na mě viděl, tak natáhnu ruku a šoupnu je na stranu. Tak, teď na sebe konečně vidíme perfektně. Kývnu s plnou pusou, nerad bych tu oslavu zkazil tím, že vdechnu kostičku. Ta ryba na talíři je totiž pstruh a já nedělám celou dobu nic jinýho, než že neustále vytahuju z pusy droboučký bílý kosti. Moc romantický to není, ale co se dá dělat… Gustav se mezitím rozvalil na sedačce, aby nad námi nestál, a když konečně složíme oba dva příbory do talíře, zvedne se, chmátne rychle po nich, nahází je na servírovací stoleček a místo toho před nás postaví jahodové poháry. Mrkne na Toma, a když ten kývne, otočí se směrem ke mně a řekne: „Nechte si chutnat, pánové, já se musím rozloučit, čeká mě ještě dneska moje dívka.“ Skoro v běhu si odepne cedulku se jménem a za chvilku za ním zapadnou dveře od studia. Usmívám se na Toma a on na mě.

„Jak jsi to dokázal?“ zeptám se.

„Co myslíš?“ opáčí Tom a čeká na mou odpověď.

„No jeho,“ kývnu hlavou směrem ke dveřím, kudy právě zmizel náš perfektní vrchní.

„Jednoduše. Ukecal jsem ho,“ zasměje se Tom a oblízne lžičku z jahodového poháru. Zakroutím nevěřícně hlavou… tohle mu teda nevěřím, určitě mu za to musel něco slíbit, jinak by ho sem nikdy nedostal. Proto je naše večeře tak brzo, aby mohl Gustav utíkat za svojí Tarou. Vyškrábu z poháru poslední kousek jahody a opřu se ztěžka do židle.

„Copak? Máš dost?“ směje se mi Tom, když si pohladím nacpaný břicho přes bílé sako. Asi si ho budu muset rozepnout, mám ho dost těsný, přesně podle posledních trendů.

„Hmmm,“ zazubím se na něj. „To záleží na tom, co máš na mysli. Jestli jídla, tak to určitě. Bylo to moc dobrý,“ řeknu ztěžka a na důkaz svých slov si knoflíček saka opravdu rozepnu.

„Já bych si klidně ještě něco dal,“ pronese Tom, ale taky si udělá pohodlí. Za chvíli jsme oba u stolu opření v židlích a odfukujeme ve společném rytmu. Co teď? Musím nějak dojít vedle pro tu kytaru.

„Tomi, omluvíš mě na chvilku? Musím si pro něco skočit, půjč mi klíče od bytu, prosím,“ požádám ho, a když mi přilítnou přes stůl, rychle se zvednu a za chvilku už za mnou klapnou dveře. Klíče od vedlejšího skladu jsou nahoře na háčku, takže musím nejdřív tam. Už se nemůžu dočkat, až mu svůj dárek předám. Muselo mu to dát všechno tak strašnou práci, že si tu kytaru zaslouží zcela určitě. Byla sice šíleně drahá, ale když jsem viděl ty jeho oči…

Popadnu černý futrál s mašlí a rychle zamknu dveře. Klíč od studia mám, takže klepat nemusím. Rychle odemknu a vejdu. Zůstanu stát jako opařený uprostřed kroku. Tom nesedí u stolu, ale pololeží a polosedí rozvalený na nádherném bílém klavíru, který se zřejmě celou tu dobu ukrýval pod hradbou z kartónů. Bože můj… to je to křídlo, co se mi tak líbilo. Tom se na mě culí, ale když zahlídne v mé ruce povědomý tvar s červenou mašlí, jeho výraz tváře se změní z triumfálního na překvapený. Pomalu se sesune z klavíru na zem a blíží se ke mně opatrně jako kočka, snad abych mu s tím vzácným předmětem ještě neutekl. Dveře od studia za mnou zaklapnou a mě to postrčí trošku dovnitř. Konečně se vzpamatuju a vyjdu mu vstříc. Kytaru nesu před sebou jako vzácnou relikvii, a když se setkáme, vložím ji Tomovi do připravených rukou.

„Miluju tě, Tomi,“ nakloním se k němu a políbím ho lehce na překvapením pootevřená ústa. „Krásného Valentýna,“ dodám a usmívám se na něj. Pořád ještě překvapený Tom si mě volnou rukou přitáhne k sobě a polibek mi něžně oplatí.

„Já tebe miluju,“ řekne, jako by se chtěl hádat, kdo koho miluje víc. „Zbožňuju tě,“ usmívá se, chytne mě za ruku a odvede ke klavíru… povytáhne nádhernou bílou polstrovanou židličku, úžasně se k němu hodí. Opatrně si na ni sednu, otevřu víko starodávně vypadajícího nástroje a už podruhé v životě zírám na perfektně vypracovanou klaviaturu a blikající displej. Neuvěřitelný kontrast… Zkusím přejet jedním prstem co nejvíc kláves a klavír mi je poslušně zahraje… má skvělý zvuk. Ten nejlepší. Zkusím ještě pár akordů, abych slyšel tu nádheru rozléhající se našim nahrávacím studiem. Je to skvost. Otočím se k Tomovi, který pořád stojí za mnou a sleduje moje nadšení. Vidím na něm, jakou má radost z mého překvapení, úplně stejnou, jako já z jeho. Přitáhnu si ho blíž k sobě. Překvapeně se mi usadí na klíně, když si ho na sebe stáhnu, obejmu ho kolem pasu a svoje prsty spojím na jeho boku. Je v tom obleku tak krásný, že mě to překvapí pokaždé, když ho znovu vidím. Pootočí se ke mně a kývne k červené mašli.

„Pomůžeš mi?“ Přikývnu a zatáhnu za delší konec mašle, dokud mi nezůstane v ruce jen široká rudá stuha. Kytara je v pouzdře, takže už není těžké se k ní dostat. Tom se zvedne, nábožně ji položí na klavír a s hlasitým cvaknutím rozepne dva zámky. Otevře víko a jenom se dívá… přesně tak dychtivě, jako se díval v tom obchodě. Hladí svou novou kytaru očima, sjíždí po jejím černém štíhlém těle, laská se očima s jejími strunami… Kdybych nic jiného než tenhle pohled nedostal, bude mi to stačit… je prostě úžasný. Pomalu a opatrně s posvátnou úctou přejede lehce po strunách a konečně obtočí prsty kolem hmatníku. Za chvilku si to ale rozmyslí a otočí se ke mně.

„Děkuju, kocourku, nevím, co na to říct,“ vypadá skoro až smutně, když se mi dívá do očí lesklým pohledem. Nečekal zrovna tenhle dárek a já vidím, že je dojatý skoro až k slzám.

„Nic neříkej a užívej si to,“ odpovím, zvednu se a dojdu pomalu k němu. „Užívej si mě,“ zašeptám mu do ucha, obejmu ho a přitáhnu těsně k sobě. Chvilinku jen tak stojíme v důvěrném objetí, ale když ucítím Tomovu ruku na svém boku, jak se lehce pohybuje a hladí mě přes látku bílých kalhot, pomalu přejdu rty z jeho ramene na krk, rukou odhodím světlehnědé prameny vlasů a začnu ho lehounce hladit jazykem. Cítím, jak se pod mými vlhkými dotyky chvěje a tiskne mě k sobě s větší naléhavostí. Tomovy ruce se chopí mého sněhobílého saka, a když ho ze mě lehce sundají, koutkem oka vidím, jak letí vzduchem, odhozené na Tomovu kytaru. Zachytí se jen tak tak na otevřeném víku, aby se nesvezlo k zemi, ale když se jeho pohyb ustálí, zůstane v klidu ležet. Udělám to samé s Tomovým sakem a pokusím se ho hodit tak šikovně, aby neshodilo to moje. Povede se mi to, takže teď se naše saka objímají na víku Tomovy vysněné černé kytary, ležící na mém bílém klavíru, stejně tak jako my dva.

Musím se usmát, když si uvědomím, jaký tyhle dvě barvy… černá a bílá… tvoří nádherný kontrast. Jako my dva… černý a bílý… Bill a Tom… dvě jména spojující se v jeden celek, patřící k sobě od prvního nadechnutí, stejně jako oheň a voda, vzájemně se ovlivňující, podporující i ničící, ale vždy především milující se šílenou láskou. Zrychleně dýcháme v očekávání toho, co bude následovat, aby naše láska mohla dál růst a sílit… Postupně se k ní dostáváme přes miliony knoflíčků na košilích, rozbalujeme svůj protějšek třesoucíma se rukama, abychom mohli vzájemně hladit jeden druhého po svých nahých horkých tělech. Z nervozity se chvilku oba zasekneme na manžetách, jsme jako netrpěliví malí kluci, smějeme se svojí nešikovnosti, ale i tenhle problém je za chvilku zažehnán. Naše oči se setkají v jednom okamžiku, aby se do sebe mohly s důvěrou a láskou ponořit a zůstat v sobě napořád.