autor: Akkira
betaread: Janule
betaread: Janule
Předem se omlouvám jestli o prázkách nebudou moc přibývat díly, ale nějak mi teď nejde psát. Většinou píšu ve škole, ale pokusím se napsat další díly;)
Děkuju moc za komenty pa Akkira
TOM:
Ucítím jemně hladící ruku na svém rameni a jeho jemný hlas: „Tomi, co se děje?“ Trhnu sebou. On ani netuší, co mi tím způsobuje. Neví, jak toužím po jeho pohlazení, obejmutí. Netuší, co se mnou jeho dotyky dělají, jak po nich každý den toužím.Toužím po něčem, co nikdy nebudu moc mít.
Teď už brečím naplno. Nemůžu to zastavit nebo alespoň zmírnit. „Tomi, no tak co je?“ promluví Bill vystrašeně.
„Všechno, všechno je. Já už nemůžu, už to nezvládám,“ vychrlím ze sebe, aniž bych přemýšlel, co vlastně říkám.
Cítím jemné zhoupnutí postele pod Billovou vahou: „Tomi, co se ti stalo?“
Už k němu nedokáži být otočen zády, musím ho vidět. Vidět jeho tvář, která mě připravuje o klid.
Posadím se a podívám se mu od očí. Vidím v nich soucit a velkou dávku zmatení. Nic neříká, jen se na mě takto dívá. Obejme mě. Jak já po tomhle toužil. Úplně se na něj namáčku. Od první chvíle, co pro mě přestal být jen mladším bráškou, jsem toužil aby mě objal. Abych se k němu mohl přitulit a vnímat tlukot jeho srdce, klidný dech.
Začínám se pomalu uklidňovat. Už nebrečím, ale jsem stále strašně rozklepaný. Zhluboka dýchám, abych se uklidnil.
„Chceš mi říct, co se děje?“ ptá se mě Bill opatrně. Jen zavrtím hlavou. Nemůžu mu přeci říct, že ho miluji a abych vymyslel nějakou výmluvu v tuto chvíli nemám dost sil.
Nejdřív jsem si toho nevšiml, ale Bill mě jemně hladí po zádech. Proč mě nemůže hladit i jinak. Ne jen ve chvíli, kde jsem na pokraji nervového zhroucení?
I když mi Billova ruka putující mi po zádech přináší menší očistec a zkoušku sebeovládání, má i blahodárné účinky, protože se opravdu začínám uklidňovat. Už nedýchám tak trhaně jako před chvílí, tep už mám také skoro normální.
Billovi najednou zakručí v břiše. Už jsem natolik klidný, že se od něj mohu nepatrně odtáhnout a podívat se mu do očí.
„Běž se najíst,“ snažím se mluvit co nejklidnějším hlasem. Bill jen zavrtí hlavou. „Máš hlad. To mi nevymluvíš, nejsem hluchej. Běž, já to zvládnu,“ začnu Billa mírně vystrkovat z postele. „Vážně,“ přesvědčuji ho stále.
Bill jde tedy ke dveřím. Ví, že když se pro něco rozhodnu, tak se mnou nic jen tak nehne. Jak moc mě můj bráška zná a přesto nezná mé největší tajemství.
Už za sebou skorou zavírá dveře, když za ním zavolám: „Bráško, děkuju. Možná ti to někdy vysvětlím, ale teď ne.“ Odpovědí je mi krásný úsměv, pro který bych byl schopen snad i zemřít. Jak on je sladký. Zabořím hlavu znovu do polštáře.
Po chvíli se i můj žaludek začne hlásit o svůj příděl jídla. Nedobrovolně se tedy zvednu a zamířím si to směrem k jídelně. Původně jsem vůbec nechtěl jít, ale mé břicho vydávalo čím dál tím podivnější zvuky.
Pomalu si to kráčím chodbou vedoucí k jídelně, když je uvidím.
V jednu chvíli se mi srdce zastaví a zběsile rozbuší. Chci se na místě přinejmenším propadnout do země, být slepý nebo alespoň co nejrychleji zpět na pokoji a zalézt do postele, snažíc se dostat z hlavy obrázek, který jsem právě spatřil.
Člověku se ale málokdy splní to, co chce, protože přes mlhu, která mě najednou obklopila, slyším: „Bille, není to Tom?“
Ona.
Slyším její hlas.
Pomalu začínám rozeznávat její obrysy a nakonec ji spatřím celou. Je krásná. Opravdu krásná. Myslím, že o svém kouzlu ani neví.
Nemám šanci. Proti kterékoli jiné ano, ale proti ní ne. Chtěl jsem bojovat. Ale s ní je každá bitva předem prohraná.
BILL:
Najednou mi někdo jemně klepne na rameno. I přes jemnost doteku vylétnu do vzduchu minimálně metr dvacet a příšerně zařvu.
Smích. „Asi nemáš čisté svědomí.“
Ten hlas přeci znám.
Lisa.
Okamžitě se otočím a s ještě více bušícím srdcem ji obejmu a políbím.
Najednou se mě Lisa s pohledem za mé rameno ptá: „Bille, není to Tom?“ Otočím se po směru jejího pohledu a spatřím totálně bledého Toma.
„Tome, jsi v pohodě?“ ptám se, protože Tom vypadá, že každou chvíli zkolabuje. Doufám, že se nesesype jako před chvílí na pokoji.
„Jo, jen se mi trochu motá hlava,“ odpoví mi naštěstí
Oddechl jsem si, nevím co bych dělal, kdyby proběhlo to samé co na pokoji. Neměl jsem odcházet. Měl jsem nám objednat večeři na pokoje a být s Tomem. Nikdy se takhle nesložil, ani po podrazu od ní ne. On se zamiloval a ona ho jen využila. Celé dny se nebavil, ale brečet jsem ho neviděl, ani v noci jsem neslyšel nic.
Než stačím já nebo Lisa promluvit, ozve se Tom: „Ty jsi Lisa, že? Bill mi o tobě říkal.“ Tak zvláštně se na ni dívá. Doslova ji měří očima, divá se na ni jako na někoho, s kým by měl o něco začít bojovat.
Jeho pohled nechápu. Proč se na Lisu dívá tak nepřátelsky? I Lisa je z jeho nepřátelského rentgenového pohledu vyvedena z míry. Raději ty dva rychle představím.
Najednou nepřátelský Tomův pohled zmizí a vystřídá ho naprostá chladnout a lhostejnost. Vážně ho nechápu. Jindy flirtuje s každou sukní, i když ví, že je zadaná, ale dnes Lise sotva potřese rukou.
Nevím co mám dělat, říci. Lisa raději také mlčí a dívá se jinam, vyhýbá se Tomovým chladným očím, které ji neustále pozorují.
Z trapné situace nás zachrání přicházející Gustav s Georgem. Ti dva vypadají, že dnes spořádají i květiny zdobící stoly. Za nimi kráčí Margaret a před ní vesele ťapká Bobík.
Začínám pomalu couvat ke stěně s úmyslem se do ní přinejmenším vlisovat. Nechci riskovat další zuřivý štěkot a souboj o nohavice.
Bobík ke mně však jen přijde, přátelsky ňafne a pokračuje dále, aby se mohl pomazlit s Lisou.
„Dobrý večer, ten vám nic neudělá, už vás přeci zná,“ promluví mi pobaveně Margaret za zády. „Dobrý večer. Tak sice mě zná, ale člověk by měl být stále ve střehu,“ odpovím jí i já s úsměvem.
Margaret i s Bobíkem zmizí v pomalu se zaplňující jídelně a Lisa se za nimi také rozejde. Pošle mi vzdušnou pusu a gesty mi naznačí, že se uvidíme po večeři.
Jakmile je Lisa z doslechu, Géčka se na mě sesypou s otázkami typu: „Tak tohle je ta příčina, proč jsi byl poslední dobou tak podrážděnej?“
Jen s úsměvem kývnu, protože mi neujde obdiv, s jakým se mě ptají. Oba mi dají herdu do zad, div se nezakousnu do nejbližšího předmětu, kterým je váza s květinami. Tom cosi zamručí a jelikož mu ani jeden z nás nerozumí, pochopíme, až když se rozejde ke stolu, že nám nejspíš chtěl říct, jestli si jdeme sednout.
Večeře proběhne v neustálých otázkách Géček na Lisu. Myslím, že už o ní musí vědět vše. Když odcházím z jídelny, přitočí se ke mně Gustav s vážným výrazem: „Tutlej jí jak nejdéle to půjde, ať se jí nestane co Alici.“
Podívám se mu do očí a vidím v nich zklamání. Zklamání z našich oddaných fanynek. Díky jejich útokům na ni se několikrát nervově zhroutila. Bulvár jí také moc nepřidal a po posledním zhroucení se s Gustavem rozešla a od té doby o ní neví vůbec nic.
„Budu, i kdybych měl otevřeně lhát, tak jí nenechám zničit,“ odpovím mu stejně vážně.
Najednou se Gustav usměje a poví: „Hlídej si jí, je to fak kus.“ Jen nad ním zakroutím hlavou. Na chodbě mě Gustav opustí a i když se snaží působit bezstarostně, vím že mu Alice chybí.
autor: Akkira
moooc krááásnýýý!! ale ta holka už mě štve .. chudák Tomííííí 🙁
chudašek Gugíí
Ach jo, chudák Tom, ale doufám, že to nevzdá…i když, na druhou stranu, vůbec netuším, co by tak asi mohl udělat… ovšem hlavní je, abys to tušila ty :-))))