autor: Michelle M.
„Miluju tě, Tome.“
Ta slova mi pořád rezonovala v hlavě a já měl pocit, jako bych nemohl pochopit jejich pravý význam. Jako kdybych nechápal, jak to myslí. Mlčky jsem na něj zíral, neschopný jediného slova. Stopa po slze, kterou jsem na jeho tváři setřel, už dávno oschla a já pořád nevěděl, co mu říct.
Smutně se na mě usmál. „Já to nechtěl, ale stalo se to. Nechci tě s tím zatěžovat, jen jsem chtěl, abys to věděl. Abys věděl, co pro mě znamenáš.“
Přikývl jsem.
„Mám tě strašně moc rád, Bille…“
„Ale láska to není, viď?“ doplnil moji nedokončenou větu.
*
(Bill)
Zadíval se mi do očí s takovým nečitelným výrazem. Pochopil jsem, jsem přece jeho dvojče, všechno mezi námi nemusí být vyřčené, aby bylo jasno.
Vím, že to pro něj musel být šok. I pro mě to byl šok, když jsem to zjistil, ale muselo to ven. Už jsem to nemohl skrývat a tajit. Zoufale jsem chtěl, aby to věděl. Možná jsem čekal, že řekne něco podobného, ale spíš ne. Je mi jasný, že to musím brát realisticky. Jen v pohádkách se přece dějí zázraky. Strašně bych si přál, abych i já zažil nějaký ten zázrak, ale zřejmě mi to není souzeno… možná je tím zázrakem to, že jsem se zamiloval. Kdo ví?
Sklopil jsem hlavu. Moje srdce, ještě před chvílí plné bouřlivých pocitů, bylo náhle podivně prázdné. I v hlavě jsem měl podobné prázdno. Prvotní úleva z toho, že jsem mu řekl pravdu, byla najednou vystřídaná otupělým pocitem nicoty.
Natáhl jsem si boxerky, povalující se na zemi vedle postele a zimomřivě si přejel dlaněmi po nahých pažích. Ten chlad, který najednou naplnil pokoj, pronikl i do mého těla.
„Tohle je asi konec, viď?“ zašeptal jsem. Oči mě pálily, ale zůstaly kupodivu úplně suché. Podíval jsem se na Toma. Ležel v mé posteli, opřený o loket, jen ledabyle zakrytý dekou a jeho oči bloudily po bílých stěnách hotelového pokoje. „V hotelovém pokoji to všechno začalo, tady to i skončí.“
Lehce si odkašlal. „Nechci, aby to skončilo.“
Přišel mi najednou tak dětinský. „Ale Tome, už jsem ti přece kolikrát říkal, že člověk nemůže mít všechno, co chce.“
„Proč to musíš dělat tak složitý?“ zeptal se.
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny.
„Proč to chceš skončit?“ upřeně se mi zadíval do tváře. Jenomže jeho výraz byl pořád tak neurčitý, neproniknutelný… začínalo mi to všechno docházet a bylo mi jasné, že moje perfektní sebeovládání tady už dlouho nebude.
„Nemůžu s tebou dál spát, když ke mně necítíš to samé,“ řekl jsem odhodlaně. „Dokud jsem to nevěděl, dokud jsem nevěděl, co k tobě cítím, bylo to jiné. Sex s tebou, milování… bylo to skvělý, ale nechci bejt jen někdo, za kým zajdeš, když to budeš potřebovat.“
„Chceš bejt radši sám?“ přerušil mě ostře.
Váhavě jsem přikývl. „Asi jo. Nemám to promyšlený, Tome, neplánoval jsem to, to mi věř. Ale po dnešní noci už to prostě dál nejde. Nechci bejt jeden mezi ostatními, chci bejt jedinej.“
„Ale vždyť jsi jedinej,“ pronesl neurčitě.
„Nejsem Tome, nejsem,“ zopakoval jsem smutně. „Nejsem.“
Nespokojeně našpulil pusu.
„Radši bys měl jít,“ vyzval jsem ho. Otočil jsem se k němu zády, abych se nemusel dívat na jeho nahé tělo. „Je pozdě…“
Cítil jsem, že čeká, co udělám, ale já neudělal nic. Vůbec nic. Nevím, proč jsem říkal to, co jsem řekl, proč jsem ho poslal pryč, ale najednou to tak prostě bylo. Najednou jsem měl úplně jasno. Věděl jsem, že už to nikdy nebude stejné jako předtím.
Matrace se zhoupla pod vahou jeho těla. Slyšel jsem, jak hledá své oblečení po zemi, jak se obléká. Celou tu dobu jsem seděl s nahrbenými zády, dlaně přilepené na spánky. Před očima se mi objevily jeho plandavé džíny. Zdvihl jsem k němu pohled. Stál přede mnou, ruce vražené hluboko v kapsách. Upřeně mě pozoroval, vypadal tak strašně vážně.
„Nechci to skončit,“ pronesl tiše.
Sklonil se ke mně. Na pár vteřin jsem měl pocit, že mi chce dát pusu, ale nedotkl se mě. Jen si mě zblízka přeměřil. Pak se narovnal a odešel.
*
Strávil jsem celý den zavřený ve svém pokoji. Nevyšel jsem ani na jídlo. Večer kolem osmé mi už ale tak nesnesitelně kručelo v břiše, že jsem zvedl sluchátko a objednal si nějaké jídlo na pokoj. Jen sendvič, nic zvláštního.
Bezmyšlenkovitě jsem přepínal programy a snažil se nemyslet na Toma. Co právě asi teď dělá? Je sám? Myslí na mě? Možná zavolal na některé z těch čísel, které mu holky samy strkají do ruky… žárlivé bodnutí projelo mým srdcem.
Nemohl jsem brečet, nemohl jsem se vztekat, nic takovýho. Byl jsem strašně otupělý a prázdný. Jako kdyby mi pořád ještě nedošlo, co se vlastně stalo. Jako kdybych věřil, že je to jen nějaký omyl, že se mi to třeba jen zdá. Ale někde hluboko uvnitř vím, že se mi to nezdá. Tom nepřijde a nevtáhne mě do náruče a neřekne mi, že ke mně cítí to samé. Nejsem naivní. Vždyť i Reden mělo zůstat jen za dveřmi hotelového pokoje… Nikdy nemělo poznat denní světlo, skryté v hluboké tmě noci, nevyřčená slova, síla okamžiku… bez budoucnosti.
Tiché zaklepání mě upozornilo, že sendvič bude zřejmě tady.
Otevřel jsem dveře. Za nimi ale místo hotelové služby stál Tom.
„Ahoj,“ řekl tiše. „Můžu dál?“
Mlčky jsem ustoupil ze dveří, aby mohl projít.
Stačil jen závan vůně jeho těla, když mě míjel, moje smysly byly velmi citlivé, zjitřené, vnímal jsem to tisíckrát silněji než obvykle.
Zastavil se uprostřed pokoje. „Na co se díváš?“
„Na nic,“ sáhl jsem po ovladači a televizi vypnul. Zůstal jsem stát asi dva kroky od něj.
Otočil se ke mně čelem.
„Cos celý den dělal?“
Pokrčil jsem rameny. „Nic, spal jsem.“
Přikývl. „Hm… zlobíš se na mě?“
Povzdechl jsem si. „Možná.“
„Proč?“ zeptal se nechápavě. „Co jsi čekal, že udělám?“
„Nečekal jsem od tebe nic, Tome. Láska se nedá vynutit.“
„Blbost,“ odsekl mi naštvaně, „nebuď patetickej.“
„Proč jsi přišel?“
„Chtěl jsem s tebou mluvit.“
Znovu Reden…
Díval jsem se na jeho rty, jak se pomalu otevírají… red langsam, bitte…nicht zu schnell…
„Potřebuju čas, Bille,“ řekl tiše po malém zaváhání.
„Potřebuješ čas, aby sis ujasnil, co ke mně cítíš?“
Přikývl.
„Co když ale nakonec zjistíš, že to není ono?“
Pokrčil rameny. „Já nevím, Bille. Je to pro mě strašně nový, je to nebezpečný… napadlo tě někdy, že takovýhle vztah vlastně nemá budoucnost? Nechci ti lhát… ale nechci to ani skončit, to vím.“
„Jen kvůli tomu, že nám to klape v posteli?“
Bezmocně rozhodil rukama. „Máš pořád tolik otázek. Já nevím. Neumím ti na to dát odpověď.“
„Nikdy jsi nad námi neuvažoval? Jenom jsi se mnou spal a když jsi vypadl z mojí postele, nezajímal jsem tě?“ vykřikl jsem ublíženě.
„To ne, Bille, víš sám dobře, že to je blbost,“ těkal očima po podlaze kolem našich nohou. „Ale děsí mě, že to přerostlo v něco víc. Sám se v sobě nevyznám. Mám tě rád, když jsme spolu, je mi strašně fajn. Nikdy jsem s nikým nepoznal to, co s tebou. Ale já nevím, jestli to je láska. Já to prostě nevím.“
Poraženě jsem sklopil hlavu.
Už nikdy víc Reden.
*
(Tom)
Od toho večera, kdy jsme spolu naposledy mluvili o našem vztahu, už uběhlo několik měsíců.
Nespočítal bych, kolik bezesných nocí jsem strávil s očima upřenýma na strop svého pokoje a uvažoval jsem, co dál. Ale vlastně i nad tím, co se všechno stalo a proč se to stalo. Nenašel jsem odpověď na otázku, jestli jsme začali špatně… možná jsem ji ani nehledal tak moc intenzivně.
Uvědomuju si, že já a Bill prostě patříme k sobě. Vždycky to tak bude. I kdyby to napětí a jiskření, které mezi námi pořád je, i kdyby někdy zmizelo, náš vztah se jen zase posune do jiné roviny, ale vždycky tu budu já pro něj a on pro mě. Tomu se nedá uniknout. Jsme každý jedna polovina rozdělené duše a to se nikdy nezmění.
Ze začátku jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že je dobře, že Bill ukončil to, co mezi námi bylo, ale už po několika dnech jsem věděl, že to tak není. Že lžu sám sobě. Vlastně mi ani netrvalo tak moc dlouho, abych si přiznal, že i já k němu cítím to samé, že i já se zamiloval. Ano, miluju Billa. Miluju ho strašně moc, ale mám strach mu to říct. Uvědomuju si totiž, že společnost, ve které žijeme, rozhodně není připravená přijmout něco tak skandálního, jako je láska mezi námi dvěma a nejsem si jistý, jestli by se nám podařilo udržet náš vztah v tajnosti. Bouři v přístavu neskryješ… a naše láska by rozhodně bouří byla.
Jsem teď sám doma v našem berlínském bytě. Je to už čtyři týdny, co Bill odjel do států… údajně aby si zlepšil angličtinu, ale já si myslím, že mi chce dát čas. Ten poslední.
Chybí mi. Strašně mi chybí. Nemá smysl to před sebou samotným skrývat. Myslím na něj většinu doby, kdy jsem vzhůru, a pozdě v noci, když jdu spát, vzpomínám, jaké to bylo usínat vedle něj. Beru do ruky jeho věci, občas spím v jeho posteli a mám chuť říct mu pravdu.
Pak zase ztrácím odvahu. Mám před sebou posledních dvacetčtyři hodin, než se vrátí.
Zítra… už zítra.
Beru do ruky fotku, kterou jsem našel před časem na internetu. Jsme na ní oba dva s nějakou fanynkou. Ta fotka je z doby, kdy mezi námi bylo všechno ještě bezproblémové… kdy jsme o existenci něčeho tak komplikovaného, jako je láska, neměli ani ponětí. Bill se tady tak krásně usmívá, úplně září štěstím a já vím, že za ten úsměv na jeho tváři můžu já. Pamatuju si, jak se tehdy naše ruce setkaly za jejími zády a přes její hlavu se na mě tak krásně podíval.
Přistihnu se, že i já se nad tou fotkou usmívám. Už vím, co mu řeknu, až se vrátí. Kdesi v hloubi duše jsem se rozhodl už dávno.
Někdy stojí za to postavit se proti všem…
KONEC
Tak jak už je u mých kapitolovek zvykem, nesmí chybět můj proslov za tím slůvkem ´KONEC´. 🙂
Povídka vznikla jako dojem z jedné zapálené diskuse na téma, jak asi vypadá skutečný život našich milých dvojčátek. Přemýšlela jsem nad tím a přišel Hotelový pokoj jako parafráze na Reden. Jak se mi tahle písnička dřív nikdy nelíbila, od určité doby má pro mě velký význam. A tahle povídka je vlastně její oslavou. Proto povídka končí i tak, jak končí. Ani dobře, ani špatně. Jako Reden. Každý si může představit konec, jaký mu nejvíc vyhovuje a tak to má být.
Tuhle povídku bych chtěla věnovat všem, kteří věří, že svět je krásnej a život má smysl, a především Januli za její nesmírně pozitivní životní filozofie a neuvěřitelnou energii, se kterou se do všeho vrhá – máš pravdu, i když se někdy kvůli tomu rozčiluju, ve skrytu duše jsem za to ráda. Díky Jani :-).
Děkuju všem za skvělé reakce, které tuhle povídku od začátku doprovázely. Moc to pro mě znamená a budu se snažit, aby i další výtvory z mé dílny nezklamaly.
Mám vás ráda,
Vaše Michelle
tohle je fakt nejlepší povídka co jsem kdy četla… tak snad časem bude i už ta zmiňovaná druhá řada. 🙂
konec?to neeeeeee já chci druhou řaduuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu
koenc?? 🙁 japatho?? 🙁 kdo to dovolil?? 🙁 no dobrá dobrá…byla to úžasná povídka. čekala jsem na každej dílek jako na vánoce a vždycky jsem byla příjemne prekvapená…líbilo se mi to všechno….každé slovo, každá věta…perfektně to do sebe zapadalo…je škoda že je konec, ale je to nádhernej konec…jsem opravdu ráda že to skončilo tak jak to skončilo…doufám že to nebyla poslední povídka od Michelle…byl to skvost a já jsem připravená na další
boze nadherne… ked som bola na zaciatku, tam v tej casti kde to s nim Bill skoncil, len som si priala aby som dalsim otocenim kolieska na mysi neuvidela dole slovko KONIEC, ale potom to zacinalo byt com dalej krajsie s tym, ako sa Tom zacal "uvedomovat" myslim, ze je to jedna z najkrajsich a najkvalitnejsich twc poviedok
já pořád nemůžu uvěřit tomu, že už je vážně konec :(( je mi tak smutno :(( budu jen doufat a každý den čekat, že se tu jednou objeví nápis Hotelový pokoj II. … jinak byl to vážně skvělý konec a skvělá celá ffka. nevím, co mám dál napsat, prostě jen tleskám a děkuji!!!
:(škoda že už je konec,ale jako obvykle to bylo nádherný:)tešíme se na další povídku z tvé dílny:)
kraaaaaaasny konec
aaach!!:'( skoda ze je konec… chtela bych vedet jestli jsou spolu.. byla toprekrasna povidka, stala se mou nejoblibenejsi, byla nadherna!!!!!!!
Přesně tak, tahle povídka je dokonalá a stala se mou nejoblíbenější.
Nevím co k tomu mám ještě psát, skoro u každého dílu jsem se nějak rozepsala, ale teď mi naprosto došla slova… Tahle povídka je prostě jiná, originální a když sem si přečetla, jak si ji začala psát, hned mi to dává smysl. Skutečný život Billa a Toma. Představuju si ho nějak takhle. A to jen díky tobě, Michelle ♥
Michelle, to bylo absolutně úžasný! Nejen tenhle díl, ale i všechny ostatní, celá povídka.. Nevim, co víc na to napsat.. 🙂
krásný :)….opravdu úžasná povídka…..od úžasné autorky :)….vážně jedna z nejlepších povídek do sem kdy četla…..ani nejde slovy vyjádřit jak mooc se mi líbila 😀 :)….
oh boze…je mi straslive moc smutno,kdyz ctu: HOTELOVÝ POKOJ 26-KONEC, prepadla me takova neuveritelna nostalgie,ze tomu ani sama nemuzu uverit:-) dekuju ti mockrat za tuhle naprosto perfektni(a to po vsech strankach)povidku,jedna z nejlepsich,co jsem kdy cetla-a to jsem jich cetla nespocetne,vazne…momentalne si nedokazu predstavit,ze je proste konec,ze to skoncilo tak strasne otevrene…jenom doufam,ze se rozhodnes pro druhou radu,protoze dvojcatum prave zacne naprosto nova cast zivota-prvni laaska,jenom mezi nima,myslim,ze by skutecne bylo o cem psat a samozrejme bysme to vsichni cetli,takze doufam,ze nebudes hloupa a ze tuhle dokonalou povidku nenechas jen tak otevrenou,jeste jednou dekuju moc za hotelovy pokoj,opravdu nadherna povidka,neskutecne krasne napsana,klanim se pred tebou,michellko a doufam,ze se co nejdriv dockam druhe rady:-)
Wow!! Nevím, co napsat! Fakt jsem uplně oněměla!!! Jsem nějaká omráčená, ale jedno vím, lepší konec jsem si představit nemohla!!! Já věřila, že nás nezklameš a nezklamala si!!!! Myslela sem, že až tohle skončí bude to pro mě velká tragédie, ae ty si svým psaním dokázala opak!! Jsem šťastná společně s Tomem, kterej už konečně ví, co chce!:).. Budu ti vděčná, když napíšeš i druhou řadu, ale i kdyby ne, tak budu spokojená! Děkuju ti moc!!:-*
Pro Teddyho oO
Nejsem zrovna aktivní,co se týče psaní komentářů..
Ale ke konci téhle úžasné povídky,jsem se rozhodla udlěat vyjímku..^^
Můj osobní názor na tuhle povídku,se ani nedá vyjádřit slovy,stejně tak jako pocity které u řádků z tvé dílný prožívám.
Já osobně druhou řadu nechci,takhle je to ideální,každý si svůj konec vytuší,a já myslím,že všechny budeme mít stejný..:)
Nepochybuju o tom..^^
Tenhle způsob psaní,je něčím uvlňující,přitom tak krásný a napínavý,je to nepopsatelné…
Je to užasné.
Fámozní.
Těch názvů by bylo.
Omlouvám se,že jsem četla povídku,a pak nepsala komentáře,ach ta lenost.Každopádně z povídkou jsem vydržela od začátku,kdy mi padla do oka hned první věta,a navíc tvoje jméno,to je téměř povinost přečíst..až do konce,do poslední věty,až do toho velkého nápisu ´KONEC´
Nesnáším tyhle nápisy..x(
Ošklivý jsou.
Rozdupu ho.
Bylo to krásné.
náááádhera 🙂
strašne dobre sa to čítalo…..škoda, že už je koniec ale tak teším sa na novú poviedku od teba 🙂
UZASNE SMUTNE ALE ZAROVEN UZASNE KRASNE
Začnem od konca , vieš , čo by som chcela? ll. radu x) moc moc moc , mám silný vtieravý pocit , že potrebujem vedieť , ako a čo bude ! Keď si to vybavím fantáziou , neuspokojí ma to ! Potrebujem 2 radu , moc moc 😉
…..
Začalo to tým , čo sa číta najlepšie (pozn. všetci vieme xD ) Zaujalo ma , čo bude ďalej , proste som musela čítať aj druhý diel ,tretí a potom aj štvrtý ! Niektoré poviedky prečítam do nejakého 6 dielu , a nebavia ma , ale od tvojich sa nedokážem odtrhnúť ! droga ! Začnem čítať , a na konci som uplne zdorogvaná , zdorguješ ma tým , čo napíšeš , "žerem" ti všetko aj s navijákom , svojimi poviedkami dokážeš presvedčiť aj o tom , že Tom má dva pupky !
Si sqelá :-* .
táááák a teď nevím co říct..mě normálně došly slova a ten konec mě rozbrečel….já cůůůůůů druhou řadůůůů
Konec? To ne! Ani nevíš, jak jsem se celý den klepala, když měl být další díl… Když někdy u nějaké povídky vidím, že tam je napsáno, že je to pro něj jako dávka pro narkomana, tak tovej můj potřebnej vpich byl tenhle příběh. Byl opravdu hodně dobrý. Snad nejlepší, co jsem kdy četla, ale takhle se to nedá přímo říct. Prostě existuje skupina příběhů, ke kterým se za zimních večerů, když se cítíš sám a znuděně, chceš vrátit a já prostě vím, že k tomuhle se vrátím 🙂 Nebyly tam žádné zbytečné kotrmelce, žádné průtahy, bylo to prostě opravdu napsané skoro reálně tak, jak by to ve skutečnosti klidně mohlo být… kdo ví 😛 Nejvíce se mi líbilo, že tam nebyly ty depresivní stavy, kdy se někdo zavírá do koupelny a brečí. Nemám to ráda. Já bych to třeba nikdy neudělal, jsem si tím jistá. Všechno se musí vždycky řešit… něco hned a něco později a oni to řešili. V mém příběhu to dopadne dobře… v reálném světě nemají moc šancí na nějakou dívku, které nebude hrozit ztráta života, když vyjde na ulici a věřím, že oni ničí život ohrozit nechtějí… je to smutné, třeba za pár let, ale teď určitě ne. A vzhledem k tomu, jak skutečně a uváženě na mě tenhle příběh působil, musel tohle Tom brát jako hlavní bod a podle toho zařídit východisko 😉
Michelle, tohle bylo napsáno tak ryzím způsobem, že jestli jednou budeš chtít napsat svého „Harryho Pottera“, stejně jako J.K. Rowlingová, nečekej jako ona tolik roků a začni ho psát už teď… až se budu jednou stresovat na výšce, ráda si u toho budu pročítat poslední díly 😉 Děkuju ti za ten jedinečný příběh a prosím tě, abys něco podobného, samozřejmě jen stylem – ne dějem, napsala co nejrychleji, mně jinak opustí moje věčná dobrá nálada a já nevím, jestli můžu všem ve svém okolí říct, proč to 😀 Fandím ti :-* (a miluju tvojí práci věčnou láskou 😉 )
Já tě mám také ráda Michelleko, a ty to víš. Tvé povídky mám ve velmi velké oblibě, protože jsou něčím, co mi zkrátí dlouhou chvilku, ale také si z nich něco odnesu, ať je to byť jenom malinkatý kousek emoce. Tahle povídka mě bavila číst, ale to ti už asi došlo, když jsem se dohrabala až do posledního dílu a dokonce napsala komentář. Nezbývá mi nic jiného, než se těšit na tvé další sepsané výplody fantazie. :o)
Je to krásné , ten konec mi dokonale vyhovuje.
Celá tahle povídka je pro mě rituál a jsem nešťastná , že už je u konce.Oslavovat den , a brát ho po sekundě , to je něco v čem je kouzlo života , jsem ráda , že si to kluci uvědomujou.A společnost je jen zástěrka hlupáků , kteří se bojí projevit to co cítí.
Zde se ovšem strachu – společně s klukama zbavujeme.To je ta krása , která nás zde drží.A jsem nesmírně štasná , že to tak je.Děkuju za krásné počtení a úžasné vytržení z každodenního života , i když u mě ne tak stereotipního , jak říkám :D.
Opravdu něco , co si budu číst pořád dokola.Je to šokojucí , pobuřující , něco co nás dovede k extázi a utvrdí v něčem vyšším 🙂
Děkuju.
no druhá řada by nebyla špatné 😉 😀
ale tak řeknu ti DOKONALOST
prostě nemám slov
asi umřu
Oh…no…tak teď nevím co ze mě vypadne za komentář, protože pořád se jaksi vzpamatovávám z toho, že už je konec a taky z toho jak poslední díl dopadl. No…první dojem…smutek, že už to končí a druhej pocit…že to nemohlo skončit líp. Geniální konec, krásně promyšlený a vyjádřený…a takový trochu otevřený, takže jestli nebude druhá řada zblázním se tuplem. Nedokážu si představit, že se pozítří mrknu na twc blog a Hotelový pokoj nikde. Příšerná představa, brr.
Ještě jednou si neodpustím zasněný básnění o týhle fantastický povídce. Myslím, že mě dost poznamenala, noci kdy jsem kvůli tomu nemohla usnout a následně se mi o tom zdálo, jsou nezapomenutelný. Zkrátka Michelle ví, jak dostat čtenáře. Dokonalá povídka, nemůžu jí nic vytknout. I když prvně sem byla zklamaná z konce, protože sem si představovala oslňující happy end, tak-jak už sem psala- po chvilce mi došlo, že tohle prostě líp skončit nemohlo. Konec ve mě vyvolal prostě strašný emoce, nejde to všechno ani popsat.
Takže povídka úžasná, nejlepší, co jsem kdy četla. Každý díl jsem opravdu prožívala a četla celej se zatajeným dechem. Konec kapitoly…a hned jsem se nemohla dočkat další…
Díky Michelle za povídku, opravdu jsem ráda, že jsem ju mohla číst. Jsi skvělá autorka, jistě má nejoblíbenější 🙂
Milá Michelle …
dlouho jsem přemýšlela co napsat. Slova chvály jsou zbytečná , nad mím komentářem je jich tolik …
Kousek mého srdíčka, které bylo zakořeněné v téhle povídce, pomalu odumřelo (není to jen fráze). Už jednou jsem psala, že mě fascinuješ. Svým stylem psaní a nádhernou schopností popisovat situace takové, jaké doopravdy jsou. Nějaká slečna nademnou napsala, že se jí zmocnila nostalgie. A já s ní souhlasím. Když jsem přišla k notebooku, najela na Twincest.blog a uviděla Hotelový Pokoj s konečným číslem a jedním jediným slovíčkem KONEC. Měla jsem zvláštní pocit uspokojení (objevil se další dílek) a smutku (je konec). Tento poslední díl jsem si chtěla přečíst v klidu, šla jsem se vykoupat, sníst si večeři, pustila jsem si nějakou nasládlou romantickou písničku a s nádechem nostalgie jsem se pustila do čtení …
Děkuju ti za tuhle povídku , děkuju ti za možnost obohatit se o nové myšlenky a náměty pro slohové práce. Máš nádherný talent a byla by velká škoda, kdyby jsi už dál nepsala …
Mám tě ráda :-*
Tvoje věrná čtenářka Danielle
je to krasne..ty ams uzasny cit pro psani to se jen tak envidi..pokracuj v tom dal ams talent..vazne:)
jinak k povidce mam strassne rada tvoje konce nikdy neberes nadeji na happyend a kazdy si to enjak muze domyslet:)
:'( bože nesje ničeho víc schpná v tuto dobu než tohoto ubohého smailika :'(
Je to těžký… rozloučit se s něčím tak zbožňovaným, tak hýčkaným a očekávaným jako je právě milovaná povídka. Zírám na tenhle bílý rámeček a pořádně nevím, co napsat. Jsem nesmírně ráda, že to takhle dopadlo. Není to typický happy end, nepadli si do náruče za vášnivého vyznávání lásky, ale… jsem spokojená. Bill se vyznal a Tom přišel na své city. Milujou se a to je důležitý. Líbí se mi jejich úvahy, oba si uvědomují, že to, co mezi nimi vzniklo, není tak řečeno úplně košér… ale na druhou stranu se musí rozhodnout. Bill tady zůstal stále ten emoční typ, přemohla ho láska a on se do toho vrhl po hlavě. Tom o tom víc uvažoval… ale ta poslední věta – Někdy stojí za to postavit se proti všem… – je tam příslib něčeho do budoucna. Právě vznikající nové kapitoly jejich života, kterou píše sama láska, třeba že zakázaná. Dostali se na svůj další level, nemůžu chtít víc, hřeje mě to u srdce.
Chtěla bych dodat, že jsem ráda, že uvažuješ nad druhou řadou. Nemusí to být hned, dokonce si připouštím, že nemusí být vůbec… ale i kdyby ne… vím, že jednoho dne tu najdu další povídku, která se možná nebude jmenovat "Hotelový pokoj II", ale do které se téměř jistě zase zamiluju. Není to povídkou, je to autorkou, která jí píše. Osobou, jež do toho vkládá kus ze sebe sama… a tvoje díla tady patří ke klenotům. Jsi prostě výjimečná autorka a dozajista stejně výjimečný člověk, třeba to jednou poznám 🙂
S láskou a obdivem, Tvá Helushka :))
nepisala osm sem velmi komentare, nebolo casu , alle ten posledny si neodpustim..rada sa pri komentraoch vykecavam , ale pri tejto myslim ze niet slov, ved je to predsa o reden…iba tolko ze to bola DOKONALOST;-))..zila som pre tuto ff…kazdy den som si predstavovala ako bude okracovat…dokonca sa niekedy moj predstavy stretli aj s tvojimi myslienkami…
*bulí jak želva* mamííí dluhá řadaaaaa
to byla skvělá povídka!!!!opravdu se ti moc povedla…..hltala sem každý díl…a líbilo se mi i to,že to u nich nebylo vždycky všechno jen perfektní,jako třeba v ostatních povídkách…opravdu super:)
Milá Michelle… dlouho sem uvažovala co ti napsat,abych se neopakovala… sama moc dobře víš, že píšeš nádhereně…tvůj styl je nezapomenutelný…už při ET I a ET II si to dokázala. tuhle povídku sem četla už od prvního dílu..nevím..moc si nepamatuju ,ale mám pocit, že si mi to poslala předem. takhle povídka byla nabitá mnoho emocema…byla v tom vášen, touha ,ale i bolest a zrada… tím myslím to, že Bill počítal s tím, že bude u Toma jediný. když ho viděl s tou holkou v klubu, jak řekl Tom..nastala akce a reakce. Bill vlastně neměl navybranou. musel to udělat…musel se spustit s tou hnědovláskou. ale myslím, že nepočítal s tím, že skončí v posteli. sice spolu nespali,ale to TOm neví a tipuju , že se to nedozví. TOm by se nezeptal a BIll mu to sám neřekne….
když sem viděla napíš KONec chtělo se mi křičet-. nechci aby to skončilo. pevně věřím , že napíšeš i druhou řadu. Tom si konečně uvědomil, že BIlla miluje a sem zvědavá co se bude dít dál. jak to BIll příjme pokud mu to Tom řekne… jenže znám tě. ty to zase nějak zamotáš a bude to dost napínavé… prostě uplně k sežrání…. tak tohle bylo snad asik vše co sem ti chtěla říct.,…. doufám, že se dočkáme brzo….
měj se zlatíško…pappam :-* Mykerin
Moje milá Michellko :o),
předtím, než se zase šíleně rozepíšu a rozkecám, jak je mým zvykem, Ti chci poděkovat za krásný věnování… byla jsem dojatá, když jsem si to přečetla a jsem šťastná, že tak úžasná povídka jako je Hotelový pokoj, je i tak trošičku moje… malinko, ale přece :o) Jsem na to hrdá, nadouvám se tady pýchou (možná i vylítnu oknem :o)), že zrovna já se můžu kamarádit s tak úžasnou spisovatelkou, jakou bezpochyby jsi. Máš můj neskonalý obdiv. Tvůj talent zachytit city a emoce do obyčejných slov je tak zjevný, že už o něm snad nemůžeš pochybovat ani Ty :o) Chtěla bych po Tobě jen jediné: nikdy nepřestávej psát. Nikdy tě totiž nepřestanu číst.
Z posledního dílu Hotelového pokoje jsem šťastná… :o) normálně a obyčejně šťastná, že to celé dopadlo dobře. Děkuju Ti za tu naději, kterou jsi dala do závěru, žes nenapsala svůj první špatný konec zrovna pod tuhle povídku, ke které mám tak silný vztah. Celou dobu co jsem ho četla,jsem si říkala "ne, to ne… to takhle nemůže skončit…" a až na úplném konci jsem si opravdu s úlevou vydechla. Dalas jim šanci. Mě jsi dala šanci, aby se mi okamžitě v hlavě rozjel filmeček, kde si představím, jak chci, aby to bylo dál. Vyznavači špatných konců si můžou klidně dosadit co chtějí, ale pro mě jsou ti dva navždycky spolu a dokud nenapíšeš, že to tak není, já si to tak v sobě schovám. Víš moc dobře, že jsem se (jako ostatně všichni ostatní nademnou) tvou povídkou nepřestala zabývat ve chvíli, kdy jsem dočetla další díl… vždycky jsem o ní byla nucená přemýšlet. Hlavně na začátku jsem míjela bez povšimnutí svoje okolí, když jsem se ráno kodrcala tramvají a představovala si všechny ty úžasný scény, běžící mi před očima. Tahle povídka nutí člověka neustále přemýšlet a uvažovat. Myslím si, že jestli některá z Tvých úžasných povídek stojí za překlad do angličtiny, je to určitě tahle. Tak ráda bych viděla nadšené komentáře všech twincestních dušiček z celého světa, aby viděly, že i u nás, v tý malý český zemičce, píše někdo něco tak nádhernýho. Čeština je pro spisovatele skvělej jazyk, ale bohužel je nesrozumitelná pro zbytek světa… Je to škoda… měli by to číst všichni.
Už tě nebudu přemlouvat k druhé řadě. Teď už to nechám jen a jen na Tobě… jen Ty musíš cítit, jestli je dál co říct, jestli máš chuť dál rozvíjet osudy svých postav… jen Ty. Můžu jen doufat, že se Ti po nich brzy začne stýskat a znovu se Tvé prsty rozjedou po klávesnici a napíšou pokračování. Ale nebudu se vůbec zlobit, když se to nestane… přečtu si ráda cokoliv nového… určitě zase originálního a skvěle napsaného. Tvá věrná a věčně optimistická J. <3
blbost, oni musia byt spolu.. a nikym inym len Bill s Tomom a Tom s Billom 🙂 Inak by to neslo a nic ine neakceptujem 😀 ziadny kompromis
Moji milí,
jsem šťastná a rozechvělá, když si čtu vaše reakce. Jsem naměkko a fakt hrozně spokojená, že jste ten konec takhle přijali. Ještě v sobotu jsem byla v pokušení to přepsat, ale nakonec jsem se rozhodla, že ne… takhle jsem chtěla, aby to skončilo a přepisovat to na poslední chvíli by nebylo dobré. Neslibuju, že bude druhá řada. Uvidím. Teď pracuju na Příběhu na druhou a uvidí se.
Moc a moc děkuju všem, kdo se rozhodli mi sem napsat svůj názor a dojem. Moc to pro mě znamená.
M.
Milá Michelle, napadá mě lehce kacířská myšlenka. Čtení komentářů k tvým povídkám může být někdy téměř tak úžasné jako číst povídku samu. Alespoň v případě Hotelového pokoje to platí určitě. Když si tak pročítám věty nade mnou, od pocitů méněcennosti mě dokáže uchránit pouze vědomí, že se vesměs jedná o komentáře mých oblíbených autorek a skutečnost, že se prostě nedokážu vyjádřit tak, jak bych chtěla, je pak méně bolestivá 🙂
Nikdy by mě nenapadlo pokoušet se o sepsání čehokoli, už jen napsat komentář mě stojí velké úsilí. O to víc obdivuji ty, kteří to dokáží!
Poslední díl Hotelového pokoje jsem si přečetla už včera, ale věděla jsem, že budu muset nějakou chvíli počkat, že by ze mne padala pouze obdivná citoslovce. Asi to ale nebyl nejlepší nápad, celý den jsem byla naprosto nepoužitelná, myslela jsem pouze na Tebe a na Billa s Tomem v hotelovém pokoji!
Zbožňuji první díl téhle povídky, dokážu ho číst znovu a znovu. Jsem ráda, žes pokračovala dál, ale kdyby náhodou vznikla pouze jednodílná povídka, byla by i tak naprosto skvělá. Ovšem dalšími díly jsi mě tak pevně vtáhla do děje, že jsem to s Billem a Tomem prožívala naplno. Někdy jsem si říkala, co vlastně tak blázním, vždyť jsou to jen slova! Ale Ty ta obyčejná slova dokážeš tak neobyčejně řadit do vět, že prostě nemám na vybranou a musím ten příběh prožívat s nimi. A s Tebou.
Přiznám se, že posledního dílu jsem se trošku bála. Vždy sice o Tvých povídkách přemýšlím, ale nikdy se nepokouším uvažovat nad tím, jak asi budeš pokračovat. Ráda se nechám překvapovat. A tenhle díl a tenhle konec byl pro mě sice plný smutku, ale zároveň i naděje. Mám ho před sebou vytištěný, položený u počítače a znovu si ho pročítám, když ti teď píšu… a je to pořád tak silné…tak intenzivní…naprosto neuvěřitelné, jaké těmi prostými slovy dokážeš vyvolat emoce..
Tak jako se Tom usmívá nad společnou fotkou s Billem, tak se i já usmívám při pohledu na vytištěné stránky Tvé povídky a opravdu, opravdu věřím, že někdy stojí za to postavit se proti všem… I kdybys nikdy nenapsala pokračování toho příběhu, já ho ve svých představách vidím a to už mi nikdo nemůže vzít.
Jsem ráda, že jsem měla možnost se s Tebou setkat nad stránkami Tvých úžasných povídek.
Tvoje sama sebou dojatá, lehce uslzená, těžce patetická, ale vždy a za všech okolností nadšená a věrná čtenářka K.
Kattys, nejsi jediná, koho podobná kacířská myšlenka napadla. Pročítám si všechny ty nádherný komentáře a jsem šťastná, protože cítím, že to všichni napsali pro mě, abych věděla, co cítí… Jen a jen pro mě. Je to ta nejkrásnější odměna, jakou můžu za úsilí věnované téhle povídce chtít.
Jste všichni moje zlatíčka! Napsali jste to všichni tak krásně… děkuju:-*
najlespia 🙂
ano nejlepší povídka oc sem kdy četla!!!krásná se šťastným koncem!
Vím že píšu dlouho po dopsání povídky protože sem na ni narazila ž teď…ale ta povídka mě naprosto dorazila…nikdy sem nic takového nečetla….než jsem si přečetla tuhle povídku myslela jsem si že už mě žádná jiná twincest povídka nemůže ohromit protože všechny byly vlastně o tom stejným….ale tohle je jiný…tolik emocí,pocitů…to jak je to celé napsané…svým psaním nutíš lidi aby to četli uplně bez dechu…aby hltali slovo za slovem…uplně jsem to prožívala vybavovala si všechny místnosti,výrazy ve tváři vůně…všechno jsem to viděla před sebou jako by to byl film..všechno jsi to tak nádherně popsala…žádné slovo nebylo zbytečné každé tam mělo své místo a význam…dala si té povídce takové kouzlo…sem tam mi i ukápla slza i když tam nebyly zas moc smutné scény…mě to přišlo dojemné tím že to překipovalo tolika pocity…že to vyzařovalo naprostou realitou…jde vidět že si do té povídky vložila strašně hodně jde to z toho cítit…při čtení sem naprosto ztrácela pojem o realitě,o čase byla jsem do teho tak vžitá všechno jsem prožívala s nimi všechny doteky pocity všechno….vivolalo to ve mě tolik emocí až mi to nahánělo strach…..prostě před tebou klobouk dolů…máš neskutečný talent…muselo to dát tolik práce napsat něco tak úchvatného…líbí se mi jak se umíš vžít do těch všech situací a všechno do detailu rozepsat tak že když to čteš uplně to před sebou vidíš….Tak moc sem to hltala že sem ani nemohla psát komentáře k dílům…musela sem rychle na další….Michelle touhle povídkou si se pro mě stala naprosto kouzelnou osobou…pro mě si nezapomenutelná spisovatelka twincestu….vzdávám to hold a přenechávám ti můj velký obdiv…Seš vážně dobrá 🙂
Ja jsem uplne mimo, hqozne krasne pises. To je jasny. Proste, jak to rict. Z toho vseho co ctu me ohromi, zaslepi a uplne vtahne do zavislosti, kde mam radost,vztek,strach,vzruseni,smutek,ujetost, malo povidek. Proste tohle me dostalo. Jako treba Weihnachten od Syhrael. To je pro me taky tak svata povidka. Nebo jeste jedna,ted nevim nazeu,je na me moc slozitej xD Je to o tom jak se ty dve mrchy spikly proti klukum. Proste miluju tyhle povidky a Plastickou operaci od Zoe. Tak stejne mezi ne patri HP. Vim, jak je krasny cist komentare, chapu te
Nádherná povídka, fakt se ti povedla.. :).. moc se mi to líbilo ..
Ja nemám slov. Snád len…krása…
Michelle.. mám z tebe fakticky radost. 🙂
když jsi tu povídku psala, četla jsem pár dílků, vzpomínám si, že mě trochu překvapil styl, který se z krásně upovídaného ET změnil na živočišný a sexuální Hotelový pokoj.. byla to pro mě tehdy trochu jiná doba (blablabla :D), prostě nebyla vždycky taková chuť na dvojčata a jejich sexuální zážitky. 😀
každopádně, pachatel se vždycky vrací na místo činu a tudíž i já se sem někdy vracím, koukám co nového, pustím melancholicky nějakej ten hit od kluků.. 🙂 a vrátila jsem se i k tvým povídkám. a i přesto, že mám strašlivě moc práce, dala jsem si dva dny absolutního lenošení a téhle jedinečné povídky. 🙂 uuuh, ještě teď z ní mám husí kůži. jsem ráda, že existuje tenhle server, ty a tvoje nekonečná fantazie, která mi dokáže prostřednictvím spousty písmenek vyčistit hlavu a vytvořit na dlouho nemizející úsměv.
děkuji ti, že jsem si to mohla přečíst. :*
Po víc než dvou letech jsem si zase tuhle povídku přečetla. Její nedopsané pokračování už tady není, škoda… Ještě jsem nevzdala to, že bych to dotáhla do konce. Snad se mi to podaří.
Pořád vaše. M.
[44]: No joooo, zapomnětlivá autorka, neví, že má povídku dávno v muzeu, když se tu neukáže, jak je rok dlouhej, co? 😀 Začni, Michelle, piš a v tu ránu jsi zpět se vším všudy, už se těšíme. :o) J.
Áááááááááááá to bylo dokonalý…Konec si sami domyslíme…Bylo to tak šíleně, neuvěřitelně popsané, že jsem věřila že je to podle skutečné události.. :DDD
To byla tak strašně krásná povídka 🙂 a ten konec 🙂 uplně dokonalé.. jsem ráda že si to Tom přiznal 🙂 tuto povídku jsi ještě 100% přečtu znovu 🙂 opravdu nádhera.
Bože můj. Nádherné to celé bylo! Uplně mi tu slzej oči :'( A ten perfektní konec tomu ještě dodal třešničku.
Úplně úžasná povídka… Nutí to člověka si říkat 'a co když je to pravda' 😀
to byla nejkrasnejsi povidka kterou jsem kdy cetla! miluju ji! dekuju !!!! pis dal!!! 🙂
Krásna povídka moc pěkně píšeš.
Přečetla jsem toho tady už fakt hodně. A musim říct, že je to fakt ta nejlepší vícedílka ze všech. Myslim, že se k ní dokonce i budu vracet – a to skoro nedělam 🙂
Doufam, že i v roce 2013 sem autorka pořád chodí a čte si ty pochvalný komentáře 🙂
Jsem moc ráda, že povídka nakonec skončila dobře 🙂 Sice nikde není psáno, jak to doopravdy dopadlo, ale naštěstí mám dobrou představivost a já prostě VÍM, že ti dva spolu jsou 🙂
Děkuji za hezkou povídku 🙂
Nějak cítím potřebu se k týhle povídce znovu vyjádřit 😀 Od dubnového komentáře uteklo docela dost času, já jsem načerpala spoustu zkušeností, začala jsem číst i na THF a poznala spoustu skvělých autorů… Ale na prvním místě v mém žebříčku povídek se stále nic nezměnilo. Hotelový pokoj zůstává tou nejkrásnější věcí, kterou jsem kdy četla, a já už ani nespočítám, kolikrát jsem se k ní vrátila 🙂
I po všech těch letech ve mně tahle povídka vyvolává stále stejné nádherné emoce. Myslím, že se k ní nikdy nepřestanu vracet…
Koukám, že nejsem jediná kdo se k Hotelovému pokoji vrací 🙂 Téměř sedm let mě dělí od toho, kdy jsem této povídce propadla poprvé a i teď jsem z toho totálně paf. Možná ještě víc 🙂 to se mi bude dneska spát s úsměvem na rtech!