Časoprostor II 60.

TOM

Sakra… mizerná noha! Strašně mě zabolelo v koleni, když jsem se postavil, až mě to skolilo zpátky na židli. Musím opatrnějc, vypadá to, že to bude něco horšího než jen odřenina. Chytím se opěradla židle a pomalinku se zvednu. Vůbec na ni nemůžu došlápnout, snad to nemám zlomený… Chvilku poskakuju po jedný noze, až dostanu nápad. Chytím se opěradla židle, na který jsem seděl, a s její pomocí se konečně dostrkám až ke kabině. Ti dva před chvilkou zmizeli uvnitř, aniž by si mě všímali, a já jedinej nevím, co se děje. Snad to ten kluk přežil, proboha… je tam nějaký podezřelý ticho. Začínám bejt docela nervózní, tohle je strašně divný… Pomalu se dostrkám až ke dveřím a s úlevou se chytnu za jejich kliku. Bolí to děsně, sakra. Nesnáším, když jsem bezmocnej, z toho by mě vždycky čert vzal… Nejhorší je, že pořád slyším jenom to proklatý ticho… už mi to dneska fakt leze na nervy. To nemůžou aspoň kuňknout? Strčím hlavu dovnitř. Vally se právě snaží pololežícímu Filipovi rozepnout helmu, ale moc jí to nejde, neví, jak na to. Už se chci nabídnout, že jí pomůžu, když konečně Billa napadlo to samý. Vall má tak rozklepaný ruce, že se jí to prostě nedaří rozepnout. Pořád je takový hrobový ticho, člověk by řekl, že se tu bude buď brečet, nebo křičet radostí, ale ne… zase jen cvakaj do ticha ty šílený panty na helmě. Ani z výrazu těch dvou, nejsem schopen zjistit vůbec nic…

Konečně se to těm umělcům povedlo a helmu společnými silami sundali… Proboha! Zůstal jsem zírat na Filipa jako opařenej. To snad ne! Vždyť on má pořád svoje starý bílý vlasy! Takže zase špatně? … Tak sakra, proč se Vallerie tak šťastně usmívá? A Bill s ní? Vědí snad něco víc, než já? Filip se chytne každýho z nich za jednu podanou ruku a vyskočí z křesla jako rybička. Takže se to povedlo… a on je prostě jen normální blonďák… fuj, to se mi ulevilo. Nic víc než vlasy z něj totiž nemám šanci vidět, protože se na něj vrhla jeho milá a tiskne si ho vší silou k sobě. Vypadá to, že ho jen tak nepustí, a když se ti dva začnou líbat, Bill se jen usměje, sebere se a vyskočí z kabinky ke mně na beton. Zavře pečlivě dvířka, aby měli soukromí, a řekne: „Vypadá to, že budou mít spolu krásný blonďatý dětičky…“
„Hmm… to je fajn, tak doufejme, že se na to nechystaj hned teď,“ významně kývnu k zavřené kabince… prostory jsou tam na to ideální, soukromí, měkký pohodlný křeslo… už mě kolikrát napadlo, že by to tam nemuselo bejt špatný… akorát se nedá zamknout zevnitř… Oba se naráz rozchechtáme, a konečně z nás spadne ten prožitej stres.

Chytím se Billa, abych neupadl, protože se najednou nemám čeho držet. Něžně mě k sobě přimáčkne a dá mi krásnou pusu. Jen takovou dětskou, jakou si dáváme každou chvíli s Dejvem.Ta je určitě z radosti, že je všechno tak, jak jsme si naplánovali…
„Co máš s nohou? Bolí to moc?“ zeptá se mě, vezme mě kolem ramen a pomůže mi odskákat k počítači. Tam mě posadí na měkkou otočnou židli a začne studovat moje koleno.
„Začíná ti to natejkat, to není dobrý, musíš s tím mít něco horšího…“ pronese zadumaně. „Budeš muset urychleně do kombinézy, než ti to víc oteče, jinak už by ses taky do ní nemusel dostat. Vydrž, skočím pro ni,“ líbne mě na čelo a běží k Bédovi. Vytáhne naší společnou velikost a hned mě do ní začne pomalu pěchovat, abych mu neotekl. To by mě pak musel odvést do nemocnice a starat se doma o maroda se sádrou, to se mu asi moc nechce…

BILL

Tom kňučí, že ho bolí na tu nohu jen došlápnout, takže se mě nakonec chytne kolem krku, zvednu ho jako nevěstu do náruče a ke kabince ho musím donést. Samozřejmě se mě celou dobu pokouší provokovat, jako by ta nevěsta opravdu byl, a já nestačím uhýbat jeho líbacím útokům. Děsně se u toho baví, ale jestli sebou kvůli jeho srandičkám flákneme oba na beton, smát se rychle přestane. Je děsně těžkej. Konečně jsem ho shodil na židli u kabinky a je mi jasný, že kdyby ho nebolelo zrovna koleno, už bych na něm seděl. Dneska je nějak moc vášnivej.
„Tak dost, Tome, musíš dovnitř,“ odtrhnu se od toho svýho nenasytnýho invalidy, kterej se mě snaží neustále stáhnout co nejblíž k sobě, a odhodlaně zaťukám na kabinu. Nedá se nic dělat, hrdličky, ale máme tady maroda. Za chvilku vykoukne Vall se širokým úsměvem na tváři, ale když si všimne, že je Tom oblečenej v kombinéze, hned se zatváří vážně.
„Co se stalo? Ta noha je špatná?“ zeptá se jen, a hned za ní vykoukne z kabinky modrookej blonďák. Sakra, tomu to sluší. Oči má fakt krásně zářivě modrý… Usmívá se na nás na oba, evidentně šťastnej jak blecha.

„Ahoj, kluci,“ zahaleká na celou laboratoř, jako by nás dneska neviděl, a vyskočí ven. „Já žiju! Bože můj, mně je tak krásně… já se znova narodil, chápete to? To je úžasný! Skvělý! Miluju vás!“ křičí a začne poskakovat po laboratoři. Oba na něj zíráme, přiblblý úsměvy na tváři a užíváme si pohled na jeho štěstí. Je to nádhernej pocit… a úleva, že protentokrát nejsem kat, ale léčitel. Ještě začnu bejt nafoukanej, ale můj podíl je na tom minimální, to si musím přiznat. Jen peníze by asi v tomhle případě nebyly nic platný. Nejdůležitější je práce Filipa a Vall. Mrknu na ni, a když vidím její slzy v očích, přes který pozoruje svoji lásku, skoro mi vyhrknou taky. Snad je čeká krásnej společnej život… Nakonec je dobře, že Filip nemá černý vlasy, byl by to moc markantní rozdíl, kdežto takhle není jeho změna tak šíleně nápadná. Kdo ho zná, to samozřejmě postřehne, ale protože vždycky nosil venku tmavý brejle, nikdo neviděl jeho oči. Barvy pleti si taky nikdo nevšimne, protože nosil dlouhý rukávy kvůli slunci… takže má před sebou bez problémů krásnej novej život, a když změní doktory a trošku zfalšuje zdravotní kartu, nebude muset snad ani měnit identitu…

Opatrně Toma vystrkám do kabinky, posadím ho do křesla, připoutám, nenápadně ho ještě naposledy políbím, než mu nasadím helmu, a jdu ho odeslat na zdravotní dvouminutovku. Doufám, že bude všechno v pořádku jako před chvílí a on mi tam někde neuvízne… Zatímco Filip stále ještě tančí po místnosti, já už dneska podruhý najedu myší na tlačítko start a čekám, až čas dorazí přesně do chvíle, kterou jsem naplánoval.
„Filipe, uhni od tý kabiny nebo tě to vezme sebou a máš po srandě,“ zavolám na něj pobaveně, když ho vidím, jak se nebezpečně blíží. Zarazí se a asi mu teprve dojde, že se děje něco, o čem nemá ani páru. Má ze svýho života takovou radost, že nevnímá svět kolem sebe. Vall si pro něj radši dojde, a odvede ho konečně do koupelny, aby se na sebe mohl mrknout do zrcadla. Za malou chvilku se dveře koupelny zavřou a já tu zůstanu sám jen s myší v ruce. Nějak si na tuhle roli Boha léčitele začínám zvykat, už mi to ani nepřijde a srdce mi buší jen o trošku víc než normálně, když konečně odešlu Toma o dvě minuty dál do budoucnosti. Začíná se z toho stávat běžná součást našich životů… za chvíli si sem snad budem jezdit léčit rýmu.

Už se těším, až zavoláme tátovi a pozvem ho k nám na víkend. Musíme to udělat co nejdřív, nedávno prodělal znovu nějakou srdeční slabost a ležel zase týden v nemocnici. Doufám, že to všechno stihneme včas. Poprvé sem s sebou vezmem i Dejva a strávíme tu jedno příjemný odpoledne. Malýmu se tu určitě bude líbit, konečně mu představíme strejdu Filipa, o kterém zatím vždycky jen slyšel. Co asi dělá, šmudlík můj malej. Mrknu na hodinky a napadne mě, že už by mohl být vzhůru. Zkusím brnknout Sabine a zeptat se, jak se mají. Než se Tom vrátí, aspoň se zabavím. Chvíli to vyzvání…

„Tatííí,“ usměje se na mě sluníčko na displeji. Sabine si všimla, kdo volá, tak mi ho rovnou dala k telefonu. Ještě je vidět, že má otlačenou tvářičku od polštáře a je takovej krásně vláčnej. Usměju se na něj stejně jako on na mě. Tomu se prostě nedá odolat.
„Ahoj, šmudlíku. Už ses vyspinkal?“‘
„Jo, už jsem vstával. Teta říkala, že jsem chrápal, až se hory zelenaly, a že kdyby mě nevzbudila, budu prej spát pořád. Tatí, že nechrápu jako strejda, že ne?“ zeptá se.
„Ne, to ne… jako strejda určitě nechrápeš. V tomhle je Tom zatím lepší než ty,“ bavím se.
„Aha… a až budu velkej?“
„No, to se uvidí, radši buď ještě chvíli malej, jo?“ snažím se zastavit čas, kterej by on nejradši popohnal dopředu. Nemůže se dočkat, až bude velkej…
„A co jste s tetou dělali?“
„Byli jsme lítat na zahradě, a když nám letadýlko upadlo na zem, Scotty mu prokousl křídlo. Myslíš, že to strejda opraví?“ líčí mi dnešní havárii. No jo, náš pes je tele, už se po letadýlku několikrát vrhal, tak se mu ho konečně podařilo zakousnout. Zřejmě ho považuje za kořist.
„To víš, že se na to podívá, a když to půjde, tak ho spraví,“ slíbím, ale dost pochybuju, že se mu to podaří. Když tak koupíme nový…

„Kdy přijedete, tati?“
„Dneska k večeru,“ slíbím mu a v tu chvíli se mi před očima zjeví stříbrná kabina. Pomalu se k ní vypravím. Tom se určitě osvobodí sám, takže jen otevřu dveře a čekám, až vyskočí ven. Něco mě napadne…
„Chceš vidět strejdu převlečenýho za kosmonauta?“ zeptám se Davídka. Když jen vykuleně kývne, namířím mobil minikamerkou na Toma, kterej právě vylejzá z kosmický lodi ještě s helmou na hlavě. Chvilku se zarazí, co blbnu, ale když vidí na displeji vykulenou tvář Dejva, zamává mu a pomalu si začne helmu sundávat.
„Ten je, co?“ zeptám se Dejva.
„Jéé! Já bych chtěl taky takovou helmu,“ hned začne škemrat.
„Na co by ti byla?“
„Budem si hrát se strejdou na ty kososnauty,“ nadšeně hlásí.

„Kosmonauty,“ směju se. „Já nevim… uvidíme jo? Jestli nějakou takovou budou mít, tak ji koupíme,“ slíbím váhavě, protože je mi jasný, že až to Dejv vyslepičí strejdovi, ten se hned nadchne pro novou hru a začne shánět všechno, co je k tomu potřeba. Z dětskýho pokoje je schopen klidně udělat vesmírnou stanici a celou ji polepit alobalem… Už ho znám…
„Tak se měj hezky a dej mi ještě na chvilku tetu, jo? Papa a nezlob,“ rozloučím se.
„Ahooooj. Tetó, táta tě ještě chce,“ slyším z telefonu a během chviličky už vidím Sabine.
„Čau taťko,“ usmívá se na mě. „Co potřebuješ?“
„Nic, jen jak vám to klape? Nezlobí tě ten náš ďáblík?“
„V pohodě, neboj. Dopoledne jsme lítali na zahradě a před chvílí jsem ho musela vzbudit, jinak by spal asi až do večera. Teď se chystáme jít na procházku. V kolik se vrátíte?“
„Nevím přesně, tak kolem šestý.“
„Dobrý, to už budem doma. Tak čau, musíme běžet, máme toho moc,“ rozloučí se, ani nestačím odpovědět a displej zhasne. Je vidět, že jim nic nechybí, konstatuju spokojeně a zastrčím mobil do kapsy.

„Kde jsou hrdličky?“ zeptá se Tom, když si konečně odepne sám helmu a odloží ji na židli. Jen kývnu hlavou k zavřený koupelně a Tom se vševědoucně usměje. „Ty jsou děsný, to nemůžou počkat, až odjedem?“
„Ty se jim divíš?“ usměju se a pohladím ho po rozesmátý tváři. Líbnu ho na čelo a přitáhnu k sobě. „Tak co koleno, dobrý?“ ptám se, když ho jemně líbám na krk. Nahmátnu zip kombinézy a pomalu s ním začnu sjíždět dolů.
„Dobrý, už nebolí. Je to zázrak,“ zašeptá mi do ucha a dál se nechá odstrojovat a líbat. Vrní přitom jako kocour.
„Co kdybychom šli zkusit to krásný měkký křeslo…“ zašeptá a přitáhne si mě blíž na tělo.
„Na to si nech zajít chuť, Casanovo, teď není čas. Chci jet co nejdřív domů, už se nemůžu dočkat, až se spolu zaboříme do naší krásný… velký… manželský… postýlky…“ líbám ho pomalu na tváře, zatímco z něj neustále sundavám kombinézu.
„Slibuješ?“ vrací mi polibky, a když mu to odkývu, pustí mě, a konečně se vyvlíkne z těsného oděvu.
„Dneska bude asi žhavá noc, co?“ zamumlá Tom, když zaslechneme z koupelny smích.
„Snad jo, ale u toho jim asistovat už nebudeme, to už budeme ve svým,“ zasním se. Konečně se dveře koupelny otevřou a ti dva holoubci ruku v ruce vyjdou ven. Je na ně úžasnej pohled. I když je fakt, že na to, jak významnej je čeká večer, vypadá Vall jako šedá myška… něco mě napadlo…

„Vall, můžeš na chvilku?“ zatáhnu ji zpátky do koupelny. Cestou jsem s sebou vzal svoji kabelu, kde mám všechen ten binec, co jsem musel vysypat na trávu. Nejspíš tam bude i ta tráva, protože jsem to zpátky házel dost vztekle. Vall na mě nechápavě kouká, když zavřu dveře, postavím ji před zrcadlo a rozdělám drdůlek, kterej má pevně připíchnutej pinetama k hlavě. Sice má jemný vlasy, ale trochu laku by to mohlo spravit. Sáhnu pro kartáč do kabely a projedu její světlý vlasy, až to zapraská. Mrknu na Vall do zrcadla a její úsměv mi jasně řekne, že pochopila, o co jde.
„Dneska musíš být pro Filipa krásná,“ zašeptám, protože v koupelně se všechno strašně ozývá. „Jestli chceš, pomůžu ti,“ nabídnu se.
„Myslíš, že se na tomhle dá něco vylepšit?“ ušklíbne se Vally a já jen sebevědomě kývnu.
„Jistě, na každým je něco krásnýho, stačí jen vědět co a zvýraznit to. Můžu?“ ještě se ujistím, a když s úsměvem kývne, posadím ji na kraj vany a otevřu kabelu. Ještě že toho vozím s sebou víc, než potřebuju… teď se to hodí.

TOM

Bill se asi před čtvrthodinou zavřel s Vall do koupelny, aniž by mi řekl jediný slovo. Asi si maj co povídat. Poflakuju se po laboratoři, chvilku jsem čuměl do šachový partie, co má Fil rozehranou na jednom z počítačů, ale brzo mě to přestalo bavit… tohle fakt nemusim. Čerstvej blonďák přikládá do kamen, aby nevyhasly a nebyla tu zima. Je sice jaro, ale noci jsou pořád mrazivý. To by asi z tý vášně moc nebylo…
„Že je úžasná, viď, Tome?“ usměje se na mě Filip od kamen. Na tohle musím kývnout. Pro něho určitě úžasná je, to je bez diskuse. „Víš, ona si mě vlastně stvořila… je to moje Bohyně. Do smrti ji budu milovat. Ona je teď něco jako moje genetická matka…“ uvažuje nahlas. Uchechtnu se…
„To bych moc nahlas neříkal, aby ji nenapadlo, že s tebou jako se synem vlastně nemůže nic mít,“ upozorním ho se smíchem.
„Myslíš?“ zadumaně přemýšlí. „To je blbost. Miluje mě. To by mi neudělala…“ přemejšlí zcela vážně.
„Dělám si srandu, ty pako,“ chechtám se, „copak tě porodila? Jsi z toho všeho nějak zblblej. Seš si jistej, že ta zmutovaná buňka, co ti píchla, neobsahovala taky nějaký geny přiblblosti? Vypadáš na to. Vzpamatuj se, blonďáku, a buď chlap. Máš před sebou celou dlouhou noc, tak ať ti to zas neproklouzne mezi prsty. To by byla ško-“ zmlknu překvapením uprostřed slova, když z koupelny vypluje „něco“… co něco, krásná kočka z ní vyplula. A hned za ní můj krásnej kocour… aha, tak tohle tam spolu vyváděli. Sakra, jak trocha mejkapu a stínů člověka změní. Vall teď vypadá opravdu jako Filipova bohyně… ten bude zírat, co mu z ní můj bráška stvořil. Jenže blonďák se pořád šťourá v kamnech, vydává u toho neuvěřitelnej lomoz a nevšímá si, co se kolem něj děje. Je mi jasný, že až uvidí svoji nastávající, spadne mu čelist stejně jako mně. Zvednu palec směrem k Vall a Billovi, aby viděli, že se mi jejich dílko líbí. Brácha je fakt šikovnej, nevěřil jsem mu, že to opravdu umí. Kolikrát když jsme byli ve společnosti a on se nudil, vybral si vždycky nějakou holku a vykládal mi, jak by ji namaloval, co by jí oblíkl, a jak by se změnila… teď už mu věřím. Začne na mě dělat takový zvláštní posunky, až z toho pochopím, že nenápadně padáme pryč. Svoji kabelu má, já neměl u sebe nic, všechno, co potřebuju, mám po kapsách, tak se potichu vyplížíme na dvůr.

„Teda Bille,“ vydechnu, když potichu docvakne dveře.
„Copak,“ uculuje se.
„Umíš… fakt jí to sluší, divil bych se, kdyby se na ni Filip nevrhnul hned.“
„No a proč myslíš, že mizíme? Už se nemůžu dočkat, až mi Vall bude vyprávět podrobnosti,“ zasní se, a když mu dám pusu, poplašeně se rozhlídne po dvoře, jestli tu náhodou někdo není. Tady! Leda tak duch starýho Schulze…

autor: Janule
betaread: Janik