Popelka v mužském rodě 13.

autor: Calypso
betaread: Janule

„Co… cože? Sedmnáct let? Já… a kde mám svoje dítě?“ ptala se Simone tentokrát překvapeně. „Děti… Porodila jste 2 zdravé kluky. Dvojčata. Váš pan manžel je pojmenoval Bill a Tom. Bohužel nevím, co s nimi je, protože…“ zasekl se doktor.
„No tak, pokračujte! Chci vědět co je s mými kluky!“ pobídla jej Simone.
„Tak dobře. Váš manžel, jak jsme byli informováni, měl před 10 lety autonehodu, při které bohužel zemřel. Už dlouho se nám nikdo z vaší rodiny neozval.“
„Jak… jak to myslíte?“ zeptala se Simone plačtivě.
„Víte, když jste upadla do komatu, dávali jsme vám padesátiprocentní šanci na přežití. Jenže vy jste se neprobrala ani za rok, za 2 ani za 5. Váš manžel vás chodíval navštěvovat, syny však sebou neměl. Váš případ je fenomenální. I když jste nejevila známky života, přístroje ukazovaly jisté životní funkce,“ odpověděl doktor.

„A co je s mými syny? Kde jsou?“
„Jak jsem říkal, už dlouho se nám nikdo neozval. Naposledy, když tady byl váš manžel, řekl, že je sám nezvládá. Řekl, že i když nerad, ale jeden z nich bude muset jít do sirotčince. Myslím, že tam dal toho staršího, Toma. Řekl, že cítí, že najde svou cestu a vrátí se k němu, protože bude mít povahu jako jeho maminka. Tak průbojnou, nezkrotnou, vášnivou, divokou ale i milou, jeho srdce bude otevřené pro všechny. Ale to bylo před deseti lety, jaká jsou fakta dnes, to nevím. Což je překvapující, protože jsem o vašem případě věděl vždycky všechno.“ popravdě odpověděl.
„A máte manželovo staré telefonní číslo? Možná, že tam ještě někdo bydlí.“
„Samozřejmě, že mám. Taky vám jej poskytnu, ale nejdřív musíte na prohlídku. Člověk nikdy neví, co na něm zanechá sedmnáct let v komatu.“ Simone jen netrpělivě přikývla, chtěla už odsud vypadnout. I když věděla, že to tak rychle nepůjde. Když absolvovala všechna potřebná vyšetření, doktor jí dal slíbené číslo ke Kaulitzovým domů. Rychle brala do ruky telefon a vytočila číslo, co bylo na papírku.

O_o zpět u Kaulitzů

„Ale jo, dyť už jdu!“ křičel Bill na celej barák, protože telefon vytrvale vyzváněl a už mu to lezlo krkem.
„Prosím?“ zeptal se zdvořile a čekal kdo se ozve z druhé strany sluchátka.
„Dobrý den. Kdo je u telefonu?“ zeptala se neznámá osoba.
„Tady je Bill Kaulitz. Kdo jste?“ Simone na druhém konci pučela štěstím. Právě slyšela svého syna!
„Ach, Bille, jsi to vážně ty?“ zeptala se užasle. Bill nadzvedl jedno obočí a řekl:
„Ano, jsem. Ale ještě pořád jste mi neřekla, kdo jste. Poslyšte nemám náladu na nějaké blbé vtípky.“
„Já jsem Simone Kaulitzová. Bille, jsem tvoje máma. Vím, že to vypadá jako hloupý žert, ale věř mi, jsem to já!“ vyhrkla ze sebe Simone.
„Já vám říkal, že nemám náladu na hloupé žerty. Moje máma je mrtvá, stejně tak i otec. To je vše co jste chtěla? Nebo mi řeknete, že jste můj pes, kterého otrávili?“ zeptal se Bill nevrle.
„Co… cože? Scottyho otrávili? A kdy? A Kazimír ještě žije?“ zeptala se pro změnu Simone.
„Jak… odkud víte jak se můj pes a kocour jmenují? Kdo jste? Začínáte mi nahánět strach,“ zeptal se Bill vystrašeně.
„Bille, já jsem tvoje matka. Já nechci aby ses mě bál, nebo aby sis myslel, že si někdo z tebe střílí. Prosím, věř mi. Jsem to já. Simone Christine Anne Kaulitzová (A.N./ Sorráč, ale tohle jméno sem si vymyslela. Není skutečné).“ Když to Bill slyšel málem mu huba padla až ke kotníkům. Odkud ví matčino celé jméno?! Vždyť jej nevěděl nikdo, kromě prarodičů a táty. „Bille, prosím, jestli mi věříš, v což doufám, tak přijď do nemocnice svaté Heleny. Zatím pa. Líbám tě,“ pak zavěsila. Bill ještě notnou chvíli čučel na to sluchátko, jako kdyby mu snad něco udělalo. Probral se, až když do něj drcl Tom:
„Zlato, děje se něco?“
„No, jak se to vezme. Právě mi volala… moje máma,“ řekl celý rozklepaný.
„Cože? Vždyť, Bille, není mrtvá?“ zeptal se jej Tom. Bill kývl, že neví, tenhle telefonát v něm vyvolal mnoho pochybností. Co když ještě skutečně žije? Ale proč si tedy pro něj nepřijela? Myšlenkový chod mu přerušilo zvonění telefonu. Bill se otočil a zvedl:
„Ano? Tady je Bill Kaulitz.“
„Dobrý den, pane. Voláme vám z nemocnice svaté Heleny. Chceme vám oznámit, že se vaše matka právě probrala z komatu. Mohli byste sem co nejrychleji přijít?“ Bill horlivě souhlasil, další telefonát ze stejné nemocnice, na tom něco bude. Když zavěsil, chytl Toma, nasedli do auta a rozjeli se. Když zastavili před nemocnicí, vyšli ven a tam je hned vítal primář:
„Dobrý den, ke komu jdete?“ Tom na něj nevrle vyštěkl:
„Za Simone Kaulitzovou.“ Primář si je změřil pohledem, někam ještě zavolal a pak je pustil dovnitř. Bill s Tomem se hned hnali na recepci, kde se zeptali, na kterém pokoji leží ona osoba. Když to zaslechl tentýž doktor, který byl za Simone zodpovědný, došel k dvojici a zeptal se:
„Pan Kaulitz?“ Když Bill přikývl, doktor se usmál a řekl:
„Pojďte, prosím, za mnou.“ Šli ohromně dlouhatánskou chodbou, na konci zahnuli doleva, pak šli rovně. Najednou zastavili přes pokojem ICS 483. „Takže, pane Kaulitzi, teď vás pustím za matkou. Pak půjdete se mnou, abych vám to celé vysvětlil. Jste připravený?“ Bill směle přikývl a spolu s Tomem vešli do pokoje, kde ležela paní Kaulitzová. Když se otočila a byla tváří v tvář Billovi i Tomovi, její obličej se rozjasnil a taky první slzy štěstí si našly cestu ven.
„Bille?“ zeptala se a čekala na chlapcovu odpověď. Bill nemohl uvěřit svým očím. Ona žije…
„Mami…“

autor: Calypso