Only For You 29.

autor: Cera
betaread: Janule

Již vyhasly jiskřičky v očích, jejich třpyt změnil se v odlesk slaných slz, kanoucích po bledé tváři pro jedno místečko v srdci, do nějž konečně po nocích plných strádání zapadl poslední střípek skládačky, nalezený pod mlhavým závojem vzpomínek. Avšak teď ono místo, zaplněno tak náhle a bez varování, jakoby opět zelo nekonečnou prázdnotou. Prázdnotou, ztělesněnou v opuštěném pokoji, v níž se uzamkla jeho vlastní osamělost, bez jakéhokoli živáčka, jenž by ho odemkl, a podivným pocitem pustého nic neexistujícího náručí, svírající chlapcovo tělo.

Jak toužil po sebemenších dotecích, láskyplných slovech, třebaže jen pouze bratrských… Tolik si přál opět slyšet ten příjemný hlas, který by mu dopověděl, co stalo se s princeznou, jež bránil chrabrý princ, a otevřel tak bránu minulosti, která se znovu uzavřela. Podělit se o slabý paprsek světla, dávající naději, že až se potrhá rouška šedých mračen, vysvitne slunce.

Leč když není na blízku, bledé rty mlčí a nevyslovená slova pozbudou účinku. A radost, kterou přináší, pozvolna hoří v plamenech a rozpadá se v prach…

~*~

Smutné oči slepě bloudily napříč krajinou. Klouzaly lehce po střechách domů, směřujíc stále dál, za obzor zalitý zlatavou září, odrážející se v kaluži rudé krve, která se pozvolna rozlévala do všech doposud osamělých temných uliček, klikatících se mezi obydlenými domy.

On však nic z těch krás ranního probuzení nevnímal. Duhovky hnědé barvy, zalité průhlednou clonou slz, odrážející zlatavou zář paprsků, hleděly nepřítomně před sebe. Přes tenký plát karmínového skla se očima vpíjely do červánků. Odrážela se v nich. Jeho láska. Dlouhé černé vlasy, rozhozené na zrůžovělých polštářích… Lehce se chvějící řasy, skleslá víčka, pod nimiž se skrývá to nejsladší moře hořké čokolády, ve kterém si tolikrát přál utonout… Znovu a znovu, na věky věků… Rty – ach, ty rty – hebčí než ten nejvzácnější samet, mírně pootevřené, zkřivené do jemného úsměvu…

A přitom byla tak blízko. Stačilo by se jen vrátit, udělat těch pár kroků zpět. Vrátit se do pokoje svého malého brášky a nechat jej, aby se mu schoulil v náručí. Nechat se opět nevědomky zaslepit falešnými střípky jen pro kratičký okamžik štěstí a procitnout až ve chvíli, kdy znovu spatří prázdno. Ono neuchopitelné nic, co se bude zrcadlit v Billových očích a bodat ho neviditelnou dýkou.

Tiše pootevřel dveře a opatrně vykoukl na liduprázdnou chodbu. Neslo se jí pouhé echo ticha, které pohltilo nevyřčená slova a nechalo je zaniknout. Bez vzpomínky, bez šance na vyslyšení. Jednou provždy. Lehce se protáhl úzkou mezerou a vykročil vpřed. Schodiště od něj bylo vzdálené pouhé tři kroky. Stačilo by jen neslyšně našlapovat a jeho bráška by si jej třeba ani nepovšiml.

Kroky do prázdna…

– Blíž ke ztracené lásce, kterou si tolik přál opět naleznout. Překonat nástrahy osudu a dojít ke štěstí. Jenomže ta zeď, která mezi nimi stála, byla až příliš vysoká, ne snad?

– Blíž k člověku, kterého se tolik zdráhal vzdát. Opustit jej, ačkoli by ho měl stále při sobě. Jako zbloudilý obraz milované duše, ukrytý v jeho vlastním stínu…

Zastavil se. Ruku bezděky vztáhl k chladnému dřevu, jež právě míjel, a přiložil na ni svou horkou dlaň. Jako by pod ní cítil tlukot Billova srdce, bijícího někde tam, za neprostupnou stěnou bratrova ochranného štítu. Kéž by jenom pro něj…

Víčka se zachvěla a černá motýlí křídla zatřepetala se v momentě překvapení. Smáčela se v slaných slzách ranní rosy. Copak ještě nevysvitlo slunce, že květy stále smáčí déšť?

– Blíž k budoucnosti, v níž se jak v otevřené knize bude zračit minulost. Ta skutečná, jejíž tok na krátký okamžik přetržen přeludem lásky. Pouhým chabým mýtem pohádek…

*

Až se jej někdo bude ptát s klidem odpoví, protože jeho srdce je prázdné…

Ledové, bez života…

Z horkých úst vyklouzne obláček mlhy,

jenž ho už nikdy nedokáže rozehřát…

Pozdě…

Netouží po polibku…

– Tome, věříš v opravdovou lásku?

Kdysi ano…

A teď?

Už ne… –

~*~

Kuchyní se nesla nasládlá vůně karamelu, který právě paní Kaulitzová opatrně nechala stékat na chomáčky šlehačky, zdobící zatočenou ruličku palačinky. Jednotlivé pramínky se klikatily v údolích bílého sněhu, po dozlatova osmaženém těstě a mísily se s temnými vodami borůvkové marmelády.

Černovlasý chlapec nejistě přešlapoval na chodbě a čokoládovýma očima sledoval každý i sebevíc letmý pohyb své matky, neschopen jakéhokoli dalšího pohybu a upoutání tak pozornosti na svou maličkost. Jakoby se události několika posledních hodin rozplynuly v šedavou mlhu zapomnění a křehká pouta přátelství opět slepě hledala v onom víru světa odlesk spřízněné duše, s níž by navázala slabé nitky důvěry, jež se znovu přetrhnou s příchodem noci, aby se mohly opětovně spojit zcela s někým jiným.

„Dobré ráno, Bille!“, usmála se na něj Simone a donutila jej, aby se vrátil do sluncem rozzářené reality nového dne, která však zčerná, jakmile se zhroutí jako domeček z karet i ten poslední střípek předstírané euforie a vrátí se ono ohlušující prázdno.

„Dobrý…“ odvětil a nucen vyjít ze svého stinného úkrytu, se svezl na jednu prázdnou židli vedle kuchyňského stolu. Byl si téměř jist, že postřehl kradmý pohled Tomových očí, které se ovšem ihned vrátily směrem k obrazovce, jakoby se snad bály, že ještě o něco kratší setrvání by nevyšlo bez trestu.

Bill zklamaně sklopil pohled. Každou další minutou od okamžiku, kdy Tomovi položil onu palčivou otázku, která jej toliko dráždila v roztěkané, zmatené mysli natolik, aby nebyl schopen i sebemenší rozvahy svých dalších, si uvědomoval, že to byla chyba. Všechno.

„Nemusíš tu sedět.“ Zašveholila paní Kaulitzová a postavila před chlapce hned několik lahodně vyhlížejících omelet.

Hoch téměř nezřetelně přikývl.Vstal a potichu přistoupil ke gauči, svou snídani nejistě svírajíc v lehce roztřesených dlaních.

„Ahoj…“ špitl, posadil se na okraj gauče a nedotčený talíř si postavil před sebe na černý konferenční stolek vedle naprosto stejného, ovšem již téměř prázdného.

„Čau.“ Odpověděl Tom nezúčastněně a dále se zaujetím sledoval zpěvačku v minisukni, jak tančí v dešti na nějakou šíleně sladkou melodii.

Bill, vědom si toho, že tímto byla jejich dnešní konverzace na několik málo minut zcela vyčerpána, se deprimovaně začal nimrat v jídle, doprovázený každých pár sekund jedním z pestré škály dalších nenápadných pohledů svého dvojčete, jejichž žár mu propaloval bledou kůži a z nějakých nepochopitelných důvodů zrychloval tep. Kdykoli se však rozhodl napít z těch uhrančivých čokoládových tůní a pohled opětovat, ztratil je opět z dosahu.

Na černých řasách se zaleskl osamělý střípek duhového skla, jenž roztál v slanou krůpěj, kanoucí po tváři jako osamělý poutník, kráčející bez cíle, utíkající neznámo kam. Stačí jeden nezřetelný pohyb dlaně, snad odhrnout neposedný pramen – Kam se před dotekem schováš?Není úniku…– a je nenávratně pryč.

*

Duše vstoupila do noci bez záře hvězd

Čas uvěznil ji v nicotě zapomnění

Vzpomínky ztratily se na křižovatce cest

Tak nečekej, samo nic nic nezmění.

Nech se svým srdcem vést…

*

Rty tiše šeptaly slova, jež jakoby bály se vyslovit nahlas a přerušit tak ono vzdálené nečitelné šumění, skryté pod záštitou zpěvu, který černovlasý hoch stejně neslyšel. Pokusit se vymanit z vězení věčného ticha v nekonečné prázdnotě vlastního nitra a přetrhnout ty tenké nitky mlčenlivosti a přehlížení, které mezi ním a jeho dvojčetem byly téměř hmatatelné.

Stačilo by jen…

„Tomi?“ špitl Bill a po očku se nesměle na bratra podíval.

„Hmmm…“ zamumlal Tom na znamení, že jej vnímá.

„Já… Chtěl… Ukázal bys mi dneska město?“ otázal se a svýma hlubokýma hnědýma očima se snažil z Tomovy tváře vyčíst i sebevíc nezřetelné náznaky kladné, či záporné odpovědi.

„Proč?“ zeptal se překvapeně a konečně se setkal s Billovým pohledem.

„Já… Doufal jsem, že mi nějaká známá místa pomůžou si vzpomenout… a vybaví se mi třeba nějaká situace…“ Odvětil. V hlavě se mu vybavil malý Tom, šmátrající ručkama pod postelí. Při té vzpomínce se musel pousmát.

„Dobře. Běž se připravit, já zatím uklidím talíře.“ Souhlasilo starší z dvojčat, zvedlo se z gauče a vykročilo směr kuchyně.

Černovlasý chlapec se ještě chvíli omámeně díval za vysokou siluetou svého bratra, ale když zmizel na chodbě, zvedl se a se šťastným výrazem se rozběhl do svého pokoje.