One True Night 2.

autor: Lostmickey
betaread: Janule

(Tom)

Přitáhl jsem si Billa blíž k sobě. Nechal jsem ho, ať si položí hlavu na mé rameno a zavřel jsem oči. Ještě jsem nechtěl spát. Měl jsem chuť si povídat. Jen tak. Klidně i o blbostech, ale prostě jsem chtěl mluvit. Bill stále prázdně zíral do stropu. Trochu jsem s ním zatřásl. Překvapeně zamrkal.

,,Těšíš se domů?“

,,Strašně moc.“ Zasnil se. ,,A ty?“

,,Taky. Škoda jen, že neuvidíme rodiče.“ Škoda? Vlastně ani ne, ale byla slušnost se nad tím pozastavit. Rodiče totiž včera odjeli za nějakýma příbuznýma někam do Rakouska a vrátí se až za pár týdnů, jenomže to už budeme zase pryč. Vlastně mě to na jednu stranu mrzelo, protože občas je fajn cítit, že mám kolem sebe svojí rodinu, ale na druhou stranu mě zase těšil fakt, že se budeme moc s Billem naplno projevit. Žádné toužebné pohledy a nenápadné doteky. Už jen samé přímé činny. Těšil jsem se. Jen co je pravda.

,,Ale budeme sami.“ Pronesl skoro až stydlivě bráška, jakoby mi snad četl myšlenky.

Hrál si s mými prsty a přitom se snažil vyhnout mému zkoumavému pohledu. On tak rád naznačoval. Nikdy se nerozpovídal naplno. Potřeboval, aby začal někdo jiný a sám se pak přidal, když to uznal za vhodné. Byl tak neskutečně stydlivý, co se týče vyjadřování se slovy, ale když došlo na činy, žádná perverznost mu nebyla cizí. Nikdy bych to do něj neřekl a popravdě jsem na počátcích našeho vztahu měl docela strach, jestli jsem udělal správně, protože vypadal tak netknutý. Skoro jsem se bál, že bych mu mohl něco udělat, ale zjistil jsem, že on možná nepolíbený je, ale nechává se plně vést svou fantazií a to je mnohdy víc, než všechny mé zkušenosti. Ovšem je taky pravda, že jsme nechtěli do toho vztahu vkládat žádné hlubší city, jenomže copak to jde? Billa jsem vždycky miloval. Nebyl to jen můj bratr a on to věděl. Jednou jsem mu to řekl a byl jsem plně připravený snést jeho posměšný úšklebek, jenomže žádný se nekonal. Místo toho se mě snažil ujistit, že i on začíná pociťovat něco víc, ale že si ještě není jistý, jestli tomu chce dát volný průchod. Nic víc mi neřekl. Nepřijal mě, ale ani mě neodmítl. Vzal to na vědomí, ale bylo očividné, že se mezi nám něco změnilo. On se choval jinak. Nebyl jako můj bratr. Začal se mi víc nabízet. Neuhýbal před mými doteky a pak se dostalo i na první ostýchavé polibky. Často jsem mu říkal, že ho miluji a snad jsem čekal, že mi jednou odpoví tou starou otřepanou frází: ,,Já tebe taky.“, ale nedočkal jsem se. On stále pochyboval. Nezlobil jsem se na něj. Jak bych taky mohl. Být na jeho místě, dělám přesně to samé.
Vždyť to byl on, za kým jsem utíkal, když jsem zbouchnul první holku a vyspal jsem se s ní. To on si musel dříve vyslechnout všechny detaily mého, dá se říct každodenního sexu, který jsem provozoval ne pro pocit uvolnění, ale proto, abych se mohl chlubit. Pamatuji si jeho výraz. Vždycky mě poslouchal a dělal, že ho to hrozně zajímá, ale já věděl, že je mu to fuk. Vlastě mu to možná bylo i trochu líto, ale já nepřestal. Chtěl jsem, aby mi to řekl on. Aby se mi postavil a řekl svůj vlastní názor. Nebavilo mě se na něj dívat a vědět, že někde v hloubi duše mě proklíná za to, že si denně někde vyšoustávám, a přitom ho přesvědčuji že ho miluji. Ne jednou, když jsem si to zrovna rozdával s nějakou neznámou, myslel jsem na něj. Představoval jsem si ho pod sebou. Hezky poddajného a spokojeného. Mého. Když se to pak stalo skutečností, nevěřil jsem zase já. Pochyboval jsem. Ne o něm, ale o sobě. Najednou jsem nevěděl, co dělat. Kam sáhnout. Nakonec jsme padli totálně vyčerpaní vedle sebe a usnuli jsme si v náručí. Ovšem zásluhou mého brášky, kterého jsem považoval za nesmírně puritánského. Tu noc už bylo všechno jinak. Už ne jen bratři. Teď už i milenci.

Bill se pohnul a snažil se zvednout. Chytil jsem ho o něco pevněji a stáhnul jsem ho zpátky.

Na protest zapištěl a dopadl vedle mě. ,,Kam si myslíš, že jdeš?“

,,Chtěl jsem trochu přivřít to okno. Bude tu ráno zima.“ Zakňoural prosebně.

,,Zima? Tak to je o důvod víc, proč se na sebe plně namáčknout, nemyslíš?“ Zeptal jsem se pobaveně. Bill se zasekl a chvilku přemýšlel. Pak povolil napnuté svaly a zavrtal se pod deku. Kousek přikrývky přehodil i přese mě a spokojeně vydechnul. ,,Na co si myslel?“

,,Na tebe.“ Odpověděl jsem. On nebyl jeden z těch, který nevyzvídá. On chtěl vědět vždycky všechno a občas se dověděl až moc. Vlastně to byla jeho celkem dobrá vlastnost, protože tím spoustě lidí ulevil. Tohle fungovalo hlavně na mě. Mohl jsem mu přesně říct, o čem sním. Mohl jsem mu do detailů vypovědět co všechno se ve mně odehrává a co cítím a on nikdy nic nepoužil proti mně. Bral to jako něco, k čemu se musí chovat slušně, nebo o to hezky rychle přijde. Byl jako můj deník.

,,Tys vážně myslel na mě?“ Udivil se.

,,Víš, že na tebe myslím neustále.“ Ani jsem mu vlastně nelhal. Moje mysl byla plná jeho černých jemných vlasů, jeho bledé vláčné kůže, jeho horkých rtů a já nevím čeho všeho ještě. Neznal jsem nikoho smyslnějšího. Nikoho dokonalejšího. Byl možná mladší, ale měl všechno. On mě nedoplňoval. On byl já. Akorát v propracovanějším vydání. Uvědomoval jsem si to od samého začátku. Líbila se mi představa, že mám vedle sebe někoho tak reprezentativního a fascinujícího. My dva jsme prostě vždycky museli být něco extra. Hlavně Bill. U něj to platilo dvojnásob. Nikdy se nechtěl nikomu v ničem podobat, ale já to nedokázal nikdy pořádně pochopit. Byl velmi pyšný, když se na sebe díval do zrcadla. Vycházel ven tak sebevědomý, ale vracel se tak zničený. Ponížený. Litoval jsem ho. Nedocházelo mi, proč ho nenechají na pokoji. Vždyť on byl úžasný. Jak svým vzhledem, tak svým chováním. Nikdy bych ho nedal.

,,Neblázni, Tomi. Tohle nemůžeme.“ Zakroutil hlavou. Vypadal smutně. Skoro jako by se mu to, co říká, příčilo.

,,Co nemůžeme?“

,,Už jenom to, že spolu spíme…Já to miluju. Nedokážu si bez tebe představit jediný den, ale není to dobře.“ Panicky rozhazoval rukama a snažil se posadit, ale já mu to nedovolil. Nechtěl jsem se mu dívat do očí.

,,Miluješ to, že spolu spíme?“ Zamračil jsem se. ,,To je všechno?“

,,Nemůžu milovat víc. Posloucháš mě, Tomi? Je to špatné.“ Šeptal. Tlumil svůj hlas a tím mi naznačoval, že se dál hádat nechce.

Proč to všechno musí být tak těžké? Láska všechno jen zamotává. Ničí i to poslední přirozené, co ještě zbývá. Bolí mě, když vidím, jak si něco odpírá. Tak proč to sakra ignoruje? Není možné, aby necítil to samé! Musí v něm přeci něco být! Nedělal to snad všechno jen kvůli sexu. A ty jeho pohledy, když jsem flirtoval s jinýma holkama. Žárlil. Nebo ne? Samozřejmě že mu to nebylo jen tak volné. Co je na tom špatného? Co mu stále vadí? Já se nechci trápit. Trápí se i on. Jsme v tom oba až po uši a mě to mrzí. Odkdy on řeší, jestli je něco špatné nebo dobré. Proč si to nepřizná? A proč se mnou vlastně spí? Copak je to vážně jen proto, že se mu to líbí? Vážně nic necítí?

Odstrčil jsem ho od sebe a zvednul jsem se. Nasadil nechápavý výraz a zvednul se na loktech. Snažil jsem se nevnímat jeho přímý pohled, který mě pálil do zad a obešel jsem postel. Posadil jsem se do křesla, které stálo naproti posteli a zadíval jsem se na Billa přes spojené konečky prstů. Nebylo tu moc světla, ale já víc nepotřeboval. Viděl jsem, co jsem potřeboval. Viděl jsem jeho oči. Ty mi nikdy nelhaly. Ať mi on sám říkal cokoli, ony vždy zračily jeho pravé city. Ne ty, které si pracně vymýšlel a snažil se jimi udusit ty, kterých se bál nebo mu prostě jen nevyhovovaly. Byl jsem tiše. Musel začít on. Nechtěl jsem, aby mi pak vyčítal mou vlezlost. Vlastně to nikdy neudělal, ale já si byl skoro jist, že si něco podobného stejně alespoň myslí, když už to neříká nahlas.

,,Co se to děje?“ Zakroutil hlavou a plácnul sebou do peřin. Ruce měl nepřirozeně rozhozené, ale i tak vypadal jako anděl.

,,Myslíš mezi námi?“

,,To taky.“ Přisvědčil. ,,Ale hlavně myslím na to, co se děje se mnou. Vlastně spíš uvnitř mě.“

Vycítil jsem příležitost. Jeho oči hořely. Vnímal jsem žár, sálající z jeho pohledu. Měl sdílnou náladu, jen potřeboval, abych prostě začal. Nejlépe ze správného konce, ale já absolutně nevěděl, co pro něj ten správný konec je. Chtěl jsem k němu být upřímný, tak jsem to zkusil rovnou. ,,Nechceš si o tom prostě promluvit?“

,,Chceš po mně nemožný, Tomi.“

,,Proč?“

,,Je to zamotaný. Nedokážeš mě poslouchat dostatečně dlouho.“

,,Myslíš?“

Překvapeně ke mně zvedl hlavu.

autor: Lostmickey