The Best Damn Thing 7.

autor: Sauriel
betaread: Janule

„Taky tě rád vidim,“ řeknu poněkud zaraženě.
„To já tebe taky, Billí,“ odpoví mi šťastně Alex a sladce se na mě usměje. „Jako za starejch dobrej časů, že jo? Mám vás oba tak moc rád,“ přisune Alex k sobě i Toma a vlepí mu pusu. Takže se nevrátil jen tak. On mi přišel vzít mýho Toma. Ale vždyť Tom není můj. Ale stejně mi ho přišel vzít.
„Není ti špatně, Bille?“ zajímá se Tom.
„Ne, není. Je mi dobře,“ odpovim. Jo, Tome je mi špatně. Je mi špatně z tebe, ze mě a z něj. Z nás všech! Co to má bejt za hru tohle. Chcete si se mnou hrát? Chcete mi vyrvat srdce a pak ho společně zakopat? Fajn, ale až to uděláte, já na to budu připravenej. Ale od tebe sem to Tome teda nečekal. Tohle ne.
„Tak půjdeme do obýváku?“ vydám ze sebe jakési skřeky podobné slonovi, kterej běhal celý den za gepardem a teď se celej znavenej složil k zemi a svým blízkým předčítá závěť. Podle Tomova výrazu v tváři soudím, že právě luští co sem ze sebe vydal.

„Jo, tak jo,“ vyřkne nakonec Alex, kterej zřejmě mojí hádanku vyřešil dřív. Myslim, že ho pošlu do AZ kvízu nebo jak se ta hra jmenuje a zařídim, aby se už nikdy nedostal zpátky sem.
„Jo, povíš nám kde si byl a tak,“ čapne Alexe za ruku Tom, táhne ho do obýváku a já za nima cupitám. Připadám si jak čokl. Jak čokl, kterejch věrně běhá za páníčkama a dožaduje se od nich aspoň pohlazení.
„Vidíš, Scotty, asi mám v sobě něco z tvojí rasy. Taky sem pořád věrnej,“ pohladim Scottyho po hlavě a ten se šťastně rozeběhne. „A slepej,“ dodám v momentě, kdy to Scotty napálí do dveří. Musim s nim na veterinu.
„Řikal si něco?“ zeptá se mě Alex, do kterýho omylem vrazim.
„Nic. Jen že musim se Scottym na veterinu. Asi je slepej,“ naklonim hlavu na stranu tak jako Alex a Tom.
„Proč?“ našpulí Tom rty.
„Co já vim, proč je slepej. Teď to tu napálil do dveří,“ hlas mi přeskakuje jak žokejovi na cválajícím koni. „Dáte si něco k pití?“ optám se, když dojdu do kuchyně a čekám s připraveným pitím v ruce. Čekám na odpověď, která mi potvrdí, že má domněnka byla správná.
„Colu a ledovej zelenej čaj,“ dostane se mi odpovědi. Spokojeně kývnu.
„Tak tady to je,“ položím pití na stůl.

—Tom—

„Ty si s tím pitím snad čekal za rohem ne?“ zasměju se.
„Tome, tebe znám 17 let a Alex byl u nás tak často, že vim co má k pití nejraději,“ pousměje se na nás Bill. Kouknu na Alexe, kterej se lehce začervenal. Jo, býval u nás často. Stejně jako já u nich.
„Tak vyprávěj,“ mrknu na Alexe a ten se pustí do vypravování svého příběhu. Asi za hoďku je po vyprávění. Dozvíme se, že byl v Sydney a že tam měl práci jeho táta. A teď, když je Alexovi 18, se vrátil. Našel si tu práci.
„No jo, ale mám vlastně jinej problém,“ zesmutní Alex a sklopí oči. Bill jaksi pookřeje při téhle informaci. K čemu bych to přirovnal. No, rodiče vám za něco nadávaj a nakonec vám řeknou, že se před časem dohodli, že vám zvýšej kapesný. Je samozřejmý, že sebou cuknete a okamžitě začnete vnímat, přičemž ta věc, na který sedíte, zapraská jak se nadzvednete a opět prudce posadíte. No, tohle zrovna udělal Bill. Přijde mi to, jako by chtěl toho problému, co má Alex, využít pro svoje dobro, ale snad se mi to je zdá.
„Sice mám práci, ale bohužel nemám zatím kde bydlet. Byt si shánim, ale je to hrozně težký,“ zašeptá Alex a myslim, že Bill při týhle zprávě právě zkolaboval. Čučí jak vrána do knížky a přitom soustavně otvírá a zavírá pusu, jako když chce něco říct.
„No, já. Bille, můžeš na chvilku do kuchyně?“ zeptám se a zvedám se ze sedačky.
„Kluci, ale já nechci, abyste se kvůli mně hádali nebo tak nějak. Klidně se půjdu pozeptat někam jinam,“ začne hned Alex. Bill se tentokrát nadechne víc a chce něco říct, ale mů stisk ruky a následné odvlečení do kuchyně, mu v tom zabránilo.
„Copak si nám chtěl říct, Bille?“ zeptám se ho hned po příchodu do kuchyně.
„Tome, on si jen tak přijede a hned chce u nás bydlet? Já vim, že ho máš rád, ale není to už trochu moc? Máma se za tři tejdny vrátí,“ začne mi šeptat Bill.
„Což je až za tři tejdny! Do tý doby si něco najde. Bude spát v pokoji pro hosty. Navíc vydělává, takže s jeho zajištěním nebude problém. Billí, no tak, bráško můj, zlatíčko mý jediný,“ začnu mu naléhavě šeptat zpátky, ani si neuvědomim, co to říkám. Hladim Billa po tvářích. Začnu se k němu sklánět, a poté ho políbim na rty. Neovládám se. Bill je nejdřív zaraženej, ale potom začne spolupracovat a po chvíli mě pustí do svých úst. Naše jazyky se jemně splétají. Hrají si spolu. Je to tak jiné než s Alexem. Tak neuvěřitelně příjemné, všude po těle mi běhají mravenci a v břiše létají motýlci. Nohy mám zřejmě přikované k zemi a ruce k Billovým tvářím. Je to tak božský pocit. Odtrhneme se od sebe pro nedostatek kyslíku a díváme si do očí.
„Promiň já… nějak sem se neovládl,“ zašeptám a kousek od Billa poodstoupím.
„Neomlouvej se,“ zašeptá Bill. Až teď mi to všechno dochází. Bože můj a on spolupracoval, spolupracoval.

—Bill—

Co jsme to tu právě udělali. Cos to udělal, Tome. Co jsem to proboha udělal. Bylo to tak nádherné. Vždycky jsem snil o polibku od Toma a teď se mi ho dostalo. Dostalo se mi tak nádherného, jemného, něžného polibku, že se ještě teď nedokážu vzpamatovat. Jenže Tom má vedle v pokoji svého přítele. Přítele, který ho miluje stejně jako on jeho.Ale aspoň na tu chvilku jsem patřil Tomovi a on mě. Stále si hledíme do očí a zřejmě ani jeden nejsme schopni něco udělat, něco říct. Tohle byl zřejmě silný zážitek i pro něj. Pro mě určitě. Teď je asi vhodná příležitost mu o svých citech říct, vždyť to možná cítí stejně jako já.
„To-“ nenechá mě domluvit.
„Tak může tu zůstat?“ zeptá se mě stále zaraženým hlasem Tom.
„Dobře,“ vzdychnu, sklopím poraženě hlavu. Pomalu odcházím ke dveřím. „A neříkej mi, že bude spát v pokoji pro hosty, když to není pravda. Když oba dobře víme, že bude spát u tebe,“ dodám smutně se sklopenou hlavou a vyjdu do obýváku. Sednu si do svého křesla a zahledím se na Alexe. Tom začal s tim polibkem. Nejsem mu přeci lhostejný, když začal on. Aspoň něco málo ke mně cítí a to málo mi na povzbuzení stačí. Teď vím, že mám aspoň malou šanci. Budu bojovat o to co chci mít, budu bojovat o Toma, budu bojovat s tebou, Alexi. Vyzývám tě na souboj…

autor: Sauriel