Mišiška Billíšto a Mišiška Tomíšto II 6.

autor: Jitka Krejcarová (Jitááááááááá)
betaread: Helushka

Když doběhli do kuchyně, rozhlídli se, ale nikdo tam nebyl. Pak ale uslyšeli nějaký zvuk z obýváku. Potichu tam přišli a spatřili matku, jak má puštěnou televizi, ale dívá se někam úplně jinam než na obrazovku. Prohlížela si stará fotoalba svých synků, které teď tady neměla a s jedním se rozloučila už úplně. Co ale netušila, bylo, že oba stojí jen metr za ní a nevěřícně jí pozorují. Tom jí zezadu pomalu objal a pošeptal jí: „Otoč se.“ Simone se pomalu otočila, a když spatřila Billa, jak se o Toma unaveně opírá, vypískla štěstím a vyskočila z pohovky…

Oba pevně objala a už je nechtěla nikdy pustit. Pak si prohlížela Billa a věděla, že by ho alespoň teď neměla do ničeho nutit. Dokázala si domyslet, co mu všechno prováděli. Ale všichni tři se shodli na jednom. Budou se snažit, aby Bill na tuhle událost zapomněl a byl zase konečně šťastný jako dřív.

„Mami, neboj, já mu pomůžu. Však my to nějak zvládneme,“ řekl Tom a usmál se na brášku, který se taky nádherně culil a nemínil s tím přestat. Konečně se z tý noční můry probral a už nikdy nechtěl, aby se opakovala. A Tom vážně hned začal dělat to, co slíbil. Bral Billa na místa, kam chodil sám, když se oni dva pohádali. Chodíval si sem pročistit hlavu. Vždy, když sem zavítal, došel pokaždé ke stejnému závěru: Bez Billa nedokáže žít a miluje ho celým svým srdcem. Takže nějaké hloupé hádky nejsou důvodem k tomu, aby se dvě duše trápily. Tomovi v hlavě svitl nápad, který se rozhodl ihned sdělit své lásce. „Billí, co kdybychom jeli třeba na dva týdny k moři? Odpočinul by sis a mohli bychom tam taky něco podniknout, třeba projížďka na jachtě by neuškodila, co?“ Billovi se rozzářila očíčka radostí. „A nemohli bychom někam, kde jsou vodopády? Ještě jsem žádný v životě neviděl…“

Tom se rozhodl, že v tomhle období pro Billa udělá vše, co mu na očích uvidí. Takže mu nezbývalo nic jiného, než hned druhý den zajít do cestovní kanceláře a vybrat vhodný zájezd, aby se bráškovi udělalo dobře. „Kluci, večeře!“ rozezněl se matčin hlas z kuchyně. Bráškové tam docupitali a ani si neuvědomili, že se stále drží pevně za ruce. Simone to postřehla, ale nic neříkala. Jen se na oba usmála a dala jim pokyn, aby se už konečně posadili a pustili se do jídla…

autor: Jitááááááááá