Popelka v mužském rodě 15.

autor: Calypso
betaread: Janule

O_o o týden později

„Mami, no ták, pusť! Nechej, já to vezmu!“ bral Bill všechny máminy tašky z jejího dosahu. „Zlato, já jsem byla v komatu, nepřejel mě kamion, že bych nemohla nic vzít do rukou,“ řekla tónem, jako když vysvětlujete batoleti, že za chvíli dostane jíst, ale ono stejně dál vříská. Bill se usmál, hodil všechny tašky do kufru auta, spolu s matkou nasedl, Tom nastartoval a jeli domů. Když přišli, Simone užasle civěla na barák i zahradu. „Nic se tady nezměnilo.“ pomyslela si. Když to Bill uviděl, nadšeně mámu pobídl, aby šla dovnitř.

„Mmm, krásně to tady voní. Bože, kluci, jsem tak šťastná, že jsem znovu s vámi.“
„My taky, mami. Nechceš si vybalit? Pomůžu ti s těma taškama,“ řekl Tom a už si to šinul do mámina pokoje. Ta se jen usmála a šla za ním. Zatímco se Simone vybalovala, Bill přišel na kloub té nádherné vůni.
„Rondo? Co tady děláš? Vždyť jsi říkala, že pudeš do práce.“
„Překvápko! Já sem tady něco ukuchtila, protože tohle je vyjímečnej den. Vrátila se vaše máma. To si zaslouží oslavu, ne?“ zasmála se Ronda. Bill jí přikývl a už ji táhl za mámou, aby ji mohl představit.

„Mami, chtěl bych ti někoho představit. Tohle je Ronda, pomáhala mě tátovi vychovat.“ Simone se mile usmála, podala jí ruku a řekla:
„Ahoj, já jsem Simone. Jsem ráda že tě poznávám. A taky ti chci poděkovat, že si Halovi s Billem pomáhala. Myslím, že budeme dobré přítelkyně.“ Ronda s úsměvem od ucha k uchu přikývla a s omluvou, že jí shoří koláč, se vrátila do kuchyně, kde hned prostřela na stůl. Když se všichni naobědvali, šli do zahrady a tam si udělali menší piknik. Ronda si skutečně moc dobře rozuměla se Simone. Užívali si to plnými doušky. Simone se tady docela rychle zabydlila. Vždyť co jí chybí ke štěstí? Nic. Má své syny a to jí stačí. Miluje je a nikdy už neopustí. Když si tak povídali, tedy řekněme, že když kluci a Ronda říkali Simone, co se tady dělo, když ona byla pryč, Simone zkonstatovala, že Hamburk se dost změnil.

„Páni, jak vás tak poslouchám, mám pocit, jako kdybych přišla z jiné planety. Vždyť tady už pomalu nic není takové, jaké to bylo za mých časů.“
„A to jsi ještě neviděla, jak se to změnilo u Hala. Teď tam chodí jíst jen anorektičky, ti co drží dietu a veškerý bylinožravci,“ řekla Ronda. Simone udiveně natočila hlavu:
„Co? Chcete mi říct, že tam dělají saláty a podobně? Můj bože! Kdyby tohle věděl Hal, trefil by ho šlak! Rondo, je čas to vrátit do starých kolejí. Pomohla bys mi s tím?“ Ronda nadšeně přikývla. „Fajn, tak odteď jsi moje pravá ruka, budeš vrchol personálu. Dáme restauraci do pořádku,“ řekla Simone rozhodně. „Kluci, vy jste určitě byli na tátovo pohřbu. Ukážete mi kde odpočívá? Chtěla bych jej navštívit,“ řekla po chvíli ticha. Tom se na bratra nejistě podíval, pak se otočil na matku a řekl:
„Mami, seš si jistá, že bys to zvládla? Víš, přece jen si teď přišla z nemocnice a my nechceme, aby se ti zase něco stalo.“ Simone jej pohladila po tváři a řekla:
„Tome, neboj se. Já jen chci vědět, kde táta leží. Víš, hodně mi chybí, tak se chci alespoň takhle uklidnit. Bude mi líp, když se na něj půjdu kouknout.“ Kluci nakonec rezignovali a spolu s Rondou a mámou šli na hřbitov. Když přišli před jeho vstupní bránu, Simone se zhluboka nadechla a vešla dovnitř. Po ní vešli taky kluci a Ronda.

„Mami, tady,“ ukázal Bill na nádherně vyzdobený hrob někde ve středu hřbitova Andělská Alej.
„Bože, Hale. Kolik let jsem tě neviděla? Doufám, že se máš dobře. Nikdy jsem na tebe nezapomněla. Chybíš mi. Miluji tě. Odpočívej v pokoji,“ řekla s pláčem na krajíčku. „Tak kluci, pojďme ještě zapálit svíčku babičce a dědečkovi, když už jsme tady.“ U jejich hrobu se taky pomodlili a pak se vydali k odchodu.
„Zajímalo by mě, jestli se taky změnil park. Na to místo nikdy nezapomenu. Kluci, tam jsem se poznala s vaším tátou.“
„Jo, změnil se. Teď jsou tam jinak uspořádané lavičky, v prostředku je fontána a taky tam udělali hřiště a zvlášť výběh pro psy,“ řekla Ronda.
„To je neskutečné. Člověk tady chvíli není a oni přestavějí celé město!“ zasmála se s chutí Simone.
„Jo, Simone, jestli se ti chce, můžu ti to tady ukázat a pak bychom mohli skáknout na kafe,“ zeptala se Ronda.
„Jo, jo, a taky bychom mohli probrat to s restaurací. Hal bude rád, když tam lidi budou znovu chodit proto, že se tam budou moci najíst a ne proto, že je obsluhují hezké servírky.“ Když tohle Simone dořekla, Tom na Billa lišácky mrkl. Bill se sladce uculil a řekl:
„Malinkej detail – jsem kluk.“ Tom se nahnul k Billovu oušku a šeptl:
„A víš, že mi to vůbec nevadí?“ Bill se na Toma zamilovaně usmál a už jen oba dva stihli zaregistrovat, jak jim maminka říká, že jdou s Rondou do parku a pak na to kafe. Jak se tak díval na vzdalující se siluety jejich maminky a Rondy, Bill nadšeně řekl:
„Páni, to budou ale kámošky! Bez té druhé nedaj ani ránu.“ Tom s úsměvem přikývl, otočil Billa k sobě, jemně jej políbil na rty a řekl:
„Bille, víš jak sem šťastnej, že mám takovou skvělou matku a brášku? Slovy to nejde vyjádřit. Věděl jsem, že Kevin ním bejt nemůže, protože byl můj úplnej opak. A já se ani na Fionu nebo Kevina nepodobal. Bylo mi divné, že mi nechtěla nic říct o tátovi. Jasně, když si mě vzala z děcáku. Ale nechápu, proč mi neřekla, že jsem adoptovanej a hlavně, musela vědět, koho si bere. Vždyť v papírech by mělo bejt napsaný, kdo jsou moji biologičtí rodiče, ne? Proč mi to neřekla?“
„Tomi, už to neřeš. Našli jsme se. Teď to bude jen dobré. Máš nás a my tebe. A máš taky mou lásku. Tome, miluju tě a to nic na světě nezmění.“ Tom jen přikývl a zeptal se Billa, jestli nepůjdou domů. Bill se usmál a rozešli se směr domů.

autor: Calypso