What is inside? 10.

autor: Eleanot
betaread: Janule

Slunko se pomalu sklánělo k obzoru, jeho putování po Zemi se přesouvalo na druhou polovinu a sílící tma halila krajinu do stále temnější a temnější roušky tmy. I střechy vesničky Loitsche se postupně ztrácely v přicházející noci, temnotu prořízla ostrá světla, vycházející z oken domů. Hned vypadal svět z nebes naprosto jinak, lživě.

„Tome, pořád nedokážu pochopit, o co ti šlo…!“

„Vždyť už jsem ti to vysvětloval,“ povzdechl si jmenovaný, „chtěl jsem to zkusit. Dát vás dohromady. Snad není hřích, chtít šťastného bratra, nemyslíš? Myslel jsem to dobře!“

„Já vím, ale jak tě jen mohlo napadnout, že já a Andreas – je to absurdní!“

„Není, před rokem a půl ještě nebylo. A navíc, z jeho strany bys nenašel ani špetku absurdity, trápí se kvůli tobě. Stále mu ležíš v srdíčku a on se postupně ničí, copak to nevidíš?“

„Nevidím, co nechci vidět,“ zašeptal Bill. Tolikrát kamarádovi vymlouval, aby na něj stále myslel, tolikrát mu radil najít si někoho jiného. Nic. Přátele bychom čas od času poslouchat ovšem mohli, ne? I oni někdy mohou mít pravdu.

„Bille,“ hlesl Tom, ruce si přitiskl na pálivé oči, mnul si je. Svět okolo zřejmě zešílel, nic nebylo jak mělo, chaos se šířil aby vyhnal lásku a porozumění, bílá tmavla v temnější čerň a čerstvé zralé jablko uschlo dřív, než se stačilo utrhnout, než si na něm jediný červíček stačil pochutnat.

„Nechápu to, nic nechápu. Asi půjdu spát, musím přemýšlet, usuzovat, vyhodnotit a následně se nořit do zoufalství a bezvýchodných situací,“ vstal Tom s hraným zívnutím z kuchyňského stolu, „dobrou. Taky bys měl jít, volal Anisův právník,“ nasadil škrobený tón, „zítra se tu staví. Musí si s tebou promluvit, říkal. A s ním ráčí dorazit i Kingsize. Toho znáš, ne? Velký, ošklivý, oplzlý. Prý si s tebou chce promluvit ohledně Anise a něčem, co ti vzkazuje. To je snad všechno, dobrou, bráško,“ zívl a odešel. Bill ztěžka dosedl na desku stolu, hlavu schoval do dlaní.

***

„Snídaně, broučku…,“ zacvrlikala Simone, lehkým, téměř vílím krokem, vtančila do Billova pokoje, úsměv jí zářil na všechny světové strany. Tác s pár vaflemi a hrnkem kávy odložila na noční stolek, hbitým pohybem roztáhla jemné záclony v barvě slunce. Prudké světlo se po Billovi okamžitě vrhlo, i pod peřinu, kam se před ním ukryl, proniklo. Slepené oči si za pár chvil na náhlou prudkou změnu osvětlení celkem zvykly, Bill na matku zamžoural. Stála tam, culila se jako měsíček na hnoji, ruce na prsou složené, v obličeji typický mateřský blažený výraz.
„Napapej se a potom přijď dolů, ano? Tom je už vzhůru. Baví se tam s těmi lidmi, co na tebe čekají, ohledně tvého… Známého,“ zamrkala, pohladila chlapce po uhlově černých vlasech. Bill se lehce zamračil, nahrbil se. „Vyřiď jim, že jsem tam za 10 minut,“ dodal.

Lehkým krokem kráčel po schodech, nohavice jeho tmavých jean o sebe jemně třely. Na okamžik se zastavil, přikrčil se u zdi, zatajil dech a zaposlouchal se do hovoru. Podle tónu poznal, že Tom by samozvanou návštěvu nejraději vykopal ze dveří, „pohladil“ po hlavě rýčem a posadil na bezplatnou autobusovou linku jedoucí na letiště. Ta se, bohužel, této malé vesničce vyhýbala.

„Ne, to tedy v žádném případě! Žádná předtištěná výpověď, vždyť bude před soudem slibovat Přísahu pravdomluvnosti! Nebude skákat, jak vy si písknete, zvlášť pokud se bude jednat o tohoto-„
„Tohoto co?!“ vykřikl Kingsize, Toma si přejel vzteklým pohledem.
Dräst si odkašlal, rukou na rameni klidnil mohutného muže. Pohledem sjel na Toma.
„Tome, váš bratr může v tomto případě dokázat téměř nemožné, zprostit nevinného muže obžaloby a-„
„VY tvrdíte, že je nevinný! Ostatní na to mají zřejmě jiný názor, nevšimli jste si?“ ušklíbl se sarkasticky, ruce založil v bok. Postoj nesouhlasu a „bojovnictví“.
„On ale JE nevinný!“ vykřikl Kingsize, Bill vkročil do místnosti. Atmosféra by se skutečně dala krájet, stejně jako mlha z Rákosníčka.
Odkašlal si, všechny pohledy se stočily na něj. Kingsize si přeměřil jeho postavu. Vždycky ho Anisovi tak nějak „záviděl“.
„Já… Myslím, že,“ hleděl Bill do země, jeho už tak dost slabý hlásek se zlomil. Tom rychle vstal, přešel k němu a odvedl ho ke své židli, ochranitelsky se postavil za něj. Pohladil jej po rameni, vrhl nevrlý pohled na mohutného rapera.
„Dobrý den, Bille, jmenuji se Frank Dräst, právní zástupce Anise Ferchichiho, o jehož případu budeme jednat,“ natáhl k chlapci ruku muž s řídkými prošedivělými vlasy ve světle béžovém obleku. Bill mu s ní krátce potřásl, prohlížel si vysoký sloupec dokumentů, které měl vedle sebe položené.
„Bill Kaulitz,“ kývl. Kingsize si ho přejel nepřátelským pohledem, Tom zesílil stiskem ruky.
„Takže,“ odkašlal si Dräst, „za prvé se musím zeptat, jestli jste si už nějak připravoval svou výpověď, Bille…?“
Bill se ohlédl po bratrovi, poté sklopil pohled. „Ne, ještě jsem nad tím nijak nepřemýšlel a neuvažoval,“ dodal. „Ale mám v plánu jen pravdivě odpovídat na to, na co se mě zeptají,“ vystrčil bojovně bradu, pohleděl právníkovi do očí.
Frank povytáhl obočí. „Takže nic, čím byste mohl pomoci svému příteli, jak je mi známo, ospravedlnit svou osobu a očistit své jméno a pověst?“
Bill sklopil pohled, Tom mu silně stiskl rameno. „Stále si myslíte, že jsou spolu po tom co se stalo? To sotva,“ odfrkl si. „Rozešli se tu noc, kdy je oba kvůli Anisovi zatkli.“
Kingsize se ušklíbl, rozvalil se na židli, nasadil frajerský úsměv. „Ne, Tome, nerozešli. To sis jen sám sobě namluvil, neřekli si konec.“
„Samozřejmě, že se rozešli,“ vyhrkl Tom, Bill ho zastavil lehce zamlženým pohledem.
„Má pravdu, Tomi,“ zašeptal. „Nerozešli jsme se, nemluvil jsem s ním…,“ zavzpomínal na události před 3 dny. „A nevím, jestli chci… Ublížil mi, ale… Z hlavy ho vymazat nemůžu, na to mi na něm moc záleží,“ zašeptal. Tom vyjeveně koukal. To se ten obrovský trapičský kolos neštěstí jeho bratra i jeho samotného má spustit znovu…?!

autor: Eleanot