What is inside? 14.

autor: Eleanot
betaread: Janule

Frank se nervózně rozhlédl. „Jistě všichni víte, jak jsem uvedl ve svém spisu, že obžalovaný Anis Ferchichi sice doopravdy má ve svém rejstříku nějaké drobné prohřešky, ale odpykal si je 3 týdny v městské státní věznici a 200 povinnými prospěšnými pracemi, které strávil úklidem města a pomáhání postiženým v církevním středisku „Ozdravný dům sv. Kristiana pro tělesně nebo psychicky postižené“. Staral se jak o staré nemohoucí lidi, tak o malé postižené děti, které mohly často alespoň trochu fungovat jen díky cizí pomoci, i jeho pomoci. Jistě budete souhlasit, že obzvláště toto může být skutečně obrovský nápor na psychiku, vidět ty malé děti, kterým nebylo zrovna přáno. Proto bych chtěl poprosit Tobiase Goengera, chlapce, se kterým se obžalovaný právě v tomto domě sblížil, aby předstoupil před soud. Čistě po přátelské stránce, jestli mi rozumíte.“
„Ctihodnosti, jestli dovolíte – mohu se pana Drästa zeptat, v čem nám v tomto případu pomůže malý chlapec? Tady se nejedná o to, jakou povahu má Ferchichi, ale za co je obžalován a bylo mu to dokázáno-„
„Mýlíte se, pane Krügere,“ odvětil s přivřenými víčky Dräst. ‚Ty proklatá svině… Jeho za mříže nedostaneš, další můj případ nevyhraješ!‘ „Mám dojem, že přesně to nám může velice dobře nastínit stránku Ferchichiho osobnosti. Což může být ve spoustě věcech to nejsilnější vodítko. Ctihodnosti?“
„Já souhlasím. Nemyslím, že by to bylo k ničemu a ničemu to přinejmenším neuškodí. Prosím, pane Dräste, přiveďte ho.“
Bill se otočil. O pár lavic za ním se ozval nějaký menší hluk, za chvíli z houfu lidí vyjel zhruba 13-ti letý chlapec na vozíčku. Byl ochrnutý na spodní končetiny. Billovi se zatajil dech. Nedokázal se nikdy smířit s tím, že ne každý má to co on. Zdraví, lásku, rodinu, úspěch… Sám to bral jako samozřejmost a raději nechtěl vidět, vždy to v něm zanechalo hluboké rány.
Tobias projížděl uličkou, přátelsky se usmál na Anise. Zamával mu, ten muž mu pomohl v nejhorších okamžicích jeho života.

***

„Přísaháte, že budete mluvit jen pravdu a nic než pravdu?“
„Tak přísahám.“

***

Bill hleděl před sebe, v uších vnímal jen šumění. Zvuky splývaly, obrazy se slévaly dohromady, nemohl zaostřit. Vyplakané slzy ho štípaly v očích a na tvářích, všeho na něj už bylo moc. Dnes ráno věřil, že během 30-ti minut bude Anis osvobozen, ale teď táhlo už na druhou hodinu a on měl dojem, jakoby se nehnuli z místa. Stále mluvili o tom samém, nové a staré důkazy se stále znovu a znovu projednávaly, právníci diskutovali, snažili se dostat soudkyni na svou stranu… Šílené. A on tu zatím byl naprosto k niče-
„Pokud bych mohl vážený soud poprosit,“ přerušil Billovy myšlenky Frankův ostrý hlas, „rád bych nyní předvolal Ferchichiho přítele. Chlapec mu byl v posledních týdnech ze všech nejblíže,“ Tom sevřel bratrovu ruku, povzbudivě se na něj pousmál. Billova kolena se rozklepala. „Bill Kaulitz-Trümper,“ dodal advokát a otočil se, pohledem hledal Billa. Ten se právě roztřeseně zvedal a s hlavou k zemi skloněnou se vydal uličkou mezi lavicemi obou stran až ke schodům, ke svědeckému pultu. Opatrně se ho roztřesenými prsty chytil za kraj a pohledem vyhledal Anise. Muž mu hleděl smutně přímo do očí.
„Ehm,“ odkašlal si policista se Svatou knihou v ruce, „přísaháte, že budete mluvit pravdu a nic než pravdu?“
Bill zaváhal. Nic než pravdu… Vždyť jí sám neznám!
„A-ano,“ zakoktal a kývl hlavou. „Přísahám.“
Frank se na Billa povzbudivě pousmál. Nějak podvědomě tušil, že tento chlapec je jeho největší eso, co měl. Koutkem oka zahlédl nenávistný a mohl by říct, že i lehce vystrašený pohled svého soka, žalobce.
„Tak tedy… Jak dlouho jste spolu, Bille?“
„Tři… Tři m-měsíce, zhruba…,“ zakoktal oslovený. Stále ne a ne uvolnit se.
„Dobře. A jak se po celou dobu Anis k tobě choval? Byl někdy násilnický, nebo tak?“
„Ne…! Ne, to vůbec ne… Nikdy by mi neublížil, to vím. Někdy mi přišlo, že je na mě až přehnaně hodný a něžný. Nemohl jsem tomu uvěřit, nebyl jsem na to zvyklý… Teda, ne že by mě někdy někdo mlátil, to ne, ale… On… Bylo to něco jiného, cítil jsem, že mu na mně skutečně záleží, opatruje si mě… Miluje mě,“ dodal šeptem a lehce se pousmál, Anis se usmíval a kýval.
„Hmm,“ kývl Dräst, „a – promiň jestli to vyzní špatně – nikdy ti nenabízel drogy, nebo neviděl jsi ho, že by sám bral nějakou zakázanou látku, cokoliv? Nebyl někdy jakoby mimo?“

Bill rozhodně zavrtěl hlavou. „Nikdy. Anis drogy odmítá, několikrát jsem poslouchal kázání, že se jich nesmím ani dotknout,“ usmál se Bill, už z něj nervozita začínala opadat. „Cokoliv takového by okamžitě zlikvidoval, má k nim opravdu velice silný negativní vztah.“

Frank naklonil hlavu lehce na stranu, zamrkal. Ať to byla pravda, nebo ne, Bill byl úžasný. „A jak bys tedy vysvětlil, že u něj bylo nalezeno tak obrovské množství heroinu?“

Bill propálil právníka pohledem. „Nevysvětlil nemám vysvětlení. Naprosto to nechápu, nevím, jak se to mohlo ocitnout u něj doma. Ale jeho to není, to vím jistě. Neměl přede mnou žádné tajnosti, vše mi říkal. A takhle by mě nepodvedl…“
„A nevodil si někdy domů nějaké cizí lidi, které jsi neznal? Nezakazoval ti přístup do některých částí domu, nebo tak?“
„Ne…! Nic takového, nikdy. I když jsem s ním u něj doma býval docela málo, na nic takového se nepamatuji. Vždy ke mně byl upřímný, to je vše, co můžu říct.“
„Hmmm,“ zakýval právník opět hlavou, sepjal prsty, zkoumavě na chlapce hleděl. „A myslíš, že by bylo možné, aby mu tam ty drogy někdo podstrčil?“
Celá místnost najednou ztichla, Kingsize pootevřel ústa a Krügerovo srdce poskočilo. Hodně hluboko.

autor: Eleanot