autor: Jitáááááááá
betaread: Helushka
betaread: Helushka
Hihi ((= Ahoooj ! Mno… Tagže… Tady je další jednodílka… Snad se wám bude líbit ((= Mno.. a dál není co dodat ((= Tag si to užijte, páčko, Jitaaaaaaaaaaaa ((=
Dívám se z okna. Začaly letní prázdniny a mně je do breku, místo toho abych jásal, že mám konečně školu za sebou. Jsou to naše poslední prázdniny, ale nějak nemám náladu si je užívat. Maturitu jsem zmákl za dva, ale co z toho? Proč bych se měl radovat? Budu se smát, až budu mít radost. Až budu prostě chtít. A právě teď to není. A nevím, jestli toho ještě někdy budu schopen…
Radost se ze mě vypařila, jako se vypařuje vroucí voda. Cítím se jak ta pára. Pouštím se do prázdna, kde pomalu zanikám. Nevím ani kdo vlastně jsem… Vím jedno. Jsem zamilovaný. Ale šťastný nejsem. Proč taky… Ten, koho se to týká, o tom neví a ani mu to nehodlám sdělit. Zkusím se ho alespoň zeptat na něco normálního.
Pomalu se vyplížím ze svého pokoje a projdu krátkou chodbou. Po chvíli se zastavím a tupě zírám na dveře. Mám nebo nemám?
Nevím… Nevím opravdu vůbec nic. Jen to, že ho miluji nadevše. Dal bych mu první poslední. Vše nač by si vzpomněl. Ale to, co bych mu chtěl dát, by rozhodně nechtěl. Pomalu přibližuju svou ruku ke klice, a když ji chci stisknout v dlani, dveře se pomalu otevřou. Panebože! Panebože! Ne! Co mu teď řeknu? Najednou potichu promluvil: „Bille? Co tady děláš? Jak dlouho tu stojíš? Potřeboval jsi něco?“ Ježiši! Co mu mám říct? Nevím…
Tom se na mě dívá velmi zvláštně. Jako by se o mě bál. Jako by tušil, proč jsem se za ním vydal. Potichu vystoupí ze dveří za mnou na chodbu. Dveře za sebou zavře a přitom se na mě pořád tak zvláštně dívá! Oh ne! To nevydržím… Přestávám dýchat, motá se mi hlava… Panebože… Tím návalem jsem sebou praštil o zeď, ale naštěstí jsem se neskácel k zemi. Musím pryč… Nebo něco vytuší! Něco tuší! Já vím! Něco na mně poznal, ale co? To právě nevím.
Raději si zase zalezu do pokoje a budu zírat z okna. Ano. To je ono. Jediný způsob, jak z toho všeho totálně nezešílet. Ale už je pozdě. Cítím se jak vězeň. Jsem uvězněný v nějakém světě, do kterého nepatřím. Ano. Nepatřím sem. Už jen to, co pořád pociťuju, je proti tomuhle světu! Nesnáším to tady! Ráno se vzbudím, sluneční paprsky mě lechtají po tvářích, oči mě bolí od celonočního pláče a pak? Celý den ho před sebou vidím! Nejsem schopen vnímat, co mi říká, nejsem schopen se jakkoli hnout. Bojím se, že by se mi vzdálil, že by utekl, že by něco poznal!
Pořád se na mě tak zvláštně dívá. Už delší dobu, ale proč? Cítí to samé co já? Ale jak to mám zjistit? Zeptat se ho? To se raději navěky zašiju v tomhle pokoji a už nikdy z něj nevylezu. To raději zemřu, než aby zjistil, že jeho roztomilý bratříček je nechutný prase! Jak moc bych mu to chtěl říct, ale to bych nesměl být takový srab. Jsem srab a přiznám si to, když nedokážu vlastnímu dvojčeti říct, že ho mám rád…
No počkat. Vždyť ty doby, kdy jsem ho měl JEN rád, dávno pominuly. Časy se změnily a oba jsme o nějaký ten rok starší. Ale ta láska ve mně nezestárla! Spíš se jen víc a víc prohlubuje. Každým dnem, hodinou i vteřinou. Stačí jen letmý pohled a pokaždé znovu pocítím, jak moc jej miluji. Cítím se tak, že bych klidně i zemřel, kdyby mi to přikázal. Udělal bych pro něj vše. Možné i nemožné.
Podívám se na sebe do zrcadla. Jak směšná věc! Prý se v něm odráží váš zevnějšek. Ale to moje zrcadlo ukazuje nejspíše moje nitro. Uvnitř mám černo. Mám v sobě bouři. Bouři, která každou vteřinou sílí. Pokaždé, když se na mě on podívá, přidá mi do té bouře další dávku blesků. Už to asi přestávám zvládat.
Dříve jsem se na sebe díval zvenčí. Dával jsem si záležet na tom, jak vypadám, ale po nějakém čase jsem pochopil, že je to sejně na nic. On si toho stejně nevšímá. Nezajímá ho, co dělám, když on spí. Nikdy ho to nezajímalo. Tak proč by mělo teď? ON je moje všechno. On je moje životní láska, on je můj bratr, moje dvojče, moje radost i bolest, ale hlavně moje jediná velká láska. Ani si neuvědomuje, kolik mi toho dává. Jediným svým pohledem nebo jen letmým dotykem. Jednou si mě vysadil na klín a houpal se mnou jako s miminem. Hráli jsme si tak.
Ach, jak bych ty časy vrátil. Tolik nepatrných a nádherných dotyků. Už mám dost té samoty. Nikdy mi samota nějak zvlášť nevadila, ale teď? Nesnáším ji! Nesnáším vše, co mi zrovna nejde po chuti. Já se můžu litovat. Nic jiného mi ani nezbývá. Už ani v nic nedoufám. Už jsem dočista ztratil i tu nepatrnou naději…
Najednou uslyším jemný dech. Jakoby někdo stál za dveřmi a poslouchal, co si v duchu říkám. Neblázním už? Asi ano…
Ale pořád mi to nedá. Zvednu se a přitisknu ucho ke dveřím. Jo! Určitě je to on. Ale proč sem nejde? Copak on nešel do svého pokoje? Proč by zůstával za dveřmi? Nevím… Třeba chce se mnou o něčem mluvit a bojí se sem jít! Vždyť strach tu mám já, bráško….
Seberu ale všechnu odvahu a dveře znovu otevřu. Panebože, už zase na mně jdou mdloby… Raději se budu dívat do země… Ale nejde to! Nemůžu se odtrhnout od jeho očí! Dívá se na mě! Pořád tak zvláštně! Naše pohledy se přitahují jako opačné póly magnetů. Utopím se v té rozvařené čokoládě… To by byla alespoň nádherná smrt. Ale co to dělá? Přibližuje se ke mně jako nějaký vetřelec. Tep se mi zrychlí, div mi nepukne srdce….
Zastaví se těsně u mého krku a zašeptá mi do ucha: „Bráško… Řekni to… Vím, co mi tajíš… Pozoruju tě už delší dobu, ale chtěl jsem, abys přišel sám… A teď jsem si jistý…“
Bill se lehce zachvěl, málem dostal infarkt, z té blízkosti… O tomhle se mu ani nesnilo. Ale on to ví! Ale myslí oba na to samé? Co pak? Když se mu svěří se svými pocity? Co když Tom myslí naprosto něco jiného? Alespoň by to věděl, někdy mu to stejně říct musí, a proto také sem přišel. Přišel mu vyznat lásku.
„No tak, Billí… Bráško můj… Řekni mi to… Miluji tě, Billí… Miluji tě víc jak svůj život…“ Bill se po těchto slovech neovládl a konečně ho opustily všechny obavy. Nezmohl se ale ani na slůvko, takže mu to ani sám neřekl. Našel ale lepší způsob, jak říct ta dvě slova, která vyjadřují to nejkrásnější na světě. Lehce Toma pohladil po tváři a pak lehce pohladil jeho rty těmi svými. Při tom nepatrném dotyku se v něm rozjiskřily miliony prskavek, které byly v podobě vášnivého polibku.
Bill se vpíjel bratrovi do rtů stále dokola a dokola a nepřál si nic jiného, než aby tenhle okamžik trval na věky. Tom se pak lehce oddálil a s lehkým úsměvem se Billa zeptal: „Kdy jsi to zjistil?“ Bill mu daroval pusinku na tvář a šeptl: „Nevím.“ A pak se opět ponořili do rtů toho druhého a vychutnávali si ten pocit, který poznáte jen jednou za život. Pravou lásku! ((=
autor: Jitááááááááá
hezký 🙂 roztomilý x)
moc hezký:) akorát sem se v půlce ztratila koho to sou myšlenky:DD pak mi to došlo:)
páni to je tak mooooooc krásnééééé!!!!jitkoooooo:dělej pls další takovíhle povídky je to úpě romantik!!!
krásný!!!!! x))
to je nekasnější *muck*
božínečku,roztomiounký.:-)
ou… how so cute :DDD takové vymazlené x)))
Cítím se jak ta pára. Pouštím se do prázdna, kde pomalu zanikám. – to se moooc líbilo :D:D