Popelka v mužském rodě 10.

autor: Calypso
betaread: Janule

Za poslední měsíc se toho mnoho změnilo. Bill se cítil hrozně šťastnej, dařilo se mu zapomenout na Toma, tedy alespoň si to myslel. Taky se dostal na vejšku, kam jej napoprvé Fioniným přispěním nepřijali. Též si našel novou práci. Zatím jen dočasně, aby mohl Rondě přispívat na domácnost a taky aby zůstalo něco i jemu. Zdálo se, že tohle byla a je nejlepší část Billova života. To ještě nevěděl, že jej čeká dvojnásobný šok….

A jak to bylo u Kaulitzů? Fiona a Kevin se moc radovali, že tam s nima Bill už není. A Tom? Ten byl na tom dost špatně. Nemohl spát, nejedl, nepil, pořád byl zavřenej ve svém pokoji, odmítal s kýmkoli mluvit, prostě se uzavřel do sebe. Taky se změnil i vzhledově. Jindy veselý kluk, plný života, vypadal teď jak čerstvě vyblitej hrach. Kruhy pod očima, bledá pokožka… Když se tam v noci motal po domě, vypadal jako nějaká mátoha. S Billem se už ani nesnažil zkontaktovat. Párkrát to zkoušel, ale Bill jej odbyl. Bolelo to, ale Tom se nevzdával. Stále věřil… Věřil, že Bill se k němu vrátí….

Je půl třetí a z Fotoshopu právě vychází černovlasý útlý mladík. V uších nacpanej I-pod, vesele kouká po výkladech, pobrukuje si melodii své oblíbené písně a míří domů. Byl si pro fotky ze schůzky s budoucími spolužáky. Všechno to byli fajn lidi, dokonce tam byla i holka, která milovala stejnej styl jako Bill. Jmenovala se Christine. Byla to pohledná dívka s černýma vlasama, smaragdově zelenýma očima, ve věku 17 let. Bill si ji hned oblíbil, hlavně kvůli jejímu až moc dospěláckému pohledu na svět. Její názory byly skvělé, úvahy taky. Hned si padli do noty. Když Bill přišel domů, sedl si na pohovku a začal skoukávat fotky. Zastavil se na té, kde byl on s Christine. Líbila se mu, ale nemohl z hlavy dostat ten pocit, že by jejich vztahu (kdyby náhodou) něco chybělo. Usmál se při pohledu na fotku, kde sou všichni fontány a dělají různé xichty. Prostě – jsou to všichni stejní blázni jako je i Bill.

Když chtěl ty fotky uložit do alba, které se nachází v jeho 10 let staré silně modré krabici, nemohl ji nikde najít. Prošťoural celej dům, ale tu krabici nenašel. „Sakra, kde je?“ běsnil Bill. Měl tam vše co bylo pro něj důležité. Fotky mámy a táty, dopisy, denník, fotky jeho a… Toma. Když na něj pomyslel, jeho oči se naplnily slzami. Jak dlouho jej už neviděl? Měsíc… Myslí na něj ještě Tom? Miluje jej ještě? Chybí mu? „Bille, přestaň!“ zakřičel sám na sebe. Sedl si na pohovku a aby zahnal myšlenky na Toma, začal přemýšlet. Kde by ta zpropadená krabice mohla být? Po 10 minutách vypískl radostí. Musí být pod nočním stolkem! Ale počkat… Ronda tady nic takové nemá… Ooo ne… „Já ji zapomněl u Fiony,“ zabědoval Bill. No nic, bude tam pro ní muset zajít. I když se mu to z duše příčí, musí tam jít. Má tam všechno svoje „bohatství“, nenechá jej tam.

Poté se zvedl, oblíkl si bundičku a rozešel se ke Kaulitzovým. Klíč ještě stále měl, což byla pro něj výhoda. Nestál o nějaké otázky typu „Co tady děláš?“ nebo „Co chceš?“. Když přišel před dům, otevřel si a vešel. Vůbec se to tady nezměnilo. Nakoukl do obýváku – nikdo tam nebyl. Oddechl si a vyšel do horního patra. Když přecházel kolem Kevinova pokoje, zaslechl svoje jméno: „Ano, Bill se před měsícem odstěhoval a doteď nemá o ničem páru. Jo, je to naprostej trouba. Skočil nám na to. Viv, neboj se, Tom bude tvůj. (Smích) Ano, Tom si doteď na nic nevzpomněl. To je kouzlo Isotrexu. Je to nejslabší omamná látka, která nezpůsobuje nic, kromě toho, že člověk si nemůže vzpomenout a ztratí veškeré zábrany. Dal sem to Tomovi do pití. Ano, mám jej ještě. Je pečlivě uloženej v kuchyňské lince. Tam jej nikdo nenajde…“

Bill si překryl pusu rukou a šel dál od Kevinova pokoje. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Kevin to zařídil tak, aby to vypadalo, že Tom jej vědomě podvedl. A přitom chudáček ani nevěděl co dělá. Tak tohle mu tedy nedaruje. Seběhl schody dolů do kuchyně a otevřel šuplík na příbor. Celkem vzadu se na Billa usmívala malinkatá lahvička s oranžovím nápisem : ISOTREX*. Bill se vítězně usmál a vzal si ji. Pak znovu vyběhl nahoru, tentokrát však do svého pokoje. Když za sebou potichu zavřel dveře, všiml si, že někdo leží na jeho posteli. Popošel blíž a zjistil, že je to Tom. Byl tak nádhernej i když vypadal jako podvyživenej ratlík. Pomalu si sedl na postel vedle něj a jemně jej pohladil po dredech.
„Bille,“ tiše vydechl ze snu Tom. Bill se usmál a znovu jej pohladil. Najednou Tom otevřel oči, vyhoupl se do sedu a vylekaně koukal před sebe. Bill se lekl taky, připadal si jak naprostý idiot. Nejdřív Tomovi řekne, že je hajzl a pak jej hladí?!
„Bille? Jsi to ty?“nejistě se zeptal Tom. Bill se stydlivě usmál a přikývl. Tomovi začaly téct slzy proudem. On přišel, vrátil se…\Bill se nemohl dívat, jak Tom brečí, rvalo mu to srdce. Raději se zvedl, vzal si krabici a omluvně se na Toma podíval: „Přišel jsem si jen pro tohle. Zapomněl jsem jí tu. Tak… tak se měj.“ Když se otočil k odchodu, do pokoje vtrhl Kevin: „To…me. Co ty tady chceš?! Neodešel si náhodou?!“ Bill se na Kevina nenávistně podíval, chtěl jej obejít, ale Kevin jej chytl za zápěstí. „Na něco sem se ptal, nulo.“ Tak tohle Bill trpět nebude. Rychle se mu vytrhl, krabici položil na psací stůl, otočil se zpět na Kevina a vší silou, kterou v tom svém útlém těle měl, Kevina praštil.
„Ještě jednou mě takhle nazveš, tak tě přerazím. Na mně ty ruku zvedat nebudeš. Na to seš moc malej pán, Kevine.“ Kevin na Billa koukal jak na zjevení. Nečekal, že se Bill vzepře takovýmhle způsobem. Bill se otočil na Toma, který na něj obdivně hleděl, usmál se a… Počkat, když je tu už i Kevin, vyřídí si s ním ještě něco. O krok od Kevina odstoupil, vytáhl z kapsy malou lahvičku, natočil ji směrem ke Kevinovi a zeptal se: „Kevine? Vysvětlíš nám, na co je tahle omamná látka? Myslím, že to bude zajímat hlavně tvého bratra.“

* Isotrex = nonsens

autor: Calypso