Časoprostor II 46.

TOM

Sice toho blonďatýho ďábla naproti vidím dvakrát, ale povedlo se mi to… on mě určitě vidí třikrát… Uff, ale trochu jsem to přehnal, cejtím, že tohle asi jen tak nevydejchám. Začíná se mi chtít spát, a to je neklamná známka toho, že mám dost. Po sedmým panáku jsem to přestal počítat, a teď už mám dojem, že ani nevím, jak se jmenuju… doufám, že ten naproti usne dřív než já… Bože, nemůžu udržet víčka… potřebuju tě, lásko…
„Billi…“ mumlám už fakt z posledních sil…
„Chceš jít spát?“ zeptá se mě ten můj poklad. Kývnu hlavou… už nějak nemůžu ani mluvit…

BILL

Konečně jsme ty dva opilce s Kate uložili. Andy byl tak vyřízenej, že jsme ho nechali dole na sedačce, hodil jsem na něj deku a zhasnul. Byl totálně mrtvej. Asi opravdu není zvyklej tolik pít a Tom ho nešetřil. Měl jsem z toho dojem, že se ho snažil takhle opít schválně. Kate šla nahoru za holkama a já odvedl Toma úplně zkárovanýho do postele… to jsme dopadli. Davídek se vrtěl ze spaní, něco mumlal, ale když z toho začal skřípat zubama, tak jsem radši utekl. Konečně postel… bože, ten Tom smrdí chlastem… ani se neopláchl, to bych ho musel umejt sám a na to kašlu… opilec jeden… rejpavej… ale roztomilej… milovanej… a můj…

(…)

„Pšššššt, Daví, už jsem tady,“ šeptám a kolíbám ho v náručí. Vzbudil mě jeho zoufalý pláč. Asi je z toho dne tak rozdováděnej, že se mu o tom zdá… nebo má zase nějakou noční můru… ale už to není tak často, Mandy nás při minulé návštěvě chválila, jak se zlepšil. Za týden tam jedeme zase, musím se s Tomem domluvit, jestli se jí zeptáme na ten náš problém… moc se mi do toho nechce, ale nerad bych něco zkazil.
Potichu Davídkovi broukám do ucha, to ho vždycky uklidní. Už mi zase hezky spinká na rameni, tak ho uložím. Kolik může být hodin? Půl pátý… tak to mám ještě pár hodin spánku před sebou. Fajn… už se těším, až zalehnu.
Tom sice sladce spinká, ale trochu při tom chrápe, jako vždycky, když se opije… Zamlaskám na něj, zarazí se, chvilku přestane dýchat, a pak se zase rozjede… sakra… dneska to nebude asi tak jednoduchý, vypil toho moc. Trochu do něj šťouchnu, aby se otočil na bok. Nic… já snad půjdu spát do obýváku, takhle nemůžu nikdy usnout…

Snažil jsem se, ale nejde to… čau, lásko, v tomhle řevu spalovacího motoru by neusnul nikdo… sice tě miluju, ale chce se mi spát… měj se tu hezky, já jdu do obýváku.

Co to bylo? Jako bych slyšel z chodby šramot? Že by Scotty zůstal na chodbě? To je nesmysl, vždyť jsem ho přece viděl v kuchyni… Hodím peřinu na sedačku a jdu se mrknout. „Scotty?“ nakouknu do kuchyně. No jistě… chrní ve svém pelechu… tak co to tam bylo za zvuky? Bože, snad nemáme v baráku krysu? Kdo by jí vyhnal? Já jak vidím ten dlouhej ocásek, stáhne se mi něco v krku, zadrhne se mi srdce a přestanu mluvit… nejsem srab, ale tohle je taková nějaká divná fóbie… pavouci jsou sice horší, ale je to taky nepříjemný… Uff… tak to není krysa, ta nekašle… že by nějakej zloděj? Potichounku se připlížím ke dveřím do bytu a přitisknu na ně ucho. Ježíš, to je Andy… mumlá si tam něco pod fousy, jeho hlas jsem poznal. Kam se to šine takhle pozdě?
Já vůl… zapomněl jsem mu ve studiu vypnout babysitting a Davídkův brek ho nejspíš vzbudil. Zřejmě je tak opilej, že neví, kde se ocitl, a snaží se někam zdrhnout… Otevřu dveře na chodbu.

„Andy?“ zašeptám, protože zvuky z chodby jsou zesílený o ozvěnu.
„Jojojooooooo… co jé?“ slyším ze schodů jeho opilecký hlas.
„Kam jdeš? Proč jsi nezůstal spát dole?“
„Tam řvalo… ňáký díí… tě… tak jdu domů…“
„Kam domů?“ bavím se.
„No domůůůů… za Kate… do postele…“ odpoví a jeho hlas se pomalu blíží ke mně, jak se vleče nahoru po schodech. Vidím ho ve slabém nouzovém světle, má hodně nejistej krok a rukou se přidržuje zábradlí.
„Neřvi nebo vzbudíš celej barák… Kate je ještě o patro výš a asi z tebe velkou radost mít nebude, když jí tam přijdeš takhle zlitej. Vrať se do studia, tam ti bude líp…“ nabádám ho, ale nemá to žádnej účinek… stoupá pomalu schod za schodem.
„Já chci domůůůůů…“ mele si svoji. Otráveně sáhnu na věšáček pro klíče, protože kdyby v tomhle stavu začal na Kate bušit, asi by ho k tý opici ještě přizabila.
„Půjdu s tebou, odemknu ti, sám by ses nestrefil,“ uchechtnu se.
„Pfff, já že bych se nestrefil? Já? Víš, jak jsem v tom dobrej? Ani netušíš…“ mumlá, když zavírám dveře od bytu.

Pomalu jdu za ním, vleče se jak starej dědek. Ušel dva schody, když se prudce otočil a podíval se na mě. Přestože stojí o schod výš než já, má oči ve stejné úrovni.
„Kdybys mě nechal, tak bych ti to předved…“ šeptá s tak divným výrazem, že mi úplně zatrne. Najednou jako by ta opilost zmizela a on byl úplně střízlivej. Instinktivně jsem couvnul zpátky z prvního schodu.
„Co bys mi předved, kdybych tě nechal?“ zeptám se nechápavě. Co to mele za nesmysly…
„Jak se umím trefovat,“ uchechtne se a sejde schod zpátky za mnou. Couvnu ještě o krok, ale když zavrávorá, radši ho zachytím. Zapomněl, že je tam ještě jeden schod. Vrhne se mi do náruče a pověsí se mi na krk. Bože, ten je těžkej…
„Andy, jsi těžkej jak pytel brambor, zvedni se na nohy…“ snažím se mu pomoct. Konečně… stoupl si zase rovně, ale ruce mi nechal kolem krku. „Pusť,“ řeknu a sundám mu je. Obrátí oči v sloup a udělá pohrdavej škleb.
„Netýkavka, co? Na tebe může sahat jen on, že jo? Nikdo jinej…“ hučí mi opileckým dechem do tváře. „Ale on byl až druhej, rozumíš? Druhej! Já byl první, kdo…“ zarazí se a nahlas polkne.
„Co?“ chci slyšet jeho načatou větu. Mlčí… „Kdo co?“ zeptám se ho znovu. „Tak odpověz, už jsi to načal, tak to dokonči. V čem byl druhej?“ naléhavě šeptám a sleduju jeho tvář. Cítím, že se můžu konečně dozvědět, co mezi nimi dvěma je… Najednou má rozpačitý výraz. Mrká a snaží se uhnout mým očím. Něco mi nechce říct.
„Já byl první… kdo tě… miloval,“ zašeptá do tiché chodby. Stojím a dívám se mu do očí. Věděl jsem to… nebo spíš tušil… ten polibek tehdy nebyl jen tak, vůbec to nebyl zkrat…
„A pořád tě miluju, Bille,“ dodá, když nijak nereaguju.
„Andy, já…“ snažím se něco říct, ale přeruší mě. Jeho hlas začíná být naléhavější. Sice pořád šeptá, ale tak nějak zvláštně důrazně…
„To kvůli tobě jsem jel dělat děvku… abych zapomněl… ale nejde to, lásko, nejde… snažil jsem se… moc… oženil jsem se, ale nic mi nepomohlo… nejdeš vymazat z mý hlavy…“ šeptá a pomalu mě tlačí pozadu ke stěně. Bože, tohle je šílená situace, co mu na tohle mám říct? Je mi ho líto, ale současně se ho bojím, vždycky byl o něco silnější…
„Au,“ vyjeknu, když mě narazí zády na studenou zeď. Přitiskne se ke mně a chytí mi obě zápěstí. „Andy nech mě,“ zašeptám důrazně, ale nemá to žádný účinek. Sakra… co s ním? V tomhle stavu je to těžký… Tom chrápe, ten mě nezachrání, Kate je moc daleko, a já nemůžu křičet, všichni by se vzbudili a přišli se podívat, co se to tu děje… nechci, aby se mu kvůli mě ještě rozpadlo manželství. Funí mi někam na krk, ale do očí se mi nedívá…

„Miluju tě, rozumíš? Víš, co to je? Milovat někoho, koho nemůžeš mít, protože ho sbalil jeho vlastní brácha? Chápeš vůbec, co ti tu říkám? Miluju tě od čtrnácti let! Spočítej si, kolik je to dnů a hodin, co trpím jako zvíře… a to všechno kvůli tobě! Ty za to můžeš! To ty jsi mě zničil! To kvůli tobě mě mlátili a znásilňovali a já jim za to děkoval… doufal jsem, že umřu, že mě konečně dorazej, ale ne… nechali mě žít, nechali mě dál trpět… nechali mě po tobě toužit a brečet… jsem na tom tak špatně, že když mi ho Kate kouří, mám zavřený oči a vidím tebe, vzdychám tvoje jméno a ona mlčí… miluje mě a trpí… to všechno kvůli tobě!… Jsi moje prokletí… ale konečně tě mám tak blízko, nemůžu si nechat ujít šanci, Bille, miluju tě… šílím po tobě, chci tě… nech mě, abych tě vykouřil, lásko… slibuju, že se ti to bude líbit, jsem profík… všichni klienti za to platili, byl jsem jednička… lásko, potřebuju tě aspoň jednou cítit, abych si zapamatoval ten pocit… pak už můžu klidně umřít…“ naléhavě šeptá těsně u mého ucha a kolenem se snaží dostat pod můj župan. Ruce už mi dávno přitiskl na stěnu a celým tělem mě tlačí ke zdi, abych se nemohl pohnout. Má neuvěřitelnou opileckou sílu… Pořád ještě zoufale doufám, že neudělá to, k čemu to všechno směřuje, ale jeho poslední slova mi jen potvrdila, že nemám šanci…
„Ne…“ stihnu ještě namítnout, když se svými rty přitiskne k mým a začne mě tvrdě líbat. Hlava mi zaduněla o stěnu, jak mě na ni narazil. Snažím se mu vytrhnout, ale drží mě pevně, nemůžu se ani hnout… pod županem mám už jen boxerky, takže má ulehčený přístup. Využil chvilky, kdy jsem se mu snažil znovu vyškubnout a zopakovat svoje chabé „ne“, a tvrdě vnikl jazykem do mých úst. Kolenem se dostal k mému rozkroku a skoro mě v té své zuřivé vášni nakopl… zakňučím, ale zřejmě to bere jinak, než to myslím… jeho tlak na můj rozkrok zesílí, a když se na mě přitiskne svými boky, cítím, že je vzrušený… jestli hned teď něco neudělám, tak mě tu snad znásilní…

TOM

Co se děje… panebože, kdo otravuje, takhle v noci… „Scotty, fuj!“ zamumlám a stáhnu ruku, kterou mi olizuje. „Nekňuč, potvoro,“ okřiknu ho. Ani v noci mě nenechá spát. Sakra, Bille, co tady dělá ten pes? Proč nespí v kuchyni? „Bille,“ zahučím, aby se probudil. Sáhnu vedle sebe a ucítím jen studený prostěradlo. Otevřu oči a posadím se. „Bille?“ zavolám do tichého bytu. „Scotty, ticho,“ okřiknu ho, abych slyšel, kdyby mi Bill odpovídal. Ale je ticho… Co to bylo? Nějaká dutá rána, jako by někdo praštil do zdi… co se to tady děje… Scotty mezitím přeběhl do předsíně a kňučí tam dál. Sakra… budu se muset podívat, co se mu nelíbí… jestli nám tou jeho dírou ve dveřích vlezla do baráku zase nějaká kočka… Bill bude nejspíš v obýváku… asi jsem chrápal. „Lásko?“ nakouknu do pokoje, ale odpoví mi jen ticho. Asi tvrdě spí…

BILL

Dostal jsem nápad… pořád v ruce držím klíče od bytu… prsty už mám skoro odkrvený, jak mi Andy svírá silou zápěstí, ale seberu všechnu sílu, co v nich ještě mám, a mrsknu s nima o zem. Rána jako z děla se rozlehla po chodbě… Andy sebou trhnul, ale stisk nepovolil… nebylo to k ničemu… sakra… snad mě uslyšíš, lásko… prosím, vzbuď se… bože…

TOM

Co to bylo? Zase nějakej zvláštní zvuk. „Scotty, ticho!“ zašeptám a on opravdu zmlkne. Pomalu dojdu ke dveřím na chodbu a zastavím se… najednou uslyším ránu, něco strašně silně zazvonilo o podlahu chodby… otevřu dveře, abych se konečně dozvěděl, co se to tady děje, a v tu chvíli pochopím… to funění, co se ozývá kousek ode mě, je tak charakteristický, že se nedá pochybovat o tom, co se tu děje… sjedu očima chodbu a zastavím se na dvojici u zdi… sevře se mi srdce… to ne… bože, lásko… tohle ne…

BILL

Slyším vrznutí dveří… Tom!… konečně… musím mu dát nějak najevo, že potřebuju pomoc… začnu kňučet a během chvilinky jsem zázračně volný. Konečně…

TOM

Najednou zaslechnu Billovo zoufalé naříkání. Vzpamatuju se ze šoku… jen chvilinku jsem si myslel… promiň, Bille. On tě drží násilím… Ten hajzl! Jsem skoro nahej, ale kašlu na to. Skočím po tom parchantovi, chytnu ho zezadu za krk a strhnu ho na sebe. Zavrávorám pod jeho tíhou a za chvíli se válíme po studený zemi. Díky momentu překvapení se mi ho podařilo dostat pod sebe a držím ho vší silou. Chvíli sebou škube, ale když mu vrazím jednu pěstí, přestane se bránit.
„Slíbil jsem ti, že tě zabiju, jestli na něj sáhneš!“ zavrčím mu do ksichtu. Jsem vzteklej!
„Udělej to…“ špitne potichu. „No tak… zab mě! Budu mít konečně pokoj!“ šeptá naléhavě a mně najednou přešla všechna ta šílená zlost. Co je tohle za protivníka? Sám si říká o smrt… tu radost mu neudělám. Ať si trpí do konce života! Řekl jsem mu jasně, že na Billa mi sahat nesmí. Je můj! Znechuceně ho pustím a vstanu.
„Tomi,“ slyším tiché šeptnutí a Bill se mi vrhne s pláčem do náruče.
„Pššt, lásko, už jsem u tebe, co ti udělal? Jsi v pořádku?“ konejším ho a tisknu k sobě.
„Už… už… je… to… dobrý… děkuju,“ trhaně ze sebe vyráží Bill v hysterickém záchvatu. Špatně dýchá, musím ho pořádně uklidnit. Hladím ho po hlavě a po očku sleduju ležícího Andyho. Nehýbá se, jen na nás zírá… Scotty se motá kolem a pořád potichu kňučí. „Scotty, na místo,“ vydám povel a on se sebere a odejde do kuchyně. Je to skvělej pes… nebýt jeho…

„Můžeš mu poděkovat, že mě vzbudil,“ zašeptám Billovi do ucha. Nic neříká, jen mě tiskne a zhluboka dýchá… pomalu se uklidňuje. Andy se mezitím váhavě zvedá ze země. Pořád ho sleduju, kdyby se chystal zaútočit, abych ho hned srazil, ale vypadá to, že už dneska skončil.
„Promiň,“ řekne potichu. Cože? On se omlouvá? A komu? Mně snad? Nebo snad Billovi?
„Jsi magor, Andy! Říkal jsem ti, že sem nemáte jezdit, tak teď už jsi doufám pochopil, že jste tu naposledy. Myslel jsem, že když tě ožeru do bezvědomí, nic neprovedeš, a ty? Jsi idiot! Co sis myslel, že tím docílíš? Že tě bude Bill milovat? Po tomhle? Jdi se léčit…“ pohrdavě na něj štěkám. „Zejtra ráno si sbalíte věci a vypadnete, je ti to jasný? Kate se vymluv, na co chceš, ale už vás nikdy nechci vidět!“ uzavřu debatu, hodím mu ze země klíče od svého bytu a odvedu Billa dovnitř. Uff… konečně za námi zapadly dveře. Bože… jsem vyřízenej, mám já tohle zapotřebí? Po tom všem jsem najednou absolutně střízlivej.
„Lehni si a spi,lásko,“ šeptám mu, když ho přikrejvám svojí peřinou. Ta jeho je zřejmě v obýváku, ale vejdeme se pod jednu… musím se k němu přitisknout, aby měl pocit bezpečí… pořád ještě slabě vzlyká, ale postupně zklidňuje dech a myslím, že pomalu usíná… dobrou, lásko… všechno bude dobrý… dostaneš se z toho, já ti pomůžu… spolu to zvládnem… už jsme zvládli horší věci…

autor: Janule

betaread: Janik