Časoprostor II 45.

BILL

„Davide, neječ, prosím tě… Adel ti to nechce sebrat, jen si chce hrát stejně jako ty. Je menší, ber na ni ohledy,“ snažím se zklidnit to klubko na zemi, ve kterém jsou zamotaní dva prckové. Jeden vzteklý, druhý uječený, oba šíleně uřvaní… Mám jich tak akorát plné zuby.
„Ona mi to furt bere, já to potřebuju, abych moh postavit domeček, a ona mi to chce pořád vzíííííííít…“ ječí Dejv a rve svoji kostičku z ruky dvouleté Adélky.
„Já ci takýýýý,“ řve na oplátku ten blonďatý andílek se šíleným ječákem a z modrých očíček jí začínají stékat slzy. Těžko říct, jestli lítosti nebo vzteku…
„Abyste se oba nezbláznili, mrňousové,“ ozve se z rohu pokojíčku, kde si velká pětiletá a moudrá Ute zrovna oblíká dlouhonohou barbínu. Tváří se při tom jako její matka… bože, co já s těma prckama mám dělat? Naplácat jim nemůžu, to by mě Kate roztrhala na kusy, a stejně bych to neudělal… ale po dobrým to nejde. Ještě že mám jenom Dejva, s tím si hravě poradím…
„Že na vás zavolám čerta!“ houknu do toho ječícího klubka a rázem je ticho. Chvilku na mě oba zírají a v tom šoku se Adélce podaří vyrvat konečně kostičku Dejvovi z ruky. Ten jen zklamaně natáhne pusinku a zvedne se z koberce.
„Tatíííí,“ letí ke mně, chytne mě a škrábe se mi nahoru po tričku. Zvednu ho k sobě do náruče, až se mu podaří zaklesnout mi nohy kolem pasu. „Kdy už odjedou? Já je tady nechci!“ zpupně mi syčí do tváře. Zakoulím na něj očima, aby byl proboha zticha, protože z chodby sem doléhá hlas jejich matky.
„Pšt! To se neříká! To je neslušný!“ šeptám mu do ucha.
„Mně je to jedno! Já je tady nechci! Všechno mi berou a jsou protivný. Nemám je rád,“ prohlásí a sjede zpátky na zem.
„Čerti stejně nejsou…“ ozve se z rohu od té přechytralé slečny. „Máma to povídala…“ dodá a významně se na mě podívá, div si nezaklepe na čelo, aby mi dala najevo, že jsem úplně blbej. Mrška jedna… tak malá a už tak drzá… to bude jednou semetrika.

Co s tím mám dělat? Přijeli teprve dneska dopoledne, odjíždět budou až zítra k večeru. To je situace k zbláznění. Copak jsem mohl tušit, že když sem pozvu Andyho s manželkou a dětmi, že to dopadne takhle? Ještě že nevyužili ten týden, co jsem jim nabízel, a přijeli jen na víkend. To by byl rachot…
„Holky! Oblíkat! Jdeme na procházku!“ slyším Kate z chodby a za chvilku už její světlehnědá kudrnatá hlava nakoukne do dětského pokojíčku. „Tak šup šup, musíme se podívat po městě, bůhví, kdy se sem zase dostanem. Nechceš jít s námi, Davídku?“ zeptá se a čeká na odpověď. Dejv sedí, čučí zpupně do země a neodpovídá. Kate na mě koukne s otázkou v očích, co se děje, ale já jen bezradně pokrčím rameny. Asi už dobře ví, jak na děti, protože to nevzdává, popojde k Davídkovi, dřepne si před něj a zkouší to znova.
„Copak je? Ty s námi nechceš jít do lunaparku? Tam by se ti určitě líbilo. Jsou tam houpačky a kolotoče…“ V tu ránu se mu rozsvítí očíčka a vyskočí na nohy.
„Jóóóóó!“ zařve a začne skákat. „Tam je to dobrýýýý, tam jsem byl s tátou!“ křičí a poskakuje. „Tatí, honém, já chci rychle oblíkat.“ Pane jo, to je najednou změna. Kate se jen usměje, mrkne na mě, posbírá svoje ratolesti a jdou se připravit nahoru. Už má asi zkušenosti, jak na to… Přece jen má děti dvě a už odmalinka.

„Najednou ti holky nevaděj, jo?“ významně se ušklíbnu, když za nima zapadnou dveře bytu. Dejv jen vehementně zavrtí hlavičkou a souká na sebe kalhoty. Uprostřed pohybu se zarazí, upře na mě ty svoje hnědý kukadla a změří si mě přísným pohledem. No to jsem zvědav, co z něj zase vypadne…
„Doufám, že půjdeš taky?“ pronese, a když kývnu, úlevně si oddychne. Pak se zase zarazí. „A strejda?“ dodá s otazníkem.
„Jasně že jo,“ ozve se od dveří Tomův hlas, a když se otočím, vidím ho, jak se opírá pobaveně o futra a s úsměvem nás sleduje.
„Tak šup šup!“ napodobím Kate a ženu je, aby se oba oblíkali. Jdeme na pouť. To je na konci února skvělá zábava… sice trošku namrzneme, ale nevadí…

Naštěstí se ukázalo, že nejdeme na venkovní pouť, ale jen do zábavního centra pro děti. Je to tam sice menší, ale když se ti tři válejí v barevných míčkách a kloužou do nich po skluzavce, řádí u toho a na velký kolotoč si ani nevzpomenou. Počítám, že Dejv bude mít co dělat, aby přežil do sedmi a neusnul už v autě, protože po obědě se mu rozrušením z návštěvy usnout nepodařilo. Má úplně červený tvářičky, jak pořád lítá, křičí a je šťastný. S holkama jsou najednou kamarádi, dokonce i ta starší se s nima baví a neříká jim pořád pohrdavě mrňousové… najednou je z ní malá holčička.
Za celou dobu jsem ještě s Andym neměl šanci mluvit o samotě, ale večer si asi půjdem sednout do studia a probereme náš starý i nový život. Už je to měsíc, co jsme se potkali u něj v motorestu, a mně ta jeho divná minulost pořád nedá spát. Tom se mi sice snažil ještě týden rozmlouvat, abych to pozvání odvolal a vymluvil se třeba na práci, ale když mi Andy sám zavolal, jestli můžou příští víkend přijet, odsouhlasil jsem mu to. Chci slyšet, proč se dobrovolně vrhl na takovou ponižující práci, a tiše doufám, že to snad nemělo nic společného se mnou…

Celou dobu mi to vrtá v hlavě. Když mě tenkrát políbil na té zastávce autobusu, byl jsem z toho tak vyplašený, že jsem radši utekl. Pak jsem se mu týden vyhýbal a už jsme o tom nikdy nemluvili. Vlastně vůbec nevím, jak to tenkrát myslel… mohl to být jen zkrat, ale taky možná ne. Já prostě neměl odvahu do toho vosího hnízda píchat… Až teď se mi vybavují zpětně některé situace, které by mohly napovědět něco víc o jeho vztahu ke mně… několikrát jsem ho přistihl, jak na mě civí, měl jsem dojem, že mě snad podrobně studuje. Párkrát se mi otřel o zadek, ale byly to tak letmé doteky, že nestálo za to o nich mluvit, a hlavně mě nenapadlo je nikdy považovat za něco víc. Kromě toho to bylo vždycky v situacích, kdy jsme nebyli sami a bylo to v tlačenici. Že byl v té chvíli Andy vždycky bezpečně za mnou, to jsem si tenkrát neuvědomoval… Prostě to s ním potřebuju probrat… nedá mi to spát, a to nesnáším.

TOM

Sleduju toho blonďatýho ďábla na každým kroku. Nehnu se od něj, kdybych se na něj měl přilepit. Nevěřím mu ani „ahoj“… je mi zcela jasný, proč sem přijeli, a jestli to jeho žena netuší, tak já to vím moc dobře. Sáhne na Billa a jeho ženuška to bude vědět natošup… o to se postarám… Je sice sympatická, ale nechci se s ní nijak moc sbližovat, aby si nemyslela, že jsou tu vítaní. Bill se k nim sice chová jako k nejlepším přátelům, ale já budu ten zlej. Musí to vycítit, je to ženská, ty maj na tyhle věci čuch. Myslím, že už sem víckrát nepojedou. Chci, aby to ze mě čišelo na všechny strany. Teda až na tu Billovu… Musím si před ním dávat bacha, aby si toho nevšiml, ale jakmile jsem s ní jen chvíli sám, okamžitě nasazuju nepříjemnýho Toma… a jestli jsem v něčem mistr, tak v tomhle určitě. Léta praxe… musel jsem se těch nedobrovolně sbalenejch holek vždycky nějak chytře zbavit, a když už nepomohlo nic, začala jsem bejt tak nepříjemnej, že mě poslaly do háje samy. Není nic hnusnějšího, než když se holce zadíváte do očí, nakloníte se k ní tak, aby si myslela, že ji z šílený lásky chcete vášnivě políbit, a pak jí říct jiným jménem… to je spolehlivý jako nic na světě… Sice většinou přilítla facka, ale to mi za to stálo. Bohužel, postupem času tahle taktika přestávala fungovat, už jsem byl moc slavnej a některým holkám nevadilo ani tohle. Pak už jsem musel hrát tak totálně ožralýho, že mě radši nechaly napospas osudu. A i to bylo občas nad moje síly… Některý ženský jsou prostě splachovací… Ovšem teď se mi to hodí. Ať žije arogantní Tom…

Na Andyho nic hrát nemusím, tomu to muselo být jasný hned od začátku, že jsou tu proti mé vůli. Řekl jsem mu to jasně, takže se nemůže na nic vymlouvat. Nějak ho po tom, co se stalo v motorestu, špatně snáším. Když jsem si to pak znova probíral, došel jsem k závěru, že kdybych vedle Billa neležel, dovolil by si možná daleko víc. Mám vůči němu sice ještě trochu pocit viny, ale vztek a žárlivost ho o dost převyšují. Jo… žárlím. Já žárlím… neuvěřitelný. Dokonce se občas přistihnu, že jsou mi protivný i ty jejich dvě blonďatý slečny… teda hlavně ta starší, přemoudřelá Ute. Adélka je lepší, ta je ještě mrňavá a roztomilá. Sakra, nebudu si přece svůj vztek vylejvat na malých dětech… ale symaptický mi teda nejsou… jsou jeho. Jsou mu podobný, a to je to, co mi na nich vadí. Obě jako by mu z oka vypadly a vidět Andyho hned ve třech vydáních, to opravdu nemusím.
Konečně jsme doma… už mám toho ječení za celej den plný zuby. Půjdu se s Dejvem vykoupat a snad se tam uklidním. Prcek mi vždycky zvedne náladu, je to můj milovanej špuntík.
Celá Andyho rodinka zapadla ke mně nahoru do bytu. Uf… chvíli bude klid. Domluvili jsme se, že až holky usnou, přijdou do studia. Cestou jsme koupili chlebíčky, chlastu je dole vždycky dost. Mohli bychom načít to francouzský šampáňo, co jsem ho za rok málem rozkřápl o hlavu toho idiota… To je sranda, mluvit o budoucnosti v minulým čase. No jo, no… jsme holt zvláštní rodinka. Ale večer si dám extra pozor, abych moc nepil, budu si Billa hlídat. Nebo ožeru Andyho, to bude lepší…

BILL

Chvilkama jsem měl dneska pocit, že jsem ve vězení se zvýšenou ostrahou… Tom je mi neustále v patách, nenechal mě s Andym ani na chvilku o samotě, tudíž jsem na tom pořád stejně, jako když přijeli. Všechno je mi to čím dál tím divnější. Tom se chová zvláštně, na Kate je jako pes, pořád jenom vrčí… myslí si, že o tom nevím, přede mnou je normální, ale když si myslí, že jsem jinde, rozbalí to naplno. Nejradši bych mu něco řekl, ale nechci, aby věděl, že ho sleduju. Něco za tím vším vězí a já na to musím přijít. Jenže jak zařídit, aby mě nechal chvíli o samotě s Andym? Jediná moje šance je, že se Tom večer opije a usne.

(…)

„Na svatební cestě jsme byli v Portugalsku, bylo tam nááááádherně, viď, miláčku?“ rozplývá se Kate. „Moře a pláže úžasný a lidí málo. Už jsem sice čekala Ute, ale ještě to na mě nebylo vidět, takže jsme si to užili. Určitě bychom se tam chtěli znovu podívat, viď?“ obrátí zbožňující oči ke svému manželovi a upije víno. Andy jen němě kývne. Atmosféra je, řekl bych, trošku podivná… v podstatě mluví jen Kate, my tři sedíme, občas někdo z nás něco prohodí, ale jinak nuda jak v márnici. Asi bych s tím měl něco udělat, ale nějak nevím co.
Najednou se Tom probere, zvedne se ze sedačky a zamíří k chlaďáku. Chvilku tam něco štrachá, a pak vítězně vytáhne flašku vodky. No konečně ho to napadlo, už na to čekám dvě hodiny. Zvednu se, abych došel pro skleničky, ale Tom mě zarazí.
„Seď, Bille, já to vezmu cestou.“ Podá mi flašku, abych ji otevřel. „Kdo bude pít vodku?“ zeptá se, aby věděl počet skleniček, a když se ozve jen Andyho „já“, spokojeně se usměje.

„Tak na co?“ zeptá se se zdviženou rukou Tom a čeká, až někdo něco navrhne.
„Na naše starý přátelství,“ řeknu a je mi jedno, že po mně loupl očima. Já to tak cítím, tak co… mně je jedno, čím se Andy živil, je to přece kamarád. On nás taky neprásknul, že jsme spolu, a klidně to mohl udělat. Náhodou si ho za to vážím. Neudělal to i přesto, že mu to vadilo. Skleničky o sebe cinknou a vodka do nich zahučí, jen to zasyčí. My dva s Kate jsme radši zůstali u vína, je to bezpečnější. Dneska jsem si teprve uvědomil, že vůbec netuším, jestli o nás Kate ví? Radši se chovám k Tomovi důsledně jen jako bratr. K mé radosti Tom naleje Andymu a sobě další skleničku a při hovoru o našem posledním turné čas krásně plyne. Občas se zapojím, ale spíš jen poslouchám Toma, jak vypráví své zážitky. Málokdy ho mám možnost takhle vidět, většinou se o těchhle věcech nebavíme, protože jsme u toho všichni byli. Teď je to jiný. Vypráví to někomu, kdo atmosféru koncertní šňůry nezná. Áááá, už jsme zase v Americe. Tom na to pořád vzpomíná, byla to sice jen krátká doba, dlouho to nevydrželo, ale užili jsme si to. Sjezdili jsme celou Severní Ameriku, vydali tam cédéčko, jenže pak to nějak vyprchalo a utichlo. Nikdy jsme nepochopili proč, ale tak už to holt chodí. Doma nás mají rádi dodnes, a to je důležitý.

Když nám manažer jemně sdělil, že na další termíny to v Americe nevypadá, prohlásil tenkrát Georg památnou větu: „V Americe jsou stejně jenom samý tlustý holky,“ a to je co říct, protože jemu se vždycky líbily hlavně ty, co nebyly vychrtlý jak párátka a měly na sobě něco, za co se daly chytit. Pravda… je trošku zaujatej… Před koncertem v Texasu ho v backstage dcera naftovýho magnáta objala tak silně, že mu málem zlomila žebra. Byla trošku objemnější, slušně řečeno, ale tatík byl bohatej a udělal všechno, co jí na očích viděl… sponzoroval tamější koncert. Ještě že milovala Gea, ten to ustál, mě by nejspíš rovnou rozmáčkla. Je fakt, že potkat tam na ulici hezkou holku je těžká věc. Všechny, co jsou hubený a hezký, jedou do Hollywoodu a točej tam ty supr bestovní trháky společně s naší Melanií… svět si pak myslí, bůhvíjak nejsou v Americe hezký holky, a ono je to všechno jen chiméra.

„Tak, Andy, popojedem, ne?“ vyzývá Tom už k pátýmu panáku, a místo aby byl sám opilej, vidím to spíš na Andym. Asi není zvyklej pít, a teď ho Tom ožere do bezvědomí. Sakra, to se mi nehodí, chci, aby byl jen trošku lízlej, až s ním budu mluvit… Jenže ono se to Tomovi asi nepovede.
„Ne, Tome, prosím tě, už mu nenalívej, Andy není zvyklý takhle moc pít. Po večerech je v práci, nikam nechodíme a ráno by mu bylo špatně, viď, miláčku?“ obrátí se k manželovi a ten jen zkoprněle zírá, dokud pomalu nepřikývne. Aha, takže Kate to má u nich doma na povel. Tom se pobaveně uchechtne a zamumlá: „Tak sorry, no, když je takovej sralbotka, tak nic…“ Bože můj, už to zase začíná. Jak se napije, začne bejt rejpavej, a když tu nemá Gea, odnese to Andy. Ten na něj jen nepříjemně koukne a natáhne k němu ruku s prázdným panákem.

„Nalej a nemel!“ vyhrkne vztekle, těžko říct, jestli kvůli manželčinu zákazu, nebo Tomově poznámce. A závody začínají… to se dalo čekat. U toho já být nemusím.
„Jdu se mrknout na Dejva,“ zvednu se ze sedačky a jdu ke dveřím. Otočím se ještě na Toma, ale ten mě nevnímá. Právě do sebe leje šestýho panáka…

autor: Janule

betaread: Janik