Autor: Peťushka
Betaread: Janule
Betaread: Janule
Chtěla bych vám říci něco o osobě, která bude v tomto příběhu vystupovat. Z úcty k ní si nedovolím uveřejnit její příjmení, pouze křestní jméno. Neznáte toho člověka, to vím téměř jistě. Ale tímto příběhem bych vám jej chtěla představit, protože je něčím úžasný a obdivuhodný. Potěší jej každá maličkost, i když může mít všechno, na co si prstem ukáže.
Halou se nesly tiché tóny balady, jež postupně nabývaly na razanci a naléhavosti, která se posluchačům vrývala do mysli a nutila je hlouběji se zamyslet. Ozval se příjemný mužský hlas.
Někteří lidé pouze popíjeli šampaňské a s nucenou zdvořilostí zdravili jiné. Někteří naopak přerušili veškerou činnost a se zájmem se věnovali písni. Byla okouzlující, nesla s sebou podivný půvab. Tóny a slova do sebe dokonale zapadaly. Zpěv byl doprovázen pouze kytarou.
Pamatuji si prašnou cestu a stromy podél ní,
Pramenitou vodu vedle útesů, vítr burcující.
Pramenitou vodu vedle útesů, vítr burcující.
Pamatuji si všechna místa, na kterých jsem kdy byl,
Pamatuji si všechny tváře, které jsem kdy hledal.
Pamatuji si všechny tváře, které jsem kdy hledal.
Ten smutek. Byl cítit všude v místnosti. Bolest, jež zhusťovala atmosféru.
Pamatuji si tichou řeku, hvízdání vlaku,
Pamatuji si zvuk hromu a bolestivě plačící déšť.
Pamatuji si zvuk hromu a bolestivě plačící déšť.
Pamatuji si všechna místa, na kterých jsem kdy byl,
Pamatuji si všechny tváře, které jsem kdy hledal.
Pamatuji si všechny tváře, které jsem kdy hledal.
Odznělo ještě pár slok. Černovlasý chlapec dojatě sednul na své místo a zatleskal. V místnosti byl hluk, byl to jeden ze stovek snobských večerů. Všichni se bavili o těžkých milionech a hudba jenom dotvářela atmosféru. Chlapec, jenž ani nevěděl, co tady dělá, stále tleskal. Hypnotizoval pohledem muže, který odkládal kytaru. Obdařil ho úsměvem. Ten muž ho zaujal. Netušil proč, z toho člověka šlo neskutečné charisma, ale to nebyl ten důvod. Bill byl vnímavý. Ten muž byl něčím výjimečný.
Setkali se u baru. Náhoda, která však obě strany příjemně překvapila. Následoval tichý, nesmělý pozdrav z Billovy strany.
„Dobrý večer,“ pozdravil a přešlápnul. „Tedy, pokud nemluvíte německy-…“ Byl umlčen.
„Mluvím německy. Vám taky dobrý večer!“ Billa překvapilo, jak mu byla tahle slova řečena. S milým zájmem a úsměvem.
„Chtěl jsem vám říct, že se mi hrozně líbilo vaše vystoupení,“ Bill podvědomě ukazoval na jeviště. „Asi mě neznáte, ale jmenuju se Bill Kaulitz, mám hodně konzertů se skupinou a prostě. Patří vám můj obdiv, já bych žádnou píseň nezazpíval tak jak vy,“ vykoktal nervózně. Potily se mu ruce, on netušil proč.
„Moc děkuji,“ usmál se a upil z pomerančového džusu. Bill se divil, že chlap jak hora pije džus. Pozoroval jej. Stále, stále mu na něm celém něco neklapalo. Vypadal úplně normálně. Asi třicetiletý chlap s každodenním oblečením. Muž, z kterého sršela dobrá nálada, což Billa překvapilo. Ten muž byl slavný, ani by jste neřekli jak. A přesto měl obyčejné oblečení a milý neodměřený úsměv. Velmi skromný muž.
„Dobrý večer,“ pozdravil a přešlápnul. „Tedy, pokud nemluvíte německy-…“ Byl umlčen.
„Mluvím německy. Vám taky dobrý večer!“ Billa překvapilo, jak mu byla tahle slova řečena. S milým zájmem a úsměvem.
„Chtěl jsem vám říct, že se mi hrozně líbilo vaše vystoupení,“ Bill podvědomě ukazoval na jeviště. „Asi mě neznáte, ale jmenuju se Bill Kaulitz, mám hodně konzertů se skupinou a prostě. Patří vám můj obdiv, já bych žádnou píseň nezazpíval tak jak vy,“ vykoktal nervózně. Potily se mu ruce, on netušil proč.
„Moc děkuji,“ usmál se a upil z pomerančového džusu. Bill se divil, že chlap jak hora pije džus. Pozoroval jej. Stále, stále mu na něm celém něco neklapalo. Vypadal úplně normálně. Asi třicetiletý chlap s každodenním oblečením. Muž, z kterého sršela dobrá nálada, což Billa překvapilo. Ten muž byl slavný, ani by jste neřekli jak. A přesto měl obyčejné oblečení a milý neodměřený úsměv. Velmi skromný muž.
„Jsem Peter, těší mě. A tykej mi, prosím tě, připadám si pak hrozně starý,“ následoval vřelý stisk ruky. Po chvilce začali normálně konverzovat. Ne jako dva slavní lidé, nýbrž dva obyčejní.
„Víš, já moc country nemusím, ale ta píseň, kterou si zpíval. Má krásný text, ale přišlo mi to hodně smutné, měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. Podal si to tak procítěně.“
„Děkuju. Složil jsem ten song, když jsem byl v nemocnici. Přeci jenom, ležet tolik měsíců bez hnutí se nedá,“ Peter se usmál. Nebyl to šťastný úsměv, spíše melancholický.
„Tys byl v nemocnici?!“ Bill byl více než zaskočen.
„Ano. Ale nejsem zvyklý vyprávět svůj životní příběh. Lidé tomu nemohou uvěřit,“ Bill mu svým pohledem jasně naznačil, že jej onen příběh velmi zajímá. Co se mu mohlo proboha stát? Vždyť vypadá tak zdráv!
„Ano. Ale nejsem zvyklý vyprávět svůj životní příběh. Lidé tomu nemohou uvěřit,“ Bill mu svým pohledem jasně naznačil, že jej onen příběh velmi zajímá. Co se mu mohlo proboha stát? Vždyť vypadá tak zdráv!
„Bude to na dlouho,“odtušil Peter. Ale to Billovi nevadilo.
„Začalo to všechno v mém brzkém dětství. Rodiče byli oba učitelé tělocviku, takže mě do sportovních aktivit přirozeně zatáhli. Když mi bylo šest, tak jsem se seznámil s hokejem. Nejdřív jsem hrál hokej na škole a dařilo se mi. Posunul jsem se dál, až jsem se, když mi bylo kolem 16, dostal do týmu mého rodného města. A šlo to dál, až jsem si konečně splnil můj dětský sen. Šel jsem na výměnný pobyt do Ameriky. Dostal jsem se ještě dál… Hrál jsem v NHL, žil v Bostonu. Byl jsem šťastný, hokej jsem miloval a bydlel v Americe, co víc si mohl obyčejný kluk ze střední Evropy přát…“ odmlčel se. Bill napjatě poslouchal.
„Najednou se něco pokazilo. Žádný vrchol štěstí a slávy netrvá věčnost, už jsem se s tím smířil. Zeslábnul jsem. Nikdo netušil proč, prostě jsem po pár minutách hokeje už dále nemohl. Taky jsem dost zhubnul, opadly ze mě všechny síly, které jsem předtím měl. Nepoznával jsem se. Tohle jsem nebyl já, co jsem od dětství neúnavně hrál hokej, plaval, lyžoval. Vím, že jsou důležitější věci než hokej, přesto pro mě bylo velmi těžké s tím definitivně seknout. Dal jsem se vyšetřit a zjistili mi běžné psychické onemocnění. Prý šlo o homesick syndrom, což znamená smutek za domovem. Tohle se nám nezdálo…“ opět se odmlčel. Přemýšlel, jestli je opravdu správné říci tomuto mladému chlapci celou pravdu.
„Dal jsem se vyšetřit i jinde. A udělal jsem správně. Zjistili mi rakovinu lymfatických uzlin. Přišly první chemoterapie, vypadaly mi vlasy, ztratil jsem zdravou barvu. Ale bylo to léčitelné. Vyléčil jsem se. Tedy, na první pohled. Vrátil jsem se zpět na Slovensko, kde jsem se narodil. A opět se to vrátilo. Znovu ten kolotoč, chemoterapie, stará známá slabost. Museli mi transplantovat kostní dřeň. Zemřel bych, kdyby se to nestalo. A najednou přišel nový zvrat. Hudba.
Táta mě kdysi učil hrát na kytaru a teď, když jsem nemohl hrát hokej, stala se mou zálibou hudba. Úspěchy přišly velmi rychle, při tom to začalo v obyčejném obchůdku s kytarama. A dostal jsem se až sem. Celý můj život je jako sen. Sen, který se ale může kdykoli skončit. Netuším, co si můj organismus zítra usmyslí, ještě stále nejsem vyléčen. Netuším, co bude zítra. Možná se mi ta nemoc vrátí, možná ne. Ale ta nemoc mě naučila jedno, za co jí vděčím. Naučil jsem se vážit si všeho kolem mě. Každého nového člověka přijímám s úsměvem, protože nemohu tušit, jestli nebyl tím posledním. Lidské hodnoty se u mě úplně proměnily. Na každý den hledím jako na novou šanci, vážím si každé drobnosti. Dívám se na svět jinýma očima. Možná si říkáš, že je svět zlý, ale není to tak. A já to pochopil. A Bille, pokud chceš mou radu do života, nikdy nelituj toho, cos udělal. Lituj spíše toho, cos neudělal, cos neprožil. Možná se to stalo naposledy. Neptej se ostatních. Dělej to, po čem toužíš.“
Táta mě kdysi učil hrát na kytaru a teď, když jsem nemohl hrát hokej, stala se mou zálibou hudba. Úspěchy přišly velmi rychle, při tom to začalo v obyčejném obchůdku s kytarama. A dostal jsem se až sem. Celý můj život je jako sen. Sen, který se ale může kdykoli skončit. Netuším, co si můj organismus zítra usmyslí, ještě stále nejsem vyléčen. Netuším, co bude zítra. Možná se mi ta nemoc vrátí, možná ne. Ale ta nemoc mě naučila jedno, za co jí vděčím. Naučil jsem se vážit si všeho kolem mě. Každého nového člověka přijímám s úsměvem, protože nemohu tušit, jestli nebyl tím posledním. Lidské hodnoty se u mě úplně proměnily. Na každý den hledím jako na novou šanci, vážím si každé drobnosti. Dívám se na svět jinýma očima. Možná si říkáš, že je svět zlý, ale není to tak. A já to pochopil. A Bille, pokud chceš mou radu do života, nikdy nelituj toho, cos udělal. Lituj spíše toho, cos neudělal, cos neprožil. Možná se to stalo naposledy. Neptej se ostatních. Dělej to, po čem toužíš.“
Mluvili spolu dlouho. Bill byl ve zvláštním rozpoložení. On si neuměl představit, jaké to je, prožít každý den jako poslední a naopak se těšit na ty další. Těšit se každému novému ránu.
Byl smutný, když se musel s Petrem rozloučit. Tenhle rozhovor mu mnoho dal. Pochopil díky němu tolik věcí. Uvědomil si, jak doteď dělal všechno špatně…
Možná máme na účtech miliony, ale při tom nemáme žádné přátele. Je snad nutné prožít podobnou situaci, v které se právě nachází Peter, abychom konečně pochopili, že svět není až tak zlý? Každému dá šanci. Je to jenom na onom člověku, jestli ji využije.
„Kdybys potřeboval cokoli, peníze na léčbu, ozvi se mi, prosím,“ Bill rozmrkal slzy. Takový životní příběh ještě neslyšel, byl absolutně nepřipravený. Dojalo jej to.
„Ne, to bych nemohl přijmout. Pořádají se pro mě benefiční konzerty, za což neskutečně vděčím. Já už nepotřebuju peníze. Já jsem šťastný.“ Tohle byl pro Billa největší šok. Nemohl uvěřit, že tohle od Petra ve skutečnosti slyšel. On sám nebyl vůbec vážně nemocný, měl peněz, kolik jen chtěl. A přesto nebyl šťastný!
Bill opatrně vzal do dlaní Petrovu ruku. Cítil, jak tvrdou kůži měl na prstech. Od ostrých strun kytary. Rozloučil se s ním a začal pomalu couvat. „Dělej to, po čem toužíš,“ znělo mu pořád v uších. Otočil se a vyběhnul ven na ulici. Šel rychle. Každým dalším krokem, jenž udělal, byl více a více přesvědčený o tom, co chce udělat. Byl rozhodnut. Takhle to dál nemůže pokračovat, potřebuje to ze sebe dostat.
Díval se na špičky svých bot a uvažoval. Chtěl se propadnout pod černočernou zem, když si uvědomil, co vlastně plánuje udělat. Je to tak nechutné a a nepřijatelné! Ale každý z nás má právo být šťastný, i za cenu toho, že by jej ostatní nemuseli přijmout.
Byla již tuhá noc. Hvězdy svítily, přesto je nebylo řádně vidět, i když by si to Bill tolik přál. Postával před svým domem. Proklínal tu odpornou záři, kterou vyzařovaly pouliční lampy a nespočet světel. Sednul si na obrubník. Věděl, že přijde. Cítil jej.
Bill odhadoval, kolik hodin může být. Pouliční lampy se najednou vypnuly, což znamenalo, že je kolem druhé v noci. Město se ponořilo do tmy. Do krásné tmy. Chlapec okouzleně sledoval hvězdy a snažil se nevnímat pohled, jenž mu pomalu ale jistě vyhluboval pomyslnou díru do zad.
„Pojď už domů, Bille, nastydneš,“ ticho přerušila tahle slova.
„Je dvacet stupňů,“ zněla ironická odpověď. Tom popošel ke svému dvojčeti. Sednul si vedle něj.
„Je krásně, viď?“ Připadal si jak v nějakém romantickém blábolu od Rosamunde Pilcher. Bill odpověděl přikývnutím. Seděli mlčky.
„Tomi?“ ozval se najednou Bill. „Co bys udělal, kdybys věděl, že umíráš?“ Tom se zarazil. Přivinul si Billa k hrudi. Ten se nebránil, dokonce mu bylo úplně jedno, co se stane s jeho účesem a make-upem. Tenhle okamžik byl kouzelný.
„Toužil bych po něčem. Ale vím, že by to nebylo možné.“
„To znamená, že bys neudělal nic?“ Bill se postavil. Oprašoval ze svých šatů neviditelný prach.
„Je dvacet stupňů,“ zněla ironická odpověď. Tom popošel ke svému dvojčeti. Sednul si vedle něj.
„Je krásně, viď?“ Připadal si jak v nějakém romantickém blábolu od Rosamunde Pilcher. Bill odpověděl přikývnutím. Seděli mlčky.
„Tomi?“ ozval se najednou Bill. „Co bys udělal, kdybys věděl, že umíráš?“ Tom se zarazil. Přivinul si Billa k hrudi. Ten se nebránil, dokonce mu bylo úplně jedno, co se stane s jeho účesem a make-upem. Tenhle okamžik byl kouzelný.
„Toužil bych po něčem. Ale vím, že by to nebylo možné.“
„To znamená, že bys neudělal nic?“ Bill se postavil. Oprašoval ze svých šatů neviditelný prach.
Tom pohotově sevřel jeho dlaň v té své.
„Nemám odvahu,“ špitl. „Jsem příliš slabý.“ Bill si těžce povzdychnul.
„Kdybych umíral, Bille, políbil bych tě. Ale přišel bych tím o tebe. Zavrhnul bys mě. A to nechci, bráško, protože tě potřebuji, i kdybys mi měl být pouhým bratrem po celý život. Chci, abys byl se mnou navždycky. Nechci o tebe přijít, nechci. Vím, že po dnešku se to stane. Budeš mě nenávidět, ale já už dál nedokážu být tím pokrytcem. Musí to jít ven. Toužím po tobě už tak dlouho. Moje srdce patří pouze tobě. Tak moc bych chtěl být s tebou. Vím ale, že to není možné. Takže, moje odpověď zní. Kdybych umíral, řekl bych ti, že tě miluji,“ odmlčel se. Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Čekal, že ho bratr stojící nad tím zavrhne, čekal všechno. Vůbec neplánoval mu to dnes říci. A přeci se to stalo.
„Ale já nechci, abys umřel. Já chci jen slyšet ta slova.“ Bill si znovu sednul na zem. Neúnavně svíral Tomovu ruku. „Proč bychom měli umírat na to, abychom si konečně dokázali přiznat, že milujeme jeden druhého?“ Bill oddaně hleděl do Tomových očí. Patří mu. Oni si patří.
„Nemám odvahu,“ špitl. „Jsem příliš slabý.“ Bill si těžce povzdychnul.
„Kdybych umíral, Bille, políbil bych tě. Ale přišel bych tím o tebe. Zavrhnul bys mě. A to nechci, bráško, protože tě potřebuji, i kdybys mi měl být pouhým bratrem po celý život. Chci, abys byl se mnou navždycky. Nechci o tebe přijít, nechci. Vím, že po dnešku se to stane. Budeš mě nenávidět, ale já už dál nedokážu být tím pokrytcem. Musí to jít ven. Toužím po tobě už tak dlouho. Moje srdce patří pouze tobě. Tak moc bych chtěl být s tebou. Vím ale, že to není možné. Takže, moje odpověď zní. Kdybych umíral, řekl bych ti, že tě miluji,“ odmlčel se. Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Čekal, že ho bratr stojící nad tím zavrhne, čekal všechno. Vůbec neplánoval mu to dnes říci. A přeci se to stalo.
„Ale já nechci, abys umřel. Já chci jen slyšet ta slova.“ Bill si znovu sednul na zem. Neúnavně svíral Tomovu ruku. „Proč bychom měli umírat na to, abychom si konečně dokázali přiznat, že milujeme jeden druhého?“ Bill oddaně hleděl do Tomových očí. Patří mu. Oni si patří.
Ano, dvojčata pochopila. Svět může být nádherný napříč všemu. Dokázali to. Překonali ten zlý svět, svět plný násilí, smrti. Milují se. Peter by se určitě usmál…
Autor: Peťushka
BOže. To bylo…úžasné. Dech beroucí. Já…vůbec nevím co říct….
stejně jako Chiquinka, netuším co na to říci…….mě po tváři stéká slza, protože tento příběh zní jako pravda…….nádherné….
Peti… já… já jen zírám. Slova jsou to poslední, co mě teď napadá. Je pro mě až neuvěřitelné, že jsi dokázala napsat povídku s tak hlubokou a krásnou myšlenkou (myslím kvůli věku). Je evidentní, že Peter na tebe hodně zapůsobil. A taky z toho mám pocit, jakoby si většinu věcí i prožila nebo byla tomu přítomna. Tahle povídka není o dvojčatech, ti tam dělají jen křoví. Takových povídek je tady opravdu málo. Máš můj obdiv :DDD
krásný…fakt,ten příběh má smysl a o něčem je..fakt nadherne napsany
Je to nádherné,vůbec ty píšeš nádherně!!Opravdu nádherně!!!Je to zabrané do hloubky života!!Opravdu krása,až mě to rozbrečelo!Jsi šikulka a máš talent!!♥♥
Originalita pohltila každý řádek této povídky ^^
Stejně tak smyslný příběh…
wooooow krásné…moc se mi to líbí 🙂
Nádhernýý…pláču….neuvěřitelný příběh
Takový lidi to mají nejtěžší..prostě Leb´die sekunde 🙁
Ahojky, drahé holky x))
Děkuju za ty příjemné ohlasy, ani by jste nevěřily, jak se mi svíralo hrdlo obavami, jestli se vám povídka bude líbit.
No, myslím, že za mě hodně řekla Zoe. Máš pravdu, Zouško, Peter na mě zapůsobil. Sice jsem s ním byla jenom půl hodiny, ale přes byl něčím zajímavý.
Každé slovo v té povídce je pravdivé, tu povídku jsem si dovolila napsat až po důkladném pročtení jeho životopisu.
Tenhle příběh má trošku hlubší smysl, jak většina z vás podotkla… Šlo mi hlavně o jedno, abychom si uvědomili, co znamená život. Vím, že to jedním příběhem nespravím, ale… Život je tak cenný. Mladí lidé ho bez racionálního důvodu dokáží zahodit… Možná je nutné, aby si přečetli tento nebo podobný životní příběh… Peter si svůj život váží. A mohu říct, že je mým vzorem… Nebudu to tady rozkecávat, věřím, že mě chápete, hlavně ti starší ;)..
Ještě jednou děkuju za komenty, vážím si toho…
(A Zouško, pokud jde o ten věk, jak často říkáš: Je to jen bezcenný číselný údaj zapsaný na bezcenném papíru. A je to tak x) )
:'( to je kráááásnýýýý
Peťushko, mě docházejí slova. Už je mi jedno, že si mě touhle povídkou rozplakala. Víš, Peter mi až příliš připomíná vlastního brášku. Byl to kluk, který chtěl za každou cenu dokončit medicínu. Trápil se tím, že musel několikrát opakovat. A pak bum! Dostal rakovinu lymfatických uzlin – Hodgkina. V tu chvíli jsme byla malá na to, abych chápala, o co jde. Tenkrát, když si odbyl chemoterapie a ozařování, jsem si myslela, že je všechno pryč a on zase bude moct být štastný. Bohužel, osud tomu asi nechtěl a jemu se nemoc vrátila. Znovu chemoterapie, znovu vypadané vlasy, znova všechna ta bolest. Teď už se jenom modlím za to, aby se mi vrátil z nemocnice v pořádku, po tom, co absolvoval autotransplantaci kostní dřeně.
Já ti skláním poklonu, protože až moc dobře znám, jak člověka i lidi kolem něj změní rakovina. Teď už můj brácha není typ člověka, který za něčím spěchá, všechno si užívá, dělá radost sobě i ostatním. Já ti děkuju, že si tohle napsala a ukázala tak lidem, jací by měli být. Děkuju!
ThEmO – ach, to mě mrzí… Peter je pro mě neznámý člověk, jak už jsem řekla, byli jsme spolu maximálně 20 minut. Ale to, že by měl být v podobné situaci můj bratr… Neunesla bych to, to řeknu rovnou. Stačilo mi, že mi před půl rokem zemřel blízký člověk, ani nebyl moje rodina, přes to bolelo. A bolí. A ty máš můj obdiv.
I když jsem hluboko nevěřící, budu se za tvého brášku modlit x))
A děkovat nemusíš…
Tedy Peťushko… tohle bylo vážně….to se nedá popsat… něco naprosto jiného… hodně hodně moc to na mě zapůsobilo… Sama jsem na vlastní kůži také pocítila ten strach, když se řekne rakovina… Tohle není povídka jenom taková povrchová, co se zaobírá twinsky a nakonec "všichni skončí v posteli…" Troufám si říct, že jsi musela mít při psaní dost psychické síly…já bych to nikdy takhle do hloubky nedokázala…. Patří ti obdiv, a i to je málo…Nádherná povídka….
kraasa.. važně se ti to povedlo .. nemam slov 🙂 super..
Klobouk dolu tak krásně si to napsala.