Časoprostor II 63.

TOM

„Jóóó, už letím,“ mávám na tátu od dveří domu. Stojí u branky a zvoní jako blázen. Sakra, přece nemám u zadku vrtuli, chvilku mi trvá, než se dostanu z domu.
„No to je dost, zvoním tady už půl hodiny a nikde nikdo,“ dělá si srandu táta.
„No jistě, to ti tak žeru…“ zašklebím se na něj. „Kde máš macechu?“ udiveně se rozhlídnu, jestli se třeba nekrčí někde za plotem, ale nic. Nepřijela.
„Vysadil jsem ji cestou, má tady nějakou příbuznou, tak ji šla navštívit, aby to měla co nejrychleji za sebou. Za hodinu pro ni pojedu. Tak co, jak vám to tu jde? Co dům? Všechno dobrý?“ vyptává se. Projde do zahrady a já za ním zamknu branku.

„Jo, dobrý, nic novýho, ještě nám to na hlavu nespadlo. Budete bydlet nahoře u mě, já se ty dva dny vyspím dole u Billa, abyste měli soukromí. Máte tam uklizeno, v lednici nějaký pití a jídlo, ale jinak jste samozřejmě zvaný k nám, když bude Bill vařit,“ vysvětluju mu cestou situaci.

„Bill vaří? No to jsem teda zvědav. Dá se to pozřít?“ zašklebí se. Pamatuje si jeho občasný pokusy o vaření, když to byl ještě starej Bill. Ten opravdu spálil i vodu.
„To bys koukal… Máme se s Dejvem u něj královsky. Teplý obědy, občas i nějaká ta teplá kaše k večeři. Je z něj zodpovědnej taťka,“ vykládám, když odemykám domovní dveře.
„Neuvěřím, dokud to neuvidím na vlastní oči,“ nenechá se zviklat táta ve svém přesvědčení, že něco takovýho, jako je jídlo od mladšího syna, nemůže bejt nikdy poživatelný.
„Uvidíš, nevěř, já tě přemlouvat nebudu, ale Bill je teď vlastně úplně někdo jinej,“ pokrčím rameny a pustím tátu do předsíně prvního. Vnuka už neviděl od naší poslední návštěvy v Hannoveru, to jsou asi čtyři měsíce, tak doufám, že si na něj Dejv vzpomene.

„Ahoj dědóóó,“ ozve se k mé úlevě z pokojíčka a na tátu se vyřítí náš malej ďábel. Skočí na něj a rovnou mu vlepí pusu na čelo, když si ho děda vyzvedne do náruče.
„Nazdar, raubíři, ty jsi nějak vyrostl, co jsem tě neviděl, jak to děláš? To tě táta tak krmí?“ vyptává se děda a je na něm vidět, jak je rád, že vidí svýho jedinýho vnuka.
„Mám o tolik víc,“ ukáže dědovi na prstech, kolik centimetrů vyrostl. Snaží se druhou ručičkou pomoct malíčku a palci, aby se skryly v dlani, a mohl tak ukázat jen tři prstíky, ale nějak se mu to nedaří. Soustředěně na ně šilhá a vyplazuje při tom jazýček. Bože, proč je to dítě tak roztomilý, že bych ho někdy nejradši samou láskou sežral…
„No, tak to už jsi velkej chlap,“ pokývá táta rozvážně hlavou, když se jim konečně podaří ty tři prsty umravnit, aby byly rovně. Vypadá dobře, vlasy mu od posledně ještě trochu víc prošedivěly, ale jinak je to pořád stejně vysokej statnej chlap. Má nový brejle, to bude nejspíš práce jeho nový partnerky…
„To mi teta taky říkala, když jsem jí to ukázal. Víš, že mám v pokojíčku maminku?“ chlubí se dědečkovi s fotografií, na kterou dost často obdivně kouká, než usne. Zřejmě si na ni vzpomněl, když se mu vybavila Sabine. Má ty dvě k sobě neoddělitelně spojený. Táta jen zakroutí hlavou a významně se na mě podívá. Já jen s úsměvem kývnu, jako že Dejv nekecá a potutelně se šklebím. Je mi jasný, co si táta právě myslí… a taky jo.

„Bill má ženskou?“ zeptá se a zvedne při tom v údivu jedno obočí, přesně stejně jako jeho mladší syn. Mám pocit, že se mu gesty podobá čím dál víc. „A proč spí s Dejvem v pokojíku?“ zamyslí se táta a je mu to divný. Nechávám ho v tom chvilinku vykoupat, ale pak mi ho přijde líto.
„Ona je zarámovaná, víš? Asi by ho v posteli tlačila, tak jsme ji radši pověsili k Dejvovi na zeď,“ chechtám se a vidím, jak tátovi pozvolna docházej moje slova.
„Ahá, no to jo, tak to mi jí musíš ukázat, jsem zvědavej,“ mluví k Davídkovi a na mě dělá zatím jednoznačný posunky, že si to se mnou ještě vyřídí. Bill zatím nevylezl z kuchyně, asi má něco neodkladnýho, že se nemohl ani přijít přivítat s tátou. Nakouknu za ním a kupodivu jen sedí u stolu a zírá na hrnec, ve kterým začíná něco nebezpečně bublat a syčet. Popojdu k tomu, abych nadzvedl pokličku, a když se mi to jakžtakž podaří, otočím se na brášku.
„Copak je? Proč jsi za náma nepřišel?“ pohladím ho po vlasech a on si mě přitáhne k sobě za pas. Hlavu mi položí na břicho, pevně mě sevře, a přitom vím, že zároveň pozorně sleduje, co se děje v pokojíku, aby si byl jist, že nás v týhle důvěrný poloze děda s vnukem neodhalí. Mám tyhle naše ukradený chvilky rád. Před Dejvem si musíme dávat pozor pořád…

„Bude se mi stýskat. Dva dny tě zase nebudu moct ani pohladit, budeme pořád s nima. Nemám návštěvy poslední dobou rád,“ stěžuje si Bill mému břichu. Jeho horký dech mi způsobuje lehký mrazení za krkem. Má pravdu, jakmile tu je někdo, kdo nemá o našem vztahu potuchy, bojí se mě Bill dotknout i jen špičkou prstíčku, aby nás nenachytali. Já sice občas provokuju, pohladím ho nenápadně po zadku, ale to na mě vždycky hodí tak zoufale vyděšenej pohled, že si to příště rozmyslím. Už ho to asi zmáhá, vypadá hodně přepadle a smutně. Musím ho nějak rozveselit…
„Když budeš chtít, utečem večer do studia, tam se zamknem a můžeš mě hladit všude, kde si vzpomeneš,“ zašeptám mu do ucha, když se k němu trochu skloním. Jeho ruka se mezitím přesunula z mých zad mezi nás, aby si mohl dát vlasy za uši, a když dokončí automatickej pohyb, jenž má už léta naučenej, využiju situace a ruku mu chytím. Navedu ji na místo, o kterým si myslím, že by Bill večer nejraději hladil, a přitisknu ji. „Tady když mě budeš hladit, nebudeš se muset nikdy bát, že ti uteču,“ usmívám se pod fousy, protože už tuším, jak Bill celej ustrašenej vyskočí a uteče ode mě. Vždycky to tak bylo. Jeho štíhlé prsty mě ale překvapí, když se samy dobrovolně ještě víc přitisknou na můj klín a skoro se zalknu náhlým vzrušením, protože mě nejen pohladily, ale taky dokonale stiskly, a druhá ruka mi pěkně pevně sevřela zadek.

„Až všichni usnou, tak přijdu,“ zašeptá ještě, než ke mně zvedne pohled, a je na něm vidět, jak si užívá mého překvapení. Mění se mi před očima, kocourek. Ještě před měsícem by si tohle nedovolil, když musí stejně jako já slyšet, že se táta s Davídkem pomalu blíží k nám.
„Budu tam,“ zašeptám a ještě ho rychle líbnu na čelo, níž už to nestihnu. Odskočím od něj, otočím se k lince a rychle vytáhnu první šuplík, kterej mě napadne, abych vypadal, že zrovna něco usilovně hledám.
„Ahoj, Bille, slyšel jsem, že je z tebe šéfkuchař domácí restaurace „U Kaulitzů“, zahlaholí táta, když vejdou s Dejvem do kuchyně. Snad si ničeho nevšimli…

BILL

Myšlenka na noc ve studiu mi zvedla náladu… to jsem přesně potřeboval, Tom ví, jak na mě a já jsem mu za to vděčnej. Nějak na mě dopadlo to naše věčný schovávání, asi proto, že táta je jeden z nejbližších lidí a my mu musíme neustále lhát. Mrzí mě to. Nikdo z nás neví, jak by se zachoval, kdyby se o nás dozvěděl, žili jsme s ním tak krátce… Jednou jsem se zeptal mámy, co si o tom myslí, a jen pokrčila rameny. Nevěděla… a kdo z nás to má vědět líp než ona, která s ním strávila léta života. Asi mu to nikdy neřekneme, protože je to risk. Zase tak často se s ním nevidíme, dá se to zvládat, ale když k tomu občas dojde, vždycky mě to mrzí. Musím se sebrat a přivítat ho…
„Ahoj, táto. Jojo, dal jsem se teď na vaření, okolnosti mě donutily,“ zvednu se s úsměvem ze židle a dojdu až k němu. Určitě si myslí, že jsem nešikovnej jako dřív. Sevřu ho v objetí a mimoděk přivoním k jeho šedivým vlasům. Bývaly světlé, stejně tak jako ty naše s Tomem. Voní příjemným pánským parfémem, je vidět, že na sebe dbá. Na svůj věk vypadá pořád mladě, nikdy bych do něj neřekl, že je tak vážně nemocný. Asi si ho ta jeho zdravotní sestra opravdu dobře hlídá…

„Ty jsi přijel sám?“ udiveně se zeptám, protože mi najednou došlo, že ji sebou nemá.
„Nene, už jsem to říkal Tomovi, za chvíli pro Hanu pojedu, je u svý tetičky z pátýho kolena, musela ji navštívit, když už přijela do Berlína,“ pustí mě a posadí se na židli u stolu.
„Takže Hanička, zdravotní sestřička,“ zašklebí se Tom. „Na macechu docela pěkný jméno,“ dodá ještě a přisedne si vedle táty.
„Dáš si kafe?“ zeptám se ho automaticky. Pivo mu nenabízím, protože ještě pojede…
„Jestli máš bez kofeinu, tak jo, jinak ne,“ usměje se táta. Aha, takže první zádrhel, tohle kafe opravdu nemám, u nás ho nikdo nepije.
„To nemám, promiň, nějak mě to nenapadlo,“ omluvně se usměju.
„Počkám na Hanu, ona ho má určitě někde zabalený s sebou, ale já ty tašky všechny nerozeznám. Mám něco jinýho, o čem s vámi chci mluvit, než pro Hanu odjedu, je to důležitý,“ zatváří se vážně a mě to donutí posadit se k nim.
„Tak povídej,“ vyzvu ho, jsem zvědavej, co to bude.
„Davídku, jdi si hrát chvilku do pokojíka, jo? Já tu musím s tátou a strejdou něco důležitýho probrat. Postav mi něco z lega, ať vidím, jak jsi šikovnej,“ řekne svému vnukovi, kterej se celou dobu válí pod jeho židlí. Sice chvilku váhá, je zvědavej jako opička, ale nakonec nadšeně kývne a odběhne postavit jeden ze svých domečků. Jsem zvědav, co na nás táta vybalí…

„Hana je moc milá holka,“ začne vyprávět táta a v rukách obrací z nervozity solničku, kterou si před chvilkou vzal ze stojánku na stole. „Seznámili jsme se v nemocnici, když jsem tam naposledy ležel, starala se o mě a sblížili jsme se poměrně snadno. Je jí třicet,“ odmlčí se a sleduje, co my na to, že si našel o dvacet let mladší partnerku.
„Fííííha,“ ulítne Tomovi uznalej hvizd, nejspíš se domníval, že jeho macecha bude v důchodovým věku. Táta se nezdá, ale asi můžeme bejt rádi, že jí není dvacet. „Je hezká?“ zeptá se ještě Tom. Ten aby se taky nezajímal o ženský…
„Moc hezká a hlavně milá a hodná, synáčku,“ odvětí s úšklebkem táta. „A přesně kvůli tomu, že je hezká, milá a hodná, jsem jí nic neřekl,“ dodá ještě. Cože? Jak to myslel? Chvilku na něj koukám, jestli nezačne mluvit, ale nějak se zarazil a nejspíš čeká otázky. Tak jo… proč ne…
„Cos jí neřekl?“ nahodím mu udičku, aby mohl odpovědět.
„Jo, cos jí neřek?“ přidá se ke mně Tom asi s dvouvteřinovým zpožděním.
„O vás,“ špitne taťka potichu a je na něm vidět, že je to pro něj nepříjemný téma.
„Ty se za nás snad stydíš?“ zeptá se Tom s vykulenýma očima a mně v tu chvíli napadne, že se snad něco dozvěděl o našem vztahu…
„Prosimtě, proč bych se měl za vás stydět? To je nesmysl… Jen jsem se bál, aby to nedopadlo stejně jako s tou poslední…“ vysvětlí nám a já si oddychnu. Jasně. To byla ta, co ho chtěla jen proto, aby se dostala k nám dvěma. Tom už to taky pochopil a viditelně se mu ulevilo.

„Takže ona netuší, že jede na návštěvu k „těm“ Kaulitzovým? Ví vůbec, že máš syny?“ zeptám se, protože táta se nějak nemá k pokračování.
„No… neví, ke komu jede, ale že mám dva syny, to jsem jí řekl. Myslí si, že budem u jednoho z vás, ale že tu bydlíte spolu, to jsem jí neřekl. O tom, že jste dvojčata, nemá ani páru, a Davídka jsem taky zatloukl, bylo by to podezřelý. Když jsem ležel ve špitále, první, na co se mě zeptala, bylo, jestli náhodou nejsem váš otec. Líbila se mi už dva dny, tak jsem se rozhodl vás zatlouct, jestli se o mě bude zajímat i tak. Vzala moje vysvětlení, že Kaulitzů je po celým Německu stovky, a víc se o to nezajímala. Sblížili jsme se a mně už pak bylo blbý jí vyklopit pravdu. Rozhodl jsem se pro léčbu šokem, takže až přijedem, připravte se na to, že to bude chvilku zmatený. Určitě bude hodně překvapená, protože jsem vás kdysi na začátku musel z bezpečnostních důvodů trošku ostaršit a přejmenovat. Ty jsi pro ni byl až doteď devětadvacetiletej Carl,“ mrkne na mě „a z tebe jsem udělal třicetiletýho Hanze,“ otočí se k Tomovi. Ten jen zamrká a v duchu si nejspíš představuje, jak bude macecha reagovat na tu nenadálou výměnu nevlastních synů Carla a Hanze, za slavná dvojčata Billa a Toma. Trošku se při tom usmívá, takže předpokládám, že mu táty není ani trochu líto. Zavařil si to sám, tak ať si to taky vylíže. Ještěže nám to řekl, protože Hanina reakce může bejt klidně hysterická… co my víme, jestli nás třeba nemilovala…

„To sis teda, otče, pěkně zavařil,“ konstatuje Tom a už se nepokrytě usmívá. Takhle ho oslovuje jen ve chvílích, kdy si z něj dělá srandu, což zase není tak zřídkavej jev. Bývá to mezi nima často. Mají k sobě trochu blíž, táta bral Toma vždycky jako toho, kdo je z nás dvou technicky nadanější. Mě asi nikdy nebral v tomhle směru moc vážně, protože jsem se o jeho písty, převodovky a válce nezajímal. Tom s ním o tom diskutoval pořád. Mně se akorát jednou přišel zeptat, jestli mu to sluší, když šel na rande…
„Já jí řeknu o vás pravdu, až zastavíme před domem, ale počítám, že jestli mi neuteče hned z auta, stejně bude ještě vyplašená, až sem přijdeme, tak jsem vás chtěl, kluci, poprosit, abyste na ni byli hodní a milí, aby se vás nebála. Nerad bych o ni přišel. Ale Tome… opovaž se mi po ní vystartovat, osobně bych tě uškrtil,“ výhrůžně se zadívá na svého staršího syna a ten udělá jen svatouškovskej výraz, jako že by ho to nikdy ani ve snu nenapadlo.
„Nejsem na starší, to si vyprošuju… jdu po školačkách,“ ujistí Tom svého tatínka s výrazem šílenýho pedofila a všichni se rozesmějeme… nejspíš ale každý z jiných důvodů. My dva s Tomem nad představou, jak táta věří, že jeho syn je děvkař, kterej sbalí každou, a táta zřejmě úlevou, že nám to konečně řekl.

„Počkáme na ni s obědem?“ zeptám se táty a jdu zkontrolovat maso, co se peče v troubě.
„Ne, byla zvaná k tý svý tetičce, po který má jednou dědit,“ zavrtí hlavou táta a nedůvěřivě mě sleduje, co to v troubě provádím. Dobrý, je to měkký… mám hotovo, můžeme jíst.
„Tak zavolejte Dejva, umejte si ruce a jde se jíst.“ Sobotní oběd jako vystřiženej, už bych se asi opravdu mohl živit jako kuchař, za poslední půlrok jsem se naučil tolik, co za celej předchozí život. Táta se zvedne a jde pro vnuka a Tom ještě rychle prostře na stůl. Už si zvykl, že mi občas pomůže, samozřejmě to vždycky krásně zneužije a talíře z horní skříňky vyndavá tak, že se na mě nalepí skoro celým tělem. Ale je fakt, že si mu tam vždycky schválně stoupnu tak šikovně, aby to jinak ani nešlo…

TOM

Táta mlaská jako blázen a jeho výraz napovídá, že je překvapenej z toho, jakou dobrotu dostal na talíř. Dneska je to fakt výborný, Bill zkusil asi něco novýho, tohle jsem od něj ještě nejedl. Moc dobrý… vážně jsem šťastnej, že ho mám, tohle je něco úžasnýho. Milující, krásnej a ještě šikovnej v kuchyni, to je partie… a co teprve v posteli… o tom ani nemluvim. Škoda že není cizí, nejradši bych to vykřičel do celýho světa, jaký mám v životě štěstí… bohužel, tenhle svět by mě nejspíš nepochopil, tak radši budu mlčet, abych o to svoje štěstí nepřišel.
„Bylo to výborný, Bille, nechtěl jsem tomu věřit, ale fakt jsi šikovnej,“ pochválí táta bráškovi jídlo a na něm je vidět, jak se rozzářil. Vždycky měl pocit, že má táta radši mě, protože se spolu vrtáme v motorech, a teď se mu konečně dostalo pochvaly, po který nejspíš dlouho toužil.
„Nechceš přidat?“ hned se zeptá, ale táta zavrtí hlavou.
„To nejde, nesmím přibrat ani deko, Haninka si mě hlídá a vaří mi jen dietní jídla. Kdyby viděla, co jsem tu do sebe dneska nacpal, dostal bych pěkně za uši,“ svěří se táta s potutelným úsměvem a Bill jen s plnou pusou kývne, že rozumí. Aha, takže Haninka bude asi pěkná semetrika, když nedá tátovi ani pořádnej kus žvance. To jsem na ni teda zvědavej, co to bude za kus… určitě se mi nebude líbit, to už je mi jasný teď.

„To se nesmí,“ ozve se zvonivej hlásek našeho miláčka.
„Co se nesmí?“ zeptá se ho Bill udiveně, protože stejně jako já nechápe, na co reaguje.
„Dát někomu za uši, to se nesmí,“ pronese vážně to naše malý moudrý dítě. Následek Billovy výchovy, učí ho, že se děti nebijou… občas bych to v jeho případě s chutí rád porušil, když se rozjede a zlobí jako čert, ale hned by běžel žalovat tátovi, a to si nemůžu dovolit…
„Já to myslím obrazně,“ ujistí ho táta, ovšem to netuší, že si pěkně zavařil. Tohle slovo Dejv ještě nejspíš neslyšel. To jsem zvědav, co z něj zase vypadne…
„Jako obrázek? Ty budeš malovat obrázek s ušima? Naučíš mě to? Já chci umět taky uši, to bude bezvadný,“ raduje se Dejv a děda jen zírá.
„Děda to myslel tak, že mu teta jen trošku vynadá, víš? Nedá mu opravdu za uši, to se jen tak říká,“ snaží se mu tatínek vysvětlit, ale předpokládám, že nebude mít moc úspěch.
„Já chci namalovat obrázek s ušima, děda to určitě umí,“ prohlásí Dejv a dál už nic neřeší. Děda má smůlu, bude malovat…