Časoprostor II 59.

TOM

„Tome,“ slyším za sebou přísnej hlas bráchy. Vallerie právě vyšetřuje Filipa, cvrlikaj u toho, jako by to bylo rande, a já zůstal na chvilku sám.
„No?“ otočím se na Billa, ale moc se mi nechce… tak nějak tuším, o co mu půjde.
„Nedělej, že nevíš, co ti chci. Cos to navykládal Filipovi za koniny?“ tváří se přísně, jako bych přinesl kuli ze zeměpisu. Je snad můj otec nebo co?
„Co bych mu vykládal, normálka… ptal se, co má dělat, aby mu padla kolem krku, tak jsem mu trošku radil. Co se ti nelíbí?“ hraju to do autu. Nechci se hádat teď, když jde do tuhýho. Nemám na to náladu.
„Příště při tom laskavě „trošku“ přemejšlej, Filip není ty a nepotřebuje sbírat skalpy, miluje ji a tohle zrovna nebyl citlivej začátek. To za prvé. A za druhý… kdyby Vall neměla rozum, moh nám tu kvůli tvejm radám umřít ještě před uzdravením. Copak nevíš, jak je nemocnej? Co kdyby to nezvládl?“ rozčiluje se potichu Bill. Aha, takže jemu vadí tohle… už jsem se lekl, že je tak útlocitnej a jde mu jen o počestnost Vallinky. Tak na to mám protiargument, kterej musí každej normální chlap uznat, a jestli ne, tak si o bráškovi pomalu, ale jistě, začnu myslet, že není normální chlap…

„Dovedeš si představit, jaký to je, jít dobrovolně na smrt a vědět, že si nikdy v životě nevrzneš?“ pronesu s naprosto tragickým výrazem, a když vidím záblesk soucitu v Billových očích, vím, že jsem vyhrál. Přece jen v něm zvítězil chlap…
„No to je fakt…“ smířlivě se zadívá směrem k Filipovi. „To musí bejt děsný…“
„Tak vidíš,“ ještě si potvrdím svoji pravdu a radši si to rychle namířím k budoucím milencům. Vzhledem k tomu, že se Vall právě skácela pod Filipovou vahou, když při oblíkání kombinézy zakopl a upadl na ni, jsem tu víc než potřeba. Doufám, že si ti dva ještě ke všemu nic nezlámali. Teď není čas na neplodný diskuse, stejně se mi to s Filipem nepovedlo, tak je to jedno. Měl jsem mu radši objednat babu z Escort servisu, to by bylo aspoň jistý… jenom na lásku se nedá spoléhat.

„Co tady blbnete, vy dva vědci?“ zašklebím se a pomůžu Filipovi na nohy. Měl je sice hodně zkroucený, ale na zlomeninu to nevypadá. Vallerie se už taky zvedla a oprašuje si zadek…
„To víš, Vally, je tu potřeba ženská ruka, Filipovi se do úklidu moc nechce,“ rejpnu si do nich, ale nic ve zlým. Jako pár budou skvělí. Už vidím ty obrejlený upachtěný dětičky, co spolu zploděj, jak listujou knihama o kvantový fyzice a genetice ve druhý třídě základní školy. Co jinýho se těmhle dvěma může narodit? Ona si to Vally při svým zaměření určitě dobře spočítá. Hlavně aby si nespočítala nás s Billem, to bych moc nerad. Budu si muset dávat bacha na hubu, než odpovím na její všetečný otázky. Měli bychom si to nacvičit, abychom netvrdili každej něco jinýho…

„Kardiostimulátor je doufám z tý kombinézy venku,“ významně se za mnou ozve Billův hlas. Dneska je jak učitel, to je hrozný, pořád by poučoval, ale omlouvá ho nervozita. Moc dobře ví, kdo bude mít na triku, jestli to Filip nepřežije. Varianta Antarktida je znovu na pořadu dne, jen se nám do toho připletla ještě jedna nepohodlná zamilovaná svědkyně. Snad jí Filip vysvětlil co a jak, když se to nepovede.
„Jasně, nejsem blbej,“ zašklebí se na něj Filip. „Nenechám se zabít ještě předtím, než tam vlezu,“ dodá a mrkne na Vall. „Život teprve začíná.“
Nebo taky končí, napadne mě, ale rychle tu myšlenku zaženu. Nesmím být pesimista, to by mu nijak nepomohlo. Konečně se do kombinézy nasoukal, Vall se chystá, že mu ji zapne a já jen sleduju Filipův rozpačitý výraz, když svojí něžnou ručkou loví jezdce zipu někde velice blízko jeho rozkroku. Ještě aby se mu postavil, to by nebyl dobrej start… nebo jo? No… snad se mu to nestane, musí být nervózní jako blázen. Přece přitom nebude myslet na sex. Ovšem když to vezmu podle sebe…

flashback

„Billí, já umřu…“
„Vyhrožuješ, nebo slibuješ?“ dělá si ze mě Bill srandu.
„Ty jsi hroznej, jak si můžeš dělat srandu v takovýhle chvíli,“ úpím a držím se za žaludek.
„Je vidět, že nezažíváš stejný stavy jako já, jinak bys věděl, že tohle je proti začátku koncertu legrace. Tady mě jen tak lehce šimrá kolem žaludku, ale před koncertem mi buší srdce jako zvon,“ vysvětlí mi bráška. „Hustil sis to do hlavy čtrnáct dní, tak čeho se bojíš? Něco ti tam přece muselo zůstat,“ snaží se mě aspoň utěšit, ale nějak to nezabírá. Nic tam nemám, vím to zcela jistě… totální prázdno… já snad ani nevim, jaký je hlavní město Německa. Na to, že jde na stejný zkoušky jako já, je nějak moc klidnej. Učili jsme se přece spolu, tak jak si může bejt tak jistej?
„Stejně umřu,“ vyhrožuju už zcela nepokrytě a nervózně přecházím po mrňavý místnosti, kam nás zavřeli. Je to tu hnusný stejně jako v každý škole. Tady se sice denně neučí, ale ve vzduchu je cejtit nervozita všech těch chudáků, co tu byli zavření před námi. S každým nádechem jí do sebe nabírám víc a víc. Ve spáncích mi buší krev, žaludek jako by se kroutil kolem svý osy, srdce se snaží krkem prorvat ven a já to přestávám pomalu zvládat.

„Pojď ke mně,“ zvedne se Bill ze židle, na který až doteď seděl, zachytí mě v chůzi za triko a přivine k sobě. Vděčně se mu přitisknu do náruče, není sice měkká, ale pro mě ta nejdůležitější a nejmilejší. „Neboj se toho, vždyť to nic není, uděláš pár křížků, napíšeš pár slov a bude to. Nic se nestane, a kdyby to nevyšlo, můžeš to zkusit znova. Nejde o život,“ snaží se, ale nezabírá to.
„Jenže co když to udělám na čtyřky? Celý Německo… co Německo… celej svět si bude na mě ukazovat, jakej jsem debil,“ vidím živě ty bulvární plátky, jak o nás pohrdavě píšou. „Slavní ale blbí“… „Ničím jiným než odrhovačkama by se neuživili“… „Je na vás vaše matka hrdá, Bille a Tome?“ … další a další potupný titulky mi naskakujou před očima. Kdyby šlo jen o to prolízt, asi bych si s tím hlavu nedělal, ale takhle? Bill mě pomalu hladí po zádech a já se k němu tisknu, jako by mě mohl zachránit. Pomalu se se mnou kolíbá, připadám si u něj v bezpečí.

„Dej mi pusu,“ zaškemrám, i když si dobře pamatuju, na čem jsme se předem domluvili. Bratrský objetí by se bulváru dalo ještě vysvětlit, ale líbání? To už těžko. Všude tady můžou bejt schovaný kamery, jeden nikdy neví.
„To nejde, víš, co jsme si řekli,“ odpoví přesně tak, jak jsem čekal. Nenápadně sjedu rukou na jeho zadek a jen mi do ucha zasyčí: „Tak sakra, slyšels?“
„Já to nevydržím, já musím,“ otočím ho zády ke dveřím a pomalu ho k nim tlačím, až se o ně zastaví. Otvírají se dovnitř, takže kdyby sem někdo chtěl jít, musel by nás odstrčit. Billovy oči poplašeně kontrolují každý nepatrný kout místnosti, ale když nic podezřelého nenajde, smiluje se nade mnou.
„Ale jenom jednu,“ šeptne ještě těšně předtím, než ho začnu hladově líbat. Musím se nějak zaměstnat, nebo opravdu umřu hrůzou a bude po skupině, po kariéře, po všem…
„Tak dost,“ odtrhne mi hlavu násilím, protože je mu jasný, že já bych sám dobrovolně nepřestal. Kupodivu mě to docela uklidnilo, už se tak neklepu. Zato se stalo něco jinýho. Nikdy bych neřekl, že se to může stát v takovýhle hnusný chvíli, ale jo… jsem připraven… na všechno. Chytím Billa za ruku, kterou až doteď svírá mou tvář, a nasměruju jí do správnýho místa. Jeho překvapený výraz, když si ji přitisknu dlaní do klína, mluví za všechno. Taky to nečekal.

„To nejde, Tomi, tohle už je moc,“ snaží se zachránit situaci, ale v tu chvíli už jsem jeho ruku přimáčkl tak těsně, že nemůže uhnout.
„Prosím,“ škemrám jako malý dítě, „… víš, jak mi to pomáhá? Úplně mi přestalo bejt špatně. Bille, prosím, jenom chvilku,“ snažím se ukecávat a při tom druhou rukou uvolňuju pásek kalhot. Doufám, že mi nespadnou, zkusím to posunout jen o dvě dirky, to by mělo stačit. Sakra, to se dělá blbě jednou rukou, ale jak ho pustím, uteče mi. Konečně… Znovu se přitisknu na Billovy rty a doslova procpu jeho ruku pod kalhoty do svého klína. Chvilku se sice ještě vzpouzí, ale když narazí na tvrdou výzvu, obemkne kolem ní prsty a začne mě jemně uspokojovat. Vzdychám do jeho úst a užívám si nádhernej pocit… nějaký zkoušky mi můžou bejt ukradený… vždyť je to vlastně úplně jedno, jaký budu mít známky… hlavně že mi je teď dobře…

„Prosíme pana Toma Kaulitze a pana Billa Kaulitze, aby se laskavě dostavili do zkušební místnosti č.3,“ ozve se nad námi z rozhlasu a oba se strašně lekneme. Fujtajbl, to byl šok. Mám dojem, že klidně můžeme skončit, protože není co dodělávat. Takhle mi to přerušit, bylo to tak hezký… Bill honem vytáhne ruku z mých kalhot a snaží se mi rychle dopnout pásek.
„Sakra…“ sykne, ale za chvilku už to má hotový.
„Tak hodně štěstí,“ líbne mě ještě na čelo, otevře dveře a vyjde na chodbu.
„Tobě taky,“ zavolám na něj a cítím, jak už mi žaludek zase vypovídá poslušnost… sakra, že bych to vzal ještě přes záchody?

konec flashbacku

Nakonec jsme dopadli s bráškou nachlup stejně, ale byly to šílený nervy…

BILL

Jsem teď kat, nebo Bůh? Těžko si vybrat, to se uvidí za pouhých pár minut… Filip je připoutanej, helmu má připravenou na klíně, nad ním se sklání Vallerie, aby ho naposledy políbila, a poté, co se odtrhne od jeho úst, chytí mezi dva prsty jeho nepřirozeně bledou kůži na krku a zajede do ní jehlou. Tom odvrátí oči, ale mě ten pohled fascinuje. Možná právě teď měníme dějiny lidstva… co když tohle je klíčový okamžik vývoje našeho druhu, co když tohle je ten nejdůležitější vynález… chci si to vychutnat. Škoda, že je to všechno mimo zákon, jinak by tu určitě byly haldy kamer a světel, dotěrní novináři by se nás všech vyptávali do zemdlení na každou maličkost… ale my tu sedíme v dědově stodole, která pořád zvenku vypadá, jako když tu jsou ustájený krávy, a pácháme trestej čin. Když vidím Filipa, klidně ho spáchám znova. Za posledních pár minut se něco v jeho očích změnilo… už tam nebyl vidět strach. Už je tam jen naděje. Asi se rozhodl, že bude věřit. O tom, že by to nevyšlo, už jsme ani nemluvili. Nešlo to… ne před Vall.
„Bille,“ otočí se na mě Vall, když rychle vyskočí z kabinky od Filipa. Tom už nasazuje Filipovi helmu, postupně zapíná všechny bezpečností panty, cvaká to strašně nahlas do naprostého ticha… Filip si ani nepřál pustit žádnou hudbu… chytím do ruky myš, najedu na červený obdélníček na monitoru a čekám na další povel. Ve chvíli, kdy Tom docvakne dveře kabinky, odskočí stranou a zakřičí: „TEĎ!“, zmáčknu START.

A je pryč. Sleduju, jak Vallerie, která už mezitím stihla odejít do bezpečný vzdálenosti, pomáhá na nohy Tomovi, jehož role mu přidělila skok, kterým se musel co nejrychleji dostat z dosahu kabinky. Šlo o setiny vteřin, takže musel skákat bez ohledu na to, jak a kam dopadne. Uvědomím si, že mám podvědomě zaťatou pěst na levé ruce, klouby už jsou úplně bílé. Pomalu uvolním prsty, abych si jeden po druhém protáhl, a vzpomenu si, jak mě rozčilovalo Filipovo loupání klouby. Pevně doufám, že ho ještě někdy uslyším. Uběhlo dvacet vteřin… bože můj, ten čas se vleče. Tom se mezitím posadil do židle a zkoumá svoje naražený koleno. Nebudu tady sedět, na monitoru stejně nic nevykoukám, barevným grafům, co tam poskakujou, nerozumím, tak se radši zvednu a jdu za Tomem.

Od chvíle, kdy kabina zmizela v budoucnosti, nepadlo ani jedno jediný slovo. Nechce se mi to ticho narušovat, tak si přidřepnu k Tomovým nohám, a když se Vall otočí, aby došla do lékárničky pro dezinfekci, něžně ho políbím na čerstvou odřeninu. Usměje se na mě, mezi prsty vezme pramen mých vlasů a pomalu si ho začne natáčet na ukazováček. Tohle dělá vždycky, když je nervózní a neví, co s rukama. Mlčíme… ani jeden z nás zřejmě nechce být první, kdo posvátné ticho poruší. Tom pustil mé vlasy, a to je pro mě znamení, že se nejspíš blíží Vall. Zvednu k ní oči, a když natáhnu ruce, ochotně mi odevzdá lahvičku s kysličníkem a smotaný obvazový tampónek. Rychlým otočením na něj naleju potřebnou dávku, položím lahvičku na zem, vyhledám Tomovu ruku, a když mě dostatečně pevně stiskne, přiložím dezinfekci na ránu. Jen z jeho bolestivé grimasy je jasné, jak ho to pálí, ale ani on neporuší ticho, které už se hmatatelně vznáší zdejším prostorem. Je statečnej…

Minuta třicet. No vida, jak nám to utíká, Tomovo zranění nás posunulo o kus dál, a teď už nezbývá, než se vrátit k monitoru a sledovat poslední vteřiny… bože, to je doba… ještě dvacet vteřin. Tom sedí na židli, asi ho to opravdu bolí, možná bude muset skočit do kabinky hned po Filipovi, aby mohl odjet domů se zdravou nohou. Vall jen stojí, zírá do blba a čeká… zajímalo by mě, co se jí honí hlavou. Jestli si představuje, jak bude Filip vypadat, nebo jejich společnej život, nebo něco úplně jinýho? Trhnu sebou, když začne počítač pípat… posledních patnáct vteřin. Zavrtám oči do místa, kde se má objevit stříbrná kabina, a snažím se snad ani nemrkat, aby mi ten okamžik neutekl.
Konečně… stejně tiše, jak zmizela, se zase objevila. Místo aby se k ní vrhly tři páry rukou a otevíraly dveře, všichni tři strnule čekáme… na co? Na boží znamení?
Jako první se rozhoupala Vall, Tom se sice zvedl ze židle, ale sykl bolestí hned, jak došlápl na zraněnou nohu, a svalil se zpátky. Musím jít taky, nemůžu v tom nechat Vall samotnou. Co když tam najde mrtvého Filipa?

Odvážná štíhlá ruka s růžově nalakovanými nehty pomalu zmáčkla kliku a já cítím srdce až v krku. Tohle je horší než před koncertem, tady jde o život. O život přítele. O náš další život. Co jsem to provedl, bože můj? Co když teď právě skončil? Co když mě zítra odvedou s pouty na rukou a v životě už nebudu moct Toma políbit? A co Davídek… ne… to bych nepřežil…
Dvířka se otevřela, ale nic nevidím. Vall statečně vešla dovnitř kabinky a já zvědavě nakukuju za ní. Vidím její zaražený pohled. Nevím, co to znamená, ale když se postavím vedle ní a nakouknu pod sklo helmy, spatřím Filipovy světlé vlasy… Nic jiného si v tu chvíli neuvědomuju, jen tu šílenou světlou barvu… Jak je to možný? Co se stalo? To přece nejde… V tu chvíli se ale stane něco, co mě vrátí zpátky do života. Filipovy oči se otevřou, a když spatřím modré duhovky a úsměv na jeho tváři, vyhrknou mi slzy štěstím. Vítej zpátky do života, Filipe…

autor: Janule
betaread: Janik