Časoprostor II 61. 1/2

BILL

„Bille, kde jsi?“ slyším Toma volat své jméno a vystrčím hlavu z koupelny.

„Ho he? Hiftím hi huhy,“ pronesu, jak nejsrozumitelněji můžu. K tomu mi vrčí v puse elektrickej kartáček, kterej hraje protivný dětský melodie a každých patnáct vteřin děkuje za to, že jsem tak svědomitej a pořád ještě čistím… to jsou debilní vynálezy… ale kvůli Dejvovi jsme to koupili, aby si zvykal na dlouhý čištění… vždycky si ty svoje klofáčky jen tak ošmudlal a už mizel… tohle ho baví, tak snad se ty dvě minuty nějak naučí.
„Táta má ženskou!“ vychrlí na mě Tom s vykulenýma očima. „Právě jsem je sem oba pozval na příští víkend,“ omluvně se usměje, a zrovna když chci projevit svůj údiv nad nově vzniklou situací, z kartáčku se ozve pisklavej hlásek: „Jsi hodný chlapeček, už si čistíš zoubky minutu a třicet vteřin, vydrž, už to bude, za odměnu budeš mít celý život zdravý chrup.“ Bráchu to jako vždycky rozesměje a já mu taky div nevyprsknu zubní pastu do obličeje… „Přijď za mnou, chlapečku, až budeš mít čistý chrup, budu v obýváku…“ chechtá se Tom a radši mě tam nechá s tím šíleným kartáčkem o samotě. Odmítá si s ním čistit zuby, protože jsem ho ze začátku několikrát donutil vyleštit poprskaný zrcadlo, když se kvůli těmhle blbejm hláškám rozchechtal. Používá zase ten starej, a jak tak koukám, budeme muset koupit novej, má ho už pěkně ožužlanej. Konečně se dopracuju k fanfáře, která se vždycky ozve, když padnou dvě minuty, opláchnu nástavec a vrátím kartáček do nabíječky. Uff… můžu jít, jestli po tomhle mučení nebudu mít do smrti zdravej chrup, zažaluju výrobce za úchylný obtěžování při ranní a večerní hygieně. Nahodím župan a jdu za Tomem.

„Už jsi hotovej, chlapečku?“ šklebí se na mě Tom, rozvalenej na sedačce.

„No… jak s čím. S tebou ještě ne. Šoupni se kousek,“ odpovím mu a polechtám ho na chodidle, aby mě pustil sednout. Vyjekne, rychle skrčí svoje dlouhatánský bosý nohy, abych se k němu vešel, a když se uvelebím, zase mi je hezky odloží na klín. Čumí na hudební kanál. Obrovskej černoch na obrazovce zrovna rapuje jedno sprostý slovo za druhým a Tom si k tomu poklepává ovládáním do rytmu a „zpívá“ s ním. Jestli jsem se něco spolehlivě naučil při našich cestách po Americe, tak jsou to nadávky, těm rozumím skvěle. Když jede Tom někam s prckem sám, pouští tohle i v autě. Budu mu to muset zatrhnout, protože Dejv má skvělou paměť na blbosti, a když to bude poslouchat často, za chvíli to bude umět nazpaměť jako jeho strejda, v kterým už má teď svůj velkej vzor. Při mý smůle je schopen to odrecitovat učitelce angličtiny na první hodině ve škole. Bože… když si představím, že budu muset chodit na třídní schůzky, tak mě jímá hrůza. Naše máma na ně ani nechodila, protože lítala do školy obden. Naše průšvihy byly nekonečný. Doufám, že mě tohle nečeká…

V nestřeženým okamžiku vyrvu Tomovi ovládání z ruky a s vítězným úsměvem ztiším televizi. Šíleně mi to leze na nervy. To se ovšem mému miláčkovi nelíbí…
„Hej! Jsi drzej!“ překvapeně vyhrkne, co jsem si to dovolil ke staršímu bratrovi. Tohle svoje právo prvorozenýho uplatňuje jen někdy, ale zato důsledně ve věcech, jako je třeba tahle. Zašklebím se na něj a nenápadně strčím ovládání mezi polštáře sedačky, protože se po něm už začal natahovat, aby si zjednal pořádek.
„Nechtěl jsi mi náhodou něco důležitýho říct?“ připomenu mu, jak na mě vykuleně zíral v koupelně.
„Jo, chtěl, ale proto nemusíš bejt drzej a brát staršímu a chytřejšímu bratrovi ovládání od televize. Ty nevíš, že kdo má ovládání, je hlava rodiny? Naval, nebo uvidíš,“ rozčiluje se dál.
„No vidíš, teď se ukázalo, kdo ta hlava rodiny je ve skutečnosti. Nedám,“ odporuju a nenápadně rukou zastrčím ovládání ještě hlouběji. „Povídej, co táta, jinak ho zpátky nedostaneš,“ vyhrožuju. Asi se nechce dneska prát, tak se zase rezignovaně položí na sedačku. Zvednout zadek a dát si to nahlas přímo na televizi, na to je moc línej. Abych si ho trošku usmířil, začnu mu hladit nohy, který má na mě odložený. Má rád, když se ho jemně dotýkám.

„Tak povídej, nenech se prosit. Táta má ženskou a na víkend přijedou… co dál?“
„Jak dál, to ti nestačí? Macecha na obzoru, skoro se bojim… co když to bude nějaká nepříjemná fůrie?“
„Prosimtě, táta by si žádnou mrchu nevybral, má přece rozum, starej už je na to dost.“
„No právě… je starej, ale přesně v tom nejhorším věku. Co když se zblbnul a nevidí, neslyší…“ uvažuje Tom a je vidět, že mu to opravdu dělá starosti.
„Tak buď rád, že nám ji přiveze ukázat, aspoň jí skouknem, zhodnotíme, a když tak mu ji zatrhnem,“ směju se při tý představě, jak vlastnímu otci zakazujem ženskou, protože se nám nezdá.
„Ten si tak nechá něco diktovat, vždyť jsi jeho kopie… tvrdohlavej jako mezek. Je to prej zdravotní sestra. Nejspíš ho sbalila naposledy v nemocnici. Když jsem ho zval na víkend, nejdřív se vymlouval, že nemůže, ale nemohl honem vymyslet proč, jenže jsem na něj tlačil tak dlouho, až se přiznal. Že prej ho ta jeho nepustí nikam samotnýho, aby se mu něco nestalo. Prej ho tak miluje, že se bojí, aby o něj nepřišla. Pak mi dal podmínku, že jestli chci, aby přijel, musí jet ona s ním. Tak jsem kejvnul. Chci ho uzdravit a jeho milenka mi v tom rozhodně nezabrání. Nejspíš to bude nějaká stará panna, co chytla příležitost za pačesy a sbalila staršího pána, o kterýho se může starat. No… aspoň není tak sám,“ uzavře svůj monolog Tom a mně nezbývá, než na to kývnout. Má pravdu, byl poslední léta pořád sám a už ho to zmáhalo. Potřebuje někoho, kdo se o něj postará a dá mu trochu lásky.

Mlčky sledujeme dál ztišenou televizi, a když se dál nic neděje, usoudím, že Toma jeho odpolední nálada nejspíš přešla… asi má radši ty svoje tlustý rapery než mě…
„Jdu si lehnout,“ zvednu se ze sedačky a hodím Tomovi zpátky ovládání. Může si to zase dát nahlas, jak chce, nebudu se vnucovat. Sice jsme si slibovali žhavou noc, ale jak je vidět, nic z toho nebude… stejně jsem utahanej. Byl to náročnej den, Dejv byl z prolítanýho dne se Sabine přetaženej a protivnej a nechtěl jít spát, takže jsem celej večer musel řešit spoustu jeho výmyslů a nápadů, proč s námi musí ještě chvíli zůstat vzhůru… Je pomalu půlnoc, Filip s Vall si asi užívají společný chvilky, ale tady zřejmě není zájem.
„Dobrou,“ zamumlám a Tom mi pošle pusu vzduchem.

„Dobrou, přijdu za tebou,“ slíbí, ale je mi jasný, jak to dopadne. Usne u televize a přijde až k ránu, když ho probudí zima. Stavím se ještě v kuchyni napít a trochu poklidit zbytky po Tomově pozdní večeři. Ten kráječ musím koupit, zase z chleba udělal takovou zrůdu. Vždycky na to zapomenu. Smetu drobky do koše, mrknu na Scottyho, kterej už dávno oddechuje ve svém pelechu pod stolem, zhasnu a jdu do postele…

TOM

Prej dobrou… jako by se nechumelilo. Odpoledne slibuje, a teď prej „jdu si lehnout“… já ti dám, že půjdeš spát. Schválně nechám puštěnou televizi a potichu jako myška se vyplížím do ložnice. Shodím župan, důkladně se zavrtám pod peřinu a čekám, až přijde. Ten bude zírat… Slyším, jak si něco brumlá pro sebe v kuchyni… asi nadává na ten chleba… když tam nic jinýho nebylo… chytil mě hlad a v půl jedenáctý už je ‚kantýna Bill‘ zavřená. Touhle dobou už se nevaří, lednice prázdná, tak jsem si musel něco ukuchtit sám. Nenašel jsem nic jinýho než chleba a salám. Kdybych našel rohlíky, nemusel by nadávat… přece nepudu spát s prázdným žaludkem, ještě by mě to budilo. Cvak… zhasnul kuchyň. Brouká si nějakou písničku, nejspíš něco z těch nových, co budem dávat na nový album… poslední dobou se učí texty, kudy chodí, sedí a leží… pořád mu ty papíry někde sbírám. Zavřel dveře, to je dobře… asi by ho rušila televize… to ještě netuší, co ho bude rušit za chvilku… fajn, aspoň je nebudu muset zavírat já, aby nás Dejv náhodou nepřekvapil. Zhoupla se postel, jak dosedl na svojí polovinu. Pořád si mumlá nějaký slova… „Mé srdce je plné bolesti… nemůžu zapomenout, náš sen zemřel díky mé hlouposti, přijdu k tobě po kolenou… ne… plazím se po kolenou… aha… plazím se k tobě po kolenou…“ mumlá si polohlasem. Jak to, že si to nepamatuje, vždyť to sám skládal…

autor: Janule
betaread: Janik