Časoprostor II 62.

BILL

„Zahněte doleva, říkala Trudi, tak proč jedeš rovně?“ udiveně se ptám řidiče, kterej evidentně nebere naši našeptávačku nejnovějšího modelu GPSky vážně. Jméno Trudi jí dal on, protože ji nesnáší. Ženský, který se ho snažej poučovat, mu lezou na nervy, a tahle to má dokonce v popisu práce. Tom měl vždycky svoji hlavu, a když se mu její příkaz nezdá, klidně ho ignoruje. To jsem se moh na celou veselou GPSku vykašlat a za ty hříšný prachy koupit radši něco užitečnějšího. Nechápu, jak si může bejt tak jistej, že neskončíme v horoucích peklech, když jsme v týhle periferní oblasti Berlína v životě nebyli. Georg si taky nemohl vybrat něco blíž, on musí stavět barák někde na nejhorším zastrkově. Jak to má člověk najít, když ještě nemá ani číslo popisný.
„Prosimtě, Trudi ví prdlačku, nemá přesnou adresu, tohle se mi zdá jako lepší cesta. Viděl jsi, co tam bylo? Pole… chceš bloudit po poli? Já ne, já mám radši silnici,“ vysvětlí mi s klidem a dál se řítí směrem do neznáma. No… uvidíme, kam nás jeho orientační smysl dovede. Davídek vzadu chrní, tomu je ukradený, kam nás strejda zaveze, budoucí nevěsta ho nezajímá a já se tady můžu klidně nervovat sám, že zabloudíme a přijedeme později než Gustav, kterej se omlouval, že musí s Tarou na povinnou návštěvu rodičů, a přijede až k večeru.

„Vidíš to?“ ukazuje Tom dopředu na nějakou změť šedejch skvrn daleko před námi. „To bude ono, je to staveniště,“ ujišťuje se.
„Jedeme na kolaudaci, ne nahazovat omítku. To je hotovej postavenej dům, tohle je nějaká skládka či co,“ snažím se ho přesvědčit, že jedeme úplně blbě. Nahnu se k navigaci a dám pokyn, aby Trudi přes satelit znova zjistila naši přesnou polohu a navedla nás správně. Za chvilku se ozve její protivnej hlas: „Na nejbližší křižovatce pokračujte doleva, jeďte 600 metrů a budete u cíle.“ Tom se na mě vítězně podívá a kývne na souhlas. Neodpustí si, aby mě nepopíchl, a tak ležérně pronese: „Jasně, Trudi, máš recht, je to vono…“ Jen protočím oči v sloup a víc se zavrtám do sedadla spolujezdce… zase měl pravdu, to je hrozný. Takhle se s ním pak nedá vydržet, zas to budu celej den poslouchat, dokud mi nebude chtít dokázat, jak mě miluje. A to dneska nehrozí, protože návštěva je plánovaná až do pozdních večerních hodin, a protože se bude pít, dokonce to vypadá, že u Georga přespíme na nějakých starých rozvrzaných lehátkách. To radši budu na suchu, dám si jen přípitek na začátku a večer nás dopravím domů. Trudi mi snad pomůže, protože Tom dneska vypadá, že skončí špatně. Asi mu ustelu na zadním sedadle vedle Dejva a budou chrápat spolu, pokud ovšem Dejv při tom randálu usne.

Ze zamyšlení mě probere šílenej jekot sirény našeho auta, jak se Tom dětinsky raduje, že Geův dům bez problémů našel, současně tím budí Dejva a dává najevo jeho budoucím obyvatelům, že jsme konečně dorazili. Loupnu po něm očima, když se zezadu ozve zakňourání, protože tohle je neklamná známka toho, že náš synátor vstává prdelkou napřed. Strejdův budíček se mu evidentně nelíbil. Odpoutám se a rychle vylezu z auta, abych ho uklidnil. Stačí mu, když ho vezmu do náruče a chvilku hladím, pak už je všechno v pohodě.
„Jé, tady bydlí strejda?“ zeptá se s rozespalýma očima a mžourá na novostavbu.
„Jo, tady bydlí strejda, teta a Sofinka,“ podám vyčerpávající informaci. O případným zvířectvu zatím nemám přehled. Jeho nevěstě je už pomalu pět měsíců a náš malej ženich jí viděl naposledy, když jí bylo šest týdnů. Ten bude koukat, co je z ní za princeznu. Já ji taky viděl jen na fotkách, nějak nebyla příležitost se sejít i s Vanessou. Přitom Georg je u nás pětkrát do týdne, dáváme dohromady nový album. Kluci makaj dole ve studiu a já je obskakuju, vařím a při tom se učím texty. Jak pravil můj milý bratr, aby sobě i svým hladovým kamarádům zajistil bufet: „Miluju tvoje teplý jídla, Billi, že nám budeš při tom učení vařit, viď? Jestli potřebuješ, vyrobím ti na skříňku u linky držák na texty.“ A tak vařím, smažím, krmim ty hladovce, a při tom si neustále dokolečka melu svoje vlastní básničky, který už mi pomalu lezou i ušima. Ale je to moje práce, tak se holt učím. Stejně si dám při nahrávání pro jistotu na pultík radši text. K tomu, abych to mohl zazpívat s citem, to musím umět nazpaměť a soustředit se spíš na něco jinýho, než na zapomenutá slova. Občas musím zavřít oči, abych si to pořádně prožil, a k tomu je mi papír s textem na nic.

„No to je dost, kde se flákáte? Už vás čekáme hodinu,“ vyčítá Geo, kterej mezitím přišel otevřít bránu. Tom pohodlně zajede na rozlehlej pozemek a my s Dejvem jdeme pomalu za ním. Vypadá to tu krásně, sice se všude ještě válej zbytky stavby, ale až se to uklidí…
„Ahoj, stavili jsme se cestou na oběd,“ zdravím a současně vysvětluju, kde jsme byli tak dlouho. Nechtělo se mi vařit, tak jsme to vzali cestou a obsluha nebyl zrovna rychlá.
„Čau, špunte, ty jsi chrápal, viď?“ zubí se na něj strejda a ten jenom rozespale kývne. Je ještě vláčnej a sotva kouká. „Teta už se na tebe těší,“ vyzvedne si ho na koně a klusá s ním k domu, za tetou, která se na něj už moc těší, a nevěstou, o které už kdysi prohlásil, že ji v žádným případě nechce. Tom se mezitím vysoukal z auta a protáhl se. Zvuk, který při tom vydal, radši nebudu komentovat, je to něco mezi jekotem opice a řevem slona. Jestli Dejvova nevěsta doteď spala v klidu v postýlce i přes jeho zběsilý troubení, tenhle zvuk ji musel zákonitě vzbudit. Vanessa bude mít radost…

TOM

No… pěknej barák, docela se to Geovi povedlo. Když mi ukazoval plány od architekta, nedokázal jsem si to představit. Na počítači už to bylo lepší, ale skutečnost je stejně jiná. Krajina kolem je ještě docela pustá, sem tam někde baráček staršího data, ale jinak klid a pohoda. Není to tu špatný, ale je to v podstatě vesnice. To bych už nemohl, Geo je blázen. On, kterej žil celej život ve městech, se teď nechá každý ráno budit kohoutama… není horší věc, zažívali jsme to celý dětství. Sousedi měli slepice a ten jejich vládce ráno řval jak pominutej. Jako kluci jsme se ho snažili chytit a zakroutit mu zobákem, ale nikdy se nám to nepovedlo, byl moc rychlej a agresivní, jednou mě pěkně klovnul pod oko.
„Co se ti to tady vyklubalo?“ kývne Geo směrem k mý bradě, když za námi zapadnou dveře baráku. Z obýváku se ozývá Dejvův vysokej hlásek, už se s tetou a nevěstou asi skamarádil.
„Se zeptej tady mistra,“ odkážu ho na Billa, kterej zrudne jako rajče. Jsem zvědavej, jakou historku si zrovna pro Georga vymyslí. Určitě mu nebude vyprávět, jak mě těsně před včerejším sexem inzultoval loktem, a pak mě krásně ošetřoval. To by Geo asi slyšet nechtěl.
„Trošku jsem ho ťuknul loktem, no,“ vymlouvá se z toho Bill. „Nechtěl jsem, nemá mě lekat. Může si za to sám,“ brání se a čučí do země.
„To v tý posteli musíte tak vyvádět?“ pobaveně se zeptá Georg a já na něj jen vykulím oči. Cože to říkal? On mluví o našem vztahu? Dokonce jsem slyšel slovo postel… no to mě podrž. A směje se u toho jak měsíček na hnoji. Tak to jsem zvědavej, co mi odpoví na tohle.

„To víš, Bill je vášnivej, s ním to není jednoduchý, musím ho krotit a občas se holt stane nehoda,“ odpovím s naprostým klidem, jako bych mluvil o počasí. Georg jen zamrká, asi to nečekal, a zamumlá: „No jo, nemáš to s ním jednoduchý, vždycky byl takovej impulzivní.“ Otočí se na patě a zve nás dovnitř. Na zkoprnělýho Billa je teď nádhernej pohled. Výraz v jeho obličeji mluví za vše. Červená barva, která ještě o stupeň ztmavla, ho zdobí nádherně. Když se Georg otočí, zvedne obočí, vykulí na mě oči a pohrozí pěstí pod bradou, jako by mi chtěl ještě jednu přidat. Já se ovšem nebojím, Geo vypadá, že by s ním konečně mohla bejt řeč, tak se to snažím trošku využít. Snad jsem ho dobře pochopil. Začal o tom sám a nejspíš se rozhodl nám dát najevo, že je smířenej se vším, co mezi námi je. Ještě si ho v průběhu odpoledne trošku otestuju, abych si byl jistej, ale vypadá to nadějně.

„Ahoj, kluci,“ zubí se na nás Vanessa, když vejdeme do velkýho budoucího obýváku a v náručí drží svůj poklad. Bože můj, to je snad nějaký jiný dítě, než jsem viděl tenkrát v porodnici. Úplně mě nutí, abych se na ni usmál, když na nás kulí modrá očička a je vyplašená z cizích lidí. Stačí, že na ni doráží ten náš malej ďábel, teď ještě dva takový divný strejdové… Světlehnědý vlásky se jí kroutí do prstýnků a vypadá jako malej andílek. Bill je hned pohotovej, jde k nim a začne tu mrňavku šimrat na bříšku a šišlá na ni nějakou divnou hatmatilkou, skoro mu nerozumím. Za chvilku ji má v kapse jako všechny děti, který kdy potkal. Nějak na něj letěj… jestli to není tím, že si myslej, že je ženská. Ze mě měly malý děti vždycky respekt. To bude asi tou čepicí.

Mezitím už ji bráška ukradl matce a chodí s ní po pokoji, jako by se znali odjakživa. Malá se na něj chechtá, on jí předvádí opičky, a když si s ní dřepne na zem, aby jí ukázal zblízka Dejvovi, jdu radši za Georgem do kuchyně, kam se před chvilkou s Vanessou vypařili. Sakra… odskočili od sebe tak rychle, že se Geo div nepraštil hlavou o zeď. „Pardon,“ vycouval jsem rychle zpátky za Billem. Bože, to toho nemaj dost, vždyť jsou spolu pořád. Musej se muchlovat, zrovna když přijedem? Půjdu se radši rozhlídnout, jak to tady vypadá. Hele… koupelna, ale to je přepych. Takovouhle vanu bych taky chtěl. My sice máme novou, ale není tak velká jako tahle. V tom by se to…
„Á, tady jsi,“ přeruší moji představivost Georg, když nakoukne ke mně do koupelny. Asi mě šel po tom přepadení hledat. Posadí se na okraj vany a sleduje mě, jak si prohlížím v zrcadle nad umyvadlem modrou bradu. Je to fakt pěkně vybarvený, Billův loket je ostrej. Chvilku sleduje, jak si ověřuju následky včerejšího karambolu, a zhluboka vzdychne.

„Co je? Máš nějaký starosti?“ zeptám se a otočím se na něj. Vypadá nějak přešle.
„Ale ne,“ zakroutí nepřesvědčivě hlavou.
„Nekecej, poznám to na tobě,“ sednu si vedle něj na okraj vany. Podívá se na mě a smutně se usměje.
„Jen na sebe s Vaness nemáme poslední dobou moc času, víš. Buď nahrávám u vás, nebo hlídám stavbu baráku, a když už jsem konečně jednou za čas doma, brečí zase pro změnu Sofi, protože ji zrovna bolí bříško. Víš, jak dlouho jsem s Vaness nic neměl? Čtrnáct dní. Normálně ti závidím, že ten váš kluk už je tak velkej. Máte na sebe klid, nemusíte se pořád bát, že se probudí uprostřed toho nejlepšího. Jsem z toho nějakej utahanej,“ rozpovídal se Geo. Zase mluvil o nás dvou? To fakt vypadá, jako by mu to přestalo vadit. Zkusím, jak bude reagovat, když se ho dotknu. Jestli neucukne, máme ho zpátky. Opatrně zvednu ruku a obejmu ho kolem ramen. Neucukl…
„To se spraví, neboj. Barák už máš skoro hotovej, ne? Až se usadíte, budete mít na sebe zase času dost. Vzal sis toho na sebe asi moc,“ utěšuju ho, a tak nějak se ho snažím povzbudit. Rukou mimoděk poklepávám na jeho rameno a překvapením ztuhnu, když mi ji přikryje svojí velkou basáckou tlapou. Usměje se na mě a kývne.

„Já vim, já si jen nemám komu postěžovat, víš? Vaness je na tom stejně jako já, a když to začnem probírat, tak se většinou pohádáme. Gustav to nechápe, nikdy s nikým nebydlel, a ty jsi jedinej kámoš, kterej zažívá něco podobnýho jako já. Jak vám to klape? Všechno v pořádku? Doufám, že jste se nepoprali?“ zadumaně mi přejede prstem po bradě.
„Ne, neboj, to bylo fakt omylem. Trošku jsem chtěl Billa večer vyděsit a on se tak leknul, že mi napálil loket rovnou do brady. Nic víc v tom není,“ usměju se na něj.
„Stejně jste dobrý, že si to s Billem dokážete udržovat tak dlouho, já bych ten tlak asi nevydržel. Je na vás vidět, že se pořád máte rádi. Kolik je to už let? Osm? Kde budeme s Vanessou za osm let… Ačkoliv ji mám strašně rád, když na mě občas ječí ty svý italský nadávky, nejradši bych prásknul dveřma a šel se opít. Vy dva mi připadáte, že se snad ani nehádáte,“ potvrzuje mi Geo neustále moji teorii, že se s naším vztahem konečně nějak srovnal. Dokonce to vypadá, jako by nám ho záviděl.

„Ale hádáme se, to bys koukal, jak dokáže Bill hysterčit, jenže to nevydržíme dlouho. Jsme na stejný vlně a většinou se hádáme o blbostech. Zásadní věci vidíme stejně. Neboj se, ono se to zase urovná. Máš stresy z baráku. Až se sem nastěhuješ, každý ráno tě vzbuděj ptáci, tak se uklidníš. Vanessa si tu snad taky zvykne, pořídíš si psa, budeš s ním chodit na dlouhý procházky, a hned to bude jiný…“ utěšuju to nešťastný stvoření, co mi tu zcela nečekaně otevřelo svoji bolavou duši. Tak dlouho už jsme si upřímně nepovídali, mám z toho radost, i když je mi ho líto. Udělal bych pro něj všechno, aby byl šťastnej.
„Já vim, snad to bude, jak říkáš. Potřeboval bych chvilku vypnout a zahodit všechny starosti. Dík, žes mě vyslechl. A hele… ještě jednou… promiň za to všechno, nějak mi nedocházelo, že je to úplně jinak, než jsem to viděl. Gustav mi trošku pomohl, ale hlavně Vanesska. Má vás moc ráda. Od chvíle, kdy jí o vás Bill řekl pravdu, byla na vaší straně, ale radši jsme o tom spolu moc nemluvili. Když se dozvěděla, jak jsme se pohádali na tom mejdanu, tak mě pěkně sprdla a dlouho jsme to spolu probírali. Je to taková moje dobrá víla,“ usměje se, a na důkaz, že nekecá, mě sevře do náruče. Jsem z toho úplně vydřenej. Tohle už neudělal snad sedm let, od tý doby, co se o nás dozvěděl pravdu. Konečně… zase jsem se dočkal zpátky kamaráda… sevřu ho pevně a radši uvolním stisk, aby si nemyslel, že se na něj nějak lepím. Odtáhnu se od něj, usměju se a řeknu jen: „Mám tě rád, kámo. Vítej zpátky.“

BILL

„Tak kde jste,“ otevřu dveře do koupelny, protože to je poslední místo, kde jsem Toma ještě nehledal. Sakra… kdybych nevěděl, jak je Geo svým založením homofobní, snad bych i začal žárlit, že mi tady ošmatává Toma. Co se to tu divnýho děje? Že by nějaký smiřování? No… uvidíme, on mi Tom potom bude určitě všechno vyprávět. Vanessa připravuje s Dejvem v kuchyni pohoštění, tak jsem vzal malou a šel se s ní podívat po domě. Maj to tu hezký, ale ještě se to všechno musí dodělat. Sofinka, když viděla v koupelně tátu, tak jen natáhla ručičky a už se na něj sápe. Geovi se úplně změnil výraz tváře, když ji viděl a bral ji do náruče, asi je fakt hrdej taťka. Odešli jsme všichni společně za Vanessou, aby tam nebyla jen s Davídkem, ale ti dva si spolu perfektně rozumějí. Dejv se právě vyptává, proč občas mluví tak divně, a teta se mu to snaží srozumitelně německy vysvětlit a náš prcek ji při tom vůbec neváhá opravovat, když se zrovna netrefí do správného gramatického tvaru… mamma mia…

„Chceš s něčím pomoct?“ zeptám se, protože mám najednou dvě volný ruce.
„Jé to jsi hodnej, tak jestli můžeš, tak tady ty kousek papriky rozděl na chlebíček, já se letím oblíct, musím ještě se Sofi ven, abych ji uspala v kočár, jinak začne bejt za chvíli protivná. Tady mi neusnout, je tu moc lidí. Hned jsem tady,“ usměje se na mě a už utíká někam do patra, kde mají nejspíš provizorní skříně s oblečením. Geo si nadhodí dceru v náručí, a když se natahuje ručičkou po Tomových dredech, ještě ji s šibalským úsměvem trošku přiblíží. Slečně se ty zvláštní ocásky tak líběj, že první cesta jednoho z dredů vede neomylně do její pusinky. Tom se zatváří zděšeně, nejspíš když si představí, jak se jí v pusince rozpouštěj jeho pečlivě nanášený vosky, a nakloní se k ní:
„Neblbni, ty čuně, to nemůžeš, to je hnusný. Vožužlávej si radši prsty.“ Rozesměju se a Geo se mnou. Tom je prostě Tom. Jemně jí vytáhne svoje vlasy z pusinky, a když k němu Sofinka natáhne ruce, překvapivě si ji od Georga vezme. „Co bys chtěla, co? Líbim se ti? Jsi ženská, co? Já se ženskejm líbim…“ mluví na ni a jen fascinovaně sleduje šilhavým pohledem její drobnou ručičku, jak mu pomalu ale jistě stahuje čepici za obrovskej kšilt, a když se zarazí o culík dredů a nejde jí to sundat, zašklebí se a pronese: „Smůla, co? Blbý? To víš, nemůžeš mít všechno, ani čepici, ani mě, já už mám někoho jinýho, víš? Támhletoho strejdu a tohohle špunta,“ ukáže na mě a Dejva a natočí Sofinku tak, aby na nás měla dobrej výhled. Geo už se neudrží a začne se nahlas chechtat. Ti dva spolu vypadají opravdu hodně komicky. Tom se nenamáhá s nějakým šišláním a rovnou s ní mluví, jako by jí bylo dvacet, a slečně se to evidentně líbí. Na její tváři se rozlije spokojený úsměv, když dostane od strejdy čepici, kterou si kvůli ní sám sundal. To bude ten kšilt pěkně ožužlanej.

„Tak my jdeme, pojď, Sofi,“ bere si Vanessa malou z Tomovy náruče, když se konečně vrátí už oblečená. „No to ne, teď mi ji nech, my jsme se právě skamarádili, viď, šmudlo?“ naoko se rozčiluje Tom. Najednou vidím v jeho tváři něco jako záblesk nápadu… už ho znám, takže vím, kdy něco šílenýho přijde. A taky jo…
„Hele, víš co? Dej nám ji do kočáru, my se s ní půjdem projít ven, jo? Aspoň tady budete mít s taťkou chvilku klid a my se protáhnem. V životě jsem netlačil kočár, tak si to aspoň vyzkoušim,“ mluví Tom a já jen víc a víc valím oči, co to z něj leze. On se nabízí, že půjde ven s kočárem? No to už je teda vrchol. Musím z něj dostat, co ho k tomu vedlo, protože tohle bych od něj nikdy nečekal. Spokojenej Geův výraz mi ovšem napoví, že to bude nejspíš něco kolem toho, co spolu řešili v koupelně.

„Proč jdeme na tuhle procházku?“ zeptám se, když vyrazíme na místní silnici. Tom statečně tlačí kočár, Dejv se drží madla a já se nestačím divit, jak mu to sluší. Byl by z něj krásnej taťka, to se musí nechat.

„Aby si Geo užil kvalitního sexu, ty pako,“ šeptne mi do ucha, aby nás Dejv neslyšel. Aha, tak už je mi to jasný, mně to hned přišlo divný, že by to dělal jen tak pro svoje potěšení.