Zvrhle zamilován

autor: Madison
betaread: Janule

Tuhle povídku by jsem chtěla věnovat Eveni, díky které nejsou poslední dny tolik nudné.
__________________________

Bolestně zavřel oči a prsty si promnul spánky. Všechno na něj padalo jako domeček z karet, když zafouká vítr. Celý jeho život se hroutil ke dnu a on se pokoušel vymyslet, co by s tím mohl udělat. Tolik času strávil přemýšlením o nejvhodnějším možném řešení, až se mu dělalo špatně ze sebe samotného. Vyrušilo jej až nesmělé zaklepání na dveře hotelového pokoje. Zhluboka se nadechl, pokoušejíc se co nejvíc oddálit chvíli, kdy otevře dveře a osobu stojící za nimi pustí do pokoje. Netěšil se. Ani trochu se netěšil na dívku, která teď určitě nejistě přešlapuje a čeká, až se ty prokleté dveře dělící ji od její lásky pootevřou aspoň na malou škvírku a nasaje jeho nezaměnitelnou vůni. Byla jim snad i posedlá, ovšem to si nechtěla přiznat. Všem kolem vždy tvrdila, že její chlapec ji miluje stejně jako ona jeho, ovšem opak byl pravdou. Necítil k ní nic víc, jenom přátelství. Vztah s ní začal jenom z naivní představy, že když si najde dívku, přestane na něj myslet a ten ošklivý pocit, který jej sžíral zevnitř přestane. Mýlil se. Bylo to jenom horší a ji začínal nenávidět. Znechuceně vstal a došel ke dveřím, aby mohl otevřít.

„Trvalo ti to, lásko. Už jsem myslela, že se otočím a půjdu pryč,“ vtěsnala se přes pootevřené dveře, které za sebou zavřela. Jak moc by byl rád, kdyby se vytratila z jeho života a on měl svatý klid, ovšem nebylo to tak snadné. Přemýšlel i o možnosti rozchodu, ale co kdyby začala dělat scény? Bulvár by si opět smlsnul. To ten její egoistický výraz se tváři, tolik majetnický, jej přesvědčoval o tom, že i kdyby udělala sebevětší aféru, bylo by to lepší než ve vztahu s ní pokračovat.
„Taky tě rád vidím,“ tiše si povzdechl, odebírajíc se do obývací části hotelového pokoje.
„To se se mnou ani nepřivítáš?“ Nevěřícným pohledem propálila jeho vzdalující se záda. Zakroutila hlavou a zamračila se. Jeho chování se jí ani trochu nelíbilo, ale věděla, že si jeho polibky vynutit nesvede. Dokonce se s ní nikdy ani nemiloval a to spolu chodili kolik? Půl roku? Někde v hloubi srdce tušila, že mu překáží, ale nedokázala jej pustit. Své drápy zarývala hluboce do jeho hebké kůže, po které stékala rudá krev plná bolesti.
„Ne. Promiň, ale nemám náladu,“ schoulil se do křesla a čekal, co na něj začne křičet. Nesnášel ty hysterické scény, které se v jeho pokoji odehrávaly pokaždé, když v něm byli spolu a sami.
„Tak ty na mě nemáš náladu. Že mě to ani nepřekvapuje. No tak řekni, kdo je ta šťastná, která tě pobláznila natolik, že ti nejsem dost dobrá. Asi jsem jenom blbá husa, když tě obtěžuju a je jasné, že o mě nemáš ani nejmenší zájem. Nejlíp bych udělala, kdybych vypadla z tvého života, co? Jenomže takou laskavost ti já neudělám. Nezasloužíš si ji za to, jak se ke mně chováš, za to, jak mě neustále odstrkuješ, a když mě už políbíš, musíš se sakra moc přemáhat. Mám tě plné zuby, nenávidím tě, Bille!“ Ječela na něj jako smyslů zbavená, ale on byl již zvyklý. Byl zvyklý na její zuřivé výlevy a jenom čekal, až mu na tváři přistane její ruka, která za sebou zanechá červený obtisk a možné škrábance od jejich umělých nehtů.
„Prostě tě nemiluju, Claudie! To je tak těžké to pochopit? Nemůžeš mi dát už konečně pokoj? Jednoduše tě nechci, necítím k tobě absolutně nic. Jo, kdysi jsem tě bral jako kamarádku, ale teď se z mé strany pomalu stáváš nenáviděnou osobou, tak buď prosím tak laskava a neječ na mě. Nic jsem ti neudělal. To ty ses na mě přisála jako pijavice a neustále mi piješ krev,“ zvedl k ní svůj pohled, oči plné bolesti a slz, které u něj nikdy neviděla. Vždy byly zahnány a vypuštěny až po jejím odchodu, ale teď… Bylo to jako žhavý kus kovu, který nesnesitelně pálil. Skoro se jí podlomila kolena. Nevěděla co dělat, byla zahnána do slepé uličky a začínala chápat, že by bylo opravdu lepší vypadnout.
„Jak myslíš, ale nemysli si, že o mě nikdy neuslyšíš,“ zavrčela na něj pomalu jako nenasytný vlkodlak, dožadující se krvavé pomsty a jeho masa.

– – –

„Bille?“ Opatrně zaklepal na dveře. Byl na nich téměř celý nalepený, ucho na dřevu ze kterého byly vyrobeny a málem ani nedýchal, jak netrpělivě naslouchal, co asi se děje uvnitř. „No tak, Bille! Otevři ty dveře,“ vyzkoušel k němu opět promluvit, ale jediné co mu bylo odpovědí, byly bratrovy vzlyky, které byly slyšet až na chodbu. Odlepil se ode dveří, jeho ruka sjela po hladkém povrchu. „Prosím,“ vyzkoušel svou poslední možnost donutit jej mu otevřít. Otočil se a udělal pár kroků, když k jeho nastraženým uším dolehl zvuk otevírajících se dveří. Okamžitě se otočil v naději, že patří tomu pokoji, do kterého se chtěl dostat. Měl štěstí, otevřel mu.
Pohled na zničené dvojče mu málem vyrazil dech, rozmazané a zarudlé oči jej jenom ujišťovaly o faktu, jak moc ošklivá byla hádka, která byla slyšet až v jeho pokoji. Dokonce jej vzbudila ze spánku a on musel zjistit, jak moc špatné to bylo tentokrát.
„Bráško, no tak, neplač kvůli ní. Nestojí za to…“ s povzdechnutím jej objal.

– – –

„Nenávidím ji. Já ji fakt nenávidím. Že já kretén si s ní někdy něco začínal. Jsem tak ubohý, proč jsem to udělal? Proč jsem udělal takovou blbost jenom kvůli…“ připlácl si ruku na ústa a vyděšeně koukal na bratra, který se mračil. Doufal, že to přeslechl, ale takové štěstí neměl.
„Kvůli? Kvůli čemu a nebo komu jsi si začínal něco s dívkou, kterou nemiluješ? Kdybys k tomu neměl opravdu velkej důvod, neudělal bys to. Znám tě a vím, že chceš jenom tu dokonalou, kterou budeš milovat a ne nějakou nádheru, která by se hodila víc do mé postele než do té tvé,“ prsty mu nadzvedl vyděšenou tvář. „No tak, řekni mi to,“ pohladil jej po tváři. Bratr přivřel oči. Doufal, že když je opět otevře, Tom se rozplyne jako pára, která zmizí a on mu nic nebude muset vysvětlovat.
„Miluju tě,“ špitl a plaše sklopil pohled.
„Ale to já přece taky. Jsi můj bráška, kterého mám rád a nesnáším, když ti někdo ubližuje. Ještě jednou to udělá a já ji zabiju. Přísahám ti, že ji zabiju a bude mi jedno, co se stane pak,“ políbil jej na čelo.
„Jenomže já tě nemiluju jako bratra, já tě miluju jinak. Jako někoho, s kým chci být, koho chci líbat! Je to hrozný a nenávidím se za to, ale já už nevím jak dál a mlčet už nešlo. Musel jsem ti to říct, promiň,“ ty krásné hnědé oči byly tak smutné, že kdyby jejich majitel prodával smutek, byl by multimiliardářem. Bratr na něj jenom zíral, připadal si jako blázen a úchylný maniak, s velmi intenzivními nemravnými myšlenkami, které jej silně vzrušovaly. Bylo to tak dlouho, co vždy, když se uspokojoval, viděl ve své mysli bratrovu tvář. Bylo to příliš nechutné na to, aby se jeho sny mohly někdy uskutečnit a nebo snad ano? Mohl by jej teď políbit a přežít to? Neumlátil by jej k smrti?
„Ježiši, Bille,“ přiložil mu na čelo dlaň, aby zjistil jestli nemá teplotu. Bylo to příliš šílené na to, aby to byla pravda. To nemohl myslet vážně a nebo snad ano?
„Myslíš si, že jsem magor? Doufáš, že nejsem ten nechutný zvrhlík, za kterého mě teď považuješ?“ S hlasitým pláčem odstrčil jeho ruku a chtěl utéct a taky by utekl, kdyby nebyl zachycen a drsně povalen na pohovku. „Ne, nebij mě, prosím. Neubližuj mi, Tome, prosím ne,“ skrýval si obličej za dlaněmi čekajíc na ránu, která jej měla v příštích vteřinách postihnout. Myslel, že bude minimálně zmrzačen za to, co cítí. Za to, jak je jeho srdce zkažené.
„Jsi úplně mimo, co to s tebou udělala…“ Tom se skláněl nad svým pomateným dvojčetem.
„Rozešel jsem se s ní. Kvůli tobě,“ zašeptal a když zjistil, že jej bratr podle všeho nechce surově zmlátit, nejistě nakoukl skrze prsty, aby omrkl situaci.
„Takže jsi to myslel vážně? Opravdu mě chceš jako milence?“ Jeho upřímnost donutila Billa k vlně studu, která projela jeho tělem. To slovo bylo tak nemravně vzrušující, až se mu z něj začala v žílách vařit krev.
„Udělal bych všechno pro jedinej polibek,“ napadlo jej opět se pokusit o útěk. Když se dostal ze spárů Claudie, neměl by být problém utéct od bratra, ale chtěl od něj utéct? Ne. Nechtěl.
„Na co čekáš?“
„Nedělej si ze mě srandu.“
„Já si s tebe nedělám srandu. Myslím to vážně,“ ticho. To jediné bylo slyšet v místnosti aspoň do doby, než jej ten starší přerušil. „Měl jsem už hodně holek, ale ani u jedné jsem necítil nic jiného, než uvolnění. Jo, to bylo to, co mi dokázala každá z nich poskytnout. Nic víc, nic míň. Třeba jsem na kluky, já fakt nevím, ale nechci mít celej život známosti jenom na jednu noc. Ani jednu jsem neznal, neptal jsem se jich ani na jména, ale tebe znám od narození. Třeba by to šlo,“ líbl jej na rty. Byly tak suché, rozpráskané a místy krvavé, jak moc si do nich kousal, když vymýšlel své úniky. Slízl z nich krev a slastí přimhouřil víčka. Bylo to tak silné a to ani skoro nepoužil jazyk. Jaké by to asi bylo v jeho ústech. Taky tak sladké jako jeho krev z bolavých rtů? „Pootevři pusu,“ vybídl jej mezi hýčkáním jeho rudých rtů. Poslechl.

autor: Madison