Tajemná lesní víla 22.

autor: Jitáááááááá
betaread: Helushka

„Tak padej!“ zařval na tu ubohou vílu, když přijeli do centra Berlína. Jeli dlouho. Jak by ne? Když se ten krásný les, kde se ukrýval krásný anděl, nacházel poblíž Loitsche, kde stále plakal druhý anděl, který se do té víly zamiloval…

Billi měl strach. Kdyby jen nebyl tak ustrašený, kdyby zůstal s Tomem. Vždyť mu tak scházel! Kdyby nebyl tak… No jo… Právě kdyby… Billi jen se strachem doufal, že se mu podaří utéct, nebo že ho Tom najde. Ale jak by ho mohl najít? Vždyť si myslí, že je stále v lese!!!

………

(v Loitsche)

………

„Tak ahoj, mami, nevím, kdy se vrátím, musím ho najít, vážně to bez něj nevydržím. Jo a mami, když ho najdu, může tady Billi zůstat napořád?“ ptal se ještě Tom u hlavních dveří. Bylo sice brzo ráno, ale Tom překonal svojí spavou nemoc a vyšel z domu už kolem sedmé. Stejně celou noc nezahmouřil oči. Slzy mu to nedovolily.

S malým batůžkem na zádech, kde byla JEHO fotka, malá svačina s pitím a mobil, opustil dům. Ještě dal mámě pusu a už běžel na zastávku. Měl nejvyšší čas. Tom se rozhlídl a pak vzal mobil do ruky. Vytočil číslo na Andrease. Po chvíli vyzvánění se ozval jeho hlas. „No ahoj, Andy. Kdepak jsi? Už jsem na zastávce.“ Na druhém konci se ozvalo: „Jo jo. Už letím! Už jsem za rohem. A hele! Teď zrovna za mnou běží Míša a Migell! Už jsem myslel, že zaspali. Tak do minutky jsme tam!“ A zavěsil.

Kluci bez sebe nedali ani ránu. S Williamem se ani nestačili pořádně seznámit, ale Tom jim o NĚM vyprávěl asi půl dne, tak se s ním taky chtěli lépe poznat. Ale teď ani nevěděli, jestli k tomu budou mít nějakou možnost. Když Andreas uslyšel, jak mu Tom brečí to telefonu, věděl, že něco není v pořádku. Začal se Toma vyptávat na nejrůznější věci a pak došlo i na… A tak Tomovi nezbylo nic jiného, než se mu svěřit. Je to přeci jeho nejlepší kamarád, ne? Ten by to mohl pochopit. A také se tak stalo. Vždyť Toma pozoroval celou dobu, když mu William ležel v klíně. Tom se málem zalknul, když se William jen nepatrně pohnul a tím vyvolával jen větší tlak na jeho klín.

Kluci byli odmala zvyklí si vzájemně pomáhat a nyní tomu nebylo jinak. Když chtěl Migell Toma soucitně obejmout, uslyšeli zvuk přijíždějícího autobusu. Objetí počká, teď Tom musí najít svojí životní lásku. Nastoupili dovnitř a po chňapnutí společné jízdenky se kluci odebrali na konec autobusu. Ovšem někdo jim tam překážel…

Ale přeci jen chtěli sedět vedle sebe, aby se pořád nemuseli na toho druhého otáčet. Té osobě to jaksi nevadilo, spala dál… A tak se kluci šeptem domlouvali co a jak…

„No, Tome… Podívej na ty mraky… Před chvílí bylo jasno a podívej teď! To bude šupec…“ Tom ale jen nad mraky mávl rukou. „Mno booože, jedna bouřka… Těch ještě bude…“ Pak ale jejich zájem opět padl do vnitřku autobusu…

Tom se na tu spící osobu podíval a zjistil, že je to celkem pohledná holka. Kolik jí tak mohlo být let? Asi sedmnáct? Ano, nějak kolem sedmnácti. Viděl koketní pohled Michaela, ale Tom se jen uculil. „Ale copak? Míša by si dal?“ Michael se na Toma vražedně zadíval a něco zahučel…

…………

„No tak! Pohni se!“ zaječel opět na Williama a popoháněl ho do schodů. „Tak padej!“ zařval znova, když odemkl dveře od svého bytu. Když se William rozhlédl, vybavily se mu všechny ty hnusné okamžiky, které s NÍM zažíval odmalička. Vzpomněl si na svou maminku…

Málem se rozplakal, ale před otcem se neodvážil. Jen by ho ještě více trýznil a to by asi nezvládl. „Tak kde zas vězíš, krucinál!“ William se jen chtěl podívat do obýváku. Bylo to tam krásné. Už překračoval práh z chodby, když v tom ho otec silně chytl za ruku. Švihem si ho k sobě otočil a pak nasupeně křikl: „Obývák je pro tebe tabu, jasný? Jednou tě tam uvidím a nepřej si mě!“

……………

Když si jí podrobněji prohlédl, něco ho na ní upoutalo. Ale co to bylo? Rozhodl se, že ji osloví. Nejdříve mrkl na své kamarády a ti jen němě přikývli. Pokusil se to risknout…

Nejdříve na děvče potichu mluvil, ale snila dál. Pak ho napadlo ještě něco… Zašel k řidiči a zdvořile se zeptal: „Prosim vás, odkud až vezete tu holku tam vzadu?“ Řidič zpomalil a zahleděl se do zpětného zrcátka. Pak jen pokrčil rameny a řekl: „Já nevím, odkud je. Vozím jí už asi po třetí dokola. Usnula, a když jsem jí probudil, řekla, že je jedno, kam jí odvezu. Mluvila o tom, jak jí všichni ubližujou a že ani neví, kde by chtěla být. Pořád dokola mi vykládala, že jí někdo ublížil a že už nechce v životě nikoho vidět. Zdá se mi trochu ťáplá. No a pak usnula a už jí nebudím. Až bude chtít vystoupit, tak vystoupí…“

Tom se podíval z okna a uviděl povědomou krajinu. „Už jsme tady!“ zařval Tom na celej autobus, až sebou všichni trhli. Nejvíce to děvče. Kluci vystoupili a hned se rozhlíželi, kudy by se měli vydat jako první. Tak si řekli, že půjdou nejdříve do chaty. Dívali se do každé místnosti, ale nikde nikdo. A tak se jen tak pomalinku procházeli lesem a ládovali se borůvkami. Pak je ale Tom zastavil: „Né! Nechte je bejt! Vždyť ten chudáček ani nemá pořádně co jíst!“ Tomovi se opět do očí vehnaly slzy. Přímo potoky slz.

„Billíííí!“ Tom ani nekřičel, spíše jen tak úpěl. Kluci se ho snažili všelijakým způsobem alespoň malinko rozveselit, ale marně… Pak náhle uslyšeli další volání: „Billí! Kde jsi? Jsi tu někde? Billí!“ Kluci se okamžitě za tím křikem rozběhli. Málem neuvěřili tomu, co spatřili. Byla to ta dívka, co prospala celý den v jedoucím autobuse! Ale proč jela sem a proč volá Williama? Tom se snažil si utřít slzy, ale nemohl přestat plakat. Ale teď stejně nebyla ani situace na nějaké machrování. ONA plakala taky…

Tom k děvčeti přišel a snažil se jí podívat do tváře. Dívka se ale stále skrývala. Pak po chvíli promluvil: „Koho že to voláš? Nemůžeme ti nějak pomoct?“ V tom momentě, kdy na kluky upřela svoje oči, bodlo Toma u srdce. Bože! Ty oči! Ty zářivě hnědé oči! Dívka poté promluvila: „Já… Utekla jsem z domu, protože někoho hledám…“ Tom se jen s otázkou v očích opět zahleděl do očí toho děvčete…

„Já hledám… Utekl… Vím, že tady musí být… Ale… je to tu vykácené… Šel někam jinam…“ Dívka se rozplakala, že ani nemohla dál mluvit. Tom jí něžně setřel slzy a pak jí lehce pobídl: „Pokračuj…“ Dívka se nadechla a spustila: „Utekla jsem od otce… Bil mě… Nadával mi, že to kvůli mně utekl… To kvůli mně se nezajímá o sport, ale o psaní básní… Prostě za všechno jsem mohla já… Tak jsem utekla ho hledat. Hledat mého bratra. Jmenuje se William…“

autor: Jitáááááááá