autor: Akkira
betaread: Janule
betaread: Janule
TOM:
Rozhovor proběhne relativně v klidu, i když vztek mě stále neopustil. Cesta zpět proběhne v naprosté tichosti. I do pokojů dorazíme bez jediného slova, jen se napůl úst pozdravíme a zmizíme za dveřmi.
Bill hned zmizí v koupelně. Tam si do zvuků padající vody začne zvesela zpívat. S dalšími minutami Billova zpěvu ve mně narůstá další vlna vzteku. Takže než vyjde z koupelny, jsem naprosto nepříčetný.
To ale Bill, který je stále zavřen v koupelně, neví. Proto si v klidu vyjde z bezstarostným úsměvem na tváři ven z koupelny a v tu chvíli na něj vyjedu: „Taky ses k nám mohl sakra přidat. Jen víkend volna. To jsme chtěli tak moc?“
Bill se na mě se zamrzlým úsměvem překvapeně dívá. Už otevírá pusu, že něco řekne, ale já ho nenechám: „Víš co? Nic neříkej. Až budeš něco chtít ty, tak s tím za mnou nechoď, ano?“ S poslední větou odpochoduji do pokoje a prásknu za sebou dveřmi.
BILL:
I cestou na pokoje nikdo nepromluví. Ještě v autě jsem naťukal Lise zprávu, jestli se po večeři nesejdeme. Před pokoji se jen aby se neřeklo rozloučíme.
Já rovnou zapluji do koupelny. A při dopadu prvních kapek na mé tělo si začnu zpívat. A nepřestanu dokud voda nepřestane proudit.
Rychle se osuším, protože večeře bude zhruba za hoďku a já tam chci přijít co nejdříve, abych mohl být s Lisou co nejdéle. I ona dorazí, jakmile začne večeře. Bože, jak já se na ni těším.
Vyjdu si s úsměvem z koupelny a stanu před naprosto vytočeným Tomem. Tohle bude ještě zajímavé. A taky že se nepletu.
Tom na mě začne totiž nepříčetně řvát: „Taky ses k nám mohl sakra přidat. Jen víkend volna. To jsme chtěli tak moc?“
Snažím se mu něco říct, ale on mě nenechá promluvit ani jedno slovo, protože se svým křikem nejspíš ještě neskončil: „Víš co? Nic neříkej. Až budeš něco chtít ty, tak s tím za mnou nechoď, ano?“
S poslední větou nasupeně odkráčí k sobě do pokoje a samozřejmě nezapomene řádně třísknout dveřmi. To by mě vážně zajímalo, co mu zase přeletělo přes nos.
Teď nemá cenu za ním chodit. Akorát by po mně hodil nejbližší možný předmět. Raději se vydám k sobě, kde ze sebe hodlám udělat člověka.
Při hledání trika najdu ve svých věcech Tomovu zelenou kšiltovku. Nechápu, jak se sem mohla dostat. Tak aspoň mám důvod vstoupit k němu do pokoje. Jen doufám, že stav Něco po tobě hodím skončil.
Opatrně nakouknu do pokoje, protože se mi po zaklepání nedostalo odpovědi. Tom leží v posteli zády ke dveřím. Nevím jestli spí nebo se mnou jen nechce mluvit.
Opatrně přistoupím k posteli.
„Tome?“zkouším jestli zareaguje. Nic. „Našel jsem u sebe tvojí čepici,“ nenechám se odradit jeho mlčením.
„Tome?“zkouším jestli zareaguje. Nic. „Našel jsem u sebe tvojí čepici,“ nenechám se odradit jeho mlčením.
Chvíli nervózně přešlapuji na místě v naprostém tichu. Čekám. Už chci odejít, když se Tom konečně ozve: „Jakou?“ Skoro zajásám. Nesnáším, když se s Tomem nebavíme.
„Zelenou. Vážně nevím jak se tam mohla dostat,“ skoro se omlouvám. Tom je na své čepice hrozně upnutý, což samozřejmě vím. Je na ně upnutý stejně jako já na své náramky, prsteny a další cetky, jak mé věci nazývají ostatní.
„Hm, tak jí někam dej,“ mávne Tom neurčitě rukou. Stále je ke mně otočen zády. Proč se na mě nepodívá?
Nedá mi to a pohladím ho po rameni: „Tomi? Co se děje?“ Tom sebou škubne jako bych ho uhodil. Překvapeně stáhnu ruku zpět. Nechápavě se dívám na Tomova záda. Zdá se mi to nebo se mu vážně chvějí ramena?
„Tomi, no tak co je?“ zkouším z něj znovu vymámit odpověď. „Všechno, všechno je. Já už nemůžu. Už to nezvládám,“ rozbrečí se Tom naplno.
Sednu si k němu na postel, hladím ho po zádech. Teď už mým dotekům neuhýbá. „Tomi, co se ti stalo?“ snažím se zjistit definici slova „všechno“.
Místo odpovědi se Tom posadí a zvedne ke mně oči plné slz. Nevím, co se mu stalo nebo se právě děje, ale podle výrazu jeho očí to „všechno“ vážně nezvládá. Už se z něj nesnažím dostat odpověď a jen ho pevně obejmu. Tom se mě pevně chytne a myslím, že své sevření jen tak nepovolí.
Nevím, jak dlouho takhle sedíme, ale Tom se začne pomalu uklidňovat. Už nepláče, jen tiše sedí a snaží se uklidnit své pláčem roztřesené tělo.
„Chceš mi říct, co se děje?“ promluvím do ticha plného Tomových roztřesených nádechů. Odpovědí je mi zavrtění hlavou. Dál se neptám, jen ho dál hladím po zádech, ve snaze uklidnit ho.
Zakručí mi v břiše. Sakra.
Tom se ode mě mírně odtáhne, jen tak aby se mi mohl podívat do očí. „Běž se najíst,“ promluví co možná nejvíce klidným hlasem. Stále je z něj slyšet roztřesenost vyvolaná pláčem.
Zavrtím hlavou. „Máš hlad. To mi nevymluvíš, nejsem hluchej. Běž, já to zvládnu,“snaží se mě Tom doslova vystrkat z postele. „Vážně,“ přesvědčuje mě. Tváří se velmi odhodlaně, tak už mu raději nekladu odpor a vydám se s těžkým srdcem ke dveřím. Před chvíli se mi tu doslova zhroutil, já naprosto nevím proč a on mi tvrdí, že to zvládne?
Už za sebou skoro zavírám dveře, když se Tom náhle ozve: „Bráško, děkuju. Možná ti to někdy vysvětlím, ale teď ne.“ Pokusím se o co nejmilejší úsměv, protože mi koutky stahuje starost o brášku a kývnu hlavou. Slova jsou zbytečná. Až mi to bude chtít vysvětlit, prostě to udělá.
Cestou do jídelny mi to nedá a přemýšlím, co se Tomovi stalo, že se takhle sesypal. Nevšimnu si proto kroků, které se ke mně začínají přibližovat.
TOM:
Sakra, sakra, sakra. Nechtěl jsem na něj takhle vyjet, ale prostě jsem si nedovedl pomoct. Hrozně mě rozčilovalo jeho prozpěvování. Byl tak šťastný, je tak šťastný. Díky ní. Vím to. Viděl jsem, jak jí píše zprávu, jestli se po večeři nesejdou. Skoro jsem na ni přes den zapomněl. Jenže Billova nadšená zpráva a její ještě nadšenější odpověď mi jí okamžitě připomenuly.
Asi už to vážně přestávám zvládat. Ráno jsme se totálně sesypal a teď k tomu taky nemám zrovna daleko. Svezu se na postel, rukama obejmu polštář a snažím se nezačít brečet. Jsem otočený zády ke dveřím a nevnímám svět kolem. Veškerou mou pozornost zaměstnává snaha nemyslet na Billa a na ni
Už skoro vyhrává, když najednou uslyším jeho hlas: „Tome?“
Sakra. Tak tohle nezvládnu. Slzy si pomalu začínají razit cestu ven, zatím se mi je daří zadržet zběsilým mrkáním. Ale na jak dlouho?
„Našel jsem u sebe tvojí čepici,“ zkouší to Bill dál. Stále mlčím. Sbírám sílu k odpovědi.
„Jakou?“ promluvím konečně. Úplně vidím, jak si skoro povyskočí a při tom vypískne. Bráška totiž nesnáší, když ho ignoruji, vždycky se začne vztekat. Vypadá při tom tak roztomile, rukama rozhazuje do všech stran, pohled rozběsněného býka. Bože, on je tak sladký. Ale nepatří mi a nikdy nebude.
Pravda si mne znovu našla. Už nemám sílu dále zadržovat slzy a ony mi začínají nekontrolovatelně sklouzávat po tvářích.
„Zelenou, vážně nevím jak se tam mohla dostat,“ skoro se mi začne omlouvat.
Teď už vážně brečím. Vím jak se tam dostala. Přišli jsem na pokoj pozdě v noci. Bill šel hned spát, ale já nemohl usnout, proto jsem vstal a šel se podívat na mého spícího anděla. Je vždy tak klidný, když spí a jeho tvář ozařuje jen světlo měsíce. Byl jsem stále oblečený tak, jak jsem přišel. Nevím jak dlouho jsme u jeho postele stál, ale na jeho klidnou tvář bych se mohl dívat hodiny. Ani nevím, že jsem si sundal čepici a upustil ji na zem. Vlastně ani nevím jak jsem se tu noc dostal do postele. Viděl jsem před sebou jen jeho tvář.
jéé kapitola:-D hezká
peknyy
nádherný!! x)
áá no dáál
Já se vždycky tak těším na další díl!!! Moc se mi totiž líbí, jak popisuješ nastalé situace z pohledu Billa i Toma zároveň. A jsem zvědavá, jak dlouho tohle napětí může Tom vydržet! K.
Chudátko Tomik, mi je ho úplně líto, snad neskočí ve cvokhousu :/
ono je to smutny viš o tom? xD
Ať Bill vykašle na Lisu a zůztane s Tomem už mi začíná být Toma fakt líto tak dááál