Časoprostor II 54.

autor: Janule

TOM

„Co to bude?“ nakukuju zvědavě Billovi přes rameno, když něco rychle míchá na hluboký pánvi. Bože můj, v tom je něco zelenýho, no to snad nemyslí vážně… nejsem králík, abych se cpal dobrovolně zeleninou. Sabine, co mi to děláš?
„Extra speciál pálivý švej-ču-žou,“ odvětí Bill a přiklopí pánev poklicí. „Ještě rýže a je to hotový. Uvidíš, budeš se olizovat až za ušima. Kolik je hodin?“ zeptá se Bill.
„Brzký ráno, bráško… půl dvanáctý,“ odpovím a protřu si oči. Zelené kousky v jeho jídle radši nekomentuju, když to bude dostatečně pálit, tak se to snad ztratí v tlačenici. Ještě by se mohl naštvat, že se mi něco nelíbí, a nechá mě o hladu jako tuhle, když jsem si stěžoval, že je k večeři zase krupicová kaše. „Čínská polívka je támhle ve skříni, koupil jsem ji extra pro tebe,“ protáhl tenkrát obličej a nechal mě tam samotnýho. Nakonec jsem si ji zalil, ale nic moc… od tý doby radši jeho vaření moc nekomentuju, a když, tak chválím a chválím…

Před chvílí na mě poslal svého synátora, aby mě konečně vytáhl z postele. Tentokrát prcek zvolil dokonalou taktiku. Tak dlouho mi ucpával nos, až jsem musel začít dýchat pusou a jen jsem to zkusil, připlácl mi na ni druhou ruku… zvíře jedno mrňavý, to by vzbudilo i mrtvolu. Zívnu, aby mu bylo jasný, že to časný vstávání byla šílená oběť.
„To bude jíst s náma Dejv?“ zeptám se udiveně. Znám Billovy zásady, co se týče výživy malejch dětí, trpím jima už víc než půl roku.
„Ne. Než tam vrazím chilli, odeberu mu z toho jednu porci,“ odpoví mi s úsměvem, nejspíš je spokojenej sám se sebou, jak to má pěkně vymyšlený. „Běž se prosím tě umejt a oblíct, Sabine tu bude určitě každou chvíli a tobě to vždycky trvá, než se probereš,“ vyhání mě z kuchyně. „A ohol se,“ zavolá ještě, když otvírám dveře koupelny. Přejedu si rukou strniště na bradě a v duchu musím uznat, že má pravdu, budu muset tu otravnou činnost zase podstoupit a předpokládám, že na to nebudu sám jako vždycky…

„Jé, strejdo, já ti pomůžu, jo?“ ozve se z pokojíčka a za chvilku z něj vystřelí Dejv, připravenej mě oplácat pěnou až na zadku. Vždyť jsem to říkal, že budu mít pomocníčka.
„Ne, špunte, slyšel jsi tátu, spěcháme, teta Sabine přijde za chvilku, musí to bejt rychlý,“ vysvětluju mu a mezitím si opatrně jedním prstíkem máčím oči, abych se probral. Nesnáším Billův způsob mytí, kdy si natočí dlaně plný vody a chrstne si je do ksichtu… to bych po ránu nepřežil.
„Ale já ti chci pomáhat,“ mele si svou Dejv a založí si ruce na prsa a nakloní hlavu na stranu, jako by se právě urazil. Bože, jak mi připomíná svého milého otce… tohle gesto určitě viděl u něj.
„Pojď sem,“ vyzvednu ho v podpaždí a posadím ho na pračku. „Seď a dívej se, jak se to dělá, ať seš mi příště něco platnej. Ta tvoje pomoc mě vždycky spíš zdrží a kromě toho, dneska to stejně vezmu strojkem,“ vysvětluju mu a obrátím se přitom k zrcadlu. Sedí za mnou a natahuje krk, aby viděl, co právě provádím.
„Strejdo, kdy mi už začnou růst fousy?“
„Až budeš velkej, na to je ještě moc brzo. Buď rád, že je nemáš, víš, jak je to otravný? Vzpomeň si, jak vždycky ječíš, když tě škrábu. Kdybych byl indián, tak to mám jednodušší. Těm vousy skoro nerostou a těch pár si prý vytrhávali kostěnou pinzetou,“ vzpomínám, co jsem kdysi četl, když pro mě byli indiáni jedinou náplní dětskýho života. Tenkrát jsem jim ještě nezáviděl, byl jsem malej a nezkušenej. Dneska to vidím jako velice praktickou věc. Nedávno jsem slyšel o nějakým laseru, kterej by mě toho věčnýho holení mohl lehce zbavit… možná by stálo za to o tom aspoň uvažovat… ach jo, ta pravidelnost, ta mě na tom ničí nejvíc. Bill je v pohodě, prostě ráno vlítne do koupelny, dřív než si plácne na tvář make-up, musí jí mít hladkou. Je na to zvyklej od mládí, ale já? Nebaví mě to…

„Pinzetou?“ udiveně vykulí oči Davídek a já se na něj do zrcadla usměju. Holicí strojek vrčí docela nahlas, tak ho vypnu, aby mě slyšel, a otočím se k němu.
„Jo, to jsou takový malý kleštičky a těma se vytrhávaj chloupky, víš? Holky si třeba vytrhávaj obočí…“ vysvětlím mu zase další nový slovo a zapnu znovu strojek. Podle mýho hrubýho odhadu to už bude takový stopadesátý slovo, který jsem mu musel vysvětlovat.
„Jau,“ ozve se za mnou, a když mrknu do zrcadla, vidím toho mrňavýho troubu, jak si tahá prstíkama za obočí. „Vždyť to bolí,“ udiveně pronese a zvedne ke mně tázavej pohled. Ušklíbnu se.
„To bys koukal, čeho všeho jsou holky schopný, aby byly hezký… to poznáš, až budeš větší. Taky si holej nohy a… no ale to tě nemusí zajímat, na to máš dost času. Jednou jsem si zkusil vytrhnout takovej přebytečnej chloupek v obočí a slzel jsem a kejchal ještě deset minut. Nechápu, jak to ty ženský vydržej. Buď rád, že jsi chlap!“
„Jasně, strejdo, jsem rád, že jsem chlap!“

BILL

„Tome! Jdi otevřít k brance, Sabine zvoní!“ zavolám a vykouknu z kuchyně do haly.
„Jó, už jdu, jen na sebe hodim kalhoty,“ ozve se Tom z ložnice. Uvolnil jsem mu tam celou jednu skříň, aby nemusel pořád lítat nahoru a dolů, je to přece jen praktičtější. Bába Folková se na nic neptá, my se tváříme téměř svatě, takže je tu sice ve vzduchu pár otázek, ale nikdo se na ně neptá a nikdo na ně neodpovídá. Za chvilku slyším klapnutí dveří bytu, jak Tom rychle vyběhl naproti Sabine. Těším se na ni už od chvíle, kdy mi řekl, že se potkali v aquaparku. Ona je první člověk, kterého jsem viděl ve svém novém životě, a tuhle jedinečnou roli už jí asi nikdy nikdo nevezme. Sice jsem se tenkrát šíleně lekl, ale brzo jsem pochopil, že se nemám čeho bát. Mám ji prostě rád.

„Ahoj, špunte,“ slyším její hlas z haly. Je pořád stejný, mírně chraplavý, zastřený, žádný ječák. Příjemný hladivý hlas. Usměju se pro sebe. Konečně jsem se dočkal. Tak moc mě mrzelo, když jsme se v červnu loučili, a teď je zpátky. Kromě Silke vlastně jediná kamarádka v tomhle životě. Ve starém jsem jich měl daleko víc, ale tam jsem byl sám. Neměl jsem Toma, který by zabíral můj veškerý volný čas. Slyším, jak ji v předsíni nadšeně vítá Scotty, užil si s ní nespočet ranních procházek.
„Čau, kuchtíku, brácha tvrdil, že prej tu vyrábíš nějakou specialitu,“ nakoukne její černá hlava do kuchyně, a když přikývnu a usměju se, dojde až ke mně a líbne mě na tvář. Opláchnu si ruce a otočím se k ní. Otřu si ruce o kalhoty a obejmu ji.
„Ahoj, Sab,“ sotva ze sebe vypravím. Nějak se mi hrdlo stáhlo dojetím, nemůžu moc mluvit. „Stýskalo se mi,“ dodám chraptivě, když ji pořádně sevřu v náručí. Hlavou mi běží, co všechno jsme spolu zažili za ta léta „mileneckého vztahu“, kolik srandy jsme si spolu užili. Když jsem si na to všechno vzpomněl, byla už minulostí, která se neměla nikdy vrátit…
„Mně taky, lásko,“ řekne, vymaní se z mého pevného sevření, usměje se a cvrnkne mi do nosu. Použila staré oslovení, které bylo součástí našeho fingovaného vztahu. Říkala mi tak všude, kam jsme spolu šli, aby nám všichni věřili. Její pohled zabloudí přes moje rameno k pánvičce a nedůvěřivě si mě přeměří.

„Myslíš, že se mi nic nestane?“ kývne hlavou k mé specialitě. Teda! Nemám se náhodou urazit? Takhle mě podceňovat! Jenže Sab nikdy nezažila v kuchyni mě, tudíž si určitě myslí, že jsem stejný jako mé staré druhé já.
„Myslím, že se bát nemusíš, Tom ti to potvrdí. Vidělas na něm, že by nějak výrazně zhubnul?“ šklebím se na ni.
„Ne, je pořád stejnej, ale ty jsi nám nějak malinko přibral, ne?“ zachechtá se a plácne mě po zadku.
„Vážně? Zdá se ti, že jsem ztloustnul?“ udiveně se na ni zadívám. Nenapadlo mě poslední dobou lézt na váhu, nebyl důvod, na oblečení jsem taky nic nepocítil, ale ona mě dlouho neviděla, tak má možná pravdu.
„Jasně, že přibral, mám z toho radost,“ ozve se od dveří Tom a hned za ním v závěsu nakukuje Davídek.
„Proč jsi mi nic neřekl?“ vyčítavě se na něj podívám. On z toho má ještě radost…
„Protože bys začal držet dietu a byl zase stejně vychrtlej jako předtím. Doufám, že tě něco podobnýho ani ve snu nenapadne,“ zahrozí na mě a Sab jen kouká z jednoho na druhého.
„To jsem asi něco blbě propíchla, co?“ provinile kouká na Toma. „Neboj, Billi, máš jen takový trošku víc naducaný tvářičky a vypadáš hezky. Sluší ti to,“ snaží se mě uchlácholit a schválně mě za ně chytne oběma rukama a vrazí mi rozvernou pusu.

Zřejmě se tvářím pořád vyplašeně, protože můj syn vystartuje od dveří a málem sebou švihnu, když se mi najednou prudce ovine kolem stehen.
„To je můj tatínek,“ skoro výhrůžně zavrčí nahoru na Sab, a i přes moje protesty se odmítá pustit.
„Neboj, já ti ho neseberu,“ usmívá se pobaveně Sabine a sleduje, jak si mě prcek hlídá. Není zvyklý, aby se mě někdo takhle důvěrně dotýkal, s Tomem si dáváme pozor, aby to neviděl, a nikdo jiný kromě mámy na mě v jeho přítomnosti ještě nesahal. Zvednu ho k sobě do náruče, jinak by se mě asi hned tak nepustil, a popojdu s ním blíž k Sabine.
„Dejve, teta je kamarádka, víš? Známe se už hodně dlouho a máme se moc rádi. Vždyť ji přece znáš, ne?“ snažím se ho nějak zklidnit, aby nežárlil. Sám jsem z toho překvapený, tuhle jeho stránku jsem ještě neměl příležitost zažít. Pořád si Sab tak nějak nedůvěřivě přeměřuje pohledem, ale když se ona na něj neustále usmívá, udělá to taky.
„Já vím, ne? Si tetu pamatuju, když jste za mnou přijeli, ale líbat tě teda nemusí,“ prohlásí a na důkaz toho mi vrazí jednu sladkou pusu na čelo. Nejspíš jí chce dát najevo, že je to jen jeho právo. Budu mu to muset nějak vysvětlit, ale ne teď…
„Tak jdeme na to, máme oběd hotovej. Umejt ruce, indiáni, a nástup ke stolu. Sab, je to dost pálivý, doufám, že to přežiješ,“ sdělím jí, když mizí ve dveřích. Dejv ji táhne do koupelny, protože netuší, že ona se tu vyznala daleko dřív, než on sem poprvé přišel.

TOM

„Mně to teda pálivý nepřipadá,“ prohlásí Dejv asi po třetí lžíci, zatímco nám všem hořej huby. Bill se s tím dneska fakt nepáral a nejspíš tam vysypal celej pytlík chilli. Já mám co dělat, aby mi netekly slzy, a to jsem zvyklej. Bill vždycky říká, že mám plechovou hubu, ale na tohle bych potřeboval nejmíň ocelovou. Tady je plech málo.
„Vy jste mu dali tohle šíleně pálivý jídlo?“ zhrozí se Sab, když si jen tak pro jistotu mává před pusou, aby jí neshořela.
„Ne, má to bez chilli,“ informuje ji Bill a jen se tak pomalu vrtá ve vlastní porci.
„Jak tak koukám, asi bude dneska jedinej, kdo přežije bez následků,“ chechtá se Sabine, když vidí, jak i já se v tom jídle nimrám.
„No jo, no… ujela mi ruka, no,“ omlouvá se na půl pusy Bill. „Já to normálně nevařim, tak jsem si říkal, že čím víc, tím líp… Tom to má rád pálivý.“
„Jo, ale hořlavý to mít nemusím,“ odpověděl jsem mu se smíchem a současně ho nenápadně pohladil po stehně pod stolem. Nesmí to brát jako výsměch, to by byl zase uraženej. Zvedne ke mně svý smutný laní oči a je na něm vidět, jak ho to mrzí. Chtěl se před Sab vytáhnout, jakej je kuchař, a takhle to zvrzne. Musím mu zachránit pověst. Hladím ho po stehně, aby věděl, že ho mám rád, a přitom mluvím na Sabine.

„Ještě se mi nestalo, aby mi od Billa něco nechutnalo. Vaří skvěle, jen kvůli Dejvovi nedělá pálivý jídla a nemá s tím zkušenosti, viď?“ obrátím se k němu a cítím, že mi pod stolem zmáčkl ruku na svém stehně. Asi mi tím děkuje, že ho bráním.
„Mně to nevadí, jen jsem se lekla, jestli toho vašeho malýho chudáčka nekrmíte tímhle denně,“ směje se Sab a vesele se dál cpe bráškovým hořlavým jídlem. Evidentně jí to nijak zvlášť nevadí. Už si asi zvykla. Mně už oči taky tolik neslzí, nejspíš mi všechny chuťový buňky na jazyku dávno umřely. Mrtvým už je to jedno. Bill se malinko pousměje, ale dál se ve svý porci dloubá, jako by ji chtěl obrátit naruby.
„Já to prostě jíst nemůžu, nejsem na tohle zvyklej,“ omluví se, zvedne se a talíř odnese na kuchyňskou linku. Otevře skříň, vyndá chleba a kousek si ukrojí.
„To budeš jíst k obědu suchej chleba, tatí?“ zeptá se udiveně Dejv a podívá se do svýho talíře. „Já už nebudu, tak si to vem,“ nabízí tátovi svoji porci, který ještě půlka zbývá.
„Ne, Daví, sněz si to, chleba si beru proto, aby mě přestala pálit pusa, víš?“ poučuje ho Bill a soustředěně přežvykuje, aby se zbavil nesnesitelně pálivých esencí z chilli.
„Taky se můžeš napít mlíka, prej to pomáhá,“ poradí mu Sab a Bill neváhá, vytáhne ho z lednice a rovnou z krabice si trochu lokne. Chvilku ho převaluje v puse, tváří se přitom jako nacpanej křeček, a když se všichni díky jeho neskutečnýmu divadlu rozchechtáme, má co dělat, aby polknul a nevyprskl všechno svoje léčivý mlíko na nás. Tenhle oběd je fakt komedie…

BILL

Proč mám takovou smůlu… sakra. Zrovna dneska se mi to nepovede, jindy mám všechno perfektní. Příště si nebudu vymejšlet kraviny, usmažím řízky s bramborama a bude pokoj. Když jsem si v tom receptu přečetl, že chilli se má dát jen na špičku nože, tak mě nenapadlo, že to má bejt mrňavej nožík. Vzal jsem svůj kuchyňák na maso a pořádně ho ponořil do pytlíku s kořením. Bylo to na špičku nože? Bylo… tak co…
„Bille?“ zaslechnu za sebou Sabine. „Proč nejdeš za námi, chybíš nám,“ mluví ke mně tak nějak potichu. Stojím u linky a poslouchám, jak se meje nádobí. Vlny vody, které se převalují po nádobí uvnitř myčky, dělají neuvěřitelný kravál.
„Jen jsem se zamyslel, už jdu,“ usměju se na ni.
„Ještě chvilku počkej, něco ti ukážu, jo?“ zarazí mě v pohybu, a když odejde z kuchyně, svezu se na židli. Z dětskýho pokoje slyším hlasy Toma a Dejva, o něco se zrovna dohadují, ale je to všechno v klidu, žádnej křik jako obvykle. Sab se vrátila a sedla si naproti mně ke stolu.
„Něco jsem Davídkovi přinesla,“ řekne a mrkne na igelitku na svém klíně. „Potřebuju nejdřív, abys mi to schválil, nerada bych něco pokazila,“ dodá a vyndá obsah tašky. Pomalu ke mně natočí obrázek, jenž se nejspíš ukrývá na druhé straně zaskleného klipartu, a sleduje můj výraz, když konečně spatřím fotku, která je v něm vložená. V celé své kráse se z ní na mě usmívá Davídkova máma…

autor: Janule
betaread: Janik