Upír v zrcadle 5.

autor: Blacky
betaread: Janule

Jsme v jakýsi místnosti, spoře osvětlený svíčkama. Jen co vstoupíme, páry očí všech v místnosti se upnou jen na mě. Je to nepříjemnej pocit, na odvaze mi to nepřidá. Sluha mě vede blíž k menšímu podiu, kde je trůn a na něm sedí kdo jiný než Leonidas.
„Vítej, Saitane.“ Pronese.
„Buď pozdraven, Monsieur De Thamus.“ Pozdraví mě i ostatní.
„Zanedlouho budeš jedním z nás.“ Slavnostně pokračuje Leonidas.
„A co když nechci?“ Zmůžu se alespoň na menší odpor. Upíři, kteří sedí u velkého kulatého stolu, se na mě podívají s otázkou v chladnokrevných očích, zároveň s velikým nepochopením a úšklebkem… síní se ozve ostrý bodavý Leonidasův smích.
„Jsi ještě smrtelník, Tome… možná proto nechápu tvoje myšlení a nelogické úvahy.“ Znovu se rozesměje… nenávidím ten jeho smích! A taky nenávidím jeho vyjadřování. Právě to, co teď řekl, jsem vůbec nepochopil…

,,Myslím, že bychom neměli tu chvíli oddalovat. Nechť Monsieur Saitan De Thamus předstoupí.“ Promluví jakási žena. Asi má docela vysoký postavení, protože ji všichni poslechnou, zvednou se od stolu a kráčejí za mnou. Já chtě nechtě musím jít dopředu. Před Leonidase.
„Cruela!“ Zakřičí nějaký upír ke dveřím. Hned na to se otevřou a v nich stojí malý chlapec.
„Jen pojď a neboj se, milý Crueli.“ Vlídně se na něj Leonidas usměje. Ale vidím, jak se mu zaleskly špičáky a blesklo mu v očích… Cruel se nejistě přiblížil, ale zastavil se a rozplakal se…
„Já nechci!“ Zakřičel… strašně mi tím připomněl mě… taky nechci. Ale musím… Ne, já nesmím! Nesmím být upírem! Chci ještě vidět Billa!
„Crueli, ale ty musíš. A víš to. Tak přestaň plakat a běž pěkně k Tomovi, ano?“ Řekne mu „mile“ jedna z upírek. On se zvedne a opravdu ke mně jde. Slzy mu po tvářích tečou jako vodopád, ale jde a nezastavuje se… už je skoro u mě, vtom po něm Leonidas skočí, zakousne se mu do krku, mě popadne a jeho ránu mi přitiskne k ústům… chvíli se bráním, ale jakmile ucítím jeho krev na jazyku… musím jí mít víc! Chci ještě! Vtom otevřu své dosud zavřené oči a spatřím… Bille!… Oči má plné slz, řekne mi jen „Zklamals.“ A zmizí…

( z pohledu Billa )

Tomi… ne, to není možné… je to… upír! Z mého Tomiho je upír! Néé… rozbrečím se naplno. On už mě nevidí. Skloní se znovu nad ránou toho malého chlapce a pije… v momentě sebou začne neskutečně házet a křičet bolestí… upíří proměna. Viděl jsem jich stovky, ale tohle mě bolí víc než všechny ostatní. Můj Tomi… najednou sebou trhne a jeho bezvládné tělo padá k zemi… utíkám k němu… mluvím na něj… vím, že mě neslyší, ale… pořád ještě neztrácím naději, že se stane zázrak… už otvírá oči!
„Tomi!“ špitnu… ale nepodívá se na mě. Dívá se sice mým směrem, ale jako kdybych neexistoval, dívá se skrze mě jako bych byl vzduch… i když já jsem pro něj jenom vzduch. Teď už ano. Pro jeho tělo bez duše, pro jeho ostré tesáky i pro jeho chladnokrevné, ledově modré oči, které dřív mívaly barvu roztavené čokolády… jenom vzduch… a se vzduchem bude bojovat. My dva. Proti sobě. Nejlepší přátelé. Proti sobě. Já. On. Já proti své lásce… proto jsem chtěl, aby se nestal upírem. Protože ho miluju. A protože on by neměl žádné city. Nemohl by se do mě zamilovat… je pozdě. Je příliš pozdě. Už se do mě nezamiluje. Nemá šanci… nedalo se tomu zabránit… je to jen chladnokrevný zabiják, věčně bažící po krvi, je to jen nelítostná věc bez duše, která poslouchá jen svého pána. Nemá vlastní názor. Nemá nic. Jen věčnou žízeň a věčný život… Ten získá, pokud se mu podaří mě zabít. A to se mu podaří. Nechám ho vyhrát. Kašlu na svou paní, na Lilith, já miluju Toma… nebude mít sice život jaký měl, ale všechno je lepší než to, co čeká mě… po našem souboji…

autor: Blacky