Časoprostor II 49.

TOM

„Tramtadadáááááá,“ zahuláká Filip a zatáhne za šňůrku, kterou předtím držel v ruce. Připadám si jak na nějakým odhalování sochy. Ono to tak vypadá, protože pod tou plachtou, co se teď svezla slavnostně k zemi, je náš zázračný uzdravovací stroj. Filip na něm dělal celý měsíc a půl od chvíle, co jsme se vrátili z budoucnosti. Konečně se trochu oteplilo, za chvíli bude jaro a já budu mít to, co jsem si vysnil pro našeho tátu. Nedávno jsem s ním mluvil a připadal mi strašně smutnej. Vykládal mi, jak chodí pravidelně na kontroly, jak se tam k němu mladý sestřičky chovaj jako ke starýmu nemohoucímu dědkovi a on by je přitom nejradši plácnul po zadku a zatáhl je do postele… snad se to všechno podaří, táta omládne a bude zase nahánět ženský po celým Hannoveru. Ale to nejdřív musíme vyzkoušet tuhle naši zázračnou bednu.

Základ pro ni jsme našli poměrně brzy. Na internetu jsem viděl pár fotek toho kyslíkovýho stanu, či jak se to jmenovalo, a Filip podal inzerát. Do týdne měl kabinu v laboratoři i s podrobným návodem k použití. Všechno, co tam nepotřeboval, vyházel a začal hned stavět. Nebylo to prý tak složitý, naštěstí je ta bedna dostatečně velká, aby se do ní vešlo to, co do auta, tudíž nebylo potřeba nic zmenšovat. Volal mi asi tak stokrát, abychom se dohodli na všech podrobnostech, nechápu proč, ale chtěl po mně všechno schvalovat, dokonce i barvu vnitřní tapety… jako by mi na tom záleželo. Já hlavně potřebuju, aby to fungovalo.

„Takže pánové, uděláme si malou exkurzi,“ producíruje se před námi Filip a hraje si na moderátora výstavy. Bill se uculuje, asi Filipa nikdy takhle rozvernýho neviděl… ostatně já taky ne. „Zde vidíte náš nový zázračný uzdravovací stroj, jehož jméno zní ČPR2015. Jméno jsme vybírali po zralé úvazy zde s panem majitelem,“ ukáže významně na mě a já mrknu na Billa, co on na to. Nic… evidentně mu to nevadí a usmívá se. Filip vrátí oči zpět ke stříbrné skříni a pokračuje. „Zde vidíte vstupní dvířka, kterými se pohodlně dostaneme na kožené křeslo béžové barvy, jehož design jsem vylepšil o zajišťovací pásy, které v původním modelu nebyly. V celé kabince není v podstatě vůbec vidět, že se jedná o nějaký stroj, všechno důležité je skryto očím pacienta a on vůbec netuší, kam se za dvě minuty pobytu v našem „Čepru“ dostane.“
„V čem že to?“ udiveně se zeptá Bill.
„V Čepru… to je zkratka jeho zbytečně dlouhého jména. ČPR znamená zkratku slova „časoprostor“ a 2015 je rok výroby… celé dohromady je to sice hezké, ale než bych to jméno vyslovil, uběhne týden… proto jsem ho nazval trošku domácky „Čepr dva patnáct“… což zkracuji na ještě jednodušší „Čepr“. Ale pojďme dál. Celá tato kabinka je pomocí laseru propojená s hlavním řídícím střediskem, které se nachází zde,“ ukáže k počítači, který je vyčleněný z celé velké skupiny a stojí trošku mimo. „Odtud bude operátor… tedy já, samozřejmě… řídit celou operaci. Pacient dostane kombinézu a helmu, ty se mi bohužel nepodařilo z procesu vyloučit, i když by to bylo jednodušší, ale bohužel zatím jsem nepřišel na to jak. Posadí se do křesla, je připoután bezpečnostními pásy a uzavřen za zvuků příjemné hudby a v lehkém tlumeném osvětlení. Nastavení skoku v čase je záležitost velice rychlá, každý pacient bude upozorněn, že efekt uzdravení způsobí jeho dočasnou lehkou mdlobu… to je ten stav, kdy přeskočí do meziprostoru a probere se o dvě minuty později, tedy v budoucnosti. Pokud vím, říkali jste, že to není bolestivé, takže by s tím neměl být žádný problém. My tu zaznamenáme zmizení kabiny a budeme čekat, až se za ony dvě minuty objeví. Skokem v čase se tělo pacienta rozloží na buňky a znovu složí, čímž by mělo být po všech jeho zdravotních problémech. My už jen otevřeme dveře a pomůžeme mu ven. Toť vše, pánové… kdo půjdete první?“

Zíráme na něj oba s Billem, jako by se zbláznil, ale na druhou stranu je jasný, že někdo do toho bude muset vlézt první. Samozřejmě že bratříček nezklamal…
„Já bych řekl, že tady „PAN MAJITEL“ by se měl obětovat první… v zájmu vědy…“ poťouchle se na mě usmívá. „Já už tam byl dvakrát,“ zašklebí se na mě, čímž mi dává najevo, že jsem odsouzen… Holt jsem si to vymyslel, budu se muset nechat násilím uzdravit.
„A kromě toho má naraženou kostrč,“ žaluje na mě Bill, aby si ještě víc pojistil svoji neúčast v tomhle experimentu. Jistě… bolí to jako čert, v autě jsem nemohl skoro sedět, podkládal jsem se všemi polštářky, co jsme u našich našli. Ráno jsme jeli nejdřív k našim na oběd, nechali jsme tam špunta a pokračovali sem… chvilku jsem nedával pozor, když na mě táta něco zavolal z kuchyně, Dejv se proti mně rozběhl, vrazil do mě a já si kecnul na zadek, jen to fiklo. Bohužel jsme byli zrovna v předsíni, kde je dlažba, a to byla moje smůla… ovšem teď bych se toho mohl docela rychle zbavit. Skoro se do toho našeho „Čepra“ začínám těšit…

„Takže to bude Tom?“ zeptá se ještě pro jistotu Filip a hrabe z Bédy kombinézu a helmu. Už zase… no nic, jdu se oblíkat.
„File, jestli tam zůstanu, tak tě brácha zabije, je ti to jasný?“ zeptám se ho jen tak mimochodem, aby počítal s krutou smrtí, a když se otočím nenápadně na Billa, vidím jeho vyděšený výraz. Evidentně s touhle možností už vůbec nepočítal. Filip se jen frajersky ušklíbne a pronese s klidem: „To nehrozí, nejsem žádný nezkušený béčko,“ a popohání mě, abych se už konečně začal soukat do kombinézy. Všechno bere hopem, proč by se to mělo zdržovat, ne?
„Tak… pásy jsou na svých místech, helma sedí, kombinéza je všude dopnutá… ještě nějaký speciální přání, co se týče hudby?“ zeptá se mě Filip, když už pohodlně sedím v měkkém křesle. Je tak měkké, že dokonce ani ta kostrč mě tu tolik nebolí.
„Co máš na playlistu?“ zeptám se Fila. Usměje se vševědoucně a podá mi předem vytištěnou nabídku skladeb… vypadá to jako jídelní lístek. Chvilku do toho zírám, a když vidím, že se tam střídají jen povědomá nebo nicneříkající jména, píchnu do toho poslepu a přečtu mu to: „Ludwig van Beethoven – Symfonie č. 5 – Osudová“. To jsem se teda trefil. Doufám, že to nebude poslední, co v životě uslyším. Bill se za Filipovými zády uchechtává, zřejmě ten seznam viděl dřív, než mi ho Filip podal, a bylo mu jasný, že si tam nejspíš nevyberu… Filipovi rap tak nějak nic neříká.
„Máš dobrej vkus, to si užiješ…“ usměje se Filip. Nasadí mi helmu, připne ji ke kombinéze a zakřičí, abych ho slyšel: „Tak za dvě minutky nashle,“ a zabouchne dvířka. Slyším cvaknout zámek, to asi abych na poslední chvíli nezdrhnul… Za chvilku už se mi do uší ozve šílenej zvuk: „Tadadadááááááááá, tadadadááááááááá…“ bože, to znám, to je tak profláklá skladba… no aspoň že to není nic horšího. Zavřu oči a soustředím se na to, až přijde okamžik přenosu. Už se ani tolik nebojím. Srdce mi sice bije jako splašené, ale poprvé to bylo horší…

BILL

Za Tomem zapadly dveře a Filip otočil kličkou. Zámek zapadl a moje láska zmizela v kabince. Sakra, co když se něco podělá… ono to všechno vypadá tak nevinně, ale zrovna tady se mohl Filip v něčem seknout a já o Toma přijdu… jsem nervózní a doufám, že ty dvě minuty přežiju ve zdraví. Filip je takový rozradostněný, konečně se dočkal zase něčeho nového, co může vyzkoušet, ale já se nějak po Tomově vtipné poznámce nemůžu radovat s ním. Až vyleze z té budky rovnou do mé náruče, pak si odfrknu. Do té doby budu napjatý jako struna.
„Pojď se dívat, budeš to potřebovat,“ kývne na mě Filip. K čemu, proboha? On si snad myslí, že budu dělat obsluhu? No to ne… co když něco zkazím?
„Na co?“ zeptám se udiveně.
„Uvidíš,“ odpoví jen krátce a táhne mě k počítači. Sedne si na otočnou židli, zmáčkne čudlík a z repráků počítače se začne linout ta Tomova „Osudová“… určitě má radost, pomyslím si škodolibě. Bohužel, Samy na playlistu nebyl… Filip se na mě otočí, aby si ověřil, jestli ho sleduju, a začne mi vysvětlovat, co je všechno potřeba udělat.
„Takže… tady je tabulka, kde jsou nastavený souřadnice… ty jsou pro tenhle účel pevně daný, jsou to přesný souřadnice místa, kde je budka. Nesměj se měnit ani o kousíček, musí se vrátit přesně na svoje místo, aby pacient nic nepoznal. Možnost změny je tu pouze proto, aby se s tím mohlo hýbat na jiné místo… Takže nesahat,“ usměje se na mě a já mu vrátím spíš takový ustrašený škleb. Pořád myslím na Toma sedícího v tom elektrickém křesle a hlavou mi lítaj představy coby kdyby…

„Tady jsou atomový hodiny. Jsou přesný, napojený na vysílač, takže se nemusíš ničeho bát. Tady do tý tabulky se vyplní čas startu, do týhle čas návratu…“ napíše tam hodiny a myší zajede na tlačítko start. „Teď už jen počkáš, až tyhle hodiny v rohu dojdou na tebou nastavenou vteřinu a klikneš na start. Víc není potřeba, je to blbuvzdorný. Není na tom co zkazit. Dělal jsem to s vědomím, že to bude obsluhovat laik.“ Oba dva hypnotizujeme očima ubíhající čas na displeji, a když už zbývá posledních pár vteřin, začneme společně odpočítávat, jako když startuje raketoplán. „Teď,“ řekneme oba naráz a Filip klikne myší na tlačítko START. Děj se vůle boží…
Filip se ke mně otočí, a když vidí, že jsem celej zbledl, povzbudivě mi stiskne předloktí. Místo po kabině je až děsivě prázdné a Tom s ní zmizel někde v meziprostoru. Ještě jsem to nikdy neviděl, vždycky jsem v tom byl já, ale takhle to vypadá hrozivě jako ve sci-fi filmu. Filip mi nabídne místo k sezení na vedlejší židli. S úlevou se svezu do sedu, ale nepomáhá to.
„Neboj, všechno bude dobrý, bráška se vrátí a ta jeho bolavá zadnice bude jako nová,“ utěšuje mě Filip. Snažím se nemyslet na nic, ale nejde to. Mám hlavu plnou Toma. Ani jsem ho nepolíbil na rozloučenou, jestli se nevrátí, nikdy si to neodpustím.

„Chceš vědět, co mám v plánu?“ ozve se mi u ucha a já se proberu z transu. Filip se tváří nějak moc slavnostně, to jsem zvědav, co z něj vypadne.
„Jo, povídej, všechno je lepší než to čekání,“ vydechnu a hypnotizuju očima obrazovku s ubíhajícím časem. Teprve třicet vteřin… to snad není možný, jak je ten čas pomalej…
„Až se vrátí Tom, vlezu si tam já,“ pronese Filip a já na něj vytřeštím oči překvapením.
„Cože? Ty? A jak to chceš udělat s kombinézou?“ zeptám se ho vyděšeně, protože mi okamžitě vyvstane obraz Filipa zhrouceného v Bédovi, jak sebou škube při zásahu kardiostimulátorem.
„Jednoduše… rozpojím kablíky v kombinéze, budu ji mít jen jako ochranu pro přenos, ale nebude mě moct nakopnout elektrickým šokem. Podle všeho by se to nemělo stát, měl bych se vrátit zdravý, ale kdyby se něco stalo a já se vrátil polomrtvý, mám to vymyšlené. Oživíte mě vy dva s bráchou. Ukážu ti svůj kardiostimulátor, co jsem si na to koupil, takže to nebude problém,“ vypráví, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.
„Není to nic složitého, je tam podrobný návod, takže mě když tak proberete hned, jak mě vytáhnete…“ líčí mi to v živých barvách. To ovšem nevidí, co vidím já… černý auto stojící před stodolou, dva zřízence v černých kvádrech s nosítkama a černým pytlem, jak odtud vynášejí mrtvolu… úplně vidím, jak z pytle čouhají bílé vlasy… vlastně to už asi nebudou bílé, budou mít nějakou barvu… taky vidím auta policajtů, klepeta na rukou a sebe za mřížema toho nejtvrdšího kriminálu, co se dá v Německu splašit… bože můj, to jsem si zase něco nadrobil…

„Aha,“ kývnu odevzdaně… i když tentokrát to spíš způsobil Tom, já už bych se do dalšího experimentování nehnal. Měl jsem toho akorát tak dost. Takže Filip se chce uzdravit… proto má takovou radost, těší se, že bude normální, že bude mít konečně barevný vlasy, barevný duhovky a kůži schopnou se opálit. Upřímně řečeno, nedovedu si ho vůbec představit, jak by mohl vypadat, kdyby nebyl albín. Zřejmě se to dozvím velice brzy. Kouknu se na hodiny… už zbývá jen minuta… sláva, polovina je za námi, snad to všechno dobře dopadne.
„Už se nemůžu dočkat,“ vydechne Filip a je vidět, že absolutně věří svému dílu. To je povzbuzující… doufám, že má pravdu. Už jen čtyřicet vteřin… sakra…
„File, ty se vůbec nebojíš? Ty nemáš strach, že se nám to s Tomem nepodaří? Vždyť my nejsme žádný zdravotníci, oba se bojíme krve, injekcí a všeho, co se tohohle oboru týká… co když zpanikaříme a utečem… Nechceš si to ještě rozmyslet?“ snažím se ho ukecat vyhrožováním, ale on se jen přiblble usmívá a kroutí hlavou jako že ne, že už to má dávno naplánovaný a žádný moje výhrůžky už nic nezmění.
„Bille, nedovedeš si představit, jak mě to celé nadchlo. Já už nemůžu couvnout, už jsem tak připravený na to, že tohle léto strávím na koupališti a budu balit ženský, že mě nemůže nic odradit. Jste oba dospělí lidi, přece mě tu nenecháte, tomu nevěřím. Když jsem o tom přemýšlel, myslím, že k tomu selhání srdce nedojde… je to nelogický, to srdce se prostě cestou spraví, pak už nebude důvod, aby nebilo… musí bít, nebude mít jinou možnost… bude zdravé, chápeš to?“ nadšeně vypráví svoji vizi a mně už nezbývá nic jiného, než mu na to kývat.

Najednou začne pravidelné pípání. Posledních patnáct vteřin se odpočítává, aby obsluha věděla, že se blíží konec a kabina se znovu objeví na svém místě. Snad… Pípání se mi zasekává po kouskách do mozku a já už jsem schopen jen hypnotizovat čísla, která se pomalu ale jistě snižují… 13 vteřin… už se to blíží… měl bych se začít modlit, ale na to už je asi pozdě… 10 vteřin… strážný anděli, máš na starost i mého bratra, nebo má někoho jiného? Prosím, pomoz mu… 8 vteřin… každá z těch vteřin mi vyťukává díru do hlavy, než Filip začne počítat… pět, čtyři, tři, dva, jedna, TEĎ! vydechneme oba současně a zíráme na kabinu, která se právě zjevila přímo před našima očima. Fascinující pohled. Chvilku se nic neděje. Sedíme a koukáme na sebe, připadám si jako ve zpomaleném filmu, když se Filip rozhodne jít ke dveřím a odemknout kabinku. Proberu se a okamžitě ho následuju. Přes rameno mu nakukuju dovnitř, jestli Tom na křesle žije… Když uvidím Tomovu ruku v kombinéze, jak dvěma prsty do V naznačuje vítězství, úlevou se skoro zhroutím. Žije… láska moje…
Filip odepne Tomovi bezpečností pásy, podá mu ruku a vytáhne ho ven z kabinky. Nedbám vůbec na nic, a když sundá z Tomovy hlavy helmu, okamžitě se mu vrhnu kolem krku. Obejme mě pevně a zašeptá mi do ucha: „Večer se připrav, můžeš si se mnou dělat, co budeš chtít, už jsem zase zdravej jako rybka…“
Zasměju se a nenápadně ho líbnu na krk… právě jsem si vzpomněl, jak po cestě sem nadával, že kvůli tý naražený kostrči má minimálně čtrnáct dní po sexu…

autor: Janule

betaread: Janik