Časoprostor II 51.

BILL

Oba dva spí. Filip i Tom. Sedím mezi nimi, občas kontroluju, jestli Filip dýchá, a neustále se mi honí hlavou depresivní myšlenky. Neměl jsem daleko k pravdě, když jsem si myslel, že ho tím odesláním do budoucnosti zabiju… skoro se mi to podařilo. Je tak strašně slabý. Nezvládal ani chodit. Co bude, až se probere? Bude zase stejný jako předtím? Nebo se něco pokazilo ještě víc a on bude muset jen ležet… ani nechci domýšlet, co by to pro něj znamenalo. A co pro nás. Museli bychom ho nejspíš odvézt někam do nemocnice, aby se o něj postarali, ale už vidím, jak bude protestovat… dokonce se v koutku duše bojím, že po nás bude chtít pomoc, aby to všechno definitivně skončil. Tak nějak se přece vyjádřil předtím, než…

„Billi?“ ozve se chraptivě z křesla. Tom se na mě usmívá a protahuje se. „Kolik je?“ zmateně kouká na hodiny, které ukazují právě šest a deset minut.
„Už je po šesté, spal jsi dvě hodiny stejně jako Filip,“ odpovím a vrátím mu úsměv.
„Jdu se opláchnout,“ zvedne se z křesla a protáhne se v zádech. Slyším, jak mu praskají obratle tak nahlas, že mám skoro chuť ho okřiknout, ať nedělá takový randál a nevzbudí tím Filipa. Nechápu, že se při tomhle svém věčném protahování ještě nezlomil…
„Jak mu je?“ zeptá se, když prochází kolem nás a mimochodem mě líbne na čelo a pocuchá mi vlasy. Sedím pořád vedle Fila na posteli a sleduju ho… mám strach, aby nepřestal dýchat a neumřel. Absolutně netuším, v jakém je teď vlastně zdravotním stavu.
„Nevím, zatím se ani jednou neprobral. Měl by asi dostat svoje léky, pokud vím, tak něco pravidelně bere,“ napadne mě. V tu chvíli se na stole rozdrnčí budík. Leknu se a než stačím cokoliv udělat, Tom po něm skočí a zamáčkne ho. Filip sebou zamele a otevře jedno oko.
„Ahoj,“ pípnu tiše, protože nějak nevím, co jiného říct. „Zvonil budík, File, nemáš dostat léky?“ zeptám se, ale on zavrtí hlavou.
„Musí se přiložit do kamen, jinak tu zmrzneme,“ zašeptá sotva slyšitelně a chraptivě.
„Kde je dřevo, uhlí nebo čím vlastně topíš?“ zeptá se Tom a evidentně se chystá ten úkol splnit.
„U kamen je uhlí,“ odvětí Filip a zavře oči vysílením. Tom se sebere a jde ke kamnům, aby do nich naládoval další dávku tepla. Je to jasný, nemůžeme Filipa v tomhle stavu jen tak nechat samotného, zmrznul by tu.

„Filipe,“ dotknu se jeho ramene, aby mě vnímal. „Kde máš nějaký léky? Máš dostat svojí dávku, ne?“ naléhám, aby to nevzdával. Musí pokračovat, kdo jinej by měl přijít na to, proč stroj času přestal tak najednou fungovat…
„Nechci žádný léky, chci umřít, dejte mi pokoj,“ pronese klidně a hlavu zaboří zpátky do polštáře. Takže je to přesně tak, jak jsem předpokládal. Chce to vzdát. Ovšem to mě nezná. Já se nenechám jen tak odbýt; když si vezmu do hlavy, že ho z toho dostanu, tak mě nic nezastaví. Tom rachotí uhlím u kamen a já se vydám na prohlídku. Někde tady ty léky přece musí mít. Digitalis byl támhle na poličce, takže by tam mohly být i ty zbývající. Jistě… tak teď ještě z těch pěti krabiček vybrat správně. Na každé je načmáráno kolikrát denně se berou a v jakém počtu. Úplně mě zamrazí, když si všimnu, že jeden lék má psaný 3x denně 3 tablety. Bože můj, je div, že je ještě vůbec naživu, když do sebe cpe tolik chemie. Ale nedá se nic dělat, nejsem doktor a nevím, k čemu zrovna tohle potřebuje. Natočím sklenici vody, popadnu všechny krabičky a odnesu je k Filipovi na postel.

Když uslyší, jak vybaluju všechny ty tablety z obalů a šustím při tom návody k užívání, otevře oči a chvilku na mě zírá. Usměju se na něj a dál otvírám krabičky.
„Řekl jsem, že nic nechci, Bille, tak se nesnaž!“ štěkne na mě, až mě to zarazí. Dokonce bych řekl, že mě to docela naštvalo…
„Hele, File, tak to ne! Tohle jsme si nedomluvili. Říkal jsi, že tě máme zahrabat, když budeš mrtvej, a to evidentně nejsi, tudíž se koukej sebrat, vem si svoje léky a začni zase pracovat. Jednou tě za to platím, tak mi neodporuj a makej. Potřebujem zjistit, proč to najednou nefunguje!“ rozjedu se docela slušně a při tom neustále zvyšuju hlas. Tom na mě od kamen zaraženě zírá, co blbnu, ale já už se rozhodl. Dostanu ho z toho, ať chce, nebo ne. Má smůlu. Odjakživa jsem vždycky dosáhl toho, co jsem chtěl, a kvůli tomuhle srabovi to nehodlám měnit. Když budu muset být zlej, budu zlej!

„Sednout!“ zavelím a popadnu ho kolem ramen jako předtím, když jsem ho utěšoval. Teď už ovšem brečet nebudeme, teď se musíme sebrat a začít něco dělat. Vytáhnu ho do sedu a podložím pod něj peřinu a polštář. Konečně jakžtakž sedí, spíš pololeží a divně na mě zírá. „Moc nekoukej! Nejsem tady pro srandu králíkům. Tady jsou léky, tak mi řekni, kolik čeho ti mám vymáčknout, nerad bych tě otrávil, je toho na mě nějak moc.“ Zmírním trošku svůj naštvanej hlas a výraz. Filip na mě zírá, nevěří vlastním očím, co se to za tu chvilku ze mě stalo za saň, ale poslušně začne vyjmenovávat názvy léků a počet tablet. Když toho mám konečně plnou dlaň, vezmu ze stolečku vodu a vrazím mu jí do ruky. Postupně si odebere prášky a po dvou až třech je zapíjí malými doušky vody. Je vidět, že mu to nedělá vůbec žádné problémy, nejspíš je na to zvyklý už od dětství.
„No vidíš, ani to nebolelo. Takovýhle scénky mi tady provozovat nebudeš. Musíš se zase vzpamatovat. A nezírej na mě tak, co se ti nezdá?“ utrhnu se na něj, protože už mi začíná vadit, jak si mě pořád měří očima.
„Něco mi na tobě nesedí,“ řekne zvolna Filip a nepřestává zírat. Tom vzadu u kamen práskne dvířky, a konečně se vydá k nám.
„Co se ti nezdá?“ zeptá se Filipa a zaměří na mě svůj pohled. Chvilku zkoumá, co je na mně jinak, a pak se usměje. „No jo, není namalovanej, File, to je divný, viď?“ rozesměje se na celý kolo a já se začnu smát s ním. No jasně, Fil mě v životě takhle neviděl, musím mu připadat divnej. Konečně se začne usmívat i on a mně se uleví… tohle jsme potřebovali, vyčistit vzduch a trošku se zasmát. Celá ta tragédie se tím trošku prosvětlila a ustoupila do pozadí.

„No, no, abyste se nezbláznili, vy dva…“ jen tak na oko se bráním jejich smíchu, ale jsem v pohodě. Vím, že Tom mě má takhle nejradši, směje se spíš celé situaci, aby nemusel brečet. Vůbec se Filipovi nedivím, že je na tom takhle, ale zdá se mi to moc brzo, aby všechno vzdal. Nejdřív se postarám o to, abychom nebyli hladoví, protože tihle dva se do vaření evidentně nehrnou, a pak si sedneme a proberem to… už mi pěkně kručí v žaludku, potřebuju nutně něco teplýho…
„File, co tu máš k jídlu? Dá se něco uvařit?“ zeptám se a mířím k lednici. „Jo, už to mám,“ prohlásím, když spatřím krabičku s dvaceti vejci… to je tak akorát pro tři hladový chlapy… Nakouknu do skříňky, jestli je tam něco jako pečivo, a když vidím skoro celý bochník chleba, mám vyhráno.

„Máš to skvělý,“ huhlá Tom s plnou pusou a cpe se míchanými vajíčky hustě posypanými pálivou paprikou… to je přesně jeho… cokoliv uvařím, narve na to pálivou papriku nebo chilli… jednou to chtěl zkusit i s krupicovou kaší, ale včas jsem mu v tom zabránil, byla už oslazená. I když… někde jsem četl, že se chilli přidává i do čokolády, tak by to nemuselo bejt zase až tak strašně nechutný… příště mu to možná na tu kaši nasypu sám a budu čekat, jestli to vůbec pozná. Podle mě už musí mít pusu z těch pálivých jídel plechovou.
Filip se ve své porci tak trochu šťourá, občas něco donese do pusy, ale většinou mu toho z vidličky půlka spadne… když vidím, jak se mu klepou ruce, dojdu mu radši pro lžíci. Vděčně se na mě usměje, když mu ty dva nástroje vyměním, a konečně se pořádně pustí do jídla. Je to všechno strašně zvláštní. Co se s ním při tom skoku do budoucnosti stalo? Proč někoho stroj času uzdraví a někoho potopí ještě hlouběji, než byl předtím? Musíme na to přijít. Posbírám od kluků talíře a hodím je do dřezu. Mejt se mi to nechce, nemám na to náladu. Vytáhnu z lednice perlivou minerálku, naleju nám každýmu skleničku a sednu si k nim. Tom se rozvaluje na křesle, evidentně spokojeně nacpanej, Filip sedí a zírá do blba a mně je jasný, že budu muset začít, jinak se takhle promlčíme až do rána.

„File, napadlo tě, proč se to nepovedlo?“ zeptám se a doufám, že aspoň náznakem kývne. Bohužel ale zakroutí hlavou a je vidět, že nemá ponětí, co se stalo.
„Já myslím, že bychom o tom měli mluvit, jinak na nic nepřijdeme. Jaká je vlastně přesná teorie uzdravování při přenosu? Máš to někde napsaný, Filipe?“ snažím se dál, protože dokud je nevtáhnu do debaty, nic se nevyřeší. Děda Schulz už nám to bohužel neřekne, tak musíme zapracovat sami. Přece to nemůžeme jen tak vzdát… Filip kývne, ale je příliš slabý na to, aby se zvedl a došel pro své záznamy. „Řekni mi, kde mám hledat,“ nabídnu se a vstanu.
„Druhý šuplík pod třetím počítačem vlevo,“ sdělí mi ta kybernetická hlava. „Modré desky,“ dodá, když vysunu šuplík a začnu číst nápisy na deskách. Modrý jsou tam jen jedny. Vyndám je a vrátím se zpátky. Podám složku Filipovi, ten ji otevře a čte nahlas:

„Princip přenosu v čase spočívá v rozložení buněk těla v tzv. časoprostorovém vakuu, neboli „meziprostoru“ a jejich následném složení zpět. Podle dosavadních výzkumů dochází v meziprostoru k opravě buněk, a tím k uzdravení člověka. Systém vyhledá v těle nejdokonalejší možnou buňku jednotlivých orgánů a podle přečtené DNA „opraví“ všechny ostatní. Totéž funguje v případě neživých předmětů. Ve chvíli, kdy dojde k znovusložení, objeví se objekt přenosu v novém čase již zdráv, pokud se jedná o předmět, tak opravený do původního stavu. Zatím nebyl zjištěn případ, kdy by k takovému uzdravení nebo opravě nedošlo.“

Filip zvedne oči a ušklíbne se. „To se pletete, hošánkové, právě k němu došlo.“
Mám pocit, jako kdyby nic nečetl… vůbec jsem to nestačil pochytit.
„To je teda ale divný,“ pronese Tom, který až doteď netečně seděl a poslouchal. Oba k němu zvedneme pohled a Tom se ušklíbne. „Áda byl po přenosu rozbitej. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že jsem musel lézt ven dveřma spolujezdce? Ty u řidiče byly totálně zaseklý.“
„Ale když jsi odjížděl, tak fungovaly,“ řekne Filip. „Měly být opravený, bylo to v papírech,“ zamyslí se.
„Neříkal jsi, že měly tu vadu centrálního otvírání z výroby?“ zeptá se Tom a napřímí se v křesle.
„Jo, to máš pravdu, byla to výrobní vada, kterou si pak ten nový majitel opravil doma na koleně, protože v servisu se jim to zdálo neopravitelný,“ mluví rychle Filip a je vidět, že mu to v mozku šrotuje. Že by ho konečně něco napadlo? „Takže ona se ta vada po přenosu vlastně vrátila…“ zůstane civět do blba.
„No jo,“ přitaká Tom a čeká, co z Filipa vypadne.
„Už to asi mám, pánové,“ pronese po chvíli a naše pohledy se do něj nedočkavě zapíchnou. „A jsme asi v háji,“ dodá smutně a zavře oči.
„Tak mluv,“ pobídnu ho, když se ani po chvíli nemá k tomu, aby nám to vysvětlil. Filip si nešťastně vzdychne a pomalu začne povídat.
„Podle všeho to vypadá, že ten systém opravuje všechno do takového stavu, v jakém to bylo, když to vzniklo… neboli… u Ády vrátil všechno do původního stavu. A protože byl vyrobený s vadou, vrátil mu ji. Proto nešly dveře u řidiče odemknout, nefungovalo zase centrální zamykání, stejně jako když bylo auto nové. U lidí to bohužel funguje stejně, takže jestliže jsem se narodil s vývojovou vadou, mám jí hezky zpět, tak jak byla, když jsem se poprvé nadechl. A já se nadechl jako albín s těžkou vadou srdce…“ domluvil Filip a v tu chvíli nám všem došla ta krutá realita. Uzdravit se může jen to, co se stalo během života, ale ne to, co bylo v prvopočátku. Filip neměl šanci…

Hrobové ticho, které nastalo po téhle zprávě, se nechtělo nikomu z nás narušovat. Zírali jsme každý svým směrem, smutní, zklamaní a nešťastní… První se vzpamatoval Tom.
„Takže myslíš, že už se s tím nedá vůbec nic dělat?“ zeptá se Fila a ten němě zavrtí hlavou.
„Nevím, ale ať to probírám, jak chci, napadá mě jen jeden obor, který by nám snad mohl pomoct,“ řekne tiše.
„Jak to myslíš? Jakej obor?“ zeptám se, protože mám pocit, že nám snad přece jen svitla malá naděje. Třeba to ještě není úplný konec.
„Genetika,“ pronese Filip. „Lépe řečeno „genová manipulace“, dodá, abychom pochopili, kam tím míří.
„Ale ta je přece trestná,“ vydechne Tom.
„Jo, to máš pravdu, ale nám nic jiného nepomůže. Kromě toho, jestli si myslíš, že to naše cestování časem je nějak povolené, tak to se pleteš. Myslím, že by nás asi rychle zavřeli, kdyby přišli na to, že si cestujeme časem a svévolně si měníme budoucnost pro vlastní potřeby, že Bille?“ mrkne na mě a donutí mě sklopit pohled. Ano, má pravdu, bylo to sobecké, ale mě nenapadlo cestovat do minulosti, abych zabránil tání ledovců… to jaksi není můj obor. Já chtěl být jen sobecky šťastný… je to snad taky trestný? No… minimálně za vraždu dědy bych šel do kriminálu, ani bych nemrkl.
„Předpokládám, že v genetice asi doktorát nemáš, nebo snad proboha jo?“ zvědavě se na něj zadívám a čekám, co on na to… jestli kývne, tak snad obdivem spadnu pod postel.

„Máš pravdu, nemám,“ pronese tiše. „Ale znám někoho, kdo ho má,“ dodá.
„Je ten někdo důvěryhodnej?“ zeptá se Tom a viditelně pookřeje, když slyší, že by tu možná byla ještě šance. Trestnost celé věci už ho asi přestala zajímat.
„No… je to holka,“ pronese váhavě Filip, a když vidí úšklebek na Tomově tváři, pobaveně dodá: „Zatraceně chytrá holka. Jmenuje se Vally a její otec dostal před dvěma lety Nobelovku za výzkum v oblasti genetiky. Vall mu s tím hodně pomáhala, takže bych tipl, že by nám mohla být dost užitečná… Má to ovšem jeden háček. Nejspíš bude na stáži ve státech a kvůli nějakému nemocnému albínovi se jí asi nebude chtít přijet,“ dokončí Filip svůj monolog tak trochu zklamaně, nejspíš počítá předem s neúspěchem.
„Jak je stará?“ zeptá se Tom a mě v tu chvíli vůbec nenapadne, kam tou otázkou míří.
„Dvacet tři,“ odpoví Fil.
„No… to by mohlo vyjít, je o dva roky mladší než my… co kdybys jí řekl, jestli by nechtěla být chvíli ve společnosti Billa a Toma Kaulitze?“ usmívá se potutelně Tom a mně v tu chvíli došlo, jak to myslí. Musím se začít smát jeho naivitě.
„Ty jsi dobrej, Tome. Máš dojem, že holka, která pomáhá otci s genetickým výzkumem, má u toho na uších sluchátka, poslouchá Tokio Hotel a denně se modlí u našich plakátů, abychom jí přišli dát polibek na dobrou noc? To si teda hodně fandíš!“
„Jen abys nekoukal, bráško. To je přesně ten ročník, ve kterým jsme měli nejvíc fanynek. Je to Němka?“ mrkne ještě na Filipa, a když dostane souhlasnou odpověď, samolibě se ušklíbne. „Řekl bych, že jí máme ze států za tejden tady.“

autor: Janule
betaread: Janik