Tajemná lesní víla 23.

autor: Jitááááááá
betaread: Helushka

Tom nevěřil vlastním uším. Nevěřícně zatřepal hlavou a promnul si oči. „Cože jsi říkala?“ Ujišťoval se ještě, ale dívka si stála za svým. Tom si myslel, že se dočista zbláznil. Dokonce tu dívku považoval za halucinaci nebo to všechno jen jako za sen. První, co ho napadlo, byly ty oči. Zářivě čokoládové oči. Přesně ty, jakýma se na něj díval William… „Ale Billi mi neříkal, že má sestru. Říkal, že utekl od otce, který ho bil. Přesně to, co jsi mi řekla ty, ale o sestře se NIKDY nezmínil. Musím ho najít.“

Dívka se na Toma smutně zahleděla a pak šeptla: „Billi tu není.“ Tom se na ní podíval a smutně ji vzal kolem ramen. „To bude dobrý…“ Zarazil se… „Jak se vůbec jmenuješ?“ Tom se až teď probral z dost velkého šoku. Tak Billi má sestru…

„Emilie,“ hleslo děvče a Tom jí podal ruku. „Já jsem Tom, moc mi na tvém bratrovi záleží, mám ho moc rád. Byl u mě doma v Loitsche přes noc, ale pak zase odjel sem, do lesa. Říkal mi, že se v domě bojí, tak jsem ho nechal jít, ale teď vím, že to byla chyba. Velká chyba.“

Emillie se na Toma zadívala a pak jen špitla: „Ty ho nemáš rád…“ Tom se zarazil a pak se ustrašeně zeptal: „J-Jak to myslíš?“ Emillie se podívala do země a pípla: „Miluješ ho… Proč bys ho jinak šel hledat? Já ho taky miluji, ovšem že jako sestra, samozřejmě. Ale ty… Vidím na tobě, že k němu něco cítíš, něco moc silného… A to může být jedině láska, Tome. Tu jsem nikdy nepoznala.“ Kluci na ní hleděli jako na vědmu a pak se Tom začal opět vyptávat.

„Ale proč mi nic o tobě neřekl? Proč mi vyprávěl jenom o tom, že už nemá maminku a že žil pouze s otcem? Já to nechápu…“ zakroutil hlavou Tom a Emillie se na něj jen povzbudivě usmála. „Billi je zvláštní kluk. Takový tajemný a mystický, vždycky se mi to na něm moc líbilo. Chtěla jsem být taky taková, ale otec mi to zakazoval. Prý ze mě bude zrůda, jako z něho. Ale on není zrůda! Otec! Otec je zrůda! Nenávidím ho víc, než si dokážeš představit. Zabila bych ho, kdybych mohla… Už kvůli tomu, co mu provedl…“

Tomovi se strachem podlomily kolena, až se raději posadil na zem. „Co… Co mu provedl?“ šeptl a po tváři se mu začala kutálet jedna slza za druhou. Emillie vzlykla a pak špitla: „On… On ho zneužil, Tome… Zneužil ho a vyhrožoval mu, že ho zabije, když se o tom někdy někomu zmíní. Bil ho skoro celý den. Mě zavíral v mém pokoji, protože jsem mu chtěla pomoct, ale on mě jen nechal, abych se dívala na to, jak mému bratříčkovi ubližuje. Psal básně, v noci při baterce a pod peřinou. Aby ho otec nechytil. Vždycky mě vzal pod velikou deku a pod ní mi je potichu předčítal. Byly krásné, ale otec mu vzal jednu velkou knihu, která byla celá popsaná, a před náma ji spálil. Pak ještě Billiho zbil a mě zavřel do malého pokojíka, kde jsem byla do doby, co Billi utekl. Bylo mi dvanáct a jemu čtrnáct. Ani se se mnou nestihl rozloučit. A od té doby jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím…“

Dokončila svůj příběh a opět se na kluky zadívala. Po tvářích se jí kutálela jedna slza za druhou a kluci se rozhodli, že musí okamžitě najít Billiho a jeho otce. Okamžitě… Tom vzal mobil do ruky a zavolal matce. Po jednom zazvonění se Simone ozvala: „Ahoj Tome! Tak co? Našel jsi ho? Je v pořádku?“ Tom jí, sice nerad, musel říct pravdu. Bylo mu jen ještě více smutno, když slyšel matky šťastný hlas, a proto mu to dělalo ještě větší potíže.

„Mno… Nenašel jsem ho, mami… Není tu… asi…“ Tom nedokázal dále mluvit, a tak ho Emillie pohladila a Tom jí předal mobil. „Dobrý den. Já… Já jsem Emillie, jsem Williamova sestra. Musím… Musím vám říct, že… Prostě jsem také utekla od našeho otce, ale otec je dřevorubec a les, kde Billi žil, vykácel a našel ho tu. A on… On ho unesl… Je mi to líto…“ Emillie se rozplakala a Simone jen nevycházela z údivu. „Sestra? Ty jsi jeho sestra? A kolik ti je let? A proč jsi taky v lese?“

Emillie byla ráda, že alespoň Billi získal milující rodinu. Uslyšela ze Simonina hlasu, že má o něj také strach. „Já… Já jsem ho šla hledat. Totiž náš otec… je to tyran. A maminku nemáme… Kolik mi je let? Mno… Mně je šestnáct, ale já chci najít bratra!“ Emillie nedokázala tlumit svoje vzlyky a tak se teď Michael ujal rozhovoru. „Dobrý den, paní Kaulitzová. Tady Michael, mno… Já jen… Mohli bychom zajít na policii, aby Billiho nějak vypátrali, nebo tak něco… Protože, Emillie se k otci neodváží jít…“ Simone ho přerušila a podívala se na hodiny.

„Takže, za patnáct minut vám jede autobus do Loitsche. Všichni sem přijeďte a na všem se domluvíme, ano? A buďte opatrní. Zatím nashle.“ A zavěsila. Michael jen mávl rukou směr zastávka a všichni se vydali na cestu. „Mno… To bude ještě hodně zajímavý… Na fízlárnu? Mno potěš…“ Obrátil oči v sloup Andreas, který měl už párkrát s Tomem malér s nočním mlácením do kapot aut. Byla to taková jejich puberťácká hra. Vždycky se s Tomem dusili smíchem, když z nějakého domu vyletěl nějaký tlustý soused v pyžamu, s klíčkama v ruce, aby to řvoucí auto utišil…

Teď ale u policie hledali jejich jedinou možnou pomoc. Tom pomohl Emillie vstát a pak se rychlejším krokem vydali na zastávku. Jen co tam došli, tak uviděli autobus. Nastoupili a naštěstí v něm seděl jiný řidič. Tomu samému řidiči by to muselo připadat dost divné. Pořád stejní kluci, jednou jedou odtud s chlapcem, druhý den s dívkou… Mohl si domýšlet různé věci, ale na to raději kluci nemysleli. Měli teď starostí až nad hlavu. Nasumírovali se opět až dozadu a po minutě absolutního a přemýšlivého ticha se pustili do přípravy toho, co vůbec policii řeknou…

………..

„Williamééééééééé! Okamžitě do kuchyně!“ zaječel ten netvor a Billi se po velkém leknutí pomalu postavil na třesoucí nohy. Vydal se směr kuchyně. Když procházel tou nekonečně dlouhou chodbou, na jejímž konci se nacházel ON, se mu do mysli vtírala jedna ošklivá myšlenka za druhou. Copak po něm bude chtít? Zbije ho? Zase ho zneužije? Raději už na nic takového nemyslel a svou mysl upjal jen na jeden bod. Na Toma. Když došel až mezi futra, opatrně a co nejpříjemněji se zeptal: „Potřeboval jsi něco, tati?“

„Jo. Večeře,“ řekl nepříjemným tonem a navíc s plnou pusou. William se posadil za stůl a zíral na talíř s neidentifikovatelným obsahem. „Děkuji,“ pípl a chopil se příboru. Nabodl sousto na vidličku a se zavřenýma očima jej dal do úst. „Mno FUJ!“ okamžitě se mu zobrazil nápis v mysli, ale ani nepípl. „Tak co, chutná?“ zeptal se opět nepříjemně a William se po spolknutí sousta zmohl jen na „Hmm.“ Otec se na něj zašklebil a řekl: „Mno i kdyby ne, tak máš smůlu… Jo a až skončíš, tak ukliď tady tohleto…“ rozmachoval rukou po celé kuchyni.

William se rozlídl lépe a až teď spatřil hromady špinavých talířů, které tu snad hnily rok. Jen němě přikývl a jen co se otec rozvalil v obýváku u televize, se William tiše zvedl od stolu a co nejopatrněji otevřel ledničku. Tohle se opravdu nedalo jíst. Raději se tedy pustil do úklidu kuchyně, aby ji zbavil podoby chlívku…

Ale když chtěl do ruky vzít kelímek s bílým jogurtem…

„Okamžitě to tam vrať zpátky!“ William se lekl, až mu jogurt vypadl z ruky a rozprskl se po celé podlaze. Ani se na otce neodvážil podívat a už pomalu uhýbal před budoucí ránou. Otec se jen znova škaredě zasmál. „Teda… Jsi ještě větší nemehlo, než byla tvoje matka!“ Billi nějaké urážky, které byly namířeny na jeho maminku, nemínil poslouchat a poprvé se odvážil vzdorovat. „Maminka byla na nás moc hodná, tak proč o ní říkáš to, co není pravda?“ Za následující vteřinu ale posoudil, že to nebyl dobrý nápad.

Ucítil na tváři prudkou ránu a bolest, po které se skácel k zemi. Věděl to! Věděl! Bude mu znova ubližovat, bude ho zase mlátit, bude ho možná i zneužívat! Musel pryč. Musel nutně pryč. Nevěděl ale jak! Jen co William s velkou námahou trošku zvedl hlavu z podlahy, mu otec zopakoval příkaz: „Okamžitě to tady ukliď! Jestli se to tady nebude do rána všechno blejskat tak si mě nepřej!“

autor: Jitáááááááááá