Tajemná lesní víla 25.

autor: Jitáááááá
betaread: Janule

(V Loitsche)

……….

„Běžte už spát. Zítra to dořešíme. Půjdeme na policii a nahlásíme to jako únos. Emillie, pak bys nás i s policisty dovedla do bytu tvého otce.“ Emillie tiše přikývla, ale docela se v ní začal probouzet strach. Nechtěla se už s otcem nikdy vidět. Vždyť to snad ani nemůže být jejich táta! Takový tyran si nezaslouží, aby byl jakkoli šťastný. Alespoň se tady ukázalo, jak je ten svět nespravedlivý, ale říká se: Na každého jednou dojde. A na jejich otce dojde zítra. Brzy ráno.

Simone nastavila budíka už na půl šestou, aby už kolem osmé byli v Berlíně. Tohle přeci vypadá jako opravdový únos! Simone se nejdříve obávala toho, aby Williama neposlali dočasně do dětského domova, ale nemusela se strachovat, protože mu už bylo osmnáct. Ani by se policisti nemuseli divit tomu, proč vůbec William utekl z domova. Domácí násilí je přeci pádný důvod. Teď bylo ale hlavní, aby se Tom uklidnil. Protože aby ten hajzl ublížil i jemu… To by už přesahovalo všechny meze…

…………

(V Berlíně)

…………

Williama konečně ze smutku přepadl spánek. Každou chvíli se probouzel, hypnotizoval hodiny zarudlýma očima od pláče. Tak moc si přál, aby ho Tom našel. Chtěl se mu omluvit za svojí bázlivost, cítil se jak nějaké plaché zvíře, uvězněné v kleci. Chtěl se za každou cenu dostat ven. Myslel na Toma, jak jinak. Ale jeho myšlenky se stočily i na Emillii. Jeho sestra, se mu skoro vymazala z paměti, vyčítal si to, i když věděl, že za všechno může jeho otec. On to zařídil. Nepřál si nic jiného, než aby tenhle strašný sen skončil jednou pro vždy. Chvíli se slzami hleděl na zářící hvězdy. Maminka mu kdysi vyprávěla, že hvězdy, jsou střípky zbytku dne. Nepřál si teď nic jiného, než usnout a už se nikdy neprobudit…

…….

(ráno v Loitsche)

……..

Simone byla jediná, kdo slyšel zvonící budík. Promnula si unavené oči a konečně ten malý řvoucí přístroj plný koleček vypla. Protáhla se a šla potichu do kuchyně, aby udělala snídani. Emillie uslyšela nějaký šramot, a tak se zvedla z postele, kde byl naskládaný Tom s Andym a sešla dolů do kuchyně. Ještě nahlídla do obýváku, kde leželi Migell s Michaelem. Potichu docupitala až do kuchyně, kde spatřila Simone, jak dává vařit vodu na kávu. Když jí Simone uviděla, usmála se a špitla: „Dobré ráno…“ Emillie se také usmála a oplatila jí pozdrav. „Emillie, prosím, buď tak hodná a vzbuď ostatní, ano? A na Toma musíš rázně, jinak se neprobere.“ Usmála se a Emillie šla do akce.

Nejdříve vzbudila „ty v obýváku“. „Míšoooo! Migellííííí!“ jekla tak důrazně, že sebou „emka“ cukli, div se neskouleli ze sedačky. Zasmála se jejich vyděšenému výrazu a pípla: „Dobré ráno.“ A pak jak princeznička odskákala do horního patra, kde spal polozhroucený Tom. Na něj musela být milá a opatrná, protože se bála, že se Tomovi něco stane. Bylo jí ho líto. Měla ho ráda, protože poznala, že je tu někdo, kdo jejího bratra doopravdy miluje. Naklonila se nad jeho krásnou tvář a něžně ho pohladila. „Tomi… Tomi… Vstávej… Už je ráno… Musíme na tu policii…“ Tom se do Emilliina dotyku lehce opřel a vydechl: „Billi… Billi, lásko…“

Emillie trochu posmutněla. Tom sní o své lásce a ona mu to překazí. Mno, ale co… Čím dřív ho probudí, tím dřív o něm nemusí jen snít. Tom otevřel jedno oko a zahleděl se na ni. „Billi…“ Pípl a otevřel obě oči dokořán. Pak opět posmutněl. „Ach, Emillie… Promiň.“ Špitl provinile. Emillie ho chápala, byla svému bratrovi dost podobná… „Copak si říkala, Emmi?“ Emillie se usmála a zopakovala mu to. „Musíme na tu policii, aby mohli jít do bytu mého otce. A čím dřív vylezeš z postele, tím dřív budeš mít Billiho doma.“ Šeptla a dala Tomovi pusu na čelo.

„Jo… Už… Už lezu… Je volná koupelna?“ zeptal se ještě, a když Emillie kývla na souhlas, přidal do kroku a už se v té malé místnůstce zamkl. Pak se svezl po stěně sprchového koutu a začal vzlykat. Pomalu na sebe pouštěl studené pramínky vody, aby alespoň trochu uvolnil to napětí. Vzpomněl si na milování ve vaně. Vyhrkly mu slzy do očí, ale hned je surově stíral z tváří. Ne. Už nebude plakat. William přeci nechtěl, aby kvůli němu plakal. Otevřel sprchový gel a vytlačil si trochu do dlaní. Lehce si s ním natíral celé tělo. Zavřel oči a při dotecích, které si sám způsoboval, si vzpomněl na jeho hebké dlaně. Lehce vzdychal a pomalu si rukou zajížděl níž a níž. Nechtěl si způsobit slast. Chtěl se jen uvolnit. Potřeboval to.

Potřeboval ze svého těla vypudit smutek a bolest. Jen doufal, že ho nikdo neuslyší. Když ale matka neslyšela, když se s Williamem miloval, tak proč by měla něco slyšet teď? Lehce pohyboval rukou nahoru a dolu. Pevně zavřel oči a semkl rty, aby náhodou nevykřikl. Před ním se odehrávalo to nejkrásnější, co zažil. Přišlo to všechno tak najednou, že si to snad bude pamatovat do konce svého života. Pořád zrychloval tempo, až vysíleně došel vrcholu. Udýchaně se svezl po mokré stěně a začal znova plakat. Ve své představě tu byl s ním, díval se na něj, líbal ho, to on mu způsoboval ten nádherný pocit. Ale do té doby, než svoje smutné oči otevřel.

Hrozné probuzení do reality. Je tu sám, pod proudem ledové vody, čekající na zázrak. Jeho představa byla tak živá, že k němu šeptem promlouval. Pak si to uvědomil a spadl z výšin opět až na samotné dno. Je tu sám… A Billi je někde o hromadu kilometrů dál, s tyranem, který mu tolik ubližoval. Byl si jistý, že mu ubližuje znova. Že se William trápí a čeká na vysvobození, jako zakletá princezna. „Billi… Vílo moje nešťastná… Už brzo… Už brzo tě budu opět držet v náručí… Už brzo tvoje křehký tělíčko zasypu tunou polibků… Už brzo… Lásko…“

Ze snění ho probudilo až matčino volání. „Toméééé! Pohni! Nemáme tolik času! Pro Billiho je každá vteřina drahá!“ Po této větě se Tom konečně probral z transu a rychle se osušil. Pak na sebe hodil čisté boxerky a letěl do svého pokoje. Ostatní na něj čekali v kuchyni. Rychle rozrazil skříň a čapl první, co mu padlo do oka. Alespoň se trochu trefil do stejných barev. Na to byl Tom puntičkář. Na culík a kšiltovku kašlal a už letěl ze schodů dolů. Emillie na něj vykulila oči. Byl sice smutný, ale krásný. Vypadal jako anděl. Jako její bratr. Když se soukali do mámina auta, nespustila z něj pohled. Pak se ale raději dívala z okna. Nechtěla, aby si Tom všiml, že na něj civí…

Tom v autě usnul. V noci toho moc nenaspal, a tak všichni zmlkli, aby ho neprobudili. Moc dobře věděli, jak se cítí. Tom byl rád, že dokázal najít opravdové přátele, kteří se na něj v nouzi nevykašlou. Mohli ho opustit, když jim řekl, že Williama miluje, ale neudělali to. Pochopili, že láska si nevybírá a také to, že přátelé si musí pomáhat.

…………

(V Berlíně)

………

„Ach… Tomi… Tomi… Miluji tě… Tomi…“ „Drž hubu a vstávej!“ William se šokem málem zalkl. Zdál se mu nádherný sen, o Tomovi. O tom, jak se spolu milovali. Bylo to jeho první a také poslední milování. Nemohl na to myslet, bolelo jej to. Věděl, že to jsou jen vzpomínky a ty nedokážou vrátit čas. Jediné, co momentálně chtěl, bylo zhroutit se a plakat. Ale copak by mohl? Ne. Ne, když nad ním stojí jeho otec a nutí ho vstát. Kdyby spatřil jeho slzy, ublížil by mu. „Copak je, tati?“ špitl se strachem, který se ale schoval za rozespalý hlas. „Snídaně.“ Odsekl a odešel. William si povzdychl a co nejrychleji se vyhrabal z peřin a už pelášil do kuchyně. Bál se, že by podle otcova vkusu přišel pozdě.

Zasedl za stůl a opět se snažil z talíře vyčíst, co by tak přibližně mohl obsahovat. Tajně doufal, že to nebude stejná hrůza jako večeře. Měl ale velký hlad, tak mu nezbylo nic jiného, než se do toho pustit. Přivřel oči a dal si vidličku s obsahem do úst. Uf… Míchaná vajíčka. Ještěže se na nich nedá moc zkazit. Po očku sledoval otce, ale byl skloněný nad talířem a cpal to do sebe horem dolem. Zvedal se mu žaludek, když ho chvíli pozoroval, tak se raději díval do svého talíře a pokoušel se nabrat sílu na další terorizující den.

Celou dobu ani nepípl. Bál se, ale strach nebylo jediný, co v sobě ukrýval. Ale před tím netvorem nesměl dát žádné emoce najevo…

autor: Jitááááááá