autor: lostmickey
betared: Janule
betared: Janule
(Bill)
Seděl jsem nahý na posteli, za mnou tiše oddychoval Tom. Třásl jsem se chladem, ale nerozhoupal jsem se k jedinému pohybu. Neměl jsem sílu. Přemýšlel jsem. Dlouhé hodiny co bráška spal, jsem seděl a díval se do prázdna před sebou. Hlavou mi proplouvaly tisíce nejčernějších myšlenek a srdce těžklo pod návalem smutku.
Proč se to stalo zrovna nám? Tak dlouho jsme se trápili. Proč nemůžeme najít štěstí? Láska přeci není hřích. Ale pokud ano, a my jsme opravdu hříšní, i přesto nelituji ničeho, co jsem udělal. Čekal jsem tak dlouho, až najdu to nejčistší a dočkal jsem se. Tak proč to musí tak brzo skončit? Proč nemáme šanci?
Otočil jsem se na něj a do očí se mi nahrnuly slzy. Byl tak klidný. Spokojený. Tvář měl přirozeně uvolněnou a rty lehce pootevřené. Byl tak dokonalý.
Za okny vládla tma. Bylo již pozdě. Pozdě na výčitky. Pozdě na omluvné činy. Teď tu byl jen tento okamžik. Tento moment. Probouzel se. Otevíral oči. Natahoval po mně ruce. Nedokázal jsem odmítnout to vřelé pozvání. Tu možnost. Naposledy.
Objímal a zahříval mé tělo. Vyhledal mé rty a s neskutečnou láskou se do nich vnořil. Líbal opatrně, jemně, s rozvahou. Jeho horké dlaně mapovaly mé tělo. Bez studu se dotýkaly těch nejintimnějších míst. Prohledaly všechna zákoutí a porušily všechny zákazy společnosti. Vnímaly jen mě a já vnímal jen je. Zavíral jsem oči a přesto ho neustále viděl.
(Tom)
Nutil mě dotýkat se ho. Nabízel mi své tělo a já nedokázal ukáznit své ruce. Bříšky prstů jsem hladil jeho bledé tváře a vnímal jeho tělesné teplo. Naše nahá těla se o sebe provokativně třela, ale nikdo si nedovolil zrychlit tempo. Překročit hranici.
Svazoval mě zvláštní pocit oddanosti. On ho musel cítit také. Najednou jsem byl tak nejistý. Žádný můj dotyk, žádný můj polibek nikdy nebyl přirozenější něž teď. Všechno bylo naprosto jiné. Jeho ruce volně položené na mých lopatkách. Nikoli hladově bloudící po mém chtivém těle. Jeho oči, tak kajícně přivřené a přesto křičící láskou.
(Bill)
Uvnitř našich těl zuřila bouře. Cítil jsem ji. Tak zřetelně. Napínal jsem své tělo a bičoval Toma odmítáním. On mě chtěl. Já to věděl. Viděl jsem mu to na očích. Nechtěl jsem mu to dlouho odpírat. Naposledy.
Nádherně voněl. Nikdy jsem si toho nevšiml. Nikdy mě nenapadlo, se nad tím pozastavovat. Měl i nádherné oči. Stejné jako já. Dvě krásně tvarované hnědé mandličky. Ale i přes tu podobnost, ty jeho byly hezčí. Dokonalost sama.
Rty se přesunul na můj krk. Skousával bledou kůži a jazykem hojil drobné ranky, které po jeho zoubkách zůstávaly. Nechal jsem ho. Přehlížel jsem tu slabou vzrušující bolest. Nechtěl jsem mu nic vyčítat. Omezovat ho. Naposledy.
(Tom)
Netlačil jsem na něj. Nechal jsem ho, ať sám rozhodne, kdy nastane ten správný čas. Kdy se mi otevře a nechá mě do něj němě vykřičet všechnu tu bolest, která mě sužuje. Kdy mi dá možnost vzít si ho.
Hladil jsem jeho napnuté bříško a naslouchal zběsilému tlukotu našich srdcí. To jeho bilo jen pro mě a to mé bilo jen pro něj. Každičký úder, všechna ta vnitřní síla. Dal bych mu cokoli.
(Bill)
Podřídil jsem se jeho pohybům. Pohupoval jsem se proti němu svou pánví. Svým vzrušením se dotýkal toho jeho. Líbali jsme se jako dva milenci, pro které všechno dnešním dnem končí. Copak něco tuší?
Oči mě pálily touhou. Ruce se třásly pomyšlením. Nedalo se tomu odolávat. Nechtělo se mi. Byl jsem zbavený veškerých sil. Přišel jsem o všechny iluze, přání, sny. O představy. Byl tu pro mě jen on. Láska, na kterou jsem čekal, když stála vedle mě. Kterou jsem hledal, když mě pevně držela v náručí. Kterou jsem přehlížel, když mě bila do očí. Láska, o které jsem mluvil, jako o největším štěstí. Láska, o které jsem si nechával zdát své chlapecké sny.
Chtěl jsem se otočit. Nadzvednul jsem se a snažil se uskutečnit onen vyzývající pohyb. Jeho ruce mě zastavily. Položily mě zpět a oddálily od sebe má stehna.
(Tom)
Chtěl jsem mu vidět do očí. Chtěl jsem přesně vidět, co při tom cítí. Jak to vše prožívá. Má ruka zabloudila k jeho zadečku. Zavřel oči a pilně se nadechl nosem. Byl tak rozkošný. Bloudil jsem jeho tělem a nedočkavostí jsem si skousával polibky naběhlé rty. Stáhl jsem dlaň. Zasupěl úlevou a zklamáním. Zhoupl jsem se a našel si cestu do jeho úzkého těla. Jeho vlhké dlaně tlačily mé boky kupředu.
(Bill)
Ano. Povolil jsem. Pronikal do mě pomalu. Opatrně. Necítil jsem bolest. Jen tísnivý tlak. Mé tělo ho ale přijalo. Samo to tak chtělo. Má mysl byla zaplavena jen jím. Jeho tělem a jeho činy. Zhoupl se a plně se do mě vnořil. Nechal jsem ho. Naposledy.
Díval jsem se oknem ven. Nad námi visela temná noc. Nebe poseté hvězdami se usmívalo naší čistotě a sílící vervě.
Nevzdychali jsme. Jediný sten neopustil naše hrdla. Díval jsem se mu do očí zalitých láskou a nepředstíranou něhou. Jeho dlaň zajela pod mou hlavu a nadzvedla ji. Pochopil jsem. Pozoroval jsem naše klíny, pevně zaklesnuté do sebe. Jeho penis ztrácející se v mém těle. Jeho svalnaté bříško, napínající se námahou a lesknoucí se krůpějkami potu. Otevřel jsem ústa a hlasitě vydechl. Položil mou hlavu zpátky na polštář a slastně přivřel oči. Znovu se prohnul.
Jeho přírazy byly jako vlny na moři. Pravidelné, zpočátku silné, pak se tříštící o břeh a pomalu se stahující, aby mohly akt zopakovat.
(Tom)
Obklopovala mě prázdnota. Necítil jsem nic jiného, než bráškovo tělo. Své vzrušení jsem vedl přes překážky k cíli a přitom neustále myslel na to, že nesmím zrychlit. Nesmím si dopomoc svou zběsilostí. Mám jen jediný úkol. Zachovat tuhle chvíli navždy. Zpomalit koloběh času a setrvat. Nepodlehnout.
Prosebně jsem zakňoural. Vyhledal mé oči a nehty mě lehce poškrábal na pohupujícím se boku. Přivřel jsem víčka, ale nepřestával se do něj vpíjet pohledem. Pocítil jsem příchod vrcholu. Nechtěl jsem, ale neměl jsem tolik odvahy zpomalit a přestat. Odložit ten jistý konec.
On pochopil. Vždycky pochopil. Bylo to mé dvojče. Má láska. Byl jsem to já…
Omotal nohy kolem mých boků a stáhl mě níž. Naznačil mi tím, že můžu zrychlit. Že mu smím ublížit. Neubránil jsem se omluvnému pohledu a znatelně jsem zrychlil. I přes návaly slasti jsem si však nedovolil zasténat. Tahle výsada mi nepatřila. Pevně jsem sevřel rty a odhodlán dobýt jeho tělo jsem neurvale trhnul pánví. On se ani nehnul. Ležel. Jen ležel.
(Bill)
Cítil jsem, jak vytéká. Jak mě nadobro opouští. Jak se vytrácí. Naposledy.
Já jsem nebyl vzrušený. Vlastně ano, byl, ale nikdo by to nepoznal. Kromě Toma. Ten přesně věděl co cítím. Ale věděl i to, že já po uspokojení netoužím. Že si ho chci ponechat. Ukrýt. Naposledy.
Ležel vedle mě, uvolněný, unavený, milující, nic netušící. Tak krásný a tak důležitý. Tak silný a tak zranitelný. Proč ti musím ublížit zrovna já? Ale neboj. Je to naposledy!
O hodinu později
Neprostupná tma halící Berlín zalila i náš pokoj. Vnesla sem ticho a chlad. Já postával nahý u okna, v ruce žhnoucí cigaretu, v plících štiplavý kouř a za svými zády spícího Toma. Byl tak klidný. Záviděl jsem mu.
Já byl spíš smířený než klidný. Byl jsem rozhodnutý a to bylo důležité. Nejdůležitější.
Típnul jsem nedopalek o parapet a cvrnknul do něj. Padal dolů. Ztratil se mi z dohledu během pár vteřin.
Ztratím se tak rychle i já? Ptal jsem se sám sebe.
Sklonil jsem hlavu, otočil se, sebral ze stolku papír a propisku. Vrátil jsem se zpět k oknu a setřel zbloudilou slzu, která si našla cestu přes hradbu řas. Musela mít odvahu, vydat se na tu pouť sama.
Bude mít Tom taky odvahu, být sám?
Zatřepal jsem hlavou a sklonil se k papíru. Naposledy jsem shlédl spící město, pousmál se nad sebou a počal spát. Písmena se měnila v slova. Slova se měnila ve věty a ty se trmácely řádek po řádku blíž k cíli. Co jsem napsal, to jsem zapomněl. Nepřemýšlel jsem nad tím, co tvořím. Psal jsem to, co jsem cítil. Co jsem vnímal.
Má ruka volně klouzala po papíře dlouhé minuty. Pak jsem narovnal svá záda, třesoucíma se rukama na sebe natáhl trenky, džíny a triko. Tváře jsem měl celé zmáčené. Byl jsem slabý a byla mi zima, ale já už to nechtěl vzít zpátky. Už jsem nemohl. Přeložil jsem papír a položil ho vedle Toma. Posadil jsem se vedle něj a lehce se dotkl jeho ramene. Cukl sebou. Stáhl jsem ruku a přitiskl se k jeho tváři svými rty. Nová vlna slz skanula i na jeho tvář, ale on se již nepohnul.
Postavil jsem se na nejisté nohy a vydal se ke dveřím. Těsně před nimi jsem se zasekl a otočil. Proč to musí být tak těžké? Kurva!
Nemohl jsem zastavit ten silný třas, který mě ovládal. Vzteky jsem si prokousnul ret. Cítil jsem na jazyku vlastní krev a nechutí přivíral oči. Bylo mi zle. Nečekal jsem, že to bude tak silné.
,,Miluji tě.“ Nemohl to slyšet. I kdyby byl vzhůru. Já sám jsem si nebyl těmi slovy úplně jist.
Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu. Bylo tam ticho. Zavřel jsem za sebou dveře a prosebně po nich sjel dlaní. Zíral jsem na ně a přitom věděl, že nemůžu očekávat nic. NIC!
(Tom)
Probuzení mě zastihlo až neslušně brzy. Zamrkal jsem do tmy. Nedocházelo mi, proč jsem se vlastně vzbudil. Vždyť byla stále noc. Vedle mě bylo ale místo prázdné. Stejné prázdno, které plnilo celý pokoj.
Kam šel?
Pootočil jsem se a zaslechl šustění. Nahmatal jsem pod sebou papír. Posadil jsem se a rozsvítil lampičku vedle postele. Za cvaknutím následoval proud světla, který ozářil papír popsaný drobným…Billovým…písmem. Opřel jsem se o rám postele a nerovnal pomačkanou stránku. Promnul jsem si oči a několikrát zamrkal. Tělem mi pulzovala cizí bolest. Uvědomoval jsem si ji, ale sám jsem ji nepociťoval. Začetl jsem se do natěsnaných řádků.
Tomi, lásko!
Už nemám moc času a uvědomuji si, že ti stále něco dlužím. Je to vysvětlení.
Teď to možná zní hloupě, ale ty nevíš co prožívám. Cítíš se mnou. Chápu to. Ale nedovedeš si představit, co se ve mně odehrává. Moc to bolí a já to nezvládám.
V podstatě jsem ti jen chtěl říct, že posledních několik měsíců jsem si opravdu užil. Navždy to pro mě budou nejkrásnější chvilky života… Že tomu nerozumíš? Neboj, Tomi. Nejsi sám. A jak jsem řekl: Nikdy na nic nebudeš sám. Jenom to prostě vždycky nebudu já, kdo ti s tím pomůže. Tomi, ty jsi pomohl najít lásku a naučil mě prožívat štěstí. I když ne vždy jsem se s tebou jen smál, nikdy jsem nepochyboval o tom, že i pláč je nádherný, když pláču s tebou. A mě napadlo, že to možná vnímáš stejně. Že i když se spolu hádáme, ty jsi v duchu rád, že prožíváš tak útrpnou chvíli, a to jenom proto, že ji prožíváš právě se mnou. Pak jsem si uvědomil, že tohle jsem celý život hledal. To umění radovat se. Milovat i to, co se nezdá být příjemné.
A možná proto jsem tě v tom parku nechal dělat to, co jsi chtěl. Byl jsem proti, ale byl jsem s tebou. Miloval jsem.
Ubližují nám jen proto, že závidí. Nikdy se nesmíří s tím, že dokážeme být opravdu šťastni. Že dokážeme milovat. Já jsem se možná nikdy nedokážu smířit s tím, že se neachají zaslepit něčím tak odporným a matoucím, jako je závist.
Proč to všechno? Sakra, Tomi! Já nevím co to melu! Nevím co se vlastně chystám udělat a nevím proč. Ale jedno vím naprosto jistě. Ublíží to tobě. Ublíží to i mně. Ale pak si uvědomíš, že jsem ti vlastně pomohl. Já o tom přesvědčený nejsem, ale věřím, že ty to přesvědčení najdeš.
My dva zase budeme šťastni. Cítím to. Ale prostě jen ne teď. Není ta správná doba a já nevím kdy nastane, ale budu se těšit.
Kdybych měl dost odvahy vzbudit tě, udělal bych to. Ale já tu odvahu postrádám. Mám strach, že se ti neodkážu podívat do očí. Je mi jasné, že to co dělám je zbabělé, ale prostě to tak je. Jsem si vědom toho, že my dva patříme k sobě. A já nás nijak nerozděluji. Nechci. Jenom mě proste už nebudeš mít nadosah. Můžeš mě milovat a já můžu milovat tebe, ale nemůže být spolu. Ne teď.
Tomi, já už vážně nevím jak to jinak napsat. Nevím ani, jestli jsem vůbec něco napsal. Jestli to dává smysl.
Chci ti je říct, že je čas vzlétnout. Navždy Tvůj Bill
Drtil jsem jemný papír mezi zpocenými prsty a hypnotizoval stěnu přede mnou. Nebyl jsem schopný slova. Nebyl jsem schopný ničeho.
Chci ti je říct, že je čas vzlétnout.
Vyskočil jsem z postele a v rychlosti na sebe natáhl kalhoty. Běžel jsem chodbou a mezi strastiplnými vzlyky na sebe natahoval triko. Pospíchal jsem pořád dál. Nemohl jsem dýchat, ale nezastavoval jsem.
(Bill)
Rozpršelo se. Byl to jemný letní déšť. Jakoby se ze mě snažil smýt to povrchní rozhodnutí. Stál jsem těsně u okraje. Hleděl jsem dolů. Tma. Jen čirá tma. Už jsem neplakal. Už jsem neměl proč. Nechal jsem vítr, aby mi cuchal mé navlhlé vlasy a přitom jsem si pohrával s prstýnkem, zdobícím můj štíhlý prsteník. Uvnitř mne byl neuvěřitelný klid. Žádné rozzuřené vlnobití. Prostě klid.
Nikdy jsem si nemyslel, že tohle udělám. Že skočím. Je zvláštní, co to s člověkem dělá. Vnímám všechno jinak. Tak intenzivně. Dýchám, jakoby mi měl kyslík snad dojít. Srdce mi tluče, jakoby si před koncem chtělo něco dokázat. Ale mně přeci nic dokazovat nemuselo. To už udělalo. Dokázalo mi, že dokáže milovat. A to mi stačí.
Pustil jsem prstýnek, napřímil jsem se a trochu se naklonil. Cítil jsem to. Stane se to. Už se to nedá zarazit.
(Tom)
Vybíhal jsem poslední schody. Nevnímal palčivou bolest, která tlačila na mé vysílené plíce. Byl jsem tak… Proboha. Já nevím. Nenáviděl jsem ty okamžiky, kdy mě předbíhal čas!
Tlačil jsem na své nohy. Křičel jsem sám na sebe. Nutil jsem se pospíšit si.
Stál tam. Těsně u okraje. Něco uvnitř mě si oddechlo. Na okamžik si to opravdu oddechlo. Ale co? On… padá! Natáhnul jsem ruku před sebe…
(Bill)
Už jsem nestál. Už jsem padal. Pod mýma nohama se objevila propast. Nic mě již nedrželo. Zaslechl jsem ho. Otočil jsem hlavu a spatřil ho, jak natahuje ruce. Jak křičí…
Viděl jsem jeho oči. Byl tak daleko, ale já viděl všechno! Tu bolest… Tu bezmoc… Ten strach… Tu lásku…
Miluji tě!
(Tom)
„Néééé…..!“
Bille! Proboha! Doběhl jsem až ke kraji. Pro slzy a šílenost neviděl. Sténal jsem úlekem. On skočil! Shlížel jsem dolů. On tam byl! Opravdu tam byl. Ležel. Tam dole!
„Bille!“ Křičel jsem do noci a bezděky padl na kolena. Svět se mi točil a všechno na mě padalo.
„Ne!“ Už tam byli lidé. Dotýkali se jeho těla. Obraceli ho. Ale on se nehýbal…Byl pryč. Mrtvý!
Seděl jsem těsně u okraje, oči opuchlé, celý promoklý. Dole byla sanitka. Zbytečně! Věděl jsem to. Cítil jsem to. Byl pryč. Má láska byla pryč… Dýchal jsem jako po našem nejkrásnějším milování. Mé ruce objímaly má kolena. Tiskl jsem si je k bradě a přitom neustále nevěřil.
„Miluji tě!“
Teď jsem byl opravdu sám.
oh bože neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee…..:'-(
Takhle to přece nemůže zkončit……ale je to překrásný…..
omg brečim to je smutnýýý!!!ach joo….jinak to byla super povídka,ale nečekala sem ,že to skončí takhle
ježišmarja… *utírá si slzy*
Nádhera!To je opravdu krásný,boože autorka týhle povídky umí hrát na city…
Je to moc hezký příběh…. až mi ukápla slza
sedim tady a brečim:'( to je strašně smutný:'(
Néééééééééééééééééééééééééééééééé :((((((((((((((((((((
Proooooooooooooooooč prooooooooč proč???????????
Nechápu to!!!!! Já to prostě NE – CHÁ – PU!!!!!
Nenávidím takové konce, ne-ná-vi-dííííííííííííííííííííííííííím x(((((((((((
Opět jsi mě rozcupovala na hadry, lostmickey… a to své NAPOSLEDY. NAPOSLEDY. NAPOSLEDY. Naprosto děsivé N A P O S L E D Y!!!
Sakra, moc to prožívám x((
Napsané je to úžasně x))) … slovo za slovem… a to slovo NAPOSLEDY, by na to člověka mělo připravit, ALE NA TO SE NEDÁ PŘIPRAVIT!!!
Bože… bulím tady, jako by mi skočil před očima!!!
ZoE já se moc omlouvám jestli jsem te tím koncem jaksi nastavla, ale já fakt nevedela jak zo zakoncit. Už me ta povídka ne přímo mebavila, ale už jsem nevedela co dál. Podle me ta povídka byl jeden velkej omyl a proto jsem se to nsazila nejak rychle vyřešit. Nechtěla jsem, aby se rozešli nebo někdo nekam zmizel a tak jsem nechala Billika skočit nu. Je to proste KONEC..
bože! tak tohle sem fakt nečekala! nemám ráda smutný konce! prostě ne! možná kdyby skočili spolu tak by mě to nevzalo tolik, ale to že je teď každý sám, je něco hroznýho :'( já pláču! už se mi to dlouho nestalo, že bych se rozplakala u povídky, ale je to zase tu.. bože, takle to nemělo končit! zase na to budu muset myslet celý dny abudu se tím deptat!
Ty jo hezký trochu smutný,ale pěkný
lostmickey: já nejsem naštvaná x)) to vůbec… jen v naprostém tranzu… ŠOK, jeden velký mega ŠOK, který stále trvá… když se podívám do zrcadla… vidím ho, jak padá… ale to neřeš, to je můj problém, ta povídka mě vzala od začátku, to asi víš, patříš k těm autorům, jejichž povídečky se čtou s lehkostí, s němým úžasem a vždy se na ně člověk těší, i když si není zrovna jistý, že po obsahové stránce, se mu bude každý díl zamlouvat… ale tak je to v pořádku… ta nepředvidatelnost je luxusní, i když někdy jsem si víc než jistá, jak to skončí… prostě tomu nechci věřit, až do posledního slova, písmnka, tečky, stále doufám v nějaký zázrak… ale tobě to vysvětlovat nemusím x))) a navíc, ta povídka byla rozběhnutá velmi dobře, je škoda, že tě před cílem opustilá múza. V každém případě, každičky díl se mnou pěkně zamával a vím na sto péro, že nejsem sama x)))
to je strašně smutný *fňuk* dlouho se nečetla nic tak smutnýho ale bylo to strašně krásný
já….ani nejsem schopná slova…já regulérně brečím…prostě, tenhle díl…to je šílený…naprostý souhlas se Zoe, úplně jsem měla pocit, že jsem na Tomově místě a že čtu co Bill napsal…prostě nemám slov…už mi zůstaly jen slzy…to se dlouho nikomu nepomohlo…
Mrůů..*utírá slzy*
Nééé…x(
cožeee .. x'( to nééé… grr.. játaky nesnášim smutný konce!!! x(( božééé.. x'(x'( .. zase to budu prožívat měsííc!!! xD jáá brečiim.. prostě zase brečiim!!! xD to neni možnýýý.. taková nádherná.. dokonalá povídka s takovym smutnym koncem! . x'(x'( .. ale smekáám.. takhle umí psát málkdo.. bylo to fakt úžasný.. od první dílu .. každej díl měl něco do sebe .. Ale já prostě brečíím!!! xD x( tohle mi nedělejte.. x( XD
Opravdu jsem tenhle díl nechtěla číst, opravdu ne. Ale z úcty k autorce… Měla jsem pocit už minule, že to bude směřovat k tomuto konci a já ty twincestní sebevraždy nějak… no já prostě nevím…nemám je v lásce už z principu. Nechce se mi ale pouštět do nějakých psychologicko- sociologických rozborů, takže asi takto: Tvoji povídku jsem si přečetla ráda a s potěšením. K.
Možná to takhle bude lepší.. Nemůže mít každá povídka happy-end, i když bychom to někdy hodně chtěly x))
Povedla se. Celá povídka. Upřímně si ani neumím představit, že by se to skončilo šťastným koncem… Píšeš nádherně, hltám tady každé slovo, tak prosím tě neplácej, že tahle povídka byla omyl… Podle mě nebyla 🙂
Tak určitě piš dál povídky, ale mohly by být o něco šťastnější, protože, jak vidím, některé holky ošklivé konce neprodýchají :)) (Nic ve zlým, holky, já teď taky brečím xD )
Proc takovy konec???
Byl to moc hezký příběh, ale na začátku mělo být upozornění, a ť to čtou jen silní jedinci 😛 Pořád, do poslední chvilky, jsem doufala, že Bill prostě jen odejde a nakonec se shledají za několik let jinde, ale bohužel 🙁 Rozesmutnilo mě to… jsem poslední dobou šíleně přecitlivělá a teď nebudu zbytek dne s nikým doma mluvit…
Mám ráda happy endy… ne, já miluji happy endy, ale tenhle konec sem tak nějak pasuje… čtu to ve správný čas… cítím s ním.
Tak tuhle povídku jsem četla uplně jedním dechem…..naprosto sem se do ní vžila…..bulím jak malý děcko…a já idiot sem s uprostřed tohohle dílu pustila spring nicht…..úplně náhodou a to mě dorazilo už úplně když si k tomu pustíte tu písničku pstě….ta povídka je nádherná fakt moc….to jakým způsobem je to napsané….je vidět že si do toho dala hodně….vážně moc krásný….klobouk dolů před autorkou…já bych tohle nezvládla 🙂
Nádhera … fakt smekám a utíram slzy. Popravdě řečeno jsem ten konec čekala už od dílu kdy byli na střeše spolu a to tvoje naposledy mě v tom jen utvrdilo. Sice mi to teď moc nepomohlo protože mam od rána nějakou depku, ale stejně ten konec … je to překrásný. Nádherně vystižený pocity … patří ti moje poklona
tyvogo, tak to byl mazec. Já tu skro ani nedýchám. Tyjova, to musim nejdřív rozdejchat:) Naprosto úžasný, i ten konec, ale teda, ten mě dost dostal:) Myslela jsem, že to Tom stihne a že spadnou spolu:) Ale i takhle je to dobrý, ale tak smutný:( Doprkýnka, na to zase budu myslet strašně dlouho, jak to bylo smutný:( xD Ale fakt nádhera, tyjova, prostě z toho nemůžu:)
neee achjo bulim jak želva!! :-(( tyjo to je nádherný,,,aw..mimiii…..ťuťu *ví,že plácá blbosti,ale je převelice obměkčena* — bobišek malej… *bůů* proč skočiiil 🙁
píšu znova,tentokrát místo pod nickem LoFinQa pod nickem BarushQa..je to..nádherné..nevím,co ti k tomuto mám říct..
tato povídka je ta nejlepší,kterou jsem kdy četla.jako nejlepší pisatelku jsem vždy považovala B-Kay..ale teď,když jsem dočetla tvou povídku..mám pocit,že by se mohla jít oproti tobě zahrabat do země.. třeba i milion kilometrů.. je to ta nejhezčí povídka,kterou jsem četla za celý svůj život..první díl byl úžasný..nedělo se tam sice nic zvláštního,ale přesto ve mně vzbuzoval takový pocit… pocit,že se to všechno ještě rozepíše a stane se to napínavějším…. četla jsem dále..i když v některých chvílích jsem měla chuť četbu přerušit,a neměla jsem na to náladu,neudělala jsem to… chtěla jsem vědět,jak tato povídka dopadne doopravdy..a domnívala jsem se,že udělám dobře,když nepřestanu číst..má domněnka byla správná.. obdivuju tě více než Rowlingovou… ta je oproti tobě opravdu nicka..ani kdyby nad tím seděla milion let,nevyjádří jednou kapitolou to,co jsi vyjádřila ty…nevzbudí ve mně tu energii,jakou ve mě dokázala vytvořit tvoje,byť jen jediná,kapitola..chvíli jsem se u tvé povídky smála..třeba to,jak Bill říkal "Tak jdu na..ehm…na střechu".. bylo to vtipné,přesto že ta situace mi připadala hodně vážná… všechno tam bylo dokonale popsané.. i to,že Bill měl dojem,že i když se Tom nechová vždy ohleduplně,je s ním a vše mu to dělá šťastnějším…
nemám ráda smutné konce,ale i přesto u nich nikdy nebrečím…víš,jaká povídka je výjimkou? ta tvoje..pocity nejen z pohledu Billa,ale také z myšlenek Toma,byly dokonale popsané..někdy se mi chtělo brečet..někdy smát..někdy jsem neměla chuť číst dále,ale tak je to dobře..nikdo není tak dobrý,aby lidé hltali každičké jeho slovo,čárku větu… jsem ráda,že jsem tuto povídku dočetla do konce..proč? protože ona za to stála….
Nečekala jsem takovy konec,ale Bill by to nezvládl.